Karen Marie Moning o Horečce a ledu

Karen Marie Moning je autorkou známé urban fantasy série odehrávající se na Smaragdovém ostrově. K příležitosti vydání románu Iced, šestého dílu série, který je zároveň prvním dílem spin-offu, souhlasila s rozhovorem se správci a čtenáři literárního serveru Goodreads.

Co by o světě Horečky měli vědět čtenáři, kteří jako první z vašich knih vzali do rukou Iced?
Série Horečka představuje dystopický Dublin, kde byly zdi mezi světem lidí a Dananů probořeny. Prvních pět dílů sleduje příběh MacKayly Laneové, zvané Max, která přijede do Dublinu najít vraha své sestry. Brzy zjistí, že Dananové jsou nejen skuteční, ale ona je vidoucí – člověk, který vidí Danany takové, jací skutečně jsou, i skrze závoj, kouzlo, kterým se skrývají před lidmi.
Iced sleduje příběh Dani O’Malleyové, další vidoucí, se kterou jsme se poprvé setkali ve druhém dílu. Je jí 14 let a podobně jako Mac je i ona odhodlaná nakopat Dananům zadek a spasit svět. Oproti předcházejícím dílům série tady sledujeme příběh z několika úhlů pohledu, a to včetně dalších vidoucích a neskutečně sexy Skota, který se ukáže být… něčím víc než jen člověkem.

Příběh Horečky se vám zjevil ve snu kompletně s celým příběhem a názvy knih. Kdy jste si uvědomila, že chcete příběh rozšířit o další díl?
Uprostřed Horečky jsem si uvědomila, že Dublin za zdí se stal příliš skutečný, přicházely ke mně další příběhy, ke kterým se nedalo otočit zády. Hned devět z nich bylo o tom, co je Jericho Barrons skutečně zač.

Vaše příběhy jsou plné nezapomenutelných postav. Proč jste se v pokračování soustředila právě na Dani?
Řídím se svou múzou. Nehádám se s ní.Má svou dobrou stránku a také stránku, která mi přináší jen prázdné listy.
MacKaylin příběh vypráví o mladé ženě, jež nikdy nečelila žádným osobním tragédiím, byla po celý život milována a jejím největším problémem bylo, aby její oblíbená značka laků na nehty nepřestala vyrábět růžový odstín. Všichni ji milovali a ona nikdy nepotřebovala pevnou páteř. Mac je jako krémová pralinka s něčím velmi nebezpečným uprostřed.
Dani má páteř z čistého titanu, říká, co si v tu chvíli myslí, a má schopnost předběhnout i přeprat, kohokoli se jí zamane. Ale nikdy nepoznala lásku. Dany je docela postrach… s něčím velmi sladkým uvnitř.

Píšete v první osobě. Ovlivňují jednotlivé postavy vaše příběhy? Přináší Dani nový typ humoru nebo tajností nebo něco takového?
Daniina trilogie nestojí na emocích. Je určitě humornější, protože neprochází proměnou osobnosti, jakou podstoupila Mac. Dani o sobě moc nedumá. Příběh je akční, plný dobrodružství. Dani také teprve čeká ztráta panenství. A občas se stihne i vyspat. Zatímco Mac čelila své proměně a příchodu nadpřirozených druhů, Dani naopak čelí tomu, co trápí všechny čtrnáctileté dívky – hormony, změny nálady, pocit, že ji nikdo nechápe, a touha dospět, přestože se stále drží té záchranné sítě, jakou představuje skutečnost, že na vás ostatní pohlížejí jako na bezbranné dítě.

Ne všichni čtenáři zbožňují v knihách každodenní sexuální napětí mezi hrdiny. Jak jste se vypořádala s faktem, že Dani je stále puberťačka?
S láskou a respektem k její postavě a ke čtenářům, a přesto jsem se snažila zůstat oddaná jejímu příběhu. Není to možná bezpečný způsob, možná ani politicky korektní, ale to podle mě nejsou žádné příběhy hodné zapamatování.

Má Daniina osobnost základy ve vašich vlastních prožitcích a nejistotách z dětství? Odkud se postava Dani vzala?
Ona ke mně promlouvá sama od sebe. Kdoví kde fikce končí a realita začíná?

Do našeho světa krom Dananů pronikly i další bytosti, jako Královští lovci a samozřejmě Jericho Barrons. Setkáme se ještě s dalšími nedananskými vetřelci?
Rozhodně! Nemůžu se dočkat, až se setkáte s karmínovou bábou* a také s děsivým hejnem Bojovníků tmy, kteří Mac pronásledují na každém kroku. Nebo se vám představí Papa Roach a nemám na mysli tu kapelu. A poprvé také spatříte knihovnu temného krále.

Popište nám svůj obvyklý den, kdy píšete. Máte nějaké neobvyklé návyky?
V pokoji musí být tma. Doopravdy, myslím to vážně. Zatažené závěsy, zavřené okenice. Kdysi jsem se snažila psát ve skříni, ale bylo tam málo místa. Vstávám v půl páté. A nechce se mi zapínat mozek. Sednu ke stolu a píšu, dokud ještě pořád napůl spím a nepřemýšlím, o čem píšu. Abych mohla psát, musím nechat pracovat podvědomí. Jakmile jsem plně vzhůru, můžu text opravovat, ale nedokážu psát. Píšu tak tři čtyři hodiny denně. Pak teprve si můžu rozsvítit. Dám si snídani, zacvičím si, pak se vrátím do pracovny opravovat texty a připravovat poznámky na další den. Nikdy si nedávám hranici, kolik toho musím za den napsat. Vždy vím, kam se příběh bude ubírat, ale někdy i mě samotnou překvapí, co se to na stránkách děje. Což je jen dobře. Mám teorii: pokud se u příběhu nudí autor, budou se nudit i čtenáři. Pokud autor píše jako pominutý, pak to znamená, že je příběhu a svému fiktivnímu světu plně oddán, a tím pádem mu budou oddáni i čtenáři.

Jací autoři, knihy a myšlenky na vás měly vliv?
Všechno od Stephena Kinga. Je to geniální autor a výborný vypravěč. Pak Deathbird stories od Harlana Ellisona. Četla jsem je, když mi bylo třináct, a už navěky mi převrátily nazírání na bohy a démony, smrt i život. A pak The Shades od Betty Brockové, My Father’s Dragon od Ruth Stiles Gannetové a A Wrinkle in Time od Madeleine L’Engleové.

Co čtete právě teď?
Nemám čas na čtení. Mám dlouhý seznam, co bych si chtěla přečíst, a plán to stihnout tak v pětasedmdesáti.

* doslovný překlad, v orig. Crimson hag, český oficiální překlad se může lišit.

Zdroj: Goodreads
Překlad a úpravy: Axia