Ulrike Schweikert: Vůně krve
Upír Peter von Borgo se probouzí ze svého denního spánku v jednom ze skladišť hamburského přístavu. Probuzení je to vskutku neobvyklé, neboť se to venku hemží členy místního policejního sboru, kteří tahají z Labe utopence. Nechybí ani smečka zvědavých novinářů. Pro upíra nic zvláštního, kdyby ho nezaujala vůně krve Sabine Bernerové, vrchní komisařky z oddělení vražd. Stačí pár minut, aby si začal plánovat hostinu s největším požitkem.
Hlavní je postavou románu Vůně krve je starý upír Peter von Borgo, jenž občas přespává v bedně ve skladišti a jindy v luxusní ložnici. Jezdí na motorce a oplývá hudebním nadáním. Muž plný protikladů. Na druhé straně komisařka stojí Sabine Bernerová, rozvedená matka malé holčičky. Dceru vychovává její bývalý manžel, právník. Peter rozpoutal se Sabine hru na kočku na myš.
Peterovi jako predátorovi chybí šarm, lehkost a síla tygra na lovu. Chová se jako rozmazlený sobec a úchylný stalker ze sousedství. Velmi náročně zaměstnaná Sabine nemá sebemenší šanci se mu ubránit. Jejich schopnosti jsou nevyrovnané, jako kdyby kočka lovila myš za pomoci tanku. Zbylé postavy vystupují jako křoví, ať se jedná o policejní kolegy nebo svědky. Větší úlohu má jen pachatel trestných činnů a jeho oběti.
Není bez zajímavosti, že nejdůležitější mužská postava příběhu je zmiňována jako upír nebo plným jménem. Upír opustil svou pozorovatelnu… (str. 49) Zvědavost přinutila Petera von Borgo vstát,… (str. 8). Naopak hrdinka je označována jako vrchní komisařka, Sabine, paní Bernerová atd. Bohužel není jasné, co k tomu autorku vedlo. Ulrike Schweikert se podařilo dobře oddělit oba hlavní charaktery, protože upír svým chováním i mluvou jako by vypadl ze století minulých, ale Sabine je moderní žena ze současnosti. Mezi Petrem a Sabine se nejedná o klasickou milostnou linku, ale o vztah kořišti a predátora. Čerstvá teplá snídaně v/do posteli/e má svůj půvob i pro upíra.
Vůně krve je voříšek ze vztahu temného německého detektivního příběhu a upířího fantasy příběhu. Bohužel se štěňátko příliš nevyvedlo, protože jako celek působí poněkud nestravitelně. Detektivní zápletka sama o sobě vypadá velmi slibně (kdyby se tam nemotal jistý upír) a stopy směřují správným (vrahovým) směrem. Atmosféra působí pochmurně a těžce, laděna v duchu romantismu. Mohl by to být zajímavý námět na „Kriminálku Hamburk“. Temné proudy řeky Labe a opuštěné přístavní uličky skrývají velký potenciál. Děj je vážný, a pokud si člověk odmyslí nadpřirozené prvky, tak velmi realistický. Humoru se vyskytuje velmi pomálu.
Pokud čtenář touží pro něčem neokoukaném na téma upíři, tak by neměl Vůni krve minout. Příběh působí realisticky a námětu nelze upřít potenciál, bohužel z něj čiší autorčina nejistota, jakým směrem celou zápletku vést.
Vydal: Brána; 2012
Výraz úchylný stalker ze sousedství mě dostal. Na jednu stranu jsem na tohohle sobce zvědavá, na druhou mě to svým způsobem odrazuje. Neustálé označování „upír“ to či ono nebo jeho celé jméno, to musí působit děsně neosobně…
Ono se to čte dobře, ale je to takové neosobní.
Je to celý nějak divně napsaný. Nevím. Chybí tomu „je ne sais quoi“
(nechtěla jsem napsat, že to nemá koule :-))
Jako levnej film. To Znamení vlka bude mít koule pořádný :-))))
Cukýno, ty to ale dáš. To neber špatně, jsi schopná číst věci z kterých se mi dělá šoufl, jen na ně kouknu (YA). Je to prostě tak.
Finka: Jo. Přesně. Sice francouzsky neumím, ale tohle myslím bylo někde v Anitě. Mimochodem mé poslední přečtené YA bylo zajímavější než tohle.
Mno, dala bych to určitě, ale jestli bych si to užila, to už je věc druhá. Podle recenze spíš ne. Jak píše Kometka, není YA jako YA (respektive kniha jako kniha).