Anita a já (Anita Blake ff)

Je největší drsňajdou, co znám. Zabíjí upíry, tahá mrtvé z hrobů, spí s půlkou města, vyšetřuje supernaturální zločiny. A já jí pomohla. Byl to po čertech prima pocit.
(část textu vyznačená kurzívou obsahuje spoilery k dílům 12-15, pozn. red.)

Přistoupila jsem blíž ke stolu.

„Něco jsem ti přinesla. Do sbírky.“

S cinknutím jsem na stůl postavila buclatý bílý hrnek. Byl na něm obrázek holčičky v červené čapce a sukýnce, vedle které stál na zadních nohách černý vlk. Holčička s vlkem se objímali kolem ramen a pod nimi byl nápis: „Kdo sakra potřebuje babičku?“

Střelila pohledem na hrnek, stojící na téměř prázdném stole. Pak zvedla oči, černé jako noc, a zapíchla je do mých. Její krátké sáčko mělo tutéž barvu jako obleček Karkulky na hrnečku.

„Pro mě byla babička důležitá!“ řekla Anita a stále ze mě nespouštěla upřený pohled.

„Ja, natürlich,“ vzpomněla jsem si na svou středoškolskou němčinu. Anitě viditelně ztuhla ramena. Její babička z otcovy strany byla Němka, vychovávala Anitu po smrti její mámy při automobilové nehodě. Důležitá jistě byla, ale pohádková babička pro malou holčičku, která v sobě pomalu začínala objevovat moc nekromancie, to ani omylem.

Možná Anita myslela spíš babičku z matčiny strany, kněžku (vaudun), která jí ukázala, co si s tímhle darem počít. Byla Mexičanka, takže výsledek, Anita, byl hodně zajímavý mix černočerných vlasů a očí a bledé pleti. Pro její nevlastní modrookou a blond matku Judith nebyla ale Anita bílá dost. Anita má dva nevlastní sourozence, sestru Andreu a bratra Joshe, ale v jejím životě tato nová rodina jejího otce příliš velkou roli nehraje.

Koukaly jsme jedna na druhou. Já na ni zkoumavě, protože kvůli téhle dvacetisedmileté* drobné holce je docela rozruch, ona na mě mírně znechuceně, což si vysvětluju tím hrnkem. S tučňákem holt žádnej neměli. Nahlas to neřeknu, vytahovat teď plyšovýho Sigmunda, který jí trůní na posteli, pokud je v ní zrovna výjimečně sama, by nemuselo být bezpečný. Jelikož vím, kam a po čem koukat, nemohla jsem si nevšimnout, že jí na levé straně boku sako trošku nesedí, a co je pod sakem, vím vcelku přesně. A nemyslím tím jizvy, kterými je docela posetá. Anitina nejoblíbenější zbraň je Browning Hi-Power.* Moje ultra shane lipstick od Maybeline. Vím, i co má na zádech v pouzdře, které jí přiléhá těsně k páteři. Divím se, že se nepíchne do zadku, vezmu-li v potaz, kolik měří.*

„Tuhle schůzku domluvil Bert, takže o co jde?“ Anita se opřela v židli, ruce s propletenými prsty na desce stolu.

Bert („za sto dolarů si provrtám koleno, za tisíc prodám vlastní mámu“) byl konsternován mou angličtinou s hanáckým přízvukem a očka mu jen svítila při představě expanze firmy „Oživovatelé, s. r. o.“ na evropský trh.

Anita ze mě nespouštěla oči. Já z ní ty svoje taky ne. Souboj pohledů zvládnu, jsem štír, čučet na někoho pronikavě a bez mrknutí umím. Horší by to bylo na střelnici. Předpokládám, že první místo v soutěži ve střelbě ze vzduchovky na letním táboře zde nikoho neohromí. A judo ani kenpo neumím.

Koukaly jsme beze slova jedna na druhou, vzduch mezi námi těžknul a já cítila, že se mi  vzadu na krku ježí vlasy.

Lidská služebnice Jean-Clauda, nekromantka, palykantrop  ̶  běželo mi ve zkratce hlavou. Tlustá, zrzavá, z Evropy  ̶  běželo nejspíš hlavou Anitě.

„Chtěla bych být u toho, až budeš dnes v noci povolávat zombie z hrobu,“ řekla jsem pomalu.

„Tohle není turistická atrakce!“ Anita se zvedla ze židle, obešla stůl a postavila se přede mě, zadkem se opírala o hranu stolu. Složila si ruce na hrudi.

„Já vím, ráda bych napsala o „zajímavostech“ St. Louis a ty jsi, abych tak řekla, nejzajímavější,“ usmála jsem se nadějně a vcelku zbytečně.

Anita dál koukala jako bubák.

„Ber to jako malej výzkum. Zajímá mě celý tvůj supernaturální svět, upíři, kožoměnci, tvá nekromancie, je to fascinující. Ráda bych o tom všem napsala a Bert mi domluvil tuhle schůzku s tím, že máš konečné slovo.“

Bert je sice nenažránek, ale není padlej na hlavu. Věděl, že Anita bude prskat, a já to věděla taky. A doufala, že třeba budu mít štěstí.

„Vím, že jsi mluvila s Jean-Claudem. Taky tvoje „záchranná mise“ ze supermarketu není tajemstvím. I jak to dopadlo.“ Anita zvedla obočí a významně se mi zahleděla na zápěstí pravé ruky, kterou jsem si přidržovala ramínko kabelky.

Koukám, že jedině schůzka s Edwardem je moje malé tajemství. Zatím. Ošila jsem se, přešlápla z nohy na nohu a promnula si označené zápěstí druhou rukou. Do dalšího úplňku ještě zbývá čas a já pořád doufám v zázrak. I když temná část mě samé už přijala, co se stalo, stejně pořád věřím, že to nějak dopadne. Koneckonců Anita má v sobě tolik různých druhů lykantropie a pořád chodí po dvou. Její vlčice, leopardka, lvice i tygřice spolu žijí v pohodě a Anita umí svá zvířata krotit. Budu to umět taky? Naučím se to? Z lupanaru jsem odešla před „krmením“, neměla jsem potřebu koukat na ty fešáky, jak rvou tesákama syrové maso ulovené srnky. V hlavě jsem měla Bambiho a zmatek. Ještě je čas, je čas.

Anita si mě dál prohlížela, její naštvaný výraz se pomalu měnil v přemýšlivý.

„OK,“ povzdychla si, „v deset na hřbitově. A ty lodičky si neber!“

Rande na hřbitově budu mít poprvé v životě.

***
Teplý noční vzduch mi dělal dobře. Cestou mezi náhrobky mi vháněl do očí pár dlouhých pramínků uvolněných z culíku a voněl jen tak, jak noční vzduch vonět umí. Opatrně jsem našlapovala v teniskách, jednak proto, že cesta byla plná trávy a drnů, a pak tenisky jsem neměla na nohou snad od střední. Připadala jsem si podivně prťavá. Džíny, tílko a košile s krátkým rukávem, k tomu malá kabelka s popruhem přes hlavu a spousta odhodlání. Taky nervozita a někde v koutě stulený strach, který se pomalu zvedal.

Přemýšlela jsem o Anitě, o tom, co o ní vím, a bála se toho, co nevím. Myslet si, že ji znám, by byla povýšenost a pitomost. Už u ní v kanceláři jsem cítila pnutí a divné bzučení, které se zesílilo, když se postavila před stůl, necelé dva metry ode mě. Ten pocit mezi námi, jako by tím byl vzduch doslova těhotný. Musela to cítit taky, ale nehnula brvou. Já taky ne, ale nic si nenalhávejme, chladnokrevnost to nebyla, byla jsem spíš paralyzovaná nezařaditelným pocitem, který jsem v její blízkosti měla.

Míjela jsem několik velkých kamenných hrobek s bytelnými, krásně zdobenými dveřmi. Připadala jsem si jako v laciném hororu, chybí už jen táhlé houkání sovy a skřípání zrezivělých pantů u dveří. Přede mnou asi sto metrů daleko blesklo světlo baterky, vnímala jsem vzdáleně hlasy. Věděla jsem, že Anita je už na místě, své auto z půjčovny jsem zaparkovala vedle jejího džípu.

Anita. Pomalu jsem kráčela, nespěchala jsem a přemýšlela. Co o ní vím?

Anita je nekromant, oživovatel, dokáže svou vlastní silou povolat mrtvého zpět k životu. Zombie, chcete-li, byť v případě tatíků, tetiček a babiček, které na přání zákazníků občas povolává z hrobu, mi slovo zombie nepřijde tak docela na místě. Je natolik silná, že může sloužit jako ohnisko moci a síly pro další oživovatele: Síla její nekromancie už dokáže probudit mnoho a mnoho zombie a i hodně starých. Zvedla by ze země celý hřbitov, kdyby chtěla, anebo spíš, kdyby k tomu měla důvod. Zaučila a vyškolila Larryho Kirklanda, zrzka, který stejně jako ona pracuje pro „Oživovatelé, s. r.o.“. I když Anitina pozice ve společnosti je už někde jinde. Což bylo zcela zřejmé z toho, jak opatrný Bert byl; o Anitu, její schopnosti a hlavně renomé, díky kterému přitahuje zákazníky jako lampa můry, by nerad přišel.

Anita je zákonný popravčí upírů a je taky federální šerif, díky čemuž má pravomoci napříč státy, nejen pro oblast St. Louis. Je poradcem pro místní oddělení MOST – policejní oddíl pro vyšetřování supernaturálních činů. Tohle teď trochu skřípe kvůli seržantu Storrovi, jenž má tak vážný osobní problém s upíry a lykantropy, že je na pováženou, že ještě téhle jednotce velí. A ještě vážnější problém má Dolph s Anitou. Ona přijala, co musela, ve svém životě, on to v jejím životě přijmout nedokáže. Přiznám se, že já sama byla taky zmatená tempem, jakým Anita převrátila naruby svůj život, postoj a své zásady, ale já nejsem ona, neřeším otázku přežití každý druhý den. Řeším, jestli je košer mít dvakrát do týdne k večeři párky.

Zakopla jsem o kus dřeva a krásně česky si ulevila. Kam se v tomhle směru hrabe angličtina. Nikdy jsem nepochopila, jak někomu může ulevit slovo, který neobsahuje „r“.

R. Richard. Richard a další muži v jejím životě. Závidím jí v tomhle směru? Ó ano a velice. Nalhávat si můžu, co chci, ale tohle ne. Tolik krásných chlapů nablízku. Ano, jsou to starosti, ale aspoň na chvíli bych je brala všema deseti. Před očima se mi mihla vzpomínka na Richardovu nahou hruď s kapkami vody těsně před mýma očima, na vlny, které dělaly Nathanielovy vlasy při tanci, na jeho zadek v tangách. A dost! Slintat můžu posléze, teď bych se měla soustředit na to, co je přede mnou.

Žaludek jsem měla jako na vodě, v hlavě mi tepalo a v obličeji jsem cítila mravenčení. Pomalu jsem šla dál, snažila se zhluboka dýchat a dovolila myšlenkám, aby se ještě chvíli toulaly kolem Anitiných chlapů.

Byla lidským služebníkem upířího vládce města. I když Jean-Claude hezky tančí a krásně vilně kouká, na stranu upírů mě nedostal, pořád jsem zakoukaná do chlupáčů. Anita to má složitější. V tuto chvíli patří k dvěma triumvirátům moci. Ten první je Jean-Claudův a sdílí jej s nimi právě Richard, Anitin exsnoubenec. Velká láska, velké trápení, ulfrik místní vlkodlačí smečky, klanu Kamenného trůnu. Rozebírat ty dva nemá cenu, je to složité a nikdy to nebude průzračně jasné, a jejich vztah je jako houpačka, nebo spíš horská dráha. Anita je jeho lupa a zároveň bolverk smečky, takovej „čistič“ sraček, kterých se ve smečce chlupáčů najde vždycky dost.

Druhý triumvirát je Anitin, patří sem prdelka Nathaniel, leopardodlak, a upír Damian. Aby to nebylo tak jednoduché, tak Nathaniel je její hospodyňka, kuchařka a stálý milenec. Damian je její upíří služebník a občasný milenec. Anita má i svá zvířata na zavolání, sluníčko vlkodlaka Jasona a k němu postupně přibylo pár velkých tygřích kocourů. Zdá se vám to jako pěkný guláš? I mně. Když se nad tím vším začne člověk zamýšlet, dostane se do sítě tolika vztahů, povah, postav a linií, že by se nemusel už vymotat. A to zdaleka nekončíme.

Anita založila a je předsedou lykantropí koalice, pro kterou pracuje i další klíčový muž jejího života  ̶  Micah s pampeliškovýma očima. Je nimir-raj, král leopardího klanu Pijáků krve, protějšek k její nimir-ra, královně. Její „skoromanžel“, nebo alespoň někdo, kdo se tomuto nejvíc blíží. Spolu s Nathanielem s Anitou žijí v jejím (jejich) domě a já jí tohle nepřestávám závidět, mít tuhle možnost. Být tou jedinou pro dva nádherné chlapy. I když Micah by mohl být větší, pro mě prostě malej chlap nemůže mít nikdy až takový kouzlo, ať je sebevybavenější. A Micah je z jejích chlapů ten nejvyvinutější. Rozumím ale tomu, proč je vztah Anity a Micaha,  nimir-raje a nimir-ry, tak spokojený a šťastný. Micah jí uhne tak často, jak to jen jde. Je spokojený, když je ona spokojená. Ve svém životě potřebovala někoho takového, jakýsi klidný maják v moři, vezmu-li v potaz, jak komplikované a mnohdy výbušné jsou její další vztahy. Být však Micah jen ten jediný, no, já bych s tím asi měla problém a myslím, že Anita taky.

Uvědomila jsem si, že už se pohybuju tak pomalu, že vlastně skoro stojím. No jo, bojím se. Vítám ten myšlenkový zmatek v hlavě. Všechny ty věci, které si o Anitě a jejím životě vybavuju, mě zaměstnávají a trošku oddalují to, k čemu se blížím.

Nejsou jen vlci a leopardi. Anita má vazby i na krysodlaky, hyenodlaky a labutí měňavce.* V tuto chvíli má v sobě Anita i lvici a tygřici, je palykantrop a unikát. A doposud stále bez proměny. Přiznám se, že sama tomu moc nerozumím, přijde mi to až příliš na jednu malou drobnou ženskou a navíc bývalou katoličku, nyní episkopalistku.*

Umí svá zvířata ovládat, umí je krotit, dokonce už umí zavolat zvíře jiného lykantropa a přimět jej k proměně. Je to podle mě už příliš. Proč se ale při úplňku nemění? A kdyby ano,  jaké zvíře by bylo to první?

V hlavě mi problikla myšlenka na Itzpapalotl, samozvanou bohyni z Nového Mexika, která Anitě předala kus své schopnosti odvádět životní energii ze svých obětí. Anita ji nevyužívá často, ale bezpečně poznáte, když ano. Oči se jí doslova zalijí hvězdami. Pořád to ale není nic proti síle ardeur, dárečku od Jean-Clauda, kvůli kterému je Anita v podstatě i sukuba, která se pravidelně musí krmit sexuální energií. A díky tomu má v posteli tolik krásných chlapů.

Mně by se líbila taková ardeur jednou za čtrnáct dní. Řekla bych, že toliko gymnastiky téměř denně musí být snad vyčerpávající, lubrikanty musí kupovat po kýblech a i ten nejkrásnější chlap zevšední. Na Anitině krmení jsou ale díky jejímu triumvirátu životně závislí i Nathaniel a Damian a pro tým se holt obětovat musíte.

Kdyby mi teď dal někdo na výběr mezi tím, jít dál k tomu, co mě čeká u hrobu, a možností nakrmit se prostřednictvím dvou krásných mužských, běžím pryč jako šílená a knoflíčky od košile plachtí vzduchem.

***

V okolí nevelkého a těžko rozeznatelného hrobu byla tráva sešlapaná téměř do tvaru písmene U, na otevřené straně stál žulový náhrobek. I ten byl poměrně malý jako všechny náhrobky na tomhle hřbitově. Vzpomněla jsem si na mnohdy monumentální žulová či mramorová „monstra“ na našich hřbitovech, na úzké uličky mezi řadami nahuštěných hrobů, všudypřítomné květiny, sochy. Stařenky, pečující o hroby svých blízkých v naději, že někdo bude stejně pečovat i o ten jejich.

Taky vás napadlo, jak by Anita povolávala zombie na našem hřbitově, z hrobu, na kterém je těžká žulová deska? Třeba taková, pod kterou leží moje babička? Americký hřbitov je jiný, chvíli mi trvalo, než jsem si na to zvykla.

Došla jsem ke skupince tří mužů, stojících u paty hrobu. Anita stála vedle náhrobku. Levou ruku vytáhla z kapsy krátké lehké bundičky a zatřepala prsty v nenápadném gestu. Plynule jsem změnila směr a došla k ní.

Okamžitě jsem to zase ucítila, ten samý pocit jako u ní v kanceláři. Mravenčení se mi rozeběhlo po celém těle, měla jsem pocit, že mi ze špiček prstů srší jiskřičky, vlasy se mi ježily a zvedal žaludek. Anita zmateně pootočila hlavou mým směrem a přejela si pravou rukou po levé, od ramene k lokti. Pak se zadívala na muže, stojící před hrobem a já ji následovala.

Dva z nich měli dokonale padnoucí obleky, oslnivě vyleštěné boty a vyzařovala z nich autorita. Černovlasý muž s prapodivným knírkem na mě ukázal prstem a zeptal se naštvaným hlasem: „Kdo je to?“

„Asistentka,“ odpověděla Anita na půl pusy a upírala na muže neproniknutelný pohled.

Naklonil se k člověku, který stál vedle něj. Prosvítala mu lebka, zbytky vlasů, sčesané nad ušima dozadu, ulízané, brýle s tenkými obroučkami a tvář jako dětská prdelka. Tiše spolu o něčem mluvili.

„Nebudeš mít problém, že jsem tady?“ naklonila jsem se k Anitě, bzučení v hlavě mi zesílilo, jako když se snažíte naladit stanici na rádiu.

„Neměla bych mít. Asistenta většinou potřebuju, a jelikož sis tohle domluvila s Bertem,“ Anita na mě koukla a ušklíbla se, „udělala jsem pro tento večer asistentku z tebe a Larry si vzal volno.“

Kriste pane, slepici prostě nepodříznu.

Anita po mě loupla očima a nad mým vyděšeným a znechuceným výrazem se spokojeně usmála. „Klid, podržíš mi mačetu.“

Hm. Cos dělala na hřbitově při oživování zombie? Držela jsem mačetu. Ohromný. Upozorněte média.

„Kdo jsou ti chlapi?“ naklonila jsem se k Anitě a šeptem se zeptala s očima upřenýma na muže před námi.

„Poldové,“ suše odpověděla Anita.

„Ten černovlasej s knírkem je Dennis Walsh, detektiv zdejšího policejního oddělení vražd. Ten ulízanej s brejlema je vrchní komisař Edwin McRoy, má pod palcem celou tuhle oblast.“

Oba muži na nás zírali se znechuceným, otráveným výrazem.

„Koukám, máš mezi poldama hromadu fanoušků,“ špitla jsem a v duchu se radovala, že se mnou Anita skoro normálně mluví.

„Ne každej se smířil s mou pomocí při vyšetřování supernaturálních zločinů, do pekla, nesmířili se ani s tím, co jsem já, s upíry a lykantropy. Vyzvednutí zombie z hrobu je něco, co je prostě znechucuje, a tohle tím víc, že i ta zombie je polda.“

Polekaně jsem se na ni podívala.

„No to jsem si tedy vybrala oživování, jsi si jistá, že tu můžu být?“

„Určitě, ať je v zemi kdokoliv, vyjde ven jako každá jiná zombie, v tomhle se nic nemění. Larryho jako dalšího nekromanta k tomuhle nepotřebuju, stačí, že jsou osypaný z jednoho, ne tak ze dvou.“

Moc mě neuklidnila, ale koneckonců já tu můžu hysterčit, jak chci, jsem jenom očumovatel. Anita je oživovatel. Kousek dál od dvojice „černých obleků“ stál ještě jeden muž, oblečený do džínů, sportovních bot a kožené bundy. Kouřil a byl viditelně nervozní.

„To je poručík Frank Hackman, v hrobě leží jeho parťák John Drasco.“

Anita vystrčila bradu Frankovým směrem. Přecházel roztřeseně sem a tam, přehazoval cigaretu z jedné ruky do druhé a co chvíli po Anitě (po nás) střelil vyděšeným pohledem.

„Řekla bych, že poldy netaháš ze země často,“ podívala jsem se na Anitu.

„Ne,“ na chvíli se odmlčela.

„Na oživení některých lidí musíš mít zvláštní povolení přímo z kanceláře guvernéra, policisté v aktivní službě, kteří zemřou při výkonu služby, k nim patří. Totéž politici, špičkoví vědci. Zvláštní sorta jsou slavní, filmové či hudební hvězdy, u nich platí téměř naprostý zákaz.“

„A ti dva potentáti tu vartují, aby dohlídli na to, že s poldo-zombie nebude mluvit nikdo, kdo nemá oprávnění, a že se nedostanou informace o vyšetřování nesprávným lidem?“

Anita se na mě překvapeně otočila s pozvednutým obočím.

No ano, nejsem tak blbá. Usmála jsem se na ni a světe div se, ona na mě. Spíš jí jakoby jeden koutek úst upadl dolů, ale mělo to blízko k úsměvu, to rozhodně. Otočila svůj pohled zpět k mužům a já si ji chvíli z profilu prohlížena, koneckonců jsem tu kvůli ní.

Je středobodem velmi zajímavého světa. Měla na sobě lehkou letní bundičku, krvavě červenou, s rukávy ohrnutými k loktům, takže jsem si všimla jizvy ve tvaru kříže, která jí „zdobí“ levé předloktí. Pouzdra s noži dnes neměla. Černé džíny, černé niky, vlasy černé jako asfalt v divokých vlnách kolem hlavy. Vždycky mi bylo divné, že nenosí culík a že jí ty husté pačesy při některých činnostech nezavazí.

Odvrátila pohled od přihlížejících, zvedla z náhrobku malou nádobu a začala kolem hrobu rozsypávat sůl do téměř přesného kruhu. Viděla jsem, vnímala a cítila, že se obrací do sebe, uvolňuje a částečně spouští štíty, volá svou sílu, svou nekromancii.

I kdyby mě na to neupozornil její ztuhlý, soustředěný postoj, změna tlaku v okolí hrobu pak jistě. Mravenčení, které jsem vnímala stále hned pod povrchem a přičítala je své nervozitě a vzrušení, přešlo plynule v mnohem silnější pocit.

Jiskření, krátké výboje, stoupalo mi od kotníků přes lýtka a stále výš, zvedal se mi žaludek, ježily vlasy. Ruce, kterými jsem svírala popruh kabelky se mi jakoby samy volně svěsily podél těla a konečky prstů mi pomalu zahalila stoupající energie. Připadala jsem si jako v kádi, do níž někdo pomalu napouští vodu a hladina se zvedá výš a výš. Přerývaně jsem dýchala, jako když se člověku udělá zle a snaží se to udýchat. Je to tím, že jsem jen kousek od ní? Proto je to takové? Je to můj první nekromant „nablízko“. Že jsem se radši nepostavila k těm policajtům, koneckonců „pomáhat a chránit“ snad platí i tady.

Co už teď, musím stát a nehýbat se a nerušit. Neječet. Nelekat se. Neříznout se mačetou. Nehýbat se bylo stále těžší, pomyslná hladina energie se mi přehoupla přes pas a stoupala stále výš. Měla jsem pocit, jako bych byla obří plazmová lampa, jako by mi celé tělo pokrývaly jiskry a výboje, jako bych to praskání téměř slyšela. Zalapala jsem po dechu a hladina té neznámé, divné energie a síly se mi uzavřela nad hlavou. Byla jsem ve své vlastní bublině, dýchala jako po hodině na rotopedu a vnímala pulsování a tep čehosi zvláštního všude kolem sebe.

Anita dokončila kruh, pomalu se postavila a otočila se ke mně. Měla rozšířené, nechápavé oči. Zvedla levou ruku a natáhla ji ke mně, otevřenou dlaní přejela prostor mezi námi.

„Co to kurva je?“ sykla a pomalu spustila ruku.

„Já nevím,“ řekla jsem tiše vyděšeným hlasem. „Já to nevím!“

„Co seš doprdele zač?“

„Já ne…“

„Děje se něco? Budeme na vaše čáry máry čekat dlouho, šerife Blakeová?“ Dennis Walsh si dal záležet na pohrdavém tónu a s podbízivým úsměvem se pootočil k vrchnímu komisaři.

Anita se k němu obrátila, naštvanost jí koukala z očí a byla cítit z hlasu, když odpověděla. „Jsme tu na vaši žádost poručíku, abyste si mohl promluvit s mrtvým kolegou, zjistit, co ví o svém vrahovi, a abyste tak mohl vést dál vyšetřování, dělat svoji práci. Tak mě nyní nechte v klidu dělat tu moji!“

Dennis Walsh si odfrkl a já byla vděčná, že ode mě odvrátil Anitinu pozornost. Opět stála, klidná jako hladina, zhluboka dýchající, soustředěná. Jak se prohlubovalo ticho kolem nás, vnímala jsem rostoucí tíhu své „bubliny“. Jako by se v jejím středu, kolem mého těla, pomalu otáčel vír, náhle puzený směrem k Anitě, dál ode mě. Cítila jsem, jak po ní moje síla natáhla metafyzické prsty.

Tak počkat! Cože? Moje síla? MOJE síla? Vážně jsem si pomyslela tohle? Uskočila jsem dva metry za náhrobek, otvírala pusu jako kapr na suchu a zběsile přemýšlela.

Vážně mě v souvislosti s mou osobou napadla „síla“? Ta drobná vzdálenost mezi námi kupodivu pomohla a ten neznámý pocit (síly) jsem náhle vnímala jen jako přátelské šplouchání, spokojené otírání se drobných energetických vlnek kolem mě. Netuším, co dalšího mi tahle noc přinese, ale můj vnitřní chaos tu nikoho nezajímal, byli jsme tu všichni kvůli něčemu jinému.

Anita si klekla, obě dlaně položila na travnatou zem. Děsila jsem se té slepice, ale zbytečně. Anitina nekromancie dosáhla na další level, v tuto chvíli už umí vytáhnout zombie bez jediné kapky krve. Sto i víceletou, na ploše větší než fotbalové hřiště. Krev bude zapotřebí, až bude muset zombie mluvit, a já vážně nechápu, že si Anita dobrovolně řeže předloktí. Kam se na tohle hrabe každotýdenní vytrhávání obočí.

„Johne Drasco, slyš mě. Povolávám tě z hrobu.“ Anita klečela s koleny v hlíně, se skloněnou hlavou, oči zavřené. „Vůlí, slovem i tělem tě volám z tvého hrobu. Přijď, přijď teď!“

John Drasco nic.

Anita otevřela oči a znovu oslovila vlhkou zem pod svými koleny.

„Volám tě, Johne Drasco! Přijď hned!“

Že je něco špatně jsem pochopila já i policisté.

„Co se děje?“ zašeptala jsem ze své bezpečné vzdálenosti.

„Já ho necítím, necítím vůbec nic! Měla bych cítit, jak se mu natahují kosti, obalují masem, jak se jeho ruce tlačí skrz hlínu ven, ale necítím to. Má nekromancie do něj naráží, ale je to jen mrtvá schránka, sotva se pohne.“

Anita se svezla na paty a složila ruce do klína.

„Jak je to možný? Jedna mladá zombie, to se přece vyučuje v nekromantí školce ne?“

Proč zrovna já si musím vybrat nepovedené oživování?

Bezděky jsem popošla k Anitiným zádům téměř na metr. Moje bublina radostně zavýskla, teplé vlny energie se zrychlily a narazily na silové pole nekromancie, obklopující Anitu. Mě to zastavilo uprostřed kroku a srazilo na kolena, Anita se přerývaně nadechla a prohnula v zádech jako luk. Otočila ke mně hlavu, krk a ramena, oči vytřeštěné, pootevřená ústa. Můj vlastní výraz zrcadlil ten její. Trhlinou v mé bublině ke mně a do mě tryskala Anitina nekromancie, proletěla mi žaludkem a vylétla zády, znovu a znovu. Měla jsem pocit, že mě roztáčí, jako když fouknete do větrníku z papíru. Ten pocit byl neskutečný, najednou jsem cítila mrtvé, cítila jsem je každým pórem své kůže, každou molekulou. Byla to neuvěřitelná, nepředstavitelná síla a s údivem, protože na hrůzu už jsem byla prostě hrůzou bez sebe, jsem si uvědomila, že má vlastní síla žene Anitinu nekromancii rychleji a silněji kolem nás obou, krmí ji, živí a vzpíná. Podle toho, jak se Anita třásla, bylo zřejmé, že je to nová úroveň i pro ni.

Obě dvě jsme měly kolem obličejů poletující vlasy, Anitiny husté vlny ji bičovaly přes oči, mé zrzavé pramínky se svíjely kolem uší. Dvě medůzy, klečící na hrobě ve svém vlastním soukromém tornádu.

Anita ke mně natáhla levou ruku s roztaženými prsty, já natáhla svou pravou a spojily jsme dlaně, propletly a pevně stiskly prsty. Pokud to vůbec bylo možné, hrozivý vír moci kolem našich těl ještě zvýšil obrátky a v momentě, kdy jsme stejným způsobem spojily i své druhé ruce, jako bychom uzavřely kruh a moc nad námi doslova explodovala.

Viděla jsem, co viděla Anita, viděla jsem všechno. Všechny.

Jean-Claude sedící za svým pracovním stolem, něco psal a ruka se mu zastavila uprostřed pohybu. Vzhlédl k nám. Richard, stojící na verandě svého domu a zírající do lesa, otočil hlavu. Damian ztuhnul v náručí cizí ženy, Nathaniel lehce klopýtl v tanci na pódiu. Byli daleko a zároveň tady s námi.

Koutkem oka jsem viděla, že páni policisté dřepí zcela nespořádaně na zemi. Dennis Walsh se natahoval pod sako po zbrani, tělem částečně zakrýval pana vrchního komisaře. Bylo mi to jedno, v tuhle chvíli byl celý svět jen naše spojené ruce a nepředstavitelná síla nad námi a v nás.

„Můj bože, ty jsi zesilovač!“* podařilo se říct Anitě mezi jednotlivými zalykavými nádechy.

„COŽE jsem?“ Nerozuměla jsem tomu, nechápala jsem význam toho slova ve spojitosti se mnou.

„Jsi zesilovač. Přijmeš a znásobíš moc, která se objeví v tvé blízkosti. Říkala mi o takových lidech Marianne,* ale já ještě nepotkala, já ještě nezažila… Ó můj bože, je to neskutečné!“

Anita na mě vytřeštěně zírala, spojené ruce se nám třásly proudící silou, vír moci nepolevoval. Polkla jsem své srdce, které mi vystoupalo až do krku, a snažila se pochopit, co říká. Zbytečně. Hlava si vzala dovolenou, můj rozum, můj mozek ujížděl pryč jako poslední půlnoční vlak.

„Já nemůžu být zesilovač! Jsem obyčejná ženská, chodím do práce a na kosmetiku a nakupuju a v životě jsem neviděla ducha a… a do prdele práce,“ kousala jsem se do spodního rtu tak silně, až mi začal krvácet.

Proč jsem se do tohohle pouštěla? Sedánek s Edwardem, tanečky s Jean-Claudem, osprchovanej Richard, ach kruci, tohle je velká daň za tu trochu potěšení. Dýchej Tor, dýchej!

A opravdu jsem vší silou zpomalila můj dech, nádech – výdech, nádech. Uvědomila jsem si, že Anita dýchá zároveň se mnou, že se odrážíme jedna v druhé.

Tak! Nic tak strašného se neděje. Dvě holky se drží za ruce, společně dýchají (ehm) a kolem to trochu fouká.

„Nevím, co jsem, kde se to vzalo, proč zrovna já a co si s tím počít, ale když už to tu je, tak to prostě použij a zvedni, do pekla, toho chlapa ze země!“

Stiskly jsme znovu silně prsty, tlačily dlaněmi proti sobě, upřeně koukaly jedna na druhou, dýchaly ve stejném rytmu.

„Johne Drasco, volám tě z tvého hrobu, vstaň! TEĎ!“

Hlas jí sílil až do závěrečného výkřiku a zároveň s tímto posledním slovem spustila naše spojené ruce a bočními stranami našich semknutých dlaní udeřila do země. Vír síly a moci nad námi nadšeně uvítal přikázaný směr a proletěl kolem nás a skrz nás a zabořil se do země, roztřásl trávu a drobný porost hrobu, kamínky, větvičky a prach nadskakovaly a tančily deset centimetrů nad zemí. Vnímala jsem, jak se síla nekromancie tlačí a prodírá hlínou až k pohřbenému tělu, halí ho, prostupuje a volá.

John Drasco otevřel víčka, v důlcích se objevil náznak hnědé duhovky, plující ve sklivci. Oko bytnělo a tuhlo, vnímala jsem, jak pootočil hlavu ze strany na stranu, pohnul pravou paží, zvedal ji pomalu nahoru, tlačil ji hmotou hlíny, zatímco znovu obrůstala masem. Tlačil ji výš a své tělo zvedal za ní. Viděla jsem ho tak jasně, jako by zem pod námi byla silná skleněná deska a já klečela na ní a viděla skrz ni dovnitř hrobu.

Hlína pod našimi koleny se začala vlnit, John Drasco následoval Anitino (naše) volání a přicházel. S prvním bledým prstem, který se vynořil ze země, jsme se obě postavily, pomalu rozpojily ruce a poodstoupily.

John se zvedal v prostoru mezi námi. Smrděl. V této úžasné, magické chvíli to byl nepatřičný pocit, ale bohužel pravdivý. Měl rozcuchané blond vlasy a kdysi mohl být i docela hezký. Ztěžka pozvedl druhou ruku, oběma se zapřel o zem a vytáhl pomalu horní polovinu svého znovu rostoucího těla, pohnul boky a najednou nám seděl u nohou. Zmateně se rozhlížel, v hnědých očích narůstalo světlo zároveň s tím, jak se do nich pomalu vracelo jakési vědomí. Byla jsem fascinovaná hýbající se mrtvolou u svých nohou. Zcela nový zážitek, nová zkušenost, takže jsem si ho nepokrytě prohlížela. Anita se zahleděla na jeho levou dlaň, putovala očima k jeho krku a zpět dolů po paži k pravé dlani.

John Drasco byl něčím omotaný. Tenký provaz měl ovinutý kolem obou zápěstí, pokračoval po délce obou paží a spojil se mu na krku, kolem kterého byl několikrát obtočený. V pravidelných rozestupech byla na provázku namotaná klubka, která tvořila pírka, kůstky a nějaké cinkavé drobné předměty, vše teď nechutně obalené hlínou a kousky trávy. Přesto zcela zřetelné.

Anitě zmrtvěly rysy. Upřeně zírala na jednotlivé kousky, putovala očima po obvodu provazu, doslova jej pohledem ohmatávala. Že před sebou máme opravdu silné kouzlo poznal i takový, ve věcech magie zatím neumětel, jako já. Anita natáhla ruku a přiblížila prst ke shluku peří a kousku ořezané kosti, které byly přivázané kousek od Johnova zápěstí. Trhla sebou a ucukla, jako by dostala ránu proudem.

„Co je tohle, kurva, za voodoo sračky?“

„Řekla bych, že koukáš na důvod, proč se ti Johna nepodařilo povolat hned napoprvé,“ podívala jsem se na Anitu a ona zpátky na mě. Že se ale umí tvářit.

Voodoo kouzlo, nakalibrované na sílu Anitiny nekromancie? No to jsou mi věci. Na druhou stranu, každá mince má dvě strany. Bílá a černá, sever a jih, levá a pravá. Kde je nekromant, schopný silou zvednout mrtvého z hrobu, musí být i někdo, kdo ví, jak mu v tom zabránit. Nepočítal ovšem se zesilovačem. Hahá.

Chudák John se zmateně rozhlížel, těkal očima po okolí, nakonec zakotvil svým už vcelku lidským pohledem na mně. Ne na Anitě, ale na mně.

No já tě krmit nebudu. Kriste, doufám, že nebudu muset.

„Podej mi, prosím, tu mačetu,“ řekla tiše Anita.

Stála jsem blíž k náhrobku, na kterém byla položená, zvedla jsem ji tedy  ̶  byla dlouhá a docela těžká  ̶  a podala ji Anitě ostřím napřed. Zarazila jsem se, otočila mačetu a zkusila ji podat znovu, tentokrát jílcem napřed. A nepořezat se u toho.

Anita ji pomalu vzala do pravé ruky a bez přemýšlení, naučeným pohybem, přejela kulatou špicí dlouhého ostří přes své nadloktí, přibližně vprostřed.

No fuj tedy, tohle musí bolet.

Něco jiného je číst o tom, něco jiného je vidět to. Je naprosto chladnokrevná, když přijde na věc, bolest prostě zatlačí do pozadí. Navíc si jí zkusila už tolik a takové, že je pro ni říznutí do kůže asi vcelku drobnost. Sledovala jsem ji a říkala si, že se pokusím být taky statečná, bude-li to třeba. Že se pokusím se z toho všeho nového kolem sebe nepodělat.

Anita se ohnula v pase, natáhla ruku a přiložila krvácející ránu k Johnově puse. Co vím, správná zombie se na čerstvou krev musí vrhnout jako kojenec na bradavku.

John na svá miminkovská léta evidentně zapomněl. Stočil nechápavý pohled nahoru k Anitiným očím. Pomalu se postavila a zmateně se na něj dívala. Zdá se, že ten umně zhotovený provaz měl větší dosah, brzdil nejen Anitinu nekromancii jako takovou, ale i sílu její krve, kterou zombii pro danou chvíli oživí a přiměje mluvit. Anita se na mě zamyšleně podívala.

A kruci, to ne, doprčic práce. To ne!

Popošla k náhrobku, vzala nádobku se zbylou solí a vysypala ji. Opřela si mačetu o nohu a nad nádobu přiložila stále krvácející řez na své ruce. Malinko zmáčkla kůži nad ranou, blíže k srdci, a z rány se vyřinul pramínek krve, pomalu stékal do nádobky. Když byl tak tenký, že se téměř zastavil, postavila Anita nádobku zpět na náhrobek, zvedla mačetu, překročila Johnovy nohy a natáhla se po mé levé ruce.

Krve by se ve mně nedořezal. Ovšem Anita s půlmetrovou mačetou by se dořezala, kdyby chtěla, to si přiznejme. Vzpomněla jsem si, co jsem si před chvílí slíbila, a pomalu k ní natáhla ruku. Zatnula jsem zuby, půlky, všechno.

Řekla bych, že se spokojeně ušklíbla, ale aspoň to neprotahovala. Přidržela si mé předloktí a jedním rychlým řezem jej otevřela. Au, AU.

Natáhla se přes Johna pro nádobu se svou krví a přiložila ji k mé ubohé, znetvořené, krvácející ruce. Moje krev pomalu vtékala do její. Napjatě jsem koukala, zda se zase neobjeví nějaké magické cosi, kouř, jiskřičky, ohňostroj, ale ne. Moje krev se poklidně mísila s tou její a hladina v nádobce se zvedala.

Tak, už by to stačilo. Ve stejném okamžiku kdy jsem si to pomyslela, odtáhla Anita nádobku od mé ruky a otočila se k Johnovi. Honem jsem si z kapsy džínů vytáhla kapesník a připlácla ho na ránu. Těžko říct, jestli se mi ranka zatáhne tak rychle jako Anitě, to jsem v tu chvíli opravdu netušila. Nicméně kapající krev na oblečení je nepřípustná! Drsňákovi Anitě to bylo jedno, rukou s krvavou rankou přidržela nádobu s krví Johnovi u pusy a on se hltavě, zalykavě napil.

„Co se děje, kde to jsem? Kdo jste vy?“ Měl slabý, chraplavý hlas. Někdo mu prostřelil krk a hlasivky to, zdá se, tak docela nezvládaly. Nová neznámá síla je jedna věc, potlach s mrtvolou druhá. Kývla jsem hlavou k Anitě a John se k ní pomalu otočil.

V tu chvíli posbírali oba kravaťáci ze země zbytky své důstojnosti a pomalu se k nám přiblížili. V očích děs a úžas, nevíru. John se na ně zadíval a tvář se mu projasnila, konečně někdo, koho poznal.

Frank Hackman naopak pomalu ustupoval, už byl tak deset metrů od hrobu, narazil zadkem do cizího náhrobku a ten zvuk přiměl sedícího Johna, aby se na něj zadíval.

A příšerně se vyděsil!

Vykřikl a začal couvat stále vsedě, pomáhal si rukama, dokud nenarazil zády na náhrobek. Byl ztuhlý hrůzou a své znovu nabyté oči upíral na bývalého parťáka.

Dennis Walsh je sice nabubřelý fouňa, ale pořád je to polda a co se děje, mu došlo hodně rychle. Bez dalšího rozmýšlení sáhl pravou rukou pod sako a vytáhl zbraň a namířil na Hackmana.

„Ani hnout, poručíku Hackmane! Ruce nahoru, ať na ně vidím!“

Pak popošel dva metry blíž, fixoval Hackmana pravou rukou s nataženou zbraní, levou sáhl do vnitřní kapsy a vytáhnul vysílačku. Začal do ní vzrušeně drmolit. Frank Hackman se nám před očima pomalu hroutil a scvrkával se do sebe. Kouzlo − a bude zajímavé zjistit, kde k němu přišel − nezabralo a mrtvý John Drasco svou reakcí na Frankovu přítomnost jasně ukázal, kdo ho zabil. Bylo to naprosto jasné.

Proč sejme jeden polda druhého? Důvodů může být mnoho, prachy jako důvod se přímo nabízí. Pátrat po tom, proč Frank Hackman zabil svého parťáka, je pro nás v tuto chvíli zbytečné. To není náš příběh.

Mrtvý John se kýval ze strany na stranu, kvílel a držel se za hlavu.

Podívaly jsme se s Anitou na sebe.

„Musíš najít toho, kdo to kouzlo vyrobil,“ řekla jsem.

„To je mi jasné,“ Anita si odfrkla. „Jestli umí tohle, co dokáže dalšího? Musím to vědět, musím ho najít!“

„Myslím, že až se tohle roznese, bude o něj zájem. Řekla bych, že leckdo by uvítal možnost zaštítit se před silnou nekromantkou, která patří místnímu vládci města, a která svou mocí nad mrtvými včetně upírů děsí vládce ostatních měst. A i celou upíří radu.“

Pomalu jsem se sehnula pro svou kabelku, kterou jsem si sundala ani nevím kdy. Přehodila jsem si popruh znovu přes rameno a zadívala se na Anitu.

„Víš toho hodně,“ řekla přemýšlivě Anita.

„Zdaleka ne tolik, kolik bych chtěla. Kafe?“ dokončila jsem větu otázkou. Bylo mi jasné, že pozvat ji na čaj, pošle mě do háje. Anebo ještě dál.

„Nejdřív se musím postarat o Johna.“

Anita se otočila na patě a zapotácela se. Zachytila se náhrobku a opřela se o něj.

„Jsi v pořádku?“

„Ano, je to jen…“ náhlý poryv slabosti s ní znovu zamával, ale vzchopila se a postavila zpříma. Rukou se nicméně stále přidržovala náhrobku. Buď si násobení její síly vybírá nečekaně daň a nebo…

„Kdy jsi naposledy krmila ardeur?“ zeptala jsem se tiše.

Anita po mě střelila pohledem. Ano, vím o ardeur. Zvedla jsem obočí a Anita si povzdychla.

„V poledne, před tím, než jsi přišla.“

Byla skoro půlnoc, určitě nic nejedla a měly jsme za sebou legendární oživování. Legendární, kruci, jsem jako Neil Patrick Harris.*

„Musíš se brzy nakrmit, kafe počká.“ Jestli je Anitě zle, brzy bude zle i klukům.

Anita kývla a vzala do ruky mačetu. Přidřepla k Johnovi a rychlými řezy z něj dostala provázkové kouzlo. Postavila se, smotala provaz i s peříčky a strčila jej do kapsy.

Zombie Johny k ní zvedl oči. „Kde je Lucy?“ Přítelkyně, možná manželka.

„Jsi mrtvý Johne, musíš se vrátit zpátky do hrobu.“

„Cože?“ John se začal pomalu zvedat a Anita už na nic nečekala.

„Přikazuji ti, Johne Drasco, vrať se zpět do hrobu. Solí, krví a kovem tě poutám k tvému hrobu, lehni si a už se víc nevracej!“

John se pokusil postavit, ale síla nekromancie jej začala vtahovat zpět do země. Hroudy hlíny se vlnily a přelévaly, John křičel a křičel, zatímco jeho tělo klesalo zpět do hrobu, jako topící se v tekutém písku. Brzy bylo po všem. Anita podrážkou boty přerušila kruh ze soli.

Otočily jsme se k policistům. Frank Hackman už měl ruce spoutané za zády. Dennis Walsh naposledy střelil pohledem k Anitě a pomalu odcházel s rukou na nadloktí spoutaného kolegy. Edwin McRoy se na Anitu zadíval, pak krátce pokývl. Bylo to nejblíž pozdravu, kterého byl zřejmě schopen, a pomalu se vydal za odcházejícími dvěma muži.

Osaměly jsme a noc kolem nás ztichla. Srpek měsíce znovu vykoukl mezi mraky a jemným svitem trochu rozptýlil všudypřítomnou tmu.

Měsíc. Nikdy jsem neměla potřebu na něj myslet, registrovat jej. Teď jsem noc co noc zvedala tvář k obloze. Energie se líně válela po vlhké trávě, otírala o náhrobky, kroužila kolem nás. Klidná, čekající, momentálně uspokojená. Ale byla stále tady a já přemýšlela. Přímo se to nabízelo. Dokážu-li zesílit Anitinu nekromancii, bude v mé přítomnosti narůstat každá magie, každá energie, každá síla? Nebo potřeba, touha, hlad? Ardeur? Začalo mi tlouct srdce, protože jsem si uvědomila, že ano. Představa Tor, zvedající a umocňující sílu ardeur uprostřed všech těch krásných chlapů, komu by tlouct nezačalo?

„Nevím, jestli bych měla být poblíž, až se budeš krmit. Netuším, jaký mám dosah.“ Řekla jsem to s vědomím, že část mě, a to dost velká část, to hrozně chtěla zjistit.

Anita se zadkem opřela o náhrobek. Koukaly jsme jedna na druhou, společně prožité mezi námi otevíralo mnohé dveře. Ve mně pořád dojížděl kaleidoskop obrazů a vzpomínek, které se nám na krátkou chvíli promíchaly, všechny ty nové vjemy, jemná síla stále mi brnící v konečcích prstů. Nyní již neděsivá, přátelská, poslušná a moje.

Odnáším si odtud mnohem víc, než jsem čekala. Nový svět, nové myšlenky, pocity, možnosti. Odnáším si všechno. Začala jsem se usmívat, ten pocit mě naplnil a roztáhnul mi pusu od ucha k uchu. Lehce jsem pohnula oběma rukama, pohladila noční vzduch a cítila ty jemné vlnky energie tančit kolem svého těla.

„Někdo tu má novou hračku,“ řekla Anita.

Světe div se, usmívala se taky. Krásně zeširoka. Byl to neuvěřitelný pohled, nevím, kolik lidí mělo možnost vidět na její tváři takový úsměv. Pro mě to byl v tu chvíli úžasný závěr celého hřbitovního dobrodružství.

Anita Katerine Blakeová* se mile usmívá a já jsem důvod.

Obě jsme uslyšely tiché kroky. Stejnou cestou, kterou jsem přišla já, pomalu kráčel načinčaný Jean-Claude s Jasonem po boku. Damian s tizianovými vlasy, jejichž barvu bych sama brala, šel kousek za nimi.

Vpravo, několik desítek metrů od nás, někdo se žuchnutím přeskočil zídku, a když se přiblížil, poznala jsem Richarda. Pomalým, líným krokem kráčel k nám. Na sobě jen džíny a rozepnutou džínovou bundu, světlo měsíce se mu lehce opíralo o nahou hruď.

Pootočila jsem hlavu ještě víc doprava a uviděla na druhém konci cesty Nathanielův blýskavý úsměv a Micahovy žluté oči, svítící v noční tmě.

Přišli všichni.

Anita se odstrčila rukou od náhrobku, postavila se, přivítala pohledem všechny své muže a podívala se na mě.

„Řekněme, že ten tvůj dosah vcelku brzy zjistíme. Budeš-li chtít.“

Oči se mi jako magnety ihned stočily zpátky k přicházejícím mužům. Přejela jsem je pomalu a důkladně vlhkým a − proč to nepřiznat − vzrušeným pohledem, jednoho po druhém. Jak to tak vypadá, svůj pobyt v St.Louis si prodloužím. Rozhodně.

„Můžeme to zkusit,“ pousmála jsem se a znovu se zadívala na Anitu.

Můžeme to zkusit.

————————————————————

*Anitin věk na začátku v Provinilých slastech je 24 let, v Blood Noir 27 let.

*Ač mě to nebaví, díky Edwardovi a jeho šoku z korálků jsem vcelku poučena ohledně Anitina arzenálu. První dvě uvedené zbraně jsou její hlavní a jsou ve všech dílech, zbytek postupně v rámci série:
– poloautomatická pistole Browning Hi-Power 9mm
– pistole Firestar 9mm
– perkusní pistole Deringer
– menší samopal Mini Uzi
– upilovaná brokovnice (Edóš je hračička)
– poloautomatická pistole Browning BDM
– samopal Heckler&Koch MP5
– opakovací brokovnice Mossberg 590A1
– brokovnice Ithaca 37
– pistole s dlouhou hlavní Smith&Wesson’s MP9c
– hromada nožů, nejdůležitější v pouzdrech na předloktí a v pouzdře u kotníku. Dále menší  mečík v pouzdře u páteře. Plus mačeta k oživování. Všechny s nadměrným obsahem stříbra.

* Anitina výška je uváděna 5,3 stop, tedy cca 161 cm, její váha je 106 liber, 1 libra je 0,454 kg, váží tedy 48 kg. Prostě necelých padesát. Rozhodně je to k nasrání.

* labuťodlak je natolik strašný slovo, že se mu vyhnu

* Anita byla vychována jako katolička, poté co papež alibisticky exkomunikoval všechny  oživovatele, přešla k episkopální církvi. Tohle je věc, která mně osobně vůbec nesedí. Vím, že Laurell jako (věřící?) Američanka se tomuto asi vyhnout nemohla, ale já jako evropský bezvěrec poněkud kroutím hlavou.

* ano, já vím. Zesilovač není zrovna cool slovo. Ale ani anglické „amplifier“ to dvakrát nevytrhne.

* Marianne, čarodějka, kněžka, „vargamor“ sousední vlkodlačí smečky a Anitina učitelka

* Herec, seriál „Jak jsem potkal Vaši matku“. Jeho „leggendarrrry“ je prostě legendary

* druhé jméno Anity je Katerine, dle oblíbené tety jejího otce. Mé druhé jméno je Hana, dle mé kmotřičky.