Poslední Vánoce v Aspen Creeku (ff Mercy Thompson)

Fan-fikce / 25.12.2012 /

Mercy a Samuel. Kdo koho miloval víc? Jsem ráda, že se ta hořkost časem vytratila, ale tady je zastihneme naposledy šťastné. Mercy je právě pouhých šestnáct…
Povídka volně navazuje na nedávno uveřejněnou povídku Dárek.
(věkové doporučení:15+)

Šlapala jsem odpoledním šerem směrem k lesu za svým domem. Naučila jsem se říkat svým, i když technicky vzato můj nebyl a nikdy nebude. Byl to ale můj domov a věděla jsem, že stačí jedno moje slovo a zůstane to tak navždy. Marok by mě nikdy nevyhnal.

Křupání čerstvé vrstvy sněhu pod každým krokem uklidňovalo mé napjaté nervy. Měla jsem za sebou pár hodin práce v dílně. Charles i já jsme věděli, že už mě nic dalšího nemůže naučit, přesto mi nedovolil dělat tam bez něj. Pod jeho pohledem jsem se krčila jako nakopnuté štěně. Připadalo mi, že prostě musí poznat, co se děje. Se Samuelem jsem chodila rok a nikdo to nevěděl. Zdálo se mi ale, že Charles nás už pár měsíců podezřívá. Samuel mě uklidňoval, že kdyby to tak bylo, prostě by se mě zeptal. Vlkodlakům se nedá lhát a Charlesovi obzvlášť.

Já měla svou teorii. I když mě děsil a věděl to, měl mě svým způsobem rád. Pravděpodobnější bylo, že se nechce zeptat. Kdybych mu jeho podezření potvrdila, musel by to říct marokovi a ten… Nevěděla jsem, jak se na to Bran bude tvářit. Podvědomě jsem ale cítila, že nás nepochválí. Věnovat mě svému synovi nebylo součástí toho, co slíbil mé matce…

 

Samuel už na mě čekal. Vždycky to tak bylo. I když jsem několikrát zkusila přijít o půl hodiny dřív, našla jsem ho, jak se opírá o strom a pozoruje mě s přimhouřenýma očima a úsměvem, který mi spolehlivě rozbušil srdce a ztížil dýchání.

Ke mně domů se odvážil nejvíc jednou týdně, takže jsme se scházeli v lese. Místa jsme měnili a snažili se vyhýbat stezkám, po kterých ostatní vlkodlaci vyráželi na lov. Jaro bylo nádherné, léto dokonalé, podzim matoucí. Po měsících mazlení – snadného a bezstarostného na prohřáté zemi – jsme si oba uvědomili, že jsme připravení zajít dál. Čím víc kůže jsme museli chránit kvůli horšícímu se počasí, tím víc jsme ji toužili odhalovat.

Zima byla nemilosrdná.

Doběhla jsem k němu dřív, než se stihl zády odrazit od stromu a rozevřít paže, aby mě objal. Narazila jsem do něj jako rozjetý vlak a beze slova se k němu natáhla pro první polibek. Den bez něj byl příliš dlouhý. Po pár vteřinách jsem ucítila jeho ruce na holých zádech. Vyhrnul mi bundu, svetr i tričko. Bylo to příjemné – celou dobu, než jsem dorazila, si ruce pečlivě zahříval v kapsách bundy. Té bundy, do níž jsem se před necelým rokem tolik toužila schovat a jejíž vůně mi tehdy připadala tak nedosažitelná.

Teď mě celou obklopovala, přesto jsem se jí nemohla nabažit.

„Miluju tě,“ zašeptala jsem svůj obvyklý pozdrav, když mi dal konečně čas se nadechnout. Neodpověděl, jen mě pevněji objal a vtiskl mi krátký polibek na pořád ještě zavřená víčka.

„Netrápil tě moc?“ zabručel starostivě. Sundal mi pravou ruku ze svého ramene a stáhl z ní tlustou rukavici.

Neochotně jsem mu ukázala dlaň. Řádku ztvrdlých mozolů překrývaly čerstvé odřeniny a ranky, ze kterých jsem ani při nejlepší vůli nedokázala dostat všechnu špínu. Polámané nehty nebyly nic mimořádného, dnes se mi ale podařilo zarazit si pod jeden kovovou šponu. Bolest mi cukala celým prstem.

„Zapomíná, že se nehojíš jako vlkodlaci,“ povzdechl si naštvaně. „Tohle se do zítřka určitě zanítí a tohle oteče.“ Zmíněná místa mi ukázal tak, že se jich se skloněnou hlavou lehce dotkl rty. Příliš snadno jsem si zvykla, že mu nedělá potíže mít hlavu níž než já.

„Přes Vánoce nepracujeme, budu mít čas dát se do pořádku,“ snažila jsem se mu vykroutit. Jen do chvíle, než se jeho rty přesunuly k vnitřní straně mého zápěstí. Musel cítit, jak se svazek mých žil pustil do práce v šíleném tempu – přesně tak, jak mu to přikázalo znovu zdivočelé srdce. Samuel mě měl přečtenou. Zatímco se jeho rty zabývaly mou rozpálenou kůží, druhou rukou mě objal kolem pasu. S každou další vteřinou víc a víc hrozilo, že mě kolena neunesou.

Najednou se prudce narovnal a odvrátil hlavu v gestu, které mi vždycky spolehlivě připomnělo, koho že to vlastně miluju. Zavětřil. Než stihl cokoliv říct nebo udělat, vynořil se ze zasněženého křoví Bran. Měli jsme ho slyšet. Jenže Bran zůstal naživu tak dlouho mimo jiné proto, že dokázal být téměř neviditelný.

Jediný pohled do jeho vlčích očí, které ale ani na vteřinu neztratily nic z jeho lidské inteligence, mi prozradil, že není překvapený. Bála jsem se Charlese a zatím… Proč by to mělo být jinak? Všichni Brana podezřívali, že umí číst myšlenky. A já poslední rok myslela jen na Samuela. Zkousla jsem si ret a zakázala si nebezpečnou úvahu o tom, jestli je na tom Samuel stejně. Někdy se mi zdálo, že… Ne, zrovna teď jsem o jeho lásce pochybovat nehodlala.

Bran odešel tak rychle, že jsem byla ochotná doufat, že se nezlobí. Samuelův výraz mě připravil o falešnou naději.

„Chce tě poslat pryč,“ zašeptal. Všechno kromě jeho rtů jako by zkamenělo. Z obličeje mu na chvíli zmizela barva i jakýkoliv výraz. Ucítila jsem ostrý pach zoufalství. Na okamžik jsem byla absurdně šťastná. Miluje mě! Miluje mě, jinak by nemohl být tak zdrcený. Pak mi to došlo.

Samuel mě zachytil dřív, než jsem se stihla složit do studeného sněhu.

„Neboj se, Mercy, nějak to vymyslíme. Já se tě nevzdám.“ Zuřivé odhodlání v jeho hlase mě vyděsilo. Představa, že by se s Branem dostali do opravdového konfliktu, mi málem přivodila panickou ataku.

Najednou se usmál. „Máš na zítra všechno připraveno?“ Bylo třiadvacátého a byli jsme domluvení, že Vánoce strávíme spolu. Samuel mohl snadno předstírat, že je hodný strýček, který mě nechce nechat o samotě.

Kývla jsem. Tyhle Vánoce měly být dokonalé. Byla jsem odhodlaná dokončit to, co jsme celý rok jen začínali.

„Uděláme si Vánoce dneska,“ zašeptal něžně a palcem mi setřel z tváří slzy.

Do té doby jsem si neuvědomila, že brečím.

„Zítra vypadneme,“ usmál se a naposledy mě políbil.

 

O dvě hodiny později jsem otvírala dveře, na které trochu obřadně zaklepal. Ani jsem se nesnažila zakrýt nervozitu.

„Víno?“ zasmála jsem se. Znělo to trochu hystericky.

„Pro mě, ty si ještě pár let počkáš,“ zašklebil se a postavil láhev na malou komodu. V takových okamžicích vypadal sotva na dvacet. I z jeho očí zmizela tíže všech těch minulých let. I když mi ještě pořád neřekl, kolik jich vlastně bylo.

„Na víno jsem moc mladá? A co to ostatní?“ zeptala jsem se ho a přejela mu dlaní přes zadek v nových džínách. Chytil mě za zápěstí a přidržel ji na místě. Druhou si mě přitáhl blíž. Prudce mě přirazil ke stěně vedle dveří. O pár minut později jsme oba lapali po dechu. A to si ještě ani nesundal budnu.

„Mám hlad,“ zachraptěl. Trochu se mu třásl hlas.

Něco ve mně se spokojeně zatetelilo. Moje ženská – už ne dívčí ani dětská – část poznala, že dokážu rozechvět i samotného Samuela Cornicka. Ženě Mercy Thompsonové se to moc líbilo.

Celou večeři jsem mu seděla na klíně. Chtěl to tak. Pomalu jedl a krmil i mě. Já ho jen objímala a uhranutě sledovala, jak se sytí jídlem, které jsem připravila. U stolu jsme zůstali ještě dlouho poté, kdy odstrčil talíř od dezertu. Mazlili jsme se tak jako všechny ty předchozí měsíce. Oba jsme věděli, že takové je to naposledy.

Téměř nevinné. Bolestně dychtivé, a přesto něžné.

Rozepnula jsem mu košili a hřála si ruce na jeho horké kůži. Dnes nepotlačoval zasténání, když jsem sjela dolů k jeho bokům a přitom se otřela o jeho bradavky.

„Hm?“ zabroukala jsem s hranou nechápavostí. Otevřel oči a zakroutil hlavou nad mým výrazem.

„Žádný kojot, ale kočka. Hraješ si se mnou jako kočka.“ Skoro jsem zavrněla nad faktem, že pořád nenašel svůj obvyklý hlas.

Zajel mi rukama pod tričko – stejně jako odpoledne v lese. Jeho doteky na svých zádech bych si užívala celé hodiny. Jindy. Dnes mi to rychle přestalo stačit. Zvedla jsem ruce. Pochopil, co po něm chci, a bez zaváhání mi přetáhl tričko přes hlavu. Skončilo na zemi vedle jeho košile.

Navedla jsem ho k zapínání podprsenky, ale rozhodl se oplatit mi moje hry. Sklonil se k mé hrudi a začal mě dráždit přes jemnou látku. Zůstávala jsem věrná bavlně, krajka by zřejmě nepřežila kontakt s hrubými konci mých prstů, ale nezdálo se, že by Samuel potřeboval vyzývavé prádlo k tomu, aby na mě měl chuť.

Donutil mě sténat hlasitěji a dřív než já jeho…

„Mercy, potřebuju slyšet, že to víš opravdu jistě,“ zeptal se naposledy. Židle pod námi povážlivě naříkala a dávala nám jasně najevo, že pro tyhle věci byla stvořena postel.

Zhluboka jsem se nadechla. Samuelova vůně okořeněná výraznou složkou jeho vzrušení a touhy naplnila každičký pór mé kůže. Jako by do mě vstupoval už teď. Ale takhle mi to vážně nestačilo. Zdálo se mi, že pokud mu svou lásku neukážu a nedám úplně, rozskočí se mi srdce.

„Já tě miluju,“ řekla jsem místo prostého ano.

Svlékal nás zoufale pomalu. Jasné světlo dorůstajícího měsíce konečně ozářilo dvě nahá těla. Na chvíli jsem měla chuť schoulit se před jeho užaslým pohledem. Za poslední rok mě nikdy neviděl úplně nahou. Paradoxně jsem se před ním začala stydět a měnila se mimo jeho pohled. Uvědomovala jsem si, že vnímá všechny ty změny. Prací v dílně mé tělo zpevnilo, přesto jsem byla pořád tak trochu samá ruka samá noha. Ale chlapce už jsem nepřipomínala tolik jako před rokem.

Samuelovy velké horké ruce mě pohladily po rozpálených tvářích a přes krk a klíční kosti sklouzly k mým prsům. Obkroužily je a opatrně potěžkaly.

„Panebože, Mercy, jsi nádherná,“ zašeptal ten dokonalý chlap přede mnou. V očích mu na chvíli prokmitl záblesk vlka.

Sevřelo se mi srdce. Doufala jsem, že se dnes nebudeme jen milovat. Doufala jsem, že mě přijme i jeho vlk. Že až to dnes uděláme, budou z nás druh a družka.

Samuel mě už u večeře ujistil, že až spolu zítra utečeme, při nejbližší příležitosti si mě vezme. Bez ohledu na to, co si o tom bude myslet jeho vlk. Ale všechny moje instinkty křičely touhou po celém Samuelovi. Chtěla jsem Samuela člověka i Samuela vlka.

Najednou jsem znejistěla. Milovala jsem ho, ale nevěděla, jak ho milovat. Snažila jsem se nemyslet na propastný rozdíl v našich zkušenostech, přesto mě ovládl strach.

Okamžitě ho ucítil. „Rozmyslela sis to?“ Snažil se potlačit zklamání ve svém hlase, ale moje ženské já znovu zajásalo. Uklidnila jsem se. Prostě budu dělat to, co vždycky. Opakovat to, co dělá on.

Zvedla jsem ruce a pohladila ho po tvářích. Jeho krk, široká ramena a hruď, jež se pod mými doteky nepatrně zachvěla. Tam jsem se zarazila. Pochopil to správně. Posunul se na mé břicho a pak, po nekonečných minutách na mých bocích a hýždích mě velmi, velmi jemně pohladil mezi pevně sevřenými stehny. Zalapala jsem po dechu, ale neztratila se v tom pocitu. Postupně jsem mu oplatila každý dotek, každý polibek.

A nakonec… Pravděpodobně jsem nebyla tak opatrná jako on. Po prvním letmém pohlazení jsem se rychle vrátila zpět. Tuhle část jeho těla jsem neznala, ale dávno jsem znala hebkost a žár jeho kůže. A tady byl hebčí a rozpálenější…

Uvědomila jsem si, že teď je to on, komu rychle dochází dech. Po pár minutách mě vzal za ruku a odtáhl ji od sebe.

„Postaráme se o tebe, ano? Pravděpodobně to bude bolet, ale to neznamená, že z toho dnes nebudeš nic mít.“ Věřila jsem mu a rychle potlačila další záchvěv strachu. Položil mě na postel. Měsíc ji ozařoval jako oltář. Znovu jsem zahlédla Samuelova vlka. Laskal mě tak dlouho, že když se jeho ústa dostala, kam celou dobu mířila, ani mě nenapadlo se bát. Naopak – přistihla jsem se, že mezi prsty pevně svírám jeho vlasy. Nehodlala jsem mu dovolit protahovat to mučení už ani o jedinou vteřinu.

Jako by se jeho jazyk a prsty dotýkaly nějakého utajeného místa ve mně. Měli jsme měsíce na to, aby prozkoumal, na co reaguju. Až teď jsem ale pochopila, jak moc se celou dobu držel zpátky. S překvapivou jasností jsem si uvědomila, že Samuel je úžasný milenec. Jen pár vteřin po tomhle prozření jsem se mu rozpadla pod rukama.

Nenechal mě vydechnout. „Teď je nejlepší chvíle,“ zašeptal rozrušeně a zároveň konejšivě. „Jsi uvolněná a dost…“

„Vlhká?“ dopověděla jsem za něj. Byla jsem rudá vzrušením a teď i studem.

„Ano a je to v pořádku, hlupáčku,“ smál se mým rozpakům. „Důkaz, že nejsem úplné nemehlo,“ zabručel s neskrývanou pýchou.

„To se teprve ukáže,“ zchladila jsem trochu jeho nadšení.

Nebyl nemehlo. Bolelo to a i to bylo v pořádku. Protože všechny ty věci, co dělaly Samuela Samuelem – jeho potřeba ochraňovat, jeho léčitelství, jeho schopnost vcítění – hned potom dostaly svou šanci a já byla dlouhé hodiny nejněžněji a nejláskyplněji opečovávanou dívkou na naší straně zeměkoule.

Nevšimla jsem si, kdy se něha přetavila v novou vlnu touhy, ale oddala jsem se jí s bezbřehou důvěrou. Bolest slábla s každým dalším milováním – vlkodlaci jsou nenasytní a vytrvalí milenci – a někdy uprostřed noci mě Samuel znovu dokázal přivést k vyvrcholení.

„Potvrzuju, nejsi nemehlo,“ vydechla jsem mu vyčerpaně do vlasů, když padl na záda a mě si přitáhl na sebe.

„Měli bychom si promluvit o antikoncepci,“ zívla jsem ještě a nedokázala z tváře dostat zřejmě naprosto připitomělý úsměv. Ucítila jsem, jak se pode mnou Samuel na okamžik napjal. Neměla jsem ale sílu vyptávat se, co se mu na tom nezdá. Zítra na to bude dost času. Zítra a potom už vždycky…

 

Probudil mě ve čtyři ráno. Nespokojeně jsem zakňourala.

Rychle se se mnou rozloučil. Měla jsem hodinu na to, abych si sbalila nejnutnější věci. On udělá totéž. Sejdeme se v šest hodin na jednom z našich vzdálenějších míst. Odjedeme tak daleko z Aspen Creeku, jak jen to bude možné. Začneme nový život. Spolu. Jen my dva.

Odešel a já byla najednou úplně čilá. Neochotně jsem vstoupila do sprchy. Nejraději bych si na sobě Samuelův pach nechala navždy. Znovu jsem si připomněla, že ho budu moci mít kdykoliv. Zdálo se to neskutečné skoro jako to, co se stalo uplynulou noc.

 

Bran zaklepal stejně rozpačitě jako předtím Samuel. Nečekal na mé pozvání a vešel do kuchyně.

„Nepřipoutali jste se,“ pronesl do ticha. Překvapilo mě, že v jeho hlase slyším smutek. Nic jsem na to neřekla. Kvůli tomu tu nebyl.

„Mrzí mě to, Mercy, ale musím ti říct pár věcí.“

Ještě než začal mluvit, slíbila jsem si, že nebudu plakat.

Ne před ním. Ne teď.

 

Původně zveřejněno na webu bez-hranic.cz

komentáře 4

  • finka 25.12.2012na9.05

    Krásný. Všechni důvěrně známe Mercyin svět a tak povídka dokonale zapadá. Možná až příliš dokonale (myšleno jako kompliment) :-))))))

    • Renča 25.12.2012na10.13

      Ambra prostě umí :)
      Ani si nevzpomínám, zda v knihách od Patty bylo někdy zmíněno, jestli Mercy se Samuelem došli takhle daleko? Opravdu byl Sam její první? Má někdo načteno čerstvěji nebo lepší paměť?

      • Kometa 25.12.2012na11.20

        Renča: V knihách je, že byl její první láska. Nikde nebylo upřesněno, jak daleko došli. A myslím, že bylo řečeno, že je Bran přistihl při líbání a udělal tomu „konec“. Mercy pak nabrala nějaké zkušenosti na vysoké…

        • Renča 25.12.2012na19.01

          jj, by se mi právě nezdálo, že kdyby mezi nimi došlo na sex, že by si později Samuel kvůli tomu Adama nedobíral, že by nikdy nic nenaznačil

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít