Gordon Andrews: Curran 4.5 – Otcové a syni, 1. část

Gordon Andrews si pro čtenáře příběhů Kate Danielsové připravil povídku zasazenou svým dějem těsně na konec čtvrtého dílu série. Jak se Curran vypořádá s událostmi, k nimž došlo během jeho dvoutýdenního spánku?

 

Po celou věčnost jsem plul mořem agónie. Občas, když jsem se soustředil a odblokoval bolest, slyšel jsem z dálky její hlas. Zaměřil jsem se na ten zvuk a vůlí jsem k němu pomalu vyrazil. Nakonec, po kdovíjak dlouhé době, jsem zaslechl několik jejích slov.

„… vypadá jako slušný chlap. Nevím, co mám dělat…“

On někoho dostal, ona někoho dostala, nikdo nic neříkal a Kate netušila, co dělat.

Otevřel jsem oči. Byla zmlácená a vypadala unaveně. Přesto jsem nikdy ve svém životě neviděl nikoho krásnějšího. A nikdy jsem nebyl tak šťastný, že je mi na blízku. Nevím proč, ale řešení jejího dilematu mě napadlo dřív, než jsem stihl pomyslet na cokoli jiného.

„Zkoušela jsi Zákon druhé šance?“ zeptal jsem se tiše. Oči neotevřela. Možná jsme sdíleli jeden sen. Vysvětlil jsem to, jak nejlépe jsem dokázal, a pak ji pevně objal.

Konečně se na mě podívala.

„Zůstala jsi se mnou,“ zašeptal jsem. Pak řekla něco, čemu jsem nerozuměl, ale nezáleželo na tom. Důležité bylo, že tu teď se mnou byla. Usmál jsem se a znovu usnul. Tentokrát skutečným spánkem – žádná rudá mlha, jen temnota. Věděl jsem, že až se probudím, bude u mě. Ať se děje, co se děje. Znovu jsem se probudil. Něco jsem měl v paži a nechtěl jsem to tam mít. Ve chvíli, kdy jsem našel důvod své podrážděnosti, vešla do pokoje Kate s něčím, co vonělo jako polévka.

„Co je to za svinstvo?“ řekl jsem, zatímco jsem si vytahoval jehlu z paže.

„Udrželo tě naživu jedenáct dní,“ oznámila mi.

Skoro dva týdny! Ležel jsem tu dva zatracené týdny a ona zůstala při mně. Nebyla to nitrožilní výživa, co mě drželo naživu. Ta skutečnost mě omráčila.

Podala mi polévku. Položil jsem ji stranou a přitáhl si ji k sobě. Nějakou chvíli jsme se objímali. Příliš brzy ale náš sen a opětovné shledání přerušilo Derekovo známé zaklepání na dveře.

„Kate,“ ozval se tiše, v jeho hlasu byla zřejmá žádost o povolení vstupu. S autoritou, kterou jsem v jejím hlase ještě nikdy neslyšel, mu přikázala, aby vstoupil.

Kluk vešel. „Venku je vlk, který by tě rád viděl. Říká, že jde o naléhavou věc. Pravděpodobně další výzva…“

Výzva? Mně? V těle se mi napnul každý sval. Skutečně? Dělali si ze mě do prdele prdel? Skoro jsem umřel a oni se nemůžou dočkat, až ze mě vymlátí duši? Podíval jsem se na Kate, její výraz mluvil za vše. Ve tváři se jí zračila odevzdanost. Kousky skládačky zapadly na své místo.

Ne mě. Přišli vyzvat ji.

To sakra ne. Tohle okamžitě přestane.

Derek mě spatřil a okamžitě sklapl.

„Přiveď ho sem. Neříkej mu, že jsem vzhůru.“

Mladý vlk zavřel pusu, otočil se a rychle vyrazil vyplnit můj rozkaz. Vždycky to byl chytrý kluk.

„Pomůžeš mi vstát?“

Kate mě chytila za loket a vytáhla mě na nohy. Radši bych skončil v pekle, než abych dovolil, aby mě viděli ležet v posteli. Mé tělo řvalo touhou po jídle. Zvedl jsem misku, kterou mi přinesla. Čím dřív do sebe dostanu trochu živin, tím rychleji se vzpamatuju.

Zatímco jsem upíjel polévku, do ložnice nakráčel Jaime Alicia, jako by mu to tu patřilo. Tak nedočkavý ublížit mé družce a získat, co patří mně. Jeden z nejlepších bojovníků klanu Vlků a za mlada boxer, byl vysoký a dobře stavěný. Viděl jsem ho v boji, byl silný a rychlý. A byl jsem si jistý, že by ho Kate rozsekala na kousky dřív, než by polévka vychladla. Nikdy bych to nepřiznal, ale s tím jejím mečem jí to proklatě šlo. Ne že by ho potřebovala – byl by mrtvý dřív, než by se jí dotkl.

Nikdo z nich jí už nikdy neublíží. To je dřív pošlu do hrobu.

Jaime na mě zíral, svaly čelistí se mu napínaly.

Dopil jsem polévku a promluvil. „Ano.“

Vlk padl na kolena a pohled zabořil do země. Kdyby jen na vteřinu zaváhal, vyřízl bych mu plíce z hrudi. Zabořit, uchopit, vytrhnout. Bylo by to tak snadné a udělal bych to s takovou lehkostí. Cítil jsem jeho strach. Toužil jsem na něj zařvat.

„Nemáš k tomu co říct?“

S očima stále upřenýma na podlahu zavrtěl hlavou na znamení ne. Nyní bylo opět jasné, kdo je kdo a co je co. Musí se znovu nastolit řád, musím opět lidem připomenout, proč jsem Pánem šelem já.

„Rada ať se sejde za tři minuty. Běž dolů a řekni jim, ať na mě počkají, a možná zapomenu, že jsi tady vůbec byl.“ Jen pro jeho vlastní dobro doufám, že se nikdy nedozví, jak blízko se ocitl pomalé a bolestivé smrti, protože druhou šanci mu nikdy nedám.

Odešel. Podlaha šla jedním směrem a já opačným. Kate mě chytila za paži, aby mě udržela na nohou, ale podklouzla jí noha a my skončili na jedné hromadě na zemi. Bude trvat dlouho, než se oba dostaneme do formy, ale oba fungujeme. I přes náš nepříliš příznivý stav jsme pro sebe dokonale stvoření vůdci našich lidí. Tedy, pokud to tak vidí i oni.

Jako by věděla, na co myslím, se Kate zeptala: „Jsi si jistý, že jsi na setkání s Radou připravený?“

Otočil jsem se k ní s výrazem odhodlání a hrozby. „Oni by měli být radši připravení na mě.“

Museli jsme ukázat svou sílu. Nesmí v nás vidět nic menšího než Pána šelem a jeho družku, neoddiskutovatelné vůdce Smečky.

Z přirozenosti našich druhů jsme si nade vše cenili moci a násilí a krutě jsme potlačovali jakoukoli slabost. Svou autoritu musíme potvrzovat vždy a za všech okolností, jinak o ni přijdeme. Mí lidé mě nemusejí milovat, nemusejí mě mít ani rádi, ale, stůj při mně bůh, budou mě poslouchat. Pokud zapomněli, proč by se mě měli bát, pak jim to připomenu. A pokud jich přitom budu muset několik zabít, tak ať.

Vydal jsem se do koupelny. Dvakrát jsem padl, ale síla se mi pomalu vracela. Ta polévka odvedla dobrou práci. Jen pár minut poté jsem už byl připraven sejít na schůzi Rady po svých. Na cestě se k nám přidal Barabas, právník Smečky a jeden z oblíbených potížistů Tety Bé.

Zastavil jsem se. „Barabasi, přišel jsi mě také vyzvat?“ Už ve chvíli, kdy jsem to řekl, mi bylo jasné, že výzva z jeho strany příliš pravděpodobná není. Barabas je sice trochu šílený a dokáže být občas neukázněný, ale není hloupý.

Jeho obvyklý, lehce pobavený výraz mu z tváře pomalu zmizel, v obličeji se mu nyní zračila nevíra a šok. „Ne, můj pane, jsem vázán vaší choti.“

Očividně šlo během mého spánku celé tohle místo do horoucích pekel. Otočil jsem se ke Kate a čekal na vysvětlení.

Pokrčila rameny. „Uzavřela jsem dohodu s Tetou Bé. Dala mi ho jako poradce. Víc ti řeknu potom.“

Nebyl jsem si jistý, jestli to chci vědět; Bé nikdy nedělala nic z pouhé dobroty srdce. Něco chtěla. Vzdáleně jsem si vzpomněl, že mi o tom Kate něco říkala, ale detaily mi unikly. Měl Kate v něčem asistovat? Pak mě něco napadlo. „Barabasi, kolik členů Smečky vyzvalo mou ženu, zatímco jsem spal?“

Zarazil se, očividně se snažil vzpomenout, pak se otočil ke Kate a řekl: „Dvacet dva?“

Tiše přikývla.

„Kolik alfů?“

„Jen Šakalové, můj pane. Ostatní byli z nízkých příček hierarchie. Ani bety to nebyly.“

„Zabila jsi šakaly?“

Přikývla.

„Oba?“

Přikývla.

Barabas si odkašlal. „Vybídla ostatní, aby za ní přišli a bojovali s ní. Výzva nebyla přijata.“

Samozřejmě. Hlupáci se alfami nestanou. Poté co zabila Šakaly, vyslali ostatní alfové své poddané, aby se ji pokusili dostat. Mahon to mohl zastavit, ale nic neudělal. Nikdy se netajil tím, že Kate neschvaluje, ale stát stranou a dovolit, aby ji za mé nepřítomnosti zranili… O tom si s ním promluvím. Možná je na čase, aby se můj adoptivní otec odebral do důchodu.

S ostatními členy Rady to vyřídím rychle. Jak jsme se blížili ke dveřím, slyšel jsem zpoza nich mumlání a šepot. Nudili se? Byli naštvaní? To všechno dokážu napravit. Zhluboka jsem se nadechl, rozrazil dveře a zařval jsem na své poddané, jako bych měl v úmyslu je všechny v příštích několika vteřinách připravit o jejich bídné životy.

Nastalé ticho bylo až ohlušující. Ó, ano, taťka je doma a není dobře naladěn. Čas her skončil.

 

***

 

Všichni mí alfové ztuhli. Přitáhl jsem židli pro svou družku a pak se sám posadil do čela stolu. Nikdo nepromluvil. Prohlížel jsem si tváře všech přítomných, hledal jsem jakoukoli stopu po výzvě. Nikdo z nich neměl dost kuráže, aby se mi podíval do očí. Všichni věděli, že brzy bude následovat exemplární příklad a nikdo se nehonil, aby se jím stal.

Naklonil jsem se a tak klidným hlasem, jak jsem jen dokázal, jsem prohlásil: „Chci vysvětlení.“

Ticho.

„Čekám, až mi někdo z vás vysvětlí, proč jste stáli stranou a neudělali vůbec nic, zatímco se mou ženu snažili připravit o život.“

Nakonec promluvil Jim. „Věděl jsem, že to zvládne. Currane, už to tolikrát dokázala.“

„Ano,“ zaburácel Mahon. „Nikdo nepředpokládal, že by jí bylo dovoleno být po tvém boku, aniž by prolila jedinou kapku krve, můj pane.“

No, já to vlastně docela předpokládal. Když jsem se díval posledně, byl jsem jejich vůdcem. Bylo načase jim to jemně připomenout. V očích se mi zažehl oheň a jeden každý z nich věděl, co to znamená.

Naklonil jsem se ještě blíž a zopakoval: „Dovoleno?“

Nechal jsem to slovo viset ve vzduchu.

Došlo jim to. Právě mi řekli, co mám dovoleno já sám. Slyšel jsem, jak se nový alfa Šakalů nadechl.

Propaloval jsem je pohledem. „Tohle řeknu pouze jednou. To já jsem ten, kdo tu cokoli dovoluje. Já vám dovoluji žít a dovoluji vám vládnout vašim klanům, jak vy uznáte za vhodné. A jestli to dovolím či nedovolím v budoucnu, závisí jen a pouze na tom, co vy v příštích několika vteřinách řeknete a uděláte. Buďte opatrní.“

Promluvila Teta Bé. „Klan Boud prokázal věrnost První choti svou radou i ochranou před těmi protiprávními výzvami. Nikdo, kdo se zodpovídá mně, jí neublížil.“ Podívala se na Daniela a jeho družku. „To samé se ovšem nedá říci o psech.“

Samozřejmě. Nikdy by nezvedla ani prst, aby vlkům zabránila v kopání vlastního hrobu. Nenávist mezi boudami a vlky sahala hluboko. Vlci měli početní převahu, ale boudy uměly hrát lépe.

„Neporušili jsme žádný zákon,“protestoval Daniel. „Všichni vědí, že alfa klanu Boud uzavřela dohodu s družkou Pána šelem.“

Jennifer, jeho družka, přikývla. „Ano, protože chtěla získat pro ty své zdegenerované přívržence zvláštní zacházení.“

Na rtech Tety Bé se objevil úsměv. „Všichni víme, jak moc alfa klanu Vlků miluje svou družku a v čem všem je schopen jí ustoupit. Jen ze zvědavosti, kolik jeho vlků by bylo ochotno obětovat se pro její potěchu?“

„Ta lidská žena musí prokázat své schopnosti tak, jako jsme je museli prokázat my,“ řekl Daniel. „Takový je zákon. Je to fér.“

Mluvil o ní, jako by tu ani nebyla, přestože seděla na židli po mém boku.

„Fér, vážně?“ zopakoval jsem. „Kdo z vás musel kdy čelit dvaadvaceti vyzyvatelům během dvou týdnů?“

Nikdo. Dokonce ani Mahon, náš Popravčí, jich nikdy nezabil tolik v tak krátké době.

Když už byla řeč o zákonu, otočil jsem se přímo na Jennifer. „Pokud si správně vzpomínám, Daniel, přestože byl zvolen po odstoupení jeho protivníků, úspěšně čelil velkému množství vyzyvatelů, než si tě zvolil za svou družku. Tebe nicméně nikdo nikdy nevyzval. Víš proč? Protože podle zákona, na který se vy dva tolik odvoláváte, by kdokoli, kdo vyzve tebe, musel bojovat také s Danielem. Alfové bojují společně. Pokud je kdokoli z alfů zraněn, je nepsaným pravidlem slušného chování Smečky, že se čeká, dokud nebudou oba alfové v pořádku natolik, aby se v boji pokračovalo. Je to otázkou cti. Pokud chceš něčí post, musíš si ho vybojovat férově. Mé družce jste toto slušné jednání nedopřáli.“

„Zabila mou sestru!“ vybuchla Jennifer.

Dobře, jen to ze sebe dostaň. Tohle vyřídíme jednou pro vždy. „Pravda. Z tvé sestry se stal lupus a Kate napadla. Kate to nezavinila a útočnici zabila. Tvůj hněv není na místě. Bráno do důsledku, udělala ti spíš laskavost. Kdybys byla skutečnou alfou, věděla bys, že usmrtit tvou sestru bylo tvou povinností. To na tvých bedrech by spočinul tento úkol. Byla jsi její příbuzná.“

Jennifer zaskřípala zuby. Pečlivě jsem volil každé slovo. Nemohl jsem ji vyzvat, protože výzva může přijít jen po hierarchii nahoru. Ale pokud toho řeknu dost, pak ona vyzve mě.

„Má družka z tvých beder tento úděl sejmula a místo vděčnosti se dočkala jen nenávisti. Neustále ti připomíná tvou slabost. Chceš s ní bojovat, ale nemůžeš. Místo toho jsi pobízela ostatní, aby učinili to, k čemu ses ty sama nedokázala přimět. Toto je tvá největší chyba. Nicméně, protože jsem milosrdný, nabízím ti možnost tuto chybu odčinit.“

„Já se jí neomluvím, ani nepokloním. To radši zemřu.“ Jennifer ta slova vyštěkla jako šílený pes.

Uvidíme. „Opět nerozumíš. Nabízím ti možnost pomstít se, ale tentokrát řádně. Vyzvi nás. Pár proti páru, jak to má být.“

Po ostatních jsem hodil varovným pohledem. „Nikdo se do toho nebude plést. Jen vy dva proti nám dvěma. Takový je zákon.“

Kate vedle mě se napjala. Pod stolem jsem ji uchopil za ruku a jemně ji stiskl, abych ji ujistil, že jen blafuju a vše bude nakonec v pořádku. No, tedy ne úplně, ale byl jsem si jistý, že bychom je v případě potřeby porazili. Dokud tomu budou věřit i oni sami, pak k ničemu takovému nebude muset dojít.

Jennifer začala vstávat – skutečně byla tak pitomá nebo šílená – ale Daniel ji popadl za ruku tak rychle, že to skoro nešlo okem postřehnout, a stáhl ji zpátky. Tvrdě přistála do židle.

Otevřela pusu. Očima bez výrazu se na ni podíval. Zavřela pusu a sklonila zrak. Zrudla. Nehodlal jí dovolit, aby dala v sázku svůj či jeho život. Alespoň že tak.

Daniel sklonil hlavu a krátce přikývl. „Klan Vlků žádá Choť za odpuštění. Je nám upřímně líto jakékoli urážky, které jsme se dopustili. Přejeme si Pánovi šelem a jeho družce dokázat svou věrnost a poslušnost.“

Pěkně řečeno. Možná má přeci jen nějakou naději.

„Co vy ostatní?“ Pohledem jsem chvíli zůstal viset na alfech klanu Krys. Thomas a Robert Lonescovi oba zavrtěli hlavami.

Thomas, starší a mohutnější z nich, promluvil. „Nám je tento boj cizí.“ Pousmál se a ukázal přitom bílé zuby. „Nevolili jsme ji, protože jsme o ní mnoho nevěděli. Odčinili jsme to.“

Kate se ke mně naklonila a tiše promluvila. „Potom, co jsem zabila Šakaly, mi poslali čokoládu.“

Dobře. Po pravdě jsem je měl oba rád a zabít je by mě mrzelo.

Podíval jsem se na náhradníky šakalích vůdců.

Tracy promluvila. „S Chotí nemáme žádný problém. Za náš post jsme jí zavázáni.“

To jsem předpokládal. Zbýval už jen klan Mrštných a Mahon. Se starým medvědem si to vyřídím v soukromí. Klan Mrštných byl mezi kožoměnci unikátní. Jejich alfové, postarší asijský pár, nevládli proto, že by byli nejsilnější, ale proto, že je za jejich věk a moudrost ostatní respektovali. Nebylo samozřejmě na škodu, že jejich betami byl krutý a nemilosrdný pár, jehož se obával nejen celý jejich klan, ale i několik dalších členů Smečky. Chránili své starší a bylo jasné, že až přijde čas, oni sami dosednou na post alfů.

Alfa klanu Mrštných vstal, vytáhl se do výšky a pak se hluboce poklonil, aniž by ze mě na vteřinu spustil zrak. Chvíli zůstal pokloněn, pak se narovnal a formálním hlasem pronesl: „Klan Mrštných si cení pochopení, jakého se nám od Jeho Výsosti dostalo, a nikdy by se nezneuctil tím, že by laskavost oplatil zradou. Choť bojovala obdivuhodně a vysloužila si náš respekt.“

Dobře, jednoduché „hlídáme ti záda“ by taky splnilo svůj účel, ale pokud má radši formální vyjádření, ať je po jeho.

„Respektujeme klan Mrštných a vysoce si ceníme jeho přátelství.“ No jasně, to ho dostalo. Skoro se usmál, pak se ještě jednou poklonil a znovu se posadil.

Téměř hotovo.

„Dobře, vše je tedy ujasněno. Pokud už nemá nikdo nic k projednání, pak můžete v pokoji odejít. Mahone, ty zůstaneš.“

Ostatní nás opustili tak rychle, jak jen mohli, aniž by porušili zdání důstojnosti.

Kate se ke mně otočila. Její oči se ptaly „Chceš, abych zůstala?“

Beze slov jsem zavrtěl hlavou. „Ne, na tuhle část tu nechceš být.“

 

Pokračování příště.

 

Přímá řeč částečně převzata z knižního vydání Magie krve, Fantom Print, 2012
Volně dostupné na webu autorů ilona-andrews.com
Překlad: Axia
Za spolupráci děkuji Syki.