William King: Zloděj těl

Ukázky z knih / 9.11.2012 /

Pro svět je to žoldnéř a vrah, brutální zabiják se smrtící čepelí. Ve skutečnosti je Kormak Strážcem, jedím ze skoro vyhynulého řádu těch, kteří přísahali chránit lidstvo před služebníky temnoty. Ghúlové jsou zloději těl, prastará rasa démonů, která se zmocňují lidí, aby v jejich tělech konali dílo zla. Nyní se jeden z nich s pomocí Kormakova trpaslíky vykovaného meče osvobodil ze svého dávného vězení a Strážce jej musí pronásledovat až do strašidelného města na konci světa, aby ukončil jeho hrůzovládu.
Kniha Zloděj těl obsahuje čtyři propojené epizody, které se splétají v epický příběh Kormakova lovu na knížete démonů. Hrdina se při něm setká se spiknutím šílených mágů, armádou vlkodlaků a orčím mistrem meče, ale také s půvabnou alchymistkou a jejím nezdravě poetickým bratrem. (anotace)

Ukázka z knihy:
Všude kolem zuřila bouře, na tuhle roční dobu naprosto neobvyklá. Kormakovi přistávaly na tváři studené sněhové vločky. Chodidla měl mrazem ztuhlá a šaty provlhlé skrz naskrz. V žaludku mu kručelo hlady. Ta všudypřítomná zima mu vysávala z údů veškerou sílu. Přitáhl si plášť těsněji k vyzáblému, vytáhlému tělu, ale vítr se k němu prodral i tak. Věděl, že se moc daleko nedostane a že skončí špatně, pokud se mu nepodaří co nejdřív najít nějaký úkryt.
Odhodil si z očí pramen mírně prošedivělých černých vlasů a zamžoural do tmy. Kvůli mizernému světlu a padajícímu sněhu bylo vidět sotva na pár kroků.
Už si ani nebyl jistý, jestli nesešel z cesty, z té staré pěšiny, po které Přísežní templáři putovávali do Svatých zemí. Sněhu už bylo tolik, že ani neviděl prastaré dlažební kameny, které sem cestáři z První říše položili už před tisíci lety. Zůstal ztracený v bílé pustině.
Nikdy ho nenapadlo, že by mohl zemřít zrovna takhle. Když složil přísahu jako Strážce, myslel si, že jednou padne v boji s posledními ze Starých ras, které vládly světu před příchodem Lidí. Svého času stál tváří v tvář smrti temnou magií nebo křivou, zahnutou šavlí některého ze skřetů. Jednou dokonce viděl svou smrt vepsanou v očích nádherné upírky. Nečekal, že by někdy mohl skončit tak strašným a přitom prozaickým způsobem. Umrznout někde v pustině, kde jeho bratři budou těžko hledat, aby získali zpět jeho meč, který kdysi ukovali trpaslíci.
Ve východní Belarii by neměly být takové sněžné bouře a to ani teď, na sklonku podzimu. Co se na nebi objevila Velká kometa, počasí bylo skutečně nezvyklé. Třeba to bylo opravdu znamení blížícího se konce světa.
Napadlo ho, jestli má vůbec cenu dál vláčet koně tou bouří. Věděl, že k tomu měl nějaký důvod, ale nedokázal si vzpomenout, jaký. Jako by mu tou zimou tuhnul mozek stejně jako celé tělo. Přemýšlet pro něj bylo stejně těžké jako klást jednu nohu před druhou.
Možná by si mohl prostě lehnout na zem a odpočinout si. Jenom na chviličku si položit hlavu do měkkého sněhu, dopřát odpočinek mysli a znovu sebrat síly a pak jít zase dál. Bylo by skvělé si odpočinout…
Ne. To byla jistá cesta ke smrti. Jestli se zastaví, nikdy už se nerozejde. Zmrzl by tady a zůstal tu ležet, dokud by do téhle nekonečné pustiny nepřišlo jarní tání. Sněhová přikrývka by ho přikryla, jenže by ho nezahřála, ale zabila. Musí jít dál a nezastavovat se.
Ale co dál? V nějaké zapadlé části jeho mysli se začaly rodit zoufalé otázky. K čemu to bude? Brzy mu dojdou síly. Jeho ztuhlé údy ho zradí a on klopýtne a spadne tak jako tak.
Vzpomněl si, o čem přemýšlel, když se rozhodoval, zda s sebou vzít koně. Kdysi slyšel vyprávět o barbarovi jménem Kojar, který přečkal podobnou bouři tak, že rozřízl svému koni břicho a vlezl si do něj jako do spacího pytle. Kormak nevěděl, jestli tomu příběhu opravdu sám věří a navíc pochyboval, že by to fungovalo, ale měl snad jinou naději?
Zvedl nohu a položil ji před sebe. Jen jít pořád dál. Jeden krok za druhým. Už zažil i horší chvíle. Už tolikrát si myslel, že přišel jeho konec a přece to pokaždé přežil. A toho se musí držet. Je třeba vystopovat toho, kdo ukradl amforu a on to dokáže. Nádoba s uvězněným démonem nesmí padnout do nepovolaných rukou. Pradávné zlo jménem ghúl nesmí znovu vstoupit do tohoto světa.
Zaklel. V Saladaru už byl tak blízko. Dopadl bandu zlodějů a málem už tu amforu měl. Jen jedinému z nich se podařilo utéct, i se zapečetěnou kovovou nádobou, ve které byl ghúl uvězněný, zatímco se Kormak potýkal s ostatními lupiči. Všechny je pobil, ale i tak se jim podařilo vyzískat čas pro posledního z nich, aby mohl utéct. Kdyby tak byl tehdy jen o vteřinu rychlejší. Teď už mohl být na cestě zpět i s amforou a netrčel tady v té proklaté, mrazivé pustině.
V dálce uslyšel vytí. Jeho kůň, unavený stejně jako on, nervózně zafrkal. V těchto studených krajích někdy hlad přinutí velké vlky k útoku na člověka. A možná je vede něco horšího. Už se setkal s inteligentními tvory, kteří rádi lovili spolu se smečkou, a taky je zabíjel, když ho k tomu někdo vyzval.
Vyprávělo se, že takoví tvorové loví v Temných horách a ty odtud nejsou daleko. Teď už musí být někde blízko hranic Belarie s Valkyrií.
Kdyby ta bouře ustala, možná už by viděl jejich vrcholky. Při myšlence na vlky podvědomě sáhl po meči, který mu visel přes rameno. Ruce měl tak ztuhlé, že sotva dokázal nahmatat, kde začíná a kde končí, ale nerozeznal už jeho povrch.
Vítr ho šálil. Nebyl schopen odhadnout, z jaké dálky vytí přichází. Vyřítí se obrovský šedý tvor z šera přímo před ním, nebo je smečka několik mil odtud na stopě něčeho jiného? Představa zápasu pro něj byla skoro vítaná. Zahřál by ho, a pokud by přišla smrt, byla by rychlá a poctivá.
A co je tohle? Měl pocit, že přímo před sebou, jen na krátký okamžik, spatřil mezi vločkami sněhu záblesk světla. Přesvědčoval sám sebe, že si to jen namlouvá, že je to jen výplod jeho fantazie způsobený tou příšernou zimou.
Tady žádná světla nejsou. Je to jen pusté místo bez sebemenší naděje na lidské osídlení a on je na téhle ledové pláni jediná, poslední živá lidská bytost. Žádné světlo tu není.
Vytí se ozvalo znovu a tentokrát blíž, tím si byl jistý. Plahočil se dál a zdálo se mu, jako by se vlekl do kopce. Těžko říct, jestli to tak opravdu bylo, v bouři už ztratilo pojem o směru i orientaci. Podle toho, jak těžké měl nohy a jak neměl pořád daleko k pádu, usoudil, že je na nějakém svahu. Možná už je i na vrcholu.
Támhle, už zase. Zase spatřil nějaké světlo. Tam dole něco musí být. A taky cítil kouř, nebo to snad byla další z jeho klamných představ?
Myslel na vlky. Myslel na světla. Byl by to krutý žert, kdyby ho ti tvorové dostali právě ve chvíli, kdy je nadosah bezpečí. Chtělo se mu smát. Dokázal však ještě natolik jasně uvažovat, aby si uvědomil, že byl vycvičen k tomu se nesmát. Neměl žádnou jistotu, že to světlo představuje bezpečí. Mohl to být oheň, kolem nějž sedí v kruhu vrazi, nebo dílo něčeho mnohem horšího, vytvořené k tomu, aby vlákalo osamělé poutníky do záhuby.
Ale mohl by na tom být ještě hůř, i kdyby se ukázalo, že bytosti kolem ohně jsou zabijáci nebo bytosti, které lační po tom, aby si mohly pochutnat na jeho mase nebo možná i na jeho duši? Kdyby to byli lidé, mohl by s nimi bojovat a sebrat jim jejich oheň a jestli jsou to nějaké zrůdy… no, takové ho přece učili zabíjet ti, kteří byli v tomhle umění mistry.
Klopýtal dál a světlo zmizelo. Jaká krutá síla si to s ním pohrává, že ji těší v něm vzbudit naději, jen aby ji vzápětí zase udusila? Šlapal dál směrem, odkud si myslel, že světlo přicházelo a pořád se mu zdálo, že cítí kouř. Jeho kůň zaržál, jako kdyby i on cítil blízkost bezpečí. Začal se usilovně drát kupředu, stejným směrem jako Kormak a to mu dodalo jistotu. Je na správné cestě. Nechal zvíře, aby ho táhlo za sebou.
Kůň prodloužil krok, takže mu Kormak sotva stačil. Byl to útěk před vlky stejně jako touha dostat se co nejrychleji k tomu, co mohlo být v představách koně bezpečným rájem – ale pořád tu byla možnost, že v tom šeru jde špatným směrem. Kormak zakopl a málem upadl.
Věděl, že už je hodně blízko okamžiku, kdy nebude schopen jít dál a určitě už je příliš slabý na to, aby se mohl utkat s vlky, kdyby ho dohonili. Byl u konce svých sil. Jediné, co mohl dělat, bylo snažit se jít dál spolu se svým koněm a doufat, že ho nestrhne k zemi. Nebyl si jistý, jestli by ještě dokázal vstát, kdyby k tomu došlo.
Před nimi se ze sněhové vánice a nočního šera vynořilo něco velkého, co jim bránilo pokračovat v cestě. Jeho ztuhlému mozku chvíli trvalo, než si uvědomil, že je to mohutná kamenná zeď. Začal po ní šmátrat zmrzlýma rukama v silných rukavicích, ale nenašel v ní žádný otvor a tak se začal plahočit po jejím obvodu, dokud neobjevil bránu. Byla to velká dřevěná brána a zdálo se, že je zavřená. Z místa, kde teď byl, nebylo kam jít dál. Zabušil na bránu a zakřičel, ale pochyboval, že ho v tom kvílení větru někdo uslyší.
Nahlas se zasmál. Došel tak daleko, jen aby mu bylo nakonec odepřeno jít dál. Ne. On se nevzdá. Nemotorně se vytáhl do sedla na hřbetě svého koně. Zvíře pod jeho vahou zaprotestovalo. Bylo stejně vyčerpané jako on sám. Nedbal na to. Přitáhl mu uzdu a kůň se vzepjal. Pobídl ho, aby kopyty zabušil na bránu a kůň se celou svou váhou opřel do jejích dřevěných křídel. Kormak tušil, že zdejším pánům se jeho počínání asi líbit nebude, ale právě teď měl jiné priority. Kůň bušil kopyty na bránu znovu a znovu, ale ta se ani nepohnula. Vypadalo to, že ji postavili, aby odolala i beranidlu. Kormak nepřestal, doku kůň nebyl úplně vysílený.
Zmučeně se sesunul v sedle. Veškerá jeho energie už byla ta tam. Měl dojem, že za branou slyší hlasy a snažil se napřímit, ale tělo ho zradilo. Přemohla ho závrať a obklopila ho tma.

Tento úryvek neprošel jazykovými ani jinými korekturami a může se proto poněkud lišit od konečného textu.

Vydá: Polaris; listopad 2012
překlad: Olga Macháčová

Jeden komentář

  • finka 9.11.2012na17.55

    Uvažovala jsem o koupi..ale nějak nevím.
    Celá ukázka by se dala shrnout do jedné věty:
    Putuju sněhovou bouří a je mi kurevská zima :-)))

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít