Robert Kirkman: Walking Dead – Živí mrtví – Vzestup guvernéra

Co všechno se člověku musí přihodit, aby se z něj stala zrůda? Opravdu je v každém z nás nějaké temné já, které jen čeká na to, aby se mohlo projevit? Skoro by se dalo říct, že na Briana Blakea je toho dost. Kráčí po světě, jako je ten náš, jenže v tom jeho umí kráčet i mrtví. A jemu teď nejde o nic jiného, než aby přežil. Se dvěma kamarády a bratrem Phillipem s malou dcerou se ze všech sil snaží nalézt klidné místo ve světě, kde civilizace zanikla.
Román ze světa veleúspěšného komiksu Živí mrtví přináší příběh postavy, která zasadí známé skupině přeživších jednu z nejhorších ran. Avšak Guvernér nebyl vždy šíleným despotou.

JEDNA

Jak se tak Brian  Blake krčil v zatuchlé temnotě šatníku, s hrudí  sevřenou hrůzou a s bolestí pulzující v kolenou, přemýšlel, že kdyby tak měl  ještě  jedny ruce,  mohl  by si zakrýt uši  a  snad  tak  uniknout zvukům drcení lidských hlav. Avšak jediné ruce,  které  Brian  zrovna měl, byly  právě  zaneprázdněny  zakrýváním   drobných   uší děvčátka stojícího vedle něj.

Sedmiletá holčička se  v  jeho  náručí neustále třásla a trhala  sebou při občasných  úderech ozývajících se za dveřmi šatníku. Pak nastalo ticho,  přerušované jen zvukem bot  lepících se na  zkrvavené  dlaždice a přívalem rozčileného šepotu v hale.

Brian  se znovu rozkašlal. Nemohl to zastavit. Už několik dní bojoval s tímhle zatraceným nachlazením, nemizející plísní  v jeho  kloubech a dutinách, které  se nemohl  zbavit.  Stávalo  se  mu  to  každý podzim, vždy když dny v Georgii  začínaly být vlhké a chmurné. Vlhkost  prostupovala  jeho   kostmi,  vysávala   mu  energii a kradla dech.  A teď cítil  s každým zakašláním pronikavé bodání horečky.

Prohnul se v dalším suchém a sípavém záchvatu  kašle a přitiskl své ruce  na uši  malé  Penny,  přitom pořád odkašlával. Byl si vědom toho,  že jeho  chraptění přitahuje nežádoucí pozornost na  druhé  straně dveří šatníku, kdesi  v zákoutích domu, ale nemohl s tím nic dělat.  S každým zakašláním uviděl slabá  světla – jako jemné záblesky ohňostroje na jeho  zaslepených zornicích.

Šatník – sotva sto dvacet centimetrů široký  a asi devadesát centimetrů hluboký  – byl  temný  jako kalamář a páchl  naftalínem, myším trusem a starým cedrovým dřevem. Plastikové  obaly  na kabáty,  visící  v šatníku, se Brianovi otíraly o tvář. Jeho  mladší bratr  Philip mu řekl, že nevadí, když  bude v šatníku kašlat. Ve skutečnosti Brianovi  klidně mohla z toho  kašlání upadnout jeho zasraná hlava – alespoň by to odlákalo příšery – ale neměl by radši  svým  zatraceným kašláním nakazit Philipovu malou holčičku. Kdyby něco  chytila, Philip by mu rozbil hlavu.

Záchvat  kašle  pominul.

O pár chvil  později narušily ticho  další  vlekoucí  se kroky před  šatníkem  – další  mrtvý  vstupující do vražedné zóny.  Brian  přimáčkl ruce  pevněji na dětských uších a Penny  sebou  škubla  při dalším  provedení Štípání lebky  v D moll.  Kdyby  měl  Brian  popsat rámus v hale,  nejspíš by zavzpomínal na dobu, kdy pracoval jako neúspěšný provozovatel obchodu s hudbou, a řekl by  vám,  že  zvuky  rozbíjení hlav  jsou  jako  symfonie pro bicí, která se asi hraje v pekle  – jako zfetovaný výtažek z Edgarda Varese nebo  zdrogované  sólo pro bicí od Johna Bonhama – s opakujícími se slokami a refrény: těžké  dýchání lidí…  belhavé  kroky  další  kráčející mrtvoly… hvízdnutí sekery… zvuk  oceli  nořící  se do masa… a konečně, velký závěr, plácnutí vlhkého, mrtvého těla na slizkou podlahu.

Když   se  znovu  za  dveřmi  šatníku rozhostilo ticho a  veškeré  dění  přestalo, přejel   Brianovi   mráz  po  zádech. Brianovy  oči,  již  navyklé na  temno uvnitř šatní skříně, uviděly odlesk husté  krve prosakující pod dveřmi. Vypadala jako motorový olej.  Jemně odsunul svou neteř dál  od rozšiřující se louže  tak,  že se tiskla  k botám a deštníkům na  zadní  stěně.  Lem  její  džínové  sukénky se smočil v krvi.  Rychle se stáhla pryč  a drhla skvrnu, jako kdyby ji samotné vstřebání krve mělo  nějak  nakazit.  Brian   bojoval   s  dalším  křečovitým   záchvatem kašle.  Chtěl  své neteři  pomoci, tak  polknul – bolelo to, jako by polykal rozbité sklo – a objal  děvčátko celými pažemi. Nevěděl, co  jiného dělat  nebo  říct. Chtěl jí pošeptat něco  uklidňujícího, ale  nemohl přijít na nic,  co by ji mohlo ukonejšit. Její  otec  by věděl, co říct. Philip by to věděl. On vždycky věděl, co říct.  Philip  Blake  byl  muž,  který  říkal  věci, o nichž  si ostatní přejí, aby  je  řekli  oni  sami.  Říkal, co  bylo  třeba  říci, a dělal,  co bylo  třeba  udělat. Jako teď, když  byl s Bobbym a Nickem  a prováděl, co bylo  potřeba… zatímco Brian dřepěl ve tmě jako vyděšený zajíc  a přál si vědět, co tak říct své neteři.

Vezmeme-li v úvahu, že Brian  Blake  byl  starším ze dvou sourozenců, je  s podivem,  že  to  byl  Brian, kdo byl vždycky ten  slabší. S  výškou  sotva  sto  osmdesát centimetrů, a to v botách s podpatkem, vypadal Brian Blake jako  vychrtlý hastroš, který  s  obtížemi vyplnil své  černé   obnošené  džíny   a  potrhané  triko.  Šedivá bradka, krajkové  náramky a kštice temných  vlasů  dokreslovaly obraz  pětatřicetiletého tuláka, který  se  nemusí o nic starat  a který  ne a ne dospět. Takový člověk se teď krčil  v šeru  šatníku páchnoucího naftalínem.

Brian  se s chrapotem nadechl a podíval  se na nevinně  vyhlížející Penny,   na  její  mlčenlivou, vyděšenou tvář, která  v temnotě šatníku vypadala až  strašidelně. Penny byla  vždy  tiché  děvčátko s takřka porcelánovým vzezřením, skoro jako čínská panenka, které  dodávalo její tváři téměř  až nadpozemský nádech. Ale  od té doby, co zemřela její matka, se uzavřela ještě  více  do sebe, ještě  více  zbledla a ztichla, až působila téměř  jako duch, duch  s pramínky havraních vlasů, které  zakrývaly její velké oči.

Za poslední tři dny skoro nepromluvila. Byly to ale tři výjimečné dny – a trauma se projevuje  u dětí  a dospělých rozdílně – ale Brian se bál, že Penny upadá do šoku. „Bude to v pohodě, holčičko,“ zašeptal jí a zakašlal. Penny něco  řekla,  aniž by zdvihla zrak.  Cosi  mumlala a zírala  dolů  na podlahu, na její špinavé tváři se zatřpytila slza.

„Co  jsi to říkala?“ Brian  ji přitáhl k sobě  a utřel  jí slzu.

Opět  něco  řekla,  a znova a znova, ale nemluvila přímo na Briana. Znělo to spíš  jako modlitba nebo  nějaké zaklínadlo: „Už  nikdy  to  nebude  v pohodě, už  nikdy, nikdy, nikdy.“

„Šššš.“ Držel  její hlavu a jemně ji přitiskl k záhybům svého trika.  Pocítil vlhké teplo  její tváře na svých žebrech. Znova  jí  zakryl uši,  když  se  z  haly  ozval  další úder sekery, jak  prorazila pokožku  hlavy, pokračovala tvrdou schránkou lebky,  mozkovou  plenou, aby  nakonec skončila v kašovité šedé  hmotě týlního laloku.

Udělalo to  rázný  zvuk  – představte si baseballovou pálku, když  zasáhne vlhký  míček – výstřik krve  jako když mop  pleskne o podlahu – následovaný strašným, mokrým žuchnutím. Je zvláštní, že tohle  byla  pro Briana ta nejhorší část:  to duté,  vlhké plesknutí těla padajícího na  luxusní keramickou  dlažbu.  Ta  podlaha byla zcela jistě  vyrobená na zakázku, se složitým zdobením s aztéckými  vzory.  Byl  to překrásný dům… tedy  spíše kdysi býval.

Hluk  opět  ustal  a rozhostilo se hrůzné  ticho.  Brian potlačil kašel,  snažil  se jej zadržet jako petardu, která má každou chvíli  vybouchnout, aby lépe slyšel  změny v  dechu   ozývajícím  se  zpoza   dveří  šatníku a  těžké kroky šinoucí se kaluží  krve. Ale  celé  místo  ovládlo hrobové ticho.  Brian  cítil,  jak dítě  vedle něj  znehybnělo – malá Penny se připravovala  na další salvu hvízdání seker – ale ticho  se táhlo  dál. Při zvuku  cvaknutí jen  několik  centimetrů  vzdálené  západky a  otočení kliky  šatníku naskočila  Brianovi  husí  kůže.  Dveře se otevřely. Tak  jo,  je  to  dobrý.“  Baryton zabarvený  dlouhým kouřením a přílišným  popíjením whisky  přicházel od muže shlížejícího do  šatníku. Jeho  oči  pomrkávaly do temnoty, tvář se mu leskla potem, byl zrudlý úsilím vynaloženým na porcování  zombií a ve svých dělnických rukou držel  Philip Blake nabroušenou sekeru.

„Víš to jistě?“ vydal  ze sebe  Brian.

Philip svého bratra  ignoroval  a podíval  se na dceru.

„Všechno je v pořádku zlatíčko,  taťka je v pořádku.“

„Víš to jistě?“ pronesl Brian  se zakašláním.

Philip pohlédl na svého bratra. „Co  kdyby sis zakryl pusu, kámo?“

Brian  zasípal. „Určitě je to v pohodě?“

„Zlatíčko?“   promlouval   Philip   Blake    láskyplně k dcerce. Jeho  mdlý, ospalý jižanský hlas moc nekorespondoval  s  jasnými,  divokými  jiskrami  násilí,  které právě bledly v jeho  očích. „Potřebuju, abys  tu ještě  na chvilku zůstala. Dobře? Zůstaneš tady,  dokud táta  neřekne, že můžeš vylézt ven. Rozumíš?“

S nepatrným přikývnutím  mu  bledé  děvčátko slabě naznačilo, že rozumí.

„Tak pojď,  kámo,“ popoháněl Philip svého staršího bratra ven ze stínu  šatníku.

„Budu potřebovat, abys  mi pomohl s úklidem.“

Brian se s obtížemi postavil na nohy a prorazil si cestu skrz  visící  kabáty.

Vylezl z šatníku a zamrkal v  ostrém světle v  hale. Zíral a kašlal. Na  krátký  okamžik to vypadalo, jako kdyby se  do  okázalého vchodu dvoupatrového  domu v koloniálním stylu,  jasně  osvětleného zdobenými měděnými lustry,  pustila parta  malířů postižených obrnou. Široké pásy lilkově purpurových skvrn  barvily tyrkysově zelené stěny. Černé a rudé Rorschachovy vzory  zdobily podlahové lišty  a římsy. A pak ty tvary na podlaze.

Šest  těl  s rukama v bok  leželo na  krvavých  hromadách. Věk  a  pohlaví  byly  zakryty mokrým krveprolitím, skvrnitou a popelavou  kůží a zdeformovanými lebkami. Největší  tělo  leželo v rozšiřující se  kaluži žluči na konci točitého schodiště. Další, možná paní  domu, třeba kdysi  veselá hostitelka, nabízející broskvový  řez a  jižanskou pohostinnost,  byla  teď  roztažená na  krásném bílém  parketu  v nepořádku a červivá  šedá  hmota odpadávala z její proražené lebky.

Brian  cítil,  jak  se  mu  zvedá žaludek a hrdlo  se  mu proti jeho  vůli rozšiřuje.

„Tak jo, pánové, máme tu co dělat,“ řekl Philip, směřující slova ke svým  přátelům Nickovi a Bobbymu a také  ke  svému  bratrovi,  ale  Brian   jej  stěží  slyšel   přes chorý tlukot vlastního srdce.

Uviděl další  ostatky  – během  posledních dvou dnů začal Philip  nazývat  ty, které zabili,  jako „dvakrát vařený vepřový“ – rozházené po tmavé,  naleštěné podlaze u  prahu  obývacího  pokoje.  Snad  děti,  které  tu kdysi žily, nebo návštěvníci, kteří trpěli jižanskou nepohostinností v podobě nakaženého kousnutí, tato těla  ležela   v  obrazcích  tvořených  tepenním postřikem. Jedno  z nich,  jeho  nebo  její promáčknutá hlava ležela obličejem dolů jako rozlitý  hrnec  polévky, ještě pořád pumpovalo  své šarlatové  tekutiny  a zaplavovalo  podlahu jako  protržený požární hydrant. Několik  dalších  mělo   v  lebce   stále   zarytou  čepel   malé sekyrky,  zaražené  až  po  rukojeť,   jako  vlajky   průzkumníků, triumfálně  zaklesnuté do kdysi  nedostupných vrcholků.

Brianova  ruka vyletěla k ústům, jako kdyby mohl  zastavit proud stoupající jícnem. Pocítil slabé  klepání na vrcholku své lebky,  jako  by  se  mu  po  pokožce  hlavy procházela můra.  Podíval se nahoru.

Z lustru  na stropě kapala krev, jedna  kapička přistála Brianovi  na nose.

„Nicku, přitáhni nějaký ty plachty, co jsme viděli  v –“ Brian padl  na  kolena,  nahrbil se  a vyzvracel se  na podlahu. Záplava  khaki  tekutiny  proudila napříč dlažbou a mísila se se stopami padlých mrtvých.

Slzy pálily  Briana v očích, když  vyhazoval čtyřdenní duševní trápení na podlahu.

Philip Blake  si nervózně  povzdechl. Hukot  adrenalinu v  něm  ještě  stále  koloval. Chvíli se ani  nepokoušel  jít ke svému bratrovi.  Jen tam  tak postával,  odložil zkrvavenou sekeru a obrátil oči v sloup. Je zázrak, že Philip neměl ve svých očních důlcích vydřené drážky  po těch letech, co koulel očima na účet  svého bratra. Ale  co jiného měl  Philip dělat? Ten ubohý zmetek byl  rodina, a  rodina je  rodina… obzvlášť v tak  mimořádných časech, jako jsou  tyto.

Podobnost byla  nesporná – s tím  Philip nemohl nic dělat. Vysoký,  šlachovitý  dlouhán s provazovitými svaly  obchodníka, sdílel  Philip  Blake  stejné  tmavé  rysy jako jeho  bratr, stejné tmavě mandlové oči a vlasy, černé jako uhlí,  po jejich  mexicko-americké matce. Máma Rose  se  za  svobodna  jmenovala  Garciová   a  její  rysy převládaly v rodině nad  geny jejího  manžela, velkého, hrubiánského alkoholika skotsko-irského původu jménem Ed Blake. Ale  Philip, o tři roky mladší než  Brian, podědil po otci sílu a svaly.

A teď stál,  přes  sto  osmdesát centimetrů vysoký,  ve vybledlých džínách, pracovních  botách a tkaném triku, s knírem střiženým  v mongolském stylu  a vězeňskými tetováními jako  mívají  motorkáři, a  chystal se  přesunout svoji úchvatnou  postavu  ke zvracejícímu bratrovi a  možná říct  něco  drsného, až  se  zastaví.  Z  předsíně uslyšel něco,  co se mu nelíbilo.

Bobby Marsh, Philipův starý  známý ze střední školy, stál poblíž schodiště a otíral  čepel  sekery o své džíny velikosti XXL.  Statný,  dvaatřicetiletý, z pomaturitního studia vyhozený Bobby Marsh nosil  své dlouhé, mastné, hnědé vlasy  stažené do krátkého copu.  Bobby nebyl přímo obézní, ale  rozhodně měl  nadváhu,  každopádně to byl  ten  typ,  kterému by  jeho  spolužáci ze  střední v Burke County říkali  tlouštík. A teď se chichotal s nervózním a protivným smíchem, když  sledoval, jak Brian Blake zvrací. To chichotání bylo  bezbarvé a prázdné – takový tik, který  Bobby evidentně nedokázal ovládat.

Tohle  zneklidňující hihňání začalo před  třemi  dny, kdy se jeden  z prvních nemrtvých vypotácel z provozního prostoru čerpací stanice blízko  letiště v Augustě. Oděna  v  krví   nasáklou  kombinézu,  vybelhala  se  ta umaštěná opice  ven z úkrytu a pokusila se udělat si jídlo z Bobbyho tlustého krku,  když  vtom  zakročil Philip a přetáhl tu věc páčidlem.

Objev  toho  dne  – pořádná rána  do hlavy úplně  stačí –  vedl  k  dalšímu zneklidněnému smíchu z  Bobbyho strany   –   jednoznačně  obranný    mechanismus  –   se spoustou nervózních  řečí,  že „něco je ve vodě, chlape, jako  zkurvenej  mor“.  Ale  Philipa tenkrát nezajímaly příčiny těch  sraček a určitě  ho nezajímaly ani teď.

„Hej!“ zvolal Philip na mohutného muže. „Pořád si myslíš, že je to sranda?“

Bobbyho smích ustal.

Na  druhé  straně pokoje, blízko  okna  shlížejícího na temný dvorek zahalený nocí,  stála  znepokojeně čtvrtá postava. Nick  Parsons, další  přítel  z Philipova rozmarného dětství, byl  robustní štíhlý  třicátník se školáckou péčí o vzhled a mariňáckým sestřihem věčného sportovce. Jelikož  byl  Nick  jako jediný  z celé  skupiny  nábožensky založený, trvalo mu  nejdéle, než  si zvykl  na představu ničení věcí,  které   kdysi   bývaly  lidmi. Teď byly  jeho  kalhoty i tenisky  potřísněné krví  a v  očích mu  planulo trauma, když   sledoval   Philipa přicházet k Bobbymu.

„Promiň, chlape,“ zamumlal Bobby.

„Je tam moje  dcera,“ řekl  Philip  Blake  a přiblížil se k Marshovi tak, že se jejich nosy téměř  dotýkaly. Nestálé chemikálie vzteku, zděšení a bolesti se ve Philipovi mohly okamžitě vznítit.

Bobby se podíval  na krví  umazanou podlahu. „Promiň, promiň.“

„Jdi pro ty plachty, Bobby.“

Necelé dva metry nedaleko dřepěl Brian  Blake pořád na  všech   čtyřech, vylučoval   poslední zbytky  obsahu svého žaludku a pokračoval v suchém dávení.

Philip přišel   ke  svému  staršímu bratrovi  a  klekl  si k němu. „Pusť to ven.“

„Já  – eh – “ zaskřehotal Brian, popotáhl a snažil se dát dohromady celistvou  myšlenku.

Philip jemně položil svoji velkou, ušpiněnou, mozolnatou ruku  na bratrova  shrbená ramena. „To je v pohodě brácho… jen to ze sebe  všechno dostaň.“

„M-mrzí – mě to.“

„To je v pořádku.“

Brian  se vzchopil, utřel  si ústa  hřbetem ruky. „My-myslíš, že jste je dostali všechny?“

„Jo.“

„Seš  si jistej?“

„Jasný.“

„Dívali jste se…  všude? Ve sklepě a tak?“

„Ano, pane,   dívali.  Ve  všech   ložnicích… dokonce i  v podkroví. Poslední vylezl z úkrytu při  zvuku toho zasranýho kašlání, který  bylo  dost hlasitý,  aby probudilo zkurvenou  mrtvolu. Náctiletá holka, která  se pokusila dát si jednu  z Bobbyho brad  k obědu.“

Brian  syrově  a bolestivě polkl.  „Tihle lidé… oni… tady  žili.“

Philip si povzdechl. „Teď už ne.“

Brian  se rozhlédl po pokoji a pak  upřel  zrak  na bratra. Brianova  tvář byl zvlhčená slzami. „Ale  oni byli… rodina.“

Philip přikývl  a nic  neřekl. Chtěl  na  bratra pokrčit rameny – no  a kurva  co  – ale  jen  dál  přikyvoval.  Nemyslel na zombifikovanou rodinu, kterou právě odstranil, nebo  na důsledky toho  otupujícího masakru, kterého se v posledních třech  dnech dopustil – vraždění jedinců, kteří  ještě  nedávno  byli  starostlivými matkami, pošťáky  nebo  obsluhou u benzinky. Včera začal  Brian blábolit o nějakých  sračkách ohledně rozdílu mezi  morálkou a etikou v této  situaci: z morálního hlediska by člověk neměl zabít  nikdy,  ale z hlediska etického, které  je  nepatrně odlišné, by  měl  člověk  dodržovat   taktiku zabíjení pouze v  sebeobraně. Ale  Philip nepovažoval to, co dělali, za zabíjení. Nemůžete přece  zabít  něco,  co už je mrtvé.  Prostě to rozmáčknete jako brouka, jdete dál a nepřemýšlíte.

Skutečnost byla  taková, že Philip nemyslel ani na to, jaký bude další  krok,  který  jeho  ubohá skupinka podnikne – což  nejspíš zůstane zcela  na něm  (de  facto se stal vůdcem této party  a možná si to i přiznával).  Právě teď se Philip Blake soustředil na jediné: od chvíle, kdy se před  dvaasedmdesáti  hodinami začali lidé  měnit  – z  důvodů,  které  doposud nikdo  nedokázal vysvětlit  – dokázal Philip Blake  myslet jedině na to, aby  ochránil Penny. To byl  taky sakra  důvod, proč  před  dvěma dny odešel ze svého rodného města Waynesboro.

S malou farmářskou komunitou na východním okraji střední Georgie  to šlo z kopce hodně rychle, když  lidé začali umírat a vracet se zpět.  Ale  bylo  to Pennino bezpečí, které  nakonec  Philipa přesvědčilo,  aby  kopl do  vrtule. Kvůli  Penny  si  přibral na  pomoc své staré kamarády ze střední a kvůli  Penny se vydal  do Atlanty, kde, podle  zpráv, byly zřizovány uprchlické tábory.  Bylo to všechno kvůli  Penny. Penny byla  jediné, co Philipovi zůstalo. To jediné, co  ho  hnalo  kupředu – jediný balzám na poraněnou duši.

Dlouho předtím, než propukla tahle  nevysvětlitelná epidemie, ho vždycky za bezesných  nocí  bodlo  u srdce právě ve tři ráno.  Přesně  v tuto hodinu  ztratil  svou ženu  – těžko  uvěřit, že už to byly  skoro čtyři  roky  – na  kluzké  silnici   jižně  od Athén. Sarah  byla  navštívit  kamarádku na Georgijské  univerzitě,  něco  popila a v  zatáčce kdesi  ve Wilkes  County ztratila kontrolu nad svým vozem.

Od chvíle, kdy  Philip identifikoval  tělo,  věděl, že už nikdy nebude  stejný.  Neváhal  udělat správnou  věc  – najít si druhou práci,  aby se dokázal postarat o Penny – ale už  nikdy  nebude  stejný.  Snad  právě proto  se tohle všechno dělo.  Malý  Boží  žertík. Když  přijdou kobylky a řeka se zbarví krví,  chlápek, který  má ze všech  nejvíc co ztratit, se ujme  vedení smečky.

„Nezáleží na tom,  kdo byli,“  pověděl konečně Philip bratrovi. „Nebo co byli.“

„Jo… asi máš  pravdu.“ Brian  si už dokázal sednout, nohu  přehodil přes  nohu   a  zhluboka, sípavě  dýchal. Sledoval Bobbyho a Nicka, jak rozbalují velké plachty a  vysypávají  pytle  s  odpadky.  Začali  balit   mrtvoly, z kterých stále  něco  odkapávalo, do plachtoviny.

„Jediný,  na čem  záleží, je, že jsme  to tu od nich  vyčistili,“ řekl  Philip. „Dnes v noci  tady  můžeme zůstat, a když  ráno  seženeme nějakej  benzín, můžeme se ještě zítra dostat do Atlanty.“

„Stejně to nedává  smysl,“ zamumlal Brian  rozhlížející se po mrtvolách.

„O čem  to mluvíš?“

„Podívej  se na ně.“

„Co?“ Philip letmo  pohlédl přes  rameno na příšerné ostatky starší  ženy, které  byly  zrovna baleny  do plachty. „Co s nima?“

„Je to prostě rodina.“

„A?“

Brian  zakašlal do rukávu a utřel  si ústa.  „Říkám jen, že… je  tady  matka, otec,  čtyři  děti… a  to  je  prostě ono.“

„Jo, no a?“

Brian  vzhlédl k Philipovi. „No,  jak se sakra  něco  takovýho  mohlo stát?  To  se  všichni změnili společně? Nebo se jeden  z nich  nakazil a přinesl to dovnitř?“

Philip  o tom chvíli  přemýšlel – koneckonců on se taky snaží  přijít  na to, co se to vlastně děje,  jak tohle  šílenství vlastně funguje – ale nakonec Philipa to přemýšlení unavilo a řekl:  „Dělej, zvedni ten svůj  línej  zadek a pomož  nám.“

Trvalo jim asi hodinu, než celé  místo  uklidili. Po celou tu dobu Penny čekala v šatníku. Philip jí přinesl plyšové zvířátko  z jednoho z dětských pokojů a řekl jí, že za chvíli už bude moci  vylézt ven. Brian  stále  pokašlával a utíral  krev, zatímco ostatní tři muži  tahali  mrtvoly zabalené v plátně – dvě velké a čtyři  menší – ven zadními zasouvacími dveřmi a přes  velkou cedrovou  podlahu.

Byl už konec září a obloha nad nimi  byla jasná  a studená jako černý  oceán, shluk  hvězd je ozařoval  a vysmíval  se  jim  svým   lhostejným, bezstarostným  třpytem. V temnotě bylo  možné zahlédnout dech  tří mužů, když  tahali   balíky  přes  rosou   namrzlá prkna. Každý z nich měl na opasku zavěšený krumpáč. Philip měl zezadu za opaskem  zastrčenou zbraň. Byl  to starý  ruger ráže .22, který  si před lety koupil na bleším trhu,  ale nikdo právě teď nechtěl probudit  mrtvé  štěkotem střelné zbraně. Vítr k nim donášel zrádné drmolení živých mrtvých –  zkomolené bědování,  sunoucí se  kroky  –  přicházející odněkud z temnoty přilehlých dvorků.

V Georgii  to byl  neobvykle  mrazivý,  brzký  podzim, a dnes  v noci  měla  rtuť klesnout ke třiceti a snad  až ke čtyřiceti stupňům. Alespoň to tak  hlásilo místní rádio, předtím než se zvuk  vytratil v přívalu praskotu. Až doposud  sledovali  Philip a  jeho  skupina televizi,  rádio a internet na Brianově  BlackBerry.

Zatímco panoval  všeobecný chaos, ujišťovaly  zpravodajské  reportáže  občany,   že   všechno  je  naprosto v pohodě – vaše věrná vláda  má  situaci pod  kontrolou – a tento  malý  hrbolek na cestě  bude co nevidět urovnán. Na  frekvencích  civilní obrany  se ozývala  hlášení nabádající lidi,  aby  zůstali ve svých domovech,  drželi se dál  od řídce  obydlených oblastí, pravidelně si umý vali ruce,  pili pouze balenou vodu a bla bla bla.

Samozřejmě, že  nikdo  neměl  žádné  odpovědi.  Ale snad  nejzlověstnějším   znamením  byl  rostoucí  počet selhání stanic. Naštěstí benzinky pořád  měly  benzin, obchody s potravinami  byly  zásobeny a elektrická síť, semafory, policie  a všechny  prvky  infrastruktury civilizace se zdály  být v pořádku.

Ale  Philip se obával, že při ztrátě  energie  by nebezpečí narostlo do nepředstavitelných rozměrů.

„Strčíme je  do  popelnic za  garáží,“ řekl  Philip tak jemně, až skoro šeptal. Snažil se přesunout dva plátěné rance k dřevěnému  plotu  sousedícímu s garáží pro  tři auta. Chtěl  to udělat rychle a tiše. Nerad by přilákal nějaké zombie. Pokud možno žádný oheň,  žádné pronikavé zvuky a žádná střelba.

Za dva metry  vysokým  cedrovým plotem  vedla úzká štěrková cestička, která  umožňovala přístup  k prostorným garážím, jež  lemovaly  dvorky domů.  Nick  přetáhl svůj náklad  k bráně.  Byla to pevná tabule z cedrových prken  s tepanou klikou.  Pohodil balík  a otevřel bránu.

Na druhé straně  vrat na něj čekala  vzpřímená mrtvola.

„POZOR, VŠICHNI!“ vykřikl Bobby Marsh.

„Zavři  kurva  hubu!“  sykl  Philip, který  byl  na  půli cesty k bráně  a už sahal  po krumpáči na opasku.

Nick  couvl.

Zombie se s hlasitým přežvykováním potácela k Nickovi a o pár milimetrů minula jeho levý prsní sval. Zvuk chabého cvakání nažloutlého chrupu  připomínal klapání kastanět – a v měsíčním svitu  Nick  zahlédl, že se jednalo o postaršího muže  v potrhaném svetru Izod,  golfových  kalhotách a v drahých golfových  botách. Měsíční třpyt se odrážel od mléčných,  zakalených očí té věci: byl to něčí děda.

Nick  si stačil  tu věc letmo  prohlédnout, než  zakopl o vlastní nohu  a upadl  na zadek do svěžího travnatého koberce Kentucky. Mrtvý hráč  golfu  se  pomalu sunul bránou směrem k trávníku, když  vtom  se  ve vzduchu zableskla rezavá ocel.

Konec Philipova krumpáče přistál přímo v hlavě nestvůry, rozbil jakoby kokosovou skořápku lebky  starého muže, prorazil hustou, vláknitou blánu  tvrdé  pleny mozkové a zabořil se do rosolovitého  mozkového  laloku. Vydalo to zvuk,  jako když  praská celer  a úder  vyslal do vzduchu sraženinu tmavého,  brakického roztoku. Hmyzí výraz  plný energie na dědově tváři okamžitě pohasl, jako kreslený film, jehož  promítací zařízení se právě pokazilo.

Zombie se zhroutila na zem  a splaskla jako prázdný prádelní pytel.

Krumpáč, stále  hluboce zarytý,  potáhl Philipa dopředu a dolů.  Škubl s ním.  Hrot  uvíznul. „Zavřete tu zkurvenou bránu, zavřete tu bránu  a udělejte to potichu, do hajzlu,“  řekl   Philip,  stále   horečným   šeptem,  a  dupl svou dřevorubeckou botou  s okovanou špicí  na  proraženou lebku  mrtvoly.

Bobby a Nick  se pohybovali jako při synchronizovaném tanci,  Bobby rychle odhodil svůj  náklad a spěchal k bráně. Nick  se postavil  na nohy  a couvl  ve zděšeném omámení. Bobby rychle zaklapl vrata.  Vydalo to dutý kovový zvuk,  tak  silný,  že  se  ozýval  napříč tmavými trávníky.

Konečně  Philip vytrhl krumpáč z  neústupné lebky zombie  –  nástroj vyjel   ven  s  jemným  mlasknutím – a otočil  se směrem k ostatkům rodiny, hlava se mu motala panikou,  když  uslyšel něco  divného, něco  nečekaného vycházet z domu.

Podíval  se nahoru a spatřil zadní  stranu domu, sklo okna oslnivě  ozářené zevnitř.

Brianova  silueta za prosklenými zasouvacími  dveřmi klepala na okenní sklo  a naznačovala Philipovi a ostatním, aby si okamžitě pospíšili zpět  dovnitř. V Brianově výrazu plápolala naléhavost.  Nemělo to co dělat  s mrtvým golfistou – to už Philip poznal – něco  bylo  špatně.

Ach Bože, nedopusť, aby se něco  stalo  Penny.

Philip upustil krumpáč a v několika sekundách přeběhl trávník.

„Co ty mrtvoly?“ volal Bobby Marsh za Philipem.

„Nechte je tam!“  zařval Philip, vyskákal po schodech na verandu a spěchal k zasunovacím  dveřím.

Brian  čekal  u  pootevřených  dveří.  „Musím ti  něco ukázat, člověče,“ řekl.

„Co  je?  Něco  s Penny?  Je v pořádku?“ Philip sotva popadal dech,  když  vběhl  do domu. Bobby a Nick  přeběhli terasu a taky zalezli do tepla  domu.

„Penny  je  v pořádku,“ ujistil  ho  Brian. Držel  zarámovanou fotografii. „Je v pořádku. Nevadí jí zůstat ještě chvíli  v šatníku.“

„Do  prdele, kurva,  Briane!“ Philip konečně popadl dech a ruce  sevřel v pěst.

„Musím vám něco  ukázat. Vy tady  chcete dnes  v noci zůstat?“ Brian  se otočil  k zasunovacím  dveřím. „Hele, celá  ta rodina tady  zemřela společně, že jo? Všech šest? Šest?“

Philip si utřel  obličej. „Vyklop to, chlape.“

„Podívejte.  Nějakým  způsobem se změnili dohromady. Jako  rodina, že?“  Brian  zakašlal a ukázal na  šest pobledlých balíků poblíž garáže. „Tam na trávě jich  je šest. Dívejte. Matka, otec  a čtyři  děti.“

„No  a co do prdele?“

Brian  pozvedl  zarámovaný obrázek, rodina ve šťastnější době,  všichni se  škrobeně usmívali,  oblečení do nedělních šatů.  „Našel jsem  to na pianu,“ řekl.

„A…?“

Brian  ukázal na nejmladší dítě  na fotce,  chlapec starý jedenáct nebo  dvanáct let, v malém obleku v odstínu námořnické modré, s blond  ofinkou a tuhým úsměvem.

Brian  se podíval  na svého bratra a velmi vážně prohlásil: „Na té fotce  je jich sedm.“

DVA

Elegantní  dvoupatrový  dům,  který  Philip  vybral   pro jejich prodlouženou přestávku,  stál na opečovávané postranní ulici,  hluboko   ve  stromy   lemovaném  labyrintu privátní  oplocené enklávy  známé  jako Wiltshire Estates.

Byla  to obec  rozkládající se na šesti  tisících akrech, poblíž dálnice dvě  stě  sedmdesát osm,  asi  třicet  kilometrů východně od Atlanty, a její okolí tvořila chráněná rezervace sestávající z hustých borových a dubových lesů. Na jihu obec hraničila s rozlehlými zvlněnými  kopci golfového  hřiště   o  šestatřiceti  jamkách,  které   navrhl Fuzzy Zoeller.

Brožura, kterou  ten večer Brian  Blake  našel  na zemi v  opuštěné strážní budce,  květnatě  vychvalovala celou oblast  tak, že to připomínalo mokrý  sen Marthy Stewartové: Pozemky ve Wiltshiru poskytují  excelentní  životní  styl  a  vybavení  na  světové   úrovni…  byl označen jako  nejlepší z nejlepších časopisem GOLF Magazine  Living…  sídlí  zde  také  lázeňský  komplex Dubová   alej…    nepřetržitá    ostraha…    bydlení   od čtyř set sedmdesáti pěti tisíc dolarů  do jednoho milionu a více.

Blakeova  skupina narazila na  zdobené vnější  brány toho dne za soumraku – na jejich  cestě  do táborů  v Atlantě – všichni se nacpali do Philipova narezlého Chevy Suburban. V záři  předních světel spatřili litinové  ornamenty a tepaná  kovová písmena, která dávala dohromady ohromný klenutý nápis  Wiltshire, a zastavili  se, aby prozkoumali okolí.

Nejdřív  si Philip myslel, že by si tam mohli dát krátkou přestávku,  odpočinout si a snad  i sehnat nějaké  zásoby, než dokončí poslední etapu  jejich  cesty  do města. Možná by tam mohli najít  někoho jim podobného, další živé duše,  pár samaritánů, kteří  by jim pomohli. Ale když všech   pět  unavených,  hladových  a  omámených poutníků uskutečnilo první  okruh po klikatých cestách Wiltshiru a tma  se rychle přibližovala, uvědomili si, že město je z velké části  mrtvé.

Za  žádným  z  oken  nesvítilo  světlo.  Na  příjezdových cestách a  u  obrubníků zůstalo jenom  pár  aut. Na jednom  rohu  stříkal  požární hydrant bez obsluhy a  posílal zpěněné spršky  na trávník.  Na  dalším  rohu stálo opuštěné BMW  se zničeným  předkem  namáčknutým na telefonní sloup  a zkroucenými dveřmi spolujezdce otevřenými dokořán. Lidé očividně odcházeli ve spěchu.

Příčina jejich  odchodu, ve většině případů, byla  vidět ve  vzdálených stínech golfového  hřiště, ve  strouhách za  přepychovým  komplexem,  ale  i  na  tu  a  tam osvětlených ulicích. Zombie se bezcílně potulovaly  jako přízračné pozůstatky jejich  původního  já.  Z  jejich rozevřených, jakoby  zívajících  úst,  vycházelo omšelé skučení, které  Philip slyšel  dost  dobře  i přes  zavřená okna svého vozu, když  projížděli labyrintem širokých, nově vydlážděných cest.

Pandemie nebo Boží  vůle – nebo co to vlastně sakra  odstartovalo  –  muselo zasáhnout Wiltshire  tvrdě  a  rychle. Většina nemrtvých se zdála  být  na  lavičkách a cestičkách golfového hřiště. Muselo se tam stát něco, co urychlilo proces. Možná jsou  golfisté  většinou staří a  pomalí. Možná chutnají nemrtvým. Kdo  ksakru ví? Ale bylo  zřejmé, i ze vzdálenosti několika set metrů – pohledem mezi  stromy a přes  vršky  soukromých plotů  –,  že  desítky,  možná stovky  nemrtvých byly  shromážděny v rozlehlém areálu kluboven,  cestiček, lávek a pískovišť.

V  temnotě noci  připomínali hmyz, líně  se  hemžící v úlu.

Bylo  znepokojující to sledovat,  ale z přilehlé obce se  úkaz  nějakým  způsobem vytratil a  nekonečné  řetězce slepých uliček  a zakřivených  silnic  byly poměrně  prázdné. A čím déle  projížděli Philip  a jeho  vyjevení spolucestující okolím, tím více začínali toužit  po malém  kousku  toho   luxusního  životního  stylu,   jen malou  ochutnávku, jen  do té doby,  než  si odpočinou a doplní síly.

Mysleli, že by zde mohli strávit noc a ráno  svěží pokračovat.

Vybrali si velkou  vilu  na  konci  ulice  Green  Briar, protože se zdála  být  dostatečně daleko  od  golfového hřiště na to, aby unikla  pozornosti davu nemrtvých. Za domem se nacházel velký dvůr  s masivním  vysokým plotem, skrze  který  byl dobrý  výhled. Obydlí se zdálo být prázdné. Ale  když  autem  nacouvali přes  trávník k  postranním dveřím – auto  nezamykali a klíčky  nechali v  zapalování  –  a  jeden  po  druhém   se  připlížili k  oknu,  dům  se  téměř  okamžitě projevil.  První  skřípající zvuky  se ozvaly z druhého podlaží a v tu chvíli poslal Philip  Nicka  zpět  pro  sekery,  uložené v  kufru vozidla.

„Říkám ti, že  jsme  je dostali všechny,“  prohlásil nyní Philip a snažil se uklidnit bratra, který  seděl  na druhém konci kuchyně ve snídaňovém výklenku.

Brian  nic neříkal, jen civěl do své misky se zvlhlými cereáliemi.  Opodál stála   lahvička sirupu proti   kašli, kterou už Brian  ze čtvrtiny  vyprázdnil.

Penny seděla vedle něj a také před sebou měla  misku s  cereáliemi. Vedle  misky  stál  malý   plyšový   tučňák o velikosti hrušky  a Penny  občas  přiblížila svoji lžíci k jeho  ústům a předstírala, že se s ním dělí o jídlo.

„Prohlídli jsme  tady  každej kout,“ pokračoval Philip a  otvíral přitom skříňku za  skříňkou.   Kuchyně  byla hojnost sama,  překypující  nadstandardními potravinami  a  přepychem:  labužnické  kávy,  mixéry,  křišťálové skleničky,  přihrádky  s  víny,  ručně   dělané  těstoviny, chutné marmelády a želé,  rozmanité koření, drahé  likéry  a kuchyňské vybavení  všeho druhu. Obrovský  plynový sporák značky  Viking byl  nablýskaný a lednička Sub-Zero nacpaná drahým masem, ovocem, vybranými pomazánkami, mléčnými  výrobky a malými bílými krabičkami z  čínské  restaurace, které  byly  ještě  plné stále čerstvých zbytků. „Možná odjel  navštívit příbuzný nebo  tak  něco,“ dodal  Philip a povšimnul si láhve jednosladové skotské stojící na polici. „Nebo byl třeba s prarodiči, či přespal u kamaráda, co já vím.“

„Svatej  zpropadenej Ježíši, koukněte na  tohle!“ vykřikl Bobby Marsh na  celou  kuchyň. Stál  před  spižírnou a energicky prohlížel dobroty uvnitř.  „Vypadá to tu jako zatracenej Karlík a továrna na čokoládu… sušenky, piškoty a čerstvej  chleba.“

„Je  to tady  bezpečný, Briane,“ řekl  Philip a podal  si láhev skotské.

„Bezpečný?“ Brian  Blake  zíral  na  stůl.  Odkašlal si a škubl  sebou.

„Přesně tak. Vlastně si myslím, že –“

„Právě  odpadl další!“ ozval  se  hlas  z  druhé   strany kuchyně.

Byl  to Nick.  Posledních deset  minut  nervózně  přepínal televizní kanály  na malé  plazmové televizi, upevněné pod skříňkou,  nalevo od dřezu.  Hledal aktuální zpravodajství na místních kanálech a právě nyní, ve tři čtvrtě  na dvanáct centrálního standardního času, se ztratil  zpravodajský kanál  Fox 5 z Atlanty. Jediné, co na kabelovce zůstalo –  kromě  národních stanic, vysílajících reprízy dokumentů o přírodě a starých filmů – byl  stoupenec Atlanty, CNN,  a právě vysílali pouze  nouzová  automatická hlášení, stejné  varovné obrazovky  se stejnými sděleními, které běžely  ve vysílání už několik dní. Dokonce i  Brianův BlackBerry přestával  fungovat,  signál  v této oblasti byl  velice  nerovnoměrný.  Když  už  BlackBerry naskočil, byl plný prázdných  e-mailů, zpráv z Facebooku a anonymních tweetů  s tajemnými  zprávami jako:

…A  KRÁLOVSTVÍ SE OCITNE V TEMNOTĚ…

…TI  PTÁCI  PADAJÍCÍ  Z  OBLOHY, TI  TO VŠECHNO ZAČALI…

…VŠECHNO SPALTE, VŠECHNO…

…ROUHÁNÍ PROTI BOHU…

…VYKUŘ MI A ZHEBNI…

…DŮM PÁNĚ SE  STAL MÍSTEM PRODLÉVÁNÍ DÉMONŮ…

…MNE Z TOHO NEVIŇTE, JSEM LIBERTARIÁN…

…SNĚZTE MĚ…

„Vypni to, Nicku,“ řekl  Philip sklesle a sedl  si s láhví do koutku, kde se snídalo. Zamračil se a natáhl ruku dozadu ke svému pásku, kde ho jeho  pistole píchala do kříže. Položil rugera na  stůl,  otevřel skotskou a dal  si pořádný hlt.

Brian  společně s Penny zírali  na zbraň.

Philip uzavřel láhev a hodil  ji napříč kuchyní Nickovi, který  ji chytil  s jistotou celonárodního druhého metaře  (kterým taky  kdysi   byl).   „Přepni na  chvilku na chlastací kanál… musíš se vyspat, tak přestaň čumět na bednu.“

Nick  si dal pár doušků. Pak ještě  jeden, zavřel láhev a hodil  ji Bobbymu.

Bobby ji málem upustil. Ještě  pořád  stál  u spižírny a horlivě  hltal  celý  balíček sušenek, až  se  mu  černé drobečky hromadily v  koutcích  úst.  Svačinku  spláchl pořádným lokem skotské a potom si spokojeně říhnul.

Pití bylo něco,  co byli Philip a jeho dva přátelé zvyklí dělat společně, a tu noc to potřebovali víc než kdy jindy. Začalo  to, když ještě byli v prvním  ročníku na střední v  Burke  County, s peprmintovým likérem a melounovým vínem, ve stanech, vždy  u jednoho z nich  na dvoře. Později se vypracovali k pivu a whisky  po fotbalových  utkáních. Nikdo nevydržel  tolik   alkoholu  jako Philip Blake, ale jeho  dva kamarádi mu byli  nebezpečnými soupeři při jejich  opileckých sázkách.

Když  byl  Philip čerstvě  ženatý,  chodíval  pravidelně na tah se svými dvěma parťáky ze střední, hlavně proto, aby si připomenul, jaké to bývalo být mladý,  svobodný a nezodpovědný. Ale  po smrti  Sarah  se tři přátelé přestali stýkat. Stres  z toho,  že se z něho  stal  otec  samoživitel, práce  přes  den v autoopravně a přes  noc  jako řidič náklaďáku s Penny  spící  v lůžkové  části,  ho  naprosto pohltily. Pánské jízdy  se konaly čím dál tím méně. Ale  jednou za čas  – ve skutečnosti minulý měsíc – si Philip našel  volnou chvilku, aby  se sešel  s Bobbym a Nickem U Lovce nebo  v Kole u vozu nebo  v jiné putyce ve Waynesboro a aby  si pořádně zahýřili – zatímco se máma Rose  starala o Penny.

V posledních letech Philip přemýšlel, jestli  se s Bobbym a Nickem scházel jen tak, aby si připomenul, že je naživu. Možná právě to byl důvod, proč  se minulou neděli – když  ve Waynesboro začalo jít všechno do háje, rozhodl vzít  Penny  a zamířit někam, kde  bude bezpečněji – vydal  na cestu  spolu  s Bobbym a Nickem.  Byli tak nějak  součástí jeho  minulosti, a to mu  jaksi  pomáhalo.

Nikdy ale nezamýšlel vzít  s sebou Briana. To, že na něho narazili, byla nehoda. První  den na cestě,  asi pětašedesát kilometrů západně od  Waynesboro,  to  Philip vzal objížďkou přes  Deering, aby  zkontroloval své rodiče. Starý  pár žil v domově  důchodců poblíž vojenské základny Fort  Gordon. Když   Philip dorazil do  jejich malého domku, zjistil, že veškeré obyvatelstvo Deeringu bylo  pro větší bezpečí přesunuto do areálu vojenské základny.

To byla  ta dobrá  zpráva.  Špatná byla,  že  Brian  tam zůstal. Ukrýval  se v městském  domku, choulil se v nízkém sklepě, vyděšený rostoucím počtem živých  mrtvých v řídce  osídlené oblasti. Philip skoro zapomněl na rodinný  stav  svého  bratra: Brian   se  přistěhoval zpět k rodičům poté,  co jeho  manželství s tou bláznivou  jamajskou holkou z Gainesville odlétlo na jih – doslova. Sbalila se a vrátila zpátky na Jamajku. Tahle skutečnost v kombinaci s faktem, že každý z Brianových  naivních projektů ztroskotal  – většinu z nich  sponzorovali jejich rodiče (jako ten poslední nápad otevřít si obchod s hudebními nahrávkami  v Athénách, kde  už  jich  bylo  na každém rohu  plno)  – Philipa děsila, když  si představil, že bude muset dohlížet na svého bratra, i kdyby jen na krátký čas. Ale co se stalo,  stalo  se.

„Hej,  Philipe,“ řekl  Bobby,  když  zhltl  poslední sušenku, „myslíš, že ty uprchlický tábory ve městě pořád fungují?“

„Kdo  to má  sakra  vědět?“ Philip se podíval  na svou dceru. „Jak  je, princezno?“

Děvčátko pokrčilo rameny.  „V pohodě.“ Její hlas byl stěží slyšitelný, jako rozbitá zvonkohra ve větru. Civěla na plyšového  tučňáka. „Řekla bych.“

„Co říkáš  na tenhle dům?  Líbí  se ti?“ Penny opět  pokrčila rameny.  „Nevím.“

„Co  bys  řekla  tomu,  kdybychom tu na  chvíli  zůstali?“

To  upoutalo pozornost všech   přítomných. Brian  se podíval na  bratra. Všichni teď  Philipa sledovali.  Nick konečně promluvil: „Co tím myslíš ‚na chvíli‘?“

„Podej mi ten chlast,“ řekl  Philip a naznačil Bobbymu, aby  hodil  láhev.  Když  ji držel  v ruce,  pořádně se napil a nechal alkohol rozprostřít ten  příjemný hřejivý pocit.  „Podívejte  se na tenhle barák,“ řekl,  když  si otřel ústa.

Brian  byl zmatený. „Říkal jsi jen na noc,  ne?“

Philip se  zhluboka nadechl. „Jo,  ale  ten  nápad už jsem tak trochu opustil.“

Bobby promluvil, „Jo, ale –“

„Hele, jen si myslím, že by pro nás mohlo být dobrý, kdybychom se na nějakou  dobu ukryli.“

„No  jo, Phile,  ale co –“

„Prostě bychom tu  mohli na  chvíli   zůstat, Bobby, pak uvidíme.“

Nick   to  vše  pozorně poslouchal. „Philipe, no  tak, chlape, ve zprávách říkali, že velký města jsou  nejbezpečnější –“

„Ve  zprávách?  Ježiš,   Nicku, prober se  už.  Zprávy jdou k čertu  spolu  se zbytkem  obyvatelstva.  Rozhlídni se kolem. Myslíš, že nějaký  improvizovaný  domky  od vlády budou takhle vybavený?  Postel pro každýho, zásoby  jídla  na  týdny,  dvacetiletá skotská, sprchy,  teplá voda, pračky?“

„Ale  jsme  tak blízko,“ namítl Bobby po chvilce přemýšlení.

Philip si povzdechl. „Jo, no…  blízko je dost relativní pojem.“

„Je to nanejvýš třicet  kilometrů.“

„Taky to může  být třicet  tisíc  kilometrů, se všemi těmi vraky na mezistátní dálnici hemžící se těmi  věcmi.“

„To nás nezastaví,“ řekl Bobby.  Oči se mu rozsvítily. Luskl prsty. „Přiděláme na předek tvýho  Chevy to – jak se to jmenuje – velkou lžíci,  jako z bagru  – jako v tom posraným Bojovníkovi silnic  –“

„Dávej  bacha na  to,  co  říkáš,   Bobby,“   řekl  Philip a pokynul hlavou na malou holčičku.

Nick  promluvil. „Ty  vole,  zůstaneme tady  a  je  jen otázkou času,  kdy ty věci tam venku v – “ Zarazil se při letmém pohledu na Penny. Všichni věděli, o čem mluvil.

Penny zkoumala své rozmočené cereálie, jako by vůbec neposlouchala.

„Tyhle  baráky  něco   vydrží, Nicku,“ opáčil Philip, položil  láhev  a  překřížil na  hrudi   své  svalnaté  paže. Philip hodně přemýšlel o problému, který  představovaly tlupy potulující se po golfovém hřišti.  Klíčem by bylo zůstat potichu, maskovat  světlo během noci,  nevysílat  žádné signály nebo   pachy nebo   působit rozruch.

„Dokud máme elektřinu a  budeme  se  mít  na  pozoru, jsme v pohodě.“

„S  jednou zbraní?“ podivil  se  Nick.  „Chci říct,  nemůžeme ji ani použít, aniž  bychom upoutali jejich  pozornost.“

„Podíváme  se po zbraních v ostatních domech. Tihle bohatí parchanti ujížděli na lovu jelenů, možná že najdeme i tlumič na rugera… sakra, vždyť si ho můžeme vyrobit. Viděli jste tu dílnu  dole?“

„No  tak,  Philipe. To teď jako budeme vyrábět zbraně? Myslím tím… všechno, co teď máme na naši obranu, je pár –“

„Philip má pravdu.“

Brianův hlas  všechny   vyplašil –  způsob, jakým  se ozval  s  chraptivým nádechem  jistoty.   Brian   odstrčil misku a podíval se na bratra. „Máš  pravdu.“

Philip byl zřejmě nejvíce ze všech  udivený přesvědčením v Brianově  zastřeném hlasu.

Philip se postavil,  obešel stůl a stoupl si do dveří vedoucích do prostorného a skvostně vybaveného obývacího pokoje. Bylo  tam  zhasnuto a závěsy byly  zatažené. Brian  ukázal na přední stěnu. „Jediným  problémem je v podstatě předek domu. Boky  a zadní  strany  jsou chráněný tím  vysokým  plotem. Nezdá se,  že by  mrtví dokázali,  no,   překonávat   překážky…  a  každej  dům v tomhle bloku  má oplocenej dvůr.“ Na okamžik to vypadalo, že  Brian  zakašle, ale  zadržel to  a na  chvíli  si zakryl ústa  rukou.  Mírně se  mu  klepala. Pokračoval:

„Když  dokážeme  sehnat  materiál  z  dalších  dvorků, z  dalších domů, možná budeme moct  zabezpečit předek domu, možná i ostatních domů.“

Bobby a Nick  se na sebe  dívali, nikdo  nereagoval, až Philip konečně s nepatrným úsměvem  řekl:  „Nechte to na vysokoškolákovi.“

Už to byla nějaká doba,  co se na sebe bratři  Blakeovi usmáli,  ale  Philip viděl,   že  jeho  bratr   budižkničemu chce být  konečně užitečný, chce  pomoci, chce  se  pochlapit. A Brian  díky bratrovu  uznání nabýval  jistoty.

Nick  si nebyl  jistý. „Ale  na jak dlouho? Připadám si tady jako snadnej terč.“

„Nevíme,  co se bude dít,“  řekl  Brian  zřetelným,  ale přece roztřeseným hlasem. „Nevíme, co tu věc způsobilo, ani jak dlouho  to bude trvat… mohli  by to, no, vyřešit, možná  přijdou s nějakou protilátkou nebo s něčím… mohli  by  vypustit chemikálie z  práškovacích  letadel, Centrum pro  léčbu  nemocí a  jejich  prevenci  to může zvládnout… nikdy  nevíš. Myslím, že Philip  má rozhodně pravdu. Měli bychom si tady na chvíli  odpočinout.“

„Sakra správně,“  řekl  Philip Blake  s  úsměvem  na tváři, ruce  stále  překřížené. Mrkl  na bratra.

Brian  opětoval  mrknutí, spokojeně přikývl a odhodil si z očí pramen vlasů  silných jako stébla. Mělce se nadechl do svých dýchavičných  plic a pak triumfálně  přešel k láhvi  skotské, která  stála  na  stole  vedle Philipa. Popadl láhev s takovým elánem, jaký u něj už roky nebylo možné pozorovat,  zvedl ji ke rtům  a pořádně se napil. Naparoval se přitom jako Viking, který  oslavuje úspěšný lov.

Téměř okamžitě sebou trhl,  předklonil se a rozkašlal se. Polovinu  skotské, kterou měl  v ústech, vyprskl napříč kuchyní a kašlal a kašlal a kašlal a divoce sípal. Ostatní na něho  na okamžik jenom zírali.  Malá  Penny byla  jako   omráčená,  civěla  svýma  velkýma   očima a utírala si kapičky  alkoholu z tváře.

Philip se podíval na svého ubohého, patetického bratra  a  pak  na  své  přátele. Na  druhé   straně pokoje  se Bobby Marsh snažil potlačit smích. Nick  se  pokoušel ovládnout své úšklebky. Philip se pokusil něco  říct,  ale nemohl si pomoci a začal  se smát,  a ten smích byl  nakažlivý. Všichni se začali radostně chechtat.

Za  chvíli  už  se  všichni popadali za  břicha – včetně Briana – a poprvé  od  doby,  co  tahle  noční  můra  propukla, byl  jejich  smích upřímný: uvolnil  v  nich  něco temného a nestálého, co se v nich  ve všech  ukrývalo.

Tu noc se snažili spát  na směny.  Každý dostal svůj  pokoj v druhém patře  – pozůstatky bývalých obyvatel vypadaly jako  děsivé  artefakty  v  muzeu: do  půlky  plná sklenice vody na nočním stolku, povídka Johna Grishama otevřená na stránce, která  už zůstane nedočtená, pár bambulek visících z postele mladé dívky.

Po   většinu  noci   Philip  seděl   v  obývacím   pokoji a hlídkoval, zbraň  položenou na stolku vedle sebe.  Penny  ležela  zachumlaná  pod   přikrývkami  na  pohovce vedle  jeho  židle.  Dítě  se  neúspěšně pokoušelo  usnout a  kolem  třetí  hodiny  ráno,  když  se  Philip přistihl při přemýšlení o nehodě Sarah, zachytil koutkem oka,  jak sebou Penny neklidně vrtí a převaluje se.

Philip se  k ní  naklonil, pohladil ji po  tmavých  vlasech a zašeptal: „Nemůžeš spát?“

Holčička, deku  přitaženou až k bradě, se na něj podívala. Zakroutila hlavou. Její  bledá  tvář vypadala skoro andělsky v oranžovém  světle ohřívače  vzduchu, který Philip postavil  vedle gauče. Venku, ve vzdáleném větru,  stěží  slyšitelný přes  jemné hučení ohřívače,  neutichal disharmonický refrén sténání, bylo to jako pekelná řada vln, omývající  pobřeží.

„Taťka  je  tady,  zlato,   neboj   se,“  řekl  Philip jemně a pohladil ji po tváři. „Vždycky tady  budu.“

Přikývla.

Philip se na ni něžně usmál. Sklonil se a políbil ji na levé obočí. „Nedovolím,  aby se ti cokoliv stalo.“

Opět  přikývla. Malého tučňáka měla  příjemně uloženého v záhybu  svého krku.  Podívala  se na plyšové  zvíře a zamračila se. Přisunula si tučňáka k uchu  a dělala, že poslouchá, jak jí plyšák šeptá  tajemství. Podívala  se na otce.  „Tati?“

„No,  broučku?“

„Tučňák chce  něco  vědět.“

„A copak?“

„Tučňák chce  vědět, jestli  jsou  ti lidé nemocní.“

Philip  se zhluboka nadechl. „Řekni tučňákovi…  jo, jsou  nemocní, je to tak. Vlastně jsou  víc než  nemocní. Proto jsme… jim pomohli od utrpení.“

„Tati?“

„No?“

„Tučňák chce  vědět, jestli  taky onemocníme.“

Philip ji pohladil po tváři. „Ne,  slečinko. Řekni tučňákovi, že my zůstaneme zdraví jako rybičky.“

Zdálo se,  že  jeho  slova Penny  upokojila  natolik, že se otočila a zase  zírala  do prázdnoty.

Kolem  čtvrté  hodiny  ráno  nemohla v jiné  části  domu usnout ještě jedna  osoba a sama  sebe se ptala  na nezodpověditelné otázky.  Brian  se převaloval v hromadě přikrývek, vyhublé tělo  jen  v tričku a spodkách, orosený studeným potem horečky,  civěl na  štukovanou  omítku na  stropě pokoje  mrtvé  dospívající  dívky a přemýšlel, jestli  takhle končí  svět. Byl  to  Rudyard Kipling, kdo řekl, že končí „velmi neslavně“.  Ne,  moment… byl  to Eliot.  T. S.  Eliot.  Brian  si  pamatoval, jak  se  učil  onu báseň – „Dutí  lidé“  se snad  jmenovala  – v hodině srovnávací  literatury 20.  století na  Georgijské   univerzitě v Athénách. Tenhle titul mu byl taky hodně platný.

Ležel  tam  a přemýšlel o svých prohrách – tak  jako každou noc – ale tentokrát bylo jeho hloubání narušeno masakrem, jako by byly  do jeho  vědomí vloženy  útržky děsivého filmu.

Staré   noční   můry   se  mísily  s  čerstvým  strachem a nenechaly Briana usnout. Existovalo  něco,  co  mohl udělat nebo  říct, aby předešel odchodu Jocelyn, své bývalé ženy, aby se nemusela obrnit právníky, aby neřekla  všechny  ty  zraňující věci, než  se  vrátila zpátky  do Montego Bay?  A  je  možné zabít  nestvůru jednoduše ránou do  hlavy,  nebo  je  třeba  zničit  mozkovou  tkáň? Mohl Brian  něco  udělat, vyžebrat nebo  si  půjčit, aby udržel při  životě svůj  obchod s hudbou v Athénách – jediný svého druhu na jihu,  jeho  zatraceně geniální nápad, obchod, který  podstrojoval hip-hoperům,  s renovovanými gramofonovými deskami, použitými zesilovači a s křiklavými  mikrofony, zdobenými raperskými ozdobami? Jak rychle se ty nebohé oběti  venku množí. Šíří se to vzduchem jako mor,  nebo  je to ve vodě jako Ebola?

Zdlouhavé dumání se stále  vracelo k aktuálním problémům: dotěrný  pocit,  že sedmý člen rodiny, která  zde kdysi žila,  je pořád  někde v domě.

Teď,  když  se Brian  se svými společníky dohodl, že zůstanou na místě  na neurčitě dlouhou dobu, nepřestávalo ho to znepokojovat. Slyšel každé zaskřípání, každé slabé  ťukání v základech domu, každé tiché  zabzučení   přicházející   od    ohřívače.    Z    důvodu,    který nedokázal vysvětlit,  si  byl  naprosto jistý,  že  to  malé blonďaté dítě  tam  pořád  někde je, v domě, čekající na správný čas, aby…? Možná bylo  to dítě jediný člen  rodiny, který  se nezměnil. Možná bylo  vyděšené a skrývalo se.

Než  šli ten  večer spát,  Brian  trval na tom,  aby  ještě jednou zkontrolovali každou škvíru a skulinu v domě. Philip se  vybavil  krumpáčem a baterkou  a prohledali každý kout ve sklepě, každou skříň,  každý šatník a přihrádku. Dívali se  do  mrazáku na  maso  ve sklepě, dokonce zkontrolovali i myčku a sušičku. Nick  a Bobby prozkoumali podkroví, kufry,  krabice i zásuvky.  Philip se  podíval  pod  všechny  postele a za  každou komodu. Nenašli nic,  ale  přitom narazili na pár  zajímavých  odhalení.

Ve sklepě našli  psí  misku na  jídlo,  ale  ani  stopy  po zvířeti. V dílně  objevili množství velmi užitečných elektrických nástrojů: pily,  vrtačky,  frézky  a dokonce i   nastřelovací pistoli.  Právě   nastřelovací pistole  by mohla  být  užitečná při  stavění  barikád, protože dělá menší hluk  než údery  kladiva. Brian  přemýšlel o jiných využitích nastřelovací pistole, když  vtom  najednou zaslechl zvuk,  při kterém mu  na spoře  oděném těle  okamžitě naskočila husí  kůže.

Zvuk  vycházel z prostoru nad  ním,  na  druhé  straně stropu.

Vycházelo to z podkroví.

Vydal Baronet, 2012
Překlad: Jan Halíř