Gordon Andrews: Curran 4.5 – Otcové a syni, 2. část

Druhá část povídky z pera Gordona Andrewse, povídky těsně navazující na události na konci čtvrtého dílu série o Kate Danielsové. Mahon byl pro Currana vždy jako otec. Ale občas se musejí synové svým otcům postavit.

 

CURRAN

Díval jsem se, jak členové Rady Smečky odcházejí se staženými ocasy. Jeden po druhém vycházeli dveřmi a dávali si pozor, aby se nepodívali ani na mě, ani na medvěda. Konečně poslední kožoměnci opustili místnost. Zbyli jsme my dva.

Podíval jsem se na Mahona tak, jak se alfa dívá na svého poddaného. Mahon si zkřížil mohutné paže.

„Takže až sem to došlo.“

Neodpověděl jsem.

„Bylo na čase. Na tuhle chvíli jsem čekal hodně dlouho, chlapče. Je potřeba to vyřešit.“

Výborně, jsem rád, že si rozumíme. „Chceš to vyřídit tady, starochu, nebo tě napadá jiné místo?“

Mahon chvíli přemýšlel. „Budeme potřebovat prostor. Tady je to moc malé.“

„Pak tedy terasa ve čtvrtém patře.“

Terasa, plošina na vrcholu jedné z menších věží, měla čtvercový půdorys o rozměrech dvacet na padesát metrů. Na jaře a v létě se tam scházíme na večeře, ale v zimě bývá opuštěná. Budeme tam mít dost místa i soukromí.

To, co se teď bude dít mezi Mahonem a mnou, není pro cizí oči. Nepůjde ani o boj na život a na smrt, ale pokud nás při tom spatří kdokoli ze Smečky, pak se to v boj o život strhne. Musel bych Mahona zabít. Nechci to udělat. Mahon sice není můj otec, ale já jsem jeho syn.

Tohle je jen mezi námi dvěma, a až bude po všem, budeme definitivně vědět, kdo z nás dvou je silnější.

Prošel jsem dveřmi. Následoval mě. Venku mě spatřil Derek a odstoupil od zdi. Podíval jsem se na něj a řekl: „Pojď se mnou,“ aniž bych se zastavil. Kluk se beze slova zařadil za nás. Budeme potřebovat strážce, aby zabránil ostatním ze Smečky strkat čenichy tam, kam nemají, a tím strážcem nemohl být ani Jim, ani Kate. Jim byl můj nejlepší přítel. Zasáhl by. Kate… Nechtěl jsem, aby to Kate viděla. Derek udělá, co se mu řekne, a udrží ostatní stranou.

Vyšli jsme do čtvrtého patra. Na terasu vedly mohutné dřevěné dveře.

Podíval jsem se na Dereka. „Zůstaneš zde. Nikdo se nesmí dostat na druhou stranu těch dveří.“ Díval jsem se mu do očí tak dlouho, aby plně pochopil význam mých slov. „Nikdo.“

„Ano, můj pane.“

Otevřel jsem dveře a vyšli jsme s Mahonem ven. Opřel se do mě studený vítr.

Dveře se za námi zavřely.

Padla tma. Obloha byla černá a obrovská, zdobená malými světélky hvězd. Pohled na Měsíc blokovaly šedé věže Pevnosti, ale byl tam, osvětloval svou chladnou září sníh kolem Pevnosti. Za ní se rozprostíral černý les.

Terasa byla prázdná, pokrytá nedotknutým bílým sněhem. Než tu skončíme, sníh zbarví rudá krev.

„Jak to chceš?“ zeptal se Mahon.

„Ne tak, jak jsme, a tvá poloviční forma stojí za starou bačkoru,“ řekl jsem mu. „Chci tě v té nejlepší formě. Měl bys povolat medvěda.“

„V tom případě by ses měl do mě pustit v plné bojové podobě. Budeš mít větší šanci.“

„Není potřeba,“ odpověděl jsem.

Položil mi ruku na rameno a tiše řekl: „Můj synu, jestli zaváháš nebo se budeš držet zpátky, zlomím tě.“

Můžeš si to zkusit. „Dost řečí.“

Vypustil jsem šelmu. Zalilo mě horko. Bylo ohromující. Jako by mě někdo natáhl na skřipec a zapálil. A pak se vše začalo měnit: kosti, šlachy, svaly, pokožka, vše se napjalo. Mlhavá opona, které jsem si doteď nebyl ani vědom, zmizela a svět kolem byl náhle bolestivě jasný. Cítil jsem všechno, vítr prohánějící se ledovou oblohou, vůni z kuchyně Pevnosti, suchý kámen, čistý sníh a kožich mohutného medvěda, který se mi chystal zlomit páteř.

Medvěd. Povědomá vůně. Bezpečí. Tentýž pach jsem ucítil poprvé před lety, kdy jsem neměl kam jít a Mahon mi řekl, že teď už budu mít domov. Byl tehdy obrovský, velký a drsný, převyšoval mě o dobrý půlmetr. „Můžeš zůstat tady, chlapče. Budeš pro nás jako náš vlastní. Nemusíš mi říkat táto. Mahon stačí.“

Na protější straně terasy zatřásl kodiak hlavou. Byl obrovský, měřil bezmála čtyři metry a vážil téměř tunu.

Bojovat s ním tělo na tělo nepřicházelo v úvahu. Zavrtěl jsem se, zkoušel jsem svou novou podobu. Vše bylo, jak má být. Nebyl jsem při plné síle, ale to nevadilo. Byl jsem příliš rozčílený na to, abych boj odložil.

Chlupatá obrovská stvůra se postavila na zadní a zařvala. Přesně tak, jen do toho, ukaž mi ten svůj obrovský měkký břich. Otevřel jsem tlamu a řev oplatil. Přeber si to, tlusťochu.

Mou největší šancí je nechat ho vykrvácet. Trhat, kousat nebo drápat, a znovu a znovu, dokud se nedokáže postavit. Nesmí mě chytit, ani držet. Pokud by mě popadl, pak by si mě Mahon vzal doslova do medvědího objetí a rozdrtil by mi hlavu čelistmi. S trochou štěstí se na mě vrhne tak, jak je teď, na zadních a s břichem odhaleným.

Zadupal jsem do sněhu, zkoušel jsem podloží. Pod tlamami jsem ucítil led pokrývající dláždění terasy. Klouzalo to.

No tak, medvěde. Pojď si pro mě.

Padl na všechny čtyři a vyrazil ke mně s hlavou skloněnou. Zatraceně.

Jestli nic neudělám, zkusí mě zarazit do země. Už jsem medvěda dřív zabil a byl to ten nejtěžší boj mého života.

Mahon dál kráčel s hlavou nízko při zemi, kožich se mu vlnil ze strany na stranu. Medvědí kolébání. Vypadalo to neohrabaně, ale díky tomu mohl využít tuk a kožich jako ochranný štít. A útok na bok by mi vysloužil trest. Navzdory kolébání dokázal být pořádně rychlý.

Čas na taneček. Dovolil jsem mu dostat se na dva metry ode mě. Mahon se na mě vrhl. Uskočil jsem do strany a zabořil mu drápy do hlavy a krku. Pod drápy byly jen tuk a kožešina, ale bolelo ho to. Medvěd se otřásl, snažil se mě shodit. Držel jsem a ukousl mu většinu jednoho ucha. Tlamu mi naplnila povědomá chuť krve.

Mahon zařval bolestí.

Jo, tohle mu zůstane.

Najednou jsem ztratil půdu pod zadníma tlapama. Stahoval mě ze sebe, jako když kladivem vytahujete hřebík. Bože můj, byl kurevsky silnej.

Nemohl jsem dělat vůbec nic, mohl jsem se jen pustit. Uvolnil jsem sevření. Pozdě. Narazil jsem zády do zdi a pak do mě vrazil medvěd.

Au.

 

KATE

Zeď se zatřásla. Na druhé straně zdi dostával Curran právě na prdel a mě zamkl na druhé straně a dveře nechal strážit tím klukem, aby se nikdo nedostal ven.

Místnost byla plná kožoměnců. Alfové, bety, shromáždili se tu všichni na všemožných pozicích v hierarchii.

Jim se podíval na Dereka. Kluk sice docela vyrostl, ale Jim ho přesto převyšoval o dobrých patnáct čísel a náležitě toho teď využíval. „Uhni.“

Derek neodpověděl.

„To je rozkaz.“

Derek se díval přímo před sebe. Vzkaz byl jasný. Jestli se chce Jim dostat na druhou stranu těch dveří, bude muset Dereka nejdřív zabít.

Tohle bylo k ničemu. Protlačila jsem se ven do chodby. Z místnosti za mnou se vyřítil Barabas. Šla jsem chodbou co nejdál od davu. Nohu jsem měla jako v ohni. Pro jednou jsem si přála, abych si koupila pitomou hůl. Mohla bych pak jít rychleji. Zabočili jsme za roh.

„Dá se na tu terasu dostat nějak jinak?“ zašeptala jsem.

„Dostat ne, vidět ano.“

„Ukaž mi to.“

„Jsou tam schody,“ varoval mě Barabas.

„Ukaž mi to, nebo tě prohodím oknem.“

„Je to tudy, alfo.“

 

CURRAN

Kousl jsem Mahona do kořene nosu. Vítej ve lvích čelistech.

Zavrčel bolestí a ustoupil.

Padl jsem do sněhu, převalil se a běžel, snažil jsem se získat trochu prostoru. Žebra mě bolela. Zalila mě horkost, zlomené kosti se dávaly dohromady. Nebylo to nic vážného, ale ještě jednou a končím.

Musel jsem prolít jeho krev. Dovnitř a ven. Pokud mu rozříznu lebku, pak lyk-v zranění zahojí, ale krev stejně proleje. Trocha krve v očích, a hned to s ním budu mít jednodušší.

Medvěd se převalil. Vyrazil jsem, drápy připravené.

 

KATE

Patnáct zasranejch milionů schodů, s každým krokem mi do boku vystřelovala bolest, až jsem nakonec toužila rozříznout si nohu, jen abych se dostala ke zdroji té bolesti.

No tak, Kate, přidej. Přidej.

„Je mi to líto,“ řekl Barabas.

„Je ti líto co?“

Zvedl mě a vyrazil po schodech. Za dvě vteřiny jsme rozrazili malé železné dveře vedoucí ještě na menší kamenný balkonek. Byli jsme na jedné z postranních věžiček.

Currane, ty pitomče.

Barabas mě postavil na zem.

Mahon dýchal ztěžka. Rozcuchané vlny jeho kožichu se zvedaly a klesaly, od čenichu mu šly obláčky páry. Po bocích mu stékala krev. Curran trochu kulhal, vahou stál na levé zadní končetině.

V jediné šmouze vyrazil. Zadržela jsem dech. Tančil medvědovi před čenichem, zabořil Mahonovi drápy do tváře a trhl. Jen o chloupek se přitom vyhnul úderu medvědovy tlapy.

Curran se snažil, aby Mahon vykrvácel, ale lyk-v ho hojil rychleji, než mu mohl vážněji ublížit. Dřív nebo později ho Mahon dostane. A přitom to nebyla ještě ani hodina, co Curran ležel v bezvědomí v posteli.

„Dostaň mě dolů na tu terasu,“ zašeptala jsem.

„Nemůžu,“ řekl Barabas. „Je to příliš daleko.“

Nemohla jsem to seskočit, ne s tou nohou. „Hoď mě.“

„Je to patnáct metrů do dálky a deset metrů dolů,“ řekl Barabas. „Mezi toho rozběsněného medvěda a šíleného lva dopadne jen tvá mrtvola. Je mou povinností ti asistovat, jak jen to půjde, ale sebevražda na tom seznamu není.“

Koleno mi nevydrželo. Opřela jsem se o kamennou zeď a pozorovala, jak Curran bojuje. Nic víc jsem dělat nemohla.

 

CURRAN

Brzy mě dostane. Bok mě pálil jako čert a viděl jsem trochu rozmazaně. Mahon mě tou svou obrovskou tlapou dvakrát praštil do hlavy. Jako by do mě narazilo auto. Další rány do hlavy nezvládnu. Musím ho skolit a skončit to.

Mahon se po mně ohnal. Máchl jsem po něm tlapou a stáhl se.

Musím ho rozzuřit. Jestli ho dostanu na zadní, bude to pro mě šance ho dostat.

Ucítil jsem Kate. Byla někde tady. Nějak se sem dostala. Jestli pustím Mahona z očí, využije toho. Proč do háje nemohla jednou, jen jednou jedinkrát udělat, co jí říkám?

Mahon vyrazil.

Uskočil jsem doleva a narazil přímo do zdi. Myslel, že mě dostal, a přiblížil se: obrovský, rychlý, nezastavitelný. Odrazil jsem se od zdi, vymrštil se do vzduchu a přistál na něm. Nazdar, starochu. Drápy jsem zabořil do jeho kožichu a svezl se mu po zádech. Všechny čtyři sady drápů mu při tom trhaly kožešinu na cáry od hlavy až po tu jeho roztřesenou prdel.

Mahon zaskučel bolestí.

Odpoutal jsem se od něj a kousl ho do čenichu. Do boku mě uhodila medvědova tlapa. Nevyhnul jsem se mu a bolelo to. Skousl jsem mu čenich a trhl. Jednou, podruhé, potřetí. Znovu a znovu.

Znovu vyrazil, hlavu držel při zemi. Otočil jsem se doprava, skousl to, co mu zbylo z ucha, a ukousl ho. Medvěd zařval.

Vyplivl jsem ucho a tlapou jsem ho odmrštil směrem k medvědovi. Ne, nech si to. Nechutná moc dobře.

Obrovský medvěd zaburácel a postavil se na zadní.

Jo, a je to. Teď je nasranej tak, jak jsem to potřeboval.

S řevem, při němž se roztřásly zdi, po mně vyrazil po medvědím. Nemyslel jako člověk, poháněla ho jen zuřivost a bolesti. Řítili jsme se do záhuby, z níž se mohl zachránit jen jeden z nás.

 

KATE

Mahon se postavil na zadní. Curran se odpotácel stranou. Krvácel mu bok – špatné znamení. Lyk-v nestíhal.

Mahon se stále blížil. Curran se stáhl do rohu terasy. Neměl kam uniknout.

Pokud ho teď v téhle idiotské rvačce ztratím, poté co jsem za něj bojovala, strážila ho dva týdny a  brečela a myslela, že zemřel, v dalším životě si ho najdu a vlastníma rukama uškrtím.

Mahon se zhoupl, byl moc velký. Curran uhnul obrovským a překvapivě rychlým drápům, a zabořil drápy do medvědovy zadní levé a držel.

Věděla jsem, jakou sílu ty spáry dokáží vyvinout. Bořil drápy kožichem a svalovinou a pak se pod medvědem jeho noha zlomila jako párátko, když ty obrovské drápy zlomily kost.

Curran se přetočil a vykopl zadní nohy. Pohyb, na který by žádný lev bez lidského mozku nebyl schopen ani pomyslet. Švihl svým domláceným tělem a zády narazil na Mahonovu nezraněnou nohu. Na půl vteřiny se medvěd držel na nohou jen silou vůle, pak se zhroutil a padl vzad, jako by někdo obrovi podrazil nohy.

Proboha.

Curran uskočil stranou, než do něj mohla ta tuna svalů a kůže narazit. Jak ležel na zádech, přesunul Curran přední tlapy a zvedl se. Sklonil obrovskou lví hlavu. Curran otevřel tlamu. Jeho čelisti se sevřely kolem Mahonova krku a téměř něžně ho svíraly.

Medvěd zvedl svou obrovskou pracku a pak ji nechal padnout.

Bylo po všem. Curran vyhrál.

 

CURRAN

Ležel jsem ve sněhu. Byl jsem vyčerpaný. Mé tělo se měnilo do známé lidské podoby. Všechno mě bolelo. Tělo jsem měl tak horké, jako by mělo každou chvíli vzplanout.

„Dobrý boj, chlapče,“ ozval se Mahon odněkud zprava. „Jsem na tebe hrdý.“

„Sklapni.“

Sníh pode mnou se rozpouštěl. Ledová voda mě na kůži příjemně chladila. Bylo celkem milé vědět, že tu můžu ležet, jak dlouho budu chtít. Hýbat se už nemusím.

„Pořád myslíš, že za to stojí?“ zeptal se Mahon tiše.

„Samozřejmě. Je to má družka.“

Mahon si povzdechl. „Takže ses rozhodl.“

„Myslíš si, že bychom tu leželi, oba od krve, kdybych si nebyl jistý?“

„Pravda.“

Nabral jsem do dlaně sníh a otřel si s ním tvář. Hmmmm. To je paráda.

„Doufal jsem, že to bude některá z nás,“ řekl Mahon.

„No, nedostaneš vždycky to, v co doufáš. Já doufal, že se mí lidé nepokusí zabít mou družku, když já budu vedle umírat.“

„K tomu nikdy nedošlo,“ řekl Mahon. „Je silnější, než kdokoli z nás věděl.“

„Já to věděl.“

„To mi došlo.“ Mahon si znova povzdechl. „Ona nám nikdy nebude plně rozumět.“

„Není to vždycky jen o tobě. Tentokrát je to o mně. Mně rozumí a to stačí.“

Za dveřmi se ozval nějaký ruch.

„Tohle se už znova nestane,“ řekl Mahon.

„To je na tobě. Kdykoli budeš potřebovat, abych ti to připomněl…“

Mahon se uchechtl. „Vychoval jsem tě až příliš dobře.“

Dveře vyletěly z pantů a přistály na sněhu. A na nich Derek. No, nedá se říct, že se ten kluk nesnažil.

Na terasu se vřítila Marta.

„O-ou,“ zamumlal Mahon.

Jeho žena nás propalovala pohledem. Ruce měla v bok. „Který z vás dvou idiotů mi laskavě vysvětlí, co se to tu sakra děje?“

S obrovskou námahou jsem zvedl ruku a ukázal Mahonovým směrem. „On.“

Ve dveřích se objevila Kate.

„Cos tomu klukovi udělal?“ vrhla se Marta na svého muže.

„Co já udělal jemu? Co on udělal mně!“

Kate poklekla vedle mě. Zvedl jsem ruku a pohladil ji po tváři.

„Jsi idiot,“ řekla mi.

„Já vím, Marta mi to už dala na vědomí.“

„Je to vyřízeno?“ otázala se Marta. Nezdálo se, že se ptá mě, tak jsem neodpověděl.

„Ano,“ řekl Mahon.

„Dobře. Vstávej.“

Ozvalo se nějaké šourání a pak se ti dva pomalu vydali zpátky do tepla a světla Pevnosti. Jak procházeli kolem nás, Mahon sklonil hlavu. „Můj pane. Má paní.“

Pak už byli pryč. Derek šel za nimi a v rukou nesl dveře.

„Chceš jít?“ zeptala se Kate.

„Zatím ne.“

Posadila se do sněhu vedle mě. Obtočil jsem kolem ní paži a přitáhl si ji blíž. Derek usadil dveře zpátky do pantů. Byli jsme sami. Jen my, sníh a hvězdy.

„Ten výpad se skokem se ti povedl,“ řekla.

„Ty jsi to viděla?“

„Viděla.“

Usmál jsem se. „Nakopal jsem mu prdel.“

„Jo, to nakopal. Ten sníh tě musí studit. Potřebuješ pomoct na nohy, drsňáku?“

„To je moje hláška.“

Tiše se zasmála. „Neunesu tě, to přece víš.“

„Ještě pět minut. Pak budu schopný odejít.“

Seděli jsme ve sněhu a pozorovali hvězdy. Zítra zas začne ten kolotoč povinností. Ale dnešní noc patří nám. Zasloužili jsme si ji.

 

KONEC

 

Volně dostupné na webu autorů ilona-andrews.com
Překlad: Axia