Gwen Hayes: Prokletí krve

Ukázky z knih / 15.10.2012 /

Když se Theia Andersonová ve svých snech, které mnohdy připomínaly spíše noční můry, zamilovala do polovičního démona Hadena Blacka, netušila, že nakonec skončí v podsvětí jako jeho nevěsta, odsouzena strávit zbytek života ve společnosti bytostí, jež už jen svým vzhledem dokáží dohnat člověka k šílenství. Díky přátelům se oběma podaří z říše zla uniknout, ale pozemský svět se ukáže být stejně nebezpečným jako ten obývaný démony. A Theia bude muset brzy začít řešit otázku, zda dát přednost lásce, nebo rodině a přátelům.

NÁVRAT DOMŮ

Nebezpečí neprovázejí vždy vyceněné tesáky. Občas člověka nejprve omámí svádivým laskáním a slastnými vzdechy a chvíli to trvá, než se ukáže v pravé podobě a projeví masožravé choutky.

Se zamilováním se je to stejné.

Láska mně opanovala duši i srdce, navždy mě změnila, no a pak, v důsledku jednoho slibu učiněného pod nátlakem, vystavila ohrožení mou lidskou podstatu. I tak jsem toho ale litovat nemohla.

Takové myšlenky se mně honily hlavou, když jsem se řítila zpátky nadpřirozeným závojem, oddělujícím oba světy – ten, v němž jsem žít měla, a ten, z něhož jsem právě unikala a jemuž se říkalo podsvětí.

Podsvětí, nacházející se na opačné straně snění, nebylo místo, které by mohl člověk jen tak navštěvovat a zase se z něho vracet. Mě dneska v noci poslalo na cestu domů zaklínadlo na přivolávání démonů.

Fungovalo na mě, protože mně teď krev démona kolovala v žilách.

Všude okolo mě se objevovaly záblesky oslnivého světla. Nebyla jsem ani tady, ani tam. Byla jsem vším a zároveň ničím. Jako kometa jsem se řítila kolem celého světa a malovala po něm svým světelným chvostem.

Náraz mého těla na tvrdou dřevěnou podlahu otřásl tou částí mě, která ještě stále plula v alternativním světě. Pak následovalo prudké škubnutí metafyzického lana, jež přitáhlo mou duševní podstatu k masu a kostem. Vlétla jsem do sebe jako vzduch prudce vdechnutý do plic.

Tak takhle jsem se tedy vrátila domů.

KAPITOLA PRVNÍ

O týden později

Někdy to vypadalo, že od té noci, co jsem viděla padat z oblohy hořícího člověka, se vůbec nic nezměnilo.

Dívala jsem se zase z okna do temné, studené noci. Ve skle jsem mohla vidět odraz svého růžového a slonovinově bílého pokoje. Byl to obraz světa, který na mě působil jako klec a zároveň jako samo nebe. Snažila jsem se myslet na to, že všechno je teď jiné, že já jsem teď jiná, nemohla jsem se ale zbavit pocitu, že jsem se ocitla v nějaké časové bublině. V bublině, která mě znovu nutí zírat do tmy a toužit po těžko popsatelné svobodě spočívající v možnosti nebýt Theiou Aldersonovou – dokonalou dcerou, úžasnou dospívající dívkou, prostinkou naivkou jako vystřiženou z nějakého slabomyslného románu.

Panenkou v krabici.

Já takovou dívkou teď už ale nebyla! I když jsem byla jediná, kdo si té skutečnosti všiml.

Neodvážila jsem se zaobírat se takovými myšlenkami příliš dlouho. V srdci i duši jsem měla temná zákoutí, do nichž se mně nahlížet nechtělo. Uvědomovala jsem si, že bych tyhle nové stinné stránky měla raději nechat na pokoji. Nějaká má část je totiž blíže prozkoumat až moc intenzivně chtěla.

Odvrátila jsem se od okna a začala bezcílně přecházet po pokoji – prsty jsem se přitom dotýkala nábytku, jako by mně ty doteky mohly pomoci zůstat oběma nohama pevně na zemi. Následujícího rána to mělo být poprvé, co jsem od „návratu“ měla jít do školy. Celé Serendipity Falls si myslelo, že jsem jenom na nějakou dobu utekla, a to včetně mého otce. Jen těžko jsem mu mohla říct, že jsem byla vězněná v podsvětí, v místě, odkud na svět přicházely noční můry. Kdybych mu začala tvrdit, že démoni existují, že s jedním z nich chodím a že ze mě jeho matka udělala taky podobnou příšeru, nechal by mně dát nějaké uklidňující léky a pak by mě zavezl do nejbližšího sanatoria pro duševně choré.

Otec celou věc blíže nezkoumal. Věřil tomu, že jsem utekla kvůli jeho přehnaně přísným pravidlům a také proto, že jsem se nedokázala vypořádat s pravdou o matce.

Nikdy se z její ztráty nevzpamatoval. Z té se ve skutečnosti nevzpamatoval ani jeden z nás.

Co se týkalo mého údajného útěku, otec se samozřejmě mýlil. Když v sobě konečně našel sílu hovořit otevřeně o příčině matčiny smrti, ledová krusta, pokrývající mu srdce, začala poněkud tát a já pocítila naději, že by se mezi námi mohl vytvořit lepší vztah. Vypadalo to, jako by si uvědomoval, že se tak moc snažil udržet mě v bezpečí, že jsem se nutně musela cítit jako princezna zavřená v hradní věži.

Pak jsem ale byla unesena do podsvětí, což náš vztah znovu poškodilo – opět byl pokřivený, tentokrát však odlišným způsobem.

Zavřela jsem oči a v duchu si vybavila, jak před několika dny vypadal můj návrat domů. Netušila jsem tenkrát, co čekat. Když jsem stála na ulici, dívala se na náš přerostlý dům, postavený ve viktoriánském stylu, a sbírala v sobě odvahu vejít dovnitř, měla jsem pocit, že se mně jeho předstíraná hřejivost a útulnost ještě nikdy nezdály tak falešné. Nebyl to pro mě domov, rozhodně ne takový, k němuž člověka poutají sentimentální vzpomínky. Způsob, jakým až příliš hrdě vyrůstal z dokonale upraveného trávníku a přezíravě shlížel na vše kolem sebe, mně až příliš intenzivně připomínal to, co jsem po většinu svého života cítila vůči otci.

Váhavě jsem zaklepala na domovní dveře. Mé plíce se sice snažily plnit se vzduchem, ale byla to jen ubohá nápodoba skutečného dýchání – jen jsem po dechu lapala a skoro se dusila. Pak se ale dveře začaly až neskutečně pomalu otevírat, jako by chtěly vytvořit pro mé obavy průchod.

„Ach, díkybohu!“ vyhrkla Muriel, hospodyně, vtáhla mě dovnitř a objala mě. Právě pekla, a tak voněla po jablkách a hnědém cukru. „Pane Aldersone, vrátila se! Theia je doma!“

Muriel se mě začala všude možně dotýkat, aby se přesvědčila, jestli jsem v pořádku. Rudé vlasy měla jako obvykle ostříhané nakrátko a na sobě měla příšerné beztvaré džínsy a vyšívané tričko s dlouhým rukávem. Bylo to naprosto nemoderní, já tyhle věci ale milovala.

Pořád vzdychala a neustále mumlala něco o tom, jak jsem pohublá a bledá, oči ale měla plné slz štěstí. Byla jsem ráda, že mně otevřela ona, a ne otec. Poskytla mně tak odklad. Oddalovat nepříjemné ostatně uměla vždycky.

Pocítila jsem ho v tu chvíli, kdy se na mě otec podíval. Chlad pronikající až do morku kostí. Mráz přímo arktický.

Za tu dobu, co jsem byla pryč, zestárl snad o deset let. Oči i ústa mu rámovaly hluboké rýhy a jeho vlasy mně připadaly řidší a tenčí. Jestliže já přišla v podsvětí o pár kilo, on tady zhubl ještě mnohem víc. Za normálních okolností dokonale padnoucí oblečení na něm volně viselo a v místech, kde mělo být rovné, bylo samý záhyb.

Měl natolik vpadlé oči, že jeho přísný obličej budil dokonce ještě hrozivější dojem než obvykle.

Vykročila jsem k němu, když sebou ale trhl a ucouvl, zastavila jsem se.

Rozechvěl se mně spodní ret a v očích jsem ucítila palčivé slzy. „Tati?“ zašeptala jsem. Takhle jsem mu říkala jen zřídkakdy, dokonce i jako malé děcko. „Je mně to líto, tati. Moc, moc líto.“

Neobjal mě tehdy a neobjal mě ani později. Vlastně jsme spolu ani nemluvili. Nezeptal se mě, kde jsem byla nebo jestli jsem v pořádku. Nepřivítal mě s otevřenou náručí. „Promluvíme si zítra,“ řekl jen.

Ale i když od té doby už uběhlo mnoho dní, ono zítra nikdy nenastalo. To absolutní nereagování se mně zařízlo mnohem hlouběji do srdce, než by to dokázala jakákoli ostrá slova. Jeho chlad mně halil duši jako námraza. Dala bych přednost nějaké nepříjemné lekci nebo výbuchu vzteku, on se ale rozhodl opět se ode mě odtáhnout.

Dokonce si se mnou ani nepromluvil o návratu do školy. Udělala to za něj asistentka – vše ve škole zařídila a pak mně zavolala.

Škola. Znechuceně jsem potřásla hlavou. Holky se mě snažily přesvědčit, že vrátit se zase ke každodenní rutině je to nejlepší, co můžu udělat, já se ale na návrat na střední ani trochu netěšila.

Serendipity Falls bylo malé kalifornské městečko, které se od mého rodiště v Anglii podstatně lišilo. Zapadnout tam bylo obtížné dokonce i před tím, než mně v žilách začala kolovat krev démona. Když jsme se přestěhovali do Států a otec mě přihlásil do té malé školy, rozdělené na různé kliky a klany, můj britský přízvuk, přehnaně přísný otec a extrémně introvertní tendence byly pro ostatní jako terč namalovaný na zádech. Naštěstí jsem si ještě téhož roku našla Ame a Donny, jimž bylo nějaké zapadnutí mezi ostatní ukradené a jimž na mně záleželo. Donny a Amelia se staly mojí rodinou. A teď jsem měla taky Hadena.

Usmála jsem se pro sebe, přestože mě začaly pálit tváře, což se stalo pokaždé, když jsem na Hadena pomyslela. Nebyl to zrovna typ kluka, kterého by holka mohla jen tak přivést domů, aby ho představila rodině, a to i kdyby měla normální rodiče, a ne nepříjemného autoritativního otce jako já. Haden, i když byl z poloviny člověk, vyrostl v podsvětí. Byl nevypočitatelný a nesmírně hezký. Měl způsoby hrdiny z románu Jane Austenové, stejně tak byl ale jako doma v naší školní kavárně.

Jako kdyby věděl, že na něj myslím – rozezvučel se mně mobilní telefon a na displeji se objevilo jeho jméno.

„Co máš na sobě?“ zeptal se, když jsem hovor přijala.

Usmála jsem se na telefon a pohlédla na svou noční košili. „Klaunský kostým a obrovské červené boty.“

Když se po mých slovech dunivě rozchechtal, něco hluboko uvnitř mě se zatetelilo. „Lhářko. Vždyť klauny nesnášíš. Jak se těšíš zase jednou do školy?“

„Jsem tak připravena, jak jen můžu být,“ odsekla jsem, přetáhla jsem si přes hlavu přikrývku a zhasla světlo. Když jsem teď slyšela Hadenův hlas, můj neklid se trochu zmírnil.

„Zavolal jsem ti, abych ti popřál dobrou noc. Zkus se aspoň trochu vyspat, Theio. Zítra je velký den.“

„Kdybys byl u mě, určitě bych se vyspala o moc líp.“ Jen co mně to vyletělo z úst, zaplavily mě takové rozpaky, že bych nejraději umřela. Byli jsme si s Hadenem blízcí, ale tak blízkými jsme se zatím nestali. „Myslela jsem tím… Jde jen o to, že když jsi u mě, nejsem tak nervózní.“ Raději bych měla přestat mluvit, protože jsem to dělala ještě horší.

„Fakt?“ dobíral jsi mě. „Teď jsi zranila mou mužskou pýchu.“

„Ty víš, co jsem tím myslela. Tak do mě přestaň rýt.“ Nebyli jsme na to ještě připravení. Opravdu nebyli, to ale neznamenalo, že bych nemyslela na to, jaké by to asi bylo. Jen jsem nechtěla, aby věděl, že na to myslím.

„Ale já do tebe ryju moc rád. Je to moje největší potěšení. Tak nádherně se přitom celá červenáš. Vsadím se, že ti právě teď celý obličej hoří.“

Dotkla jsem se špičkami prstů tváře. Žhnula. „Ani trochu.“

„Dobrou noc, Theio. A sladké sny.“

„Dobrou noc, Hadene.“

Byla jsem přesvědčená, že neusnu. Když mně ale na bránu vědomí zaťukal spánek, já hloupá mu umožnila, aby nade mnou převzal vládu!

…už to bylo dávno, co jsem naposledy ve spaní bděla.

V jednu chvíli jsem ležela v posteli a nořila se do dřímoty, vzápětí jsem stála venku. Po černomodré obloze tančily hvězdy a v jejich středu zářil měsíc. Zem pod mýma bosýma nohama pokrýval koberec z okvětních lístků černých a červených růží, ztělesnění hebkosti a jemnosti. Všimla jsem si, že kousek ode mě stojí malý altán, ozářený bílými světélky, připomínajícími třpytící se hvězdy. Ten pohled mně bral dech. Uprostřed altánu stál stůl prostřený pro dva.

Sklouzla jsem očima na bavlněnou noční košili a zamračila jsem se, protože jsem si uvědomila, že jsem v podsvětí zase jednou dost nedostatečně oblečená. Už bych na to měla být zvyklá. A taky bych se měla bát. Já ale strach neměla.

Kolem mě pozvolna proletěl červený okvětní lístek, pak další. Pomalu se začaly snášet z oblohy jako nikam nespěchající sněhové vločky. Mezi nimi byly rozptýleny i ty černé. Když jsem natáhla ruku, abych jeden chytila, zjistila jsem, že má tvar srdce.

Chodila jsem pomalu v kruhu, chytala ty okvětní lístky a divila se, odkud padají, když na nebi není ani mráček. Bylo mně z nich tak dobře na duši, že jsem si nemohla pomoct a musela jsem do těch hromádek u nohou kopat, jako bych byla dítě hrající si v parku s podzimním listím nebo čvachtající se v kaluži po letní přeháňce.

Pohroužila jsem se do té atmosféry a nechala ty pomalu klesající chladné okvětní lístky dotýkat se mé kůže. Bylo to bláznivě dekadentní a zároveň nevinně dětské. Ale přesně to vyhovovalo mému současnému rozpoložení, tomu přešlapování na křižovatce mezi dívkou a ženou, mezi člověkem a démonem.

Dále a dále jsem si hrála mezi kousky květů, které se usazovaly u mých nohou. Po chvíli jsem narazila na stříbřitě se lesknoucí křoví. Neodolala jsem a dotkla se jeho listů, které vypadaly, jako by je někdo posypal třpytkami. Zvláštní byly také větve – průhledné trubice plné nějaké husté červené tekutiny a poseté ostrými trny. Najednou se houští samo od sebe rozdělilo a rozestoupilo a v jeho středu se objevila tři bijící srdce. Když jsem uviděla, jak se ta srdce smrštila a vehnala do větví křoviska další várku krve, zachvěla jsem se. A pak jsem rychle ustoupila, protože se ke mně jedna z větví natáhla a pokusila se mě šlehnout. Bylo dobré nezapomínat, že i to, co bylo v podsvětí krásné, s sebou mohlo nést smrtelné nebezpečí.

Začala jsem se raději znovu zabývat okvětními lístky, i když tentokrát už trochu opatrněji, a hrála jsem si s nimi, dokud jsem vzadu na krku najednou neucítila chlad. Otočila jsem se.

V místě, kde ještě před okamžikem nebylo nic, stál teď Haden.

Theia byla nádherná.

Okvětní lístky se kolem ní vznášely, jako by se nacházela uprostřed skleněné koule, a čas se skoro zastavil.

Několik okvětních lístků se jí zachytilo ve vlasech jako sněhové vločky, kterým se ještě nechtělo roztát, a Haden se při tom pohledu nemohl ubránit dojmu, že vypadá jako lesní víla. Tváře měla krásně růžové a způsob, jakým si s ní pohrávalo světlo, ho uchvacoval.

Sledoval, jak rozpustile dovádí, okouzlen její hravostí a tím, jak se v podsvětí navzdory všemu, čím prošla, cítí uvolněně. Doufal, že si užije tu krátkou přestávku, kterou pro ni naplánoval. Chtěl jí poskytnout trochu oddechu a zapomenutí na ty poslední měsíce. Připravil jí, aniž by chtěl, tolik dramatických chvil a problémů, že se divil, jak to, že se s ním vůbec ještě chtěla bavit. Nepřekvapilo by ho, kdyby to udělala už tehdy, když zjistila, co je zač. Nastal čas přinést jí trochu radosti a alespoň částečně jí vynahradit všechna ta příkoří.

Vycítila ho, to romantické pouto, které je spojovalo, bylo tak silné, že si to rozum nedokázal vysvětlit. Někdo silnější by ji teď asi nechal odejít, ale o to už se pokusil. Opustit Theiu bylo něco, co Haden prostě nedokázal. Ne, bude muset stačit, když popadnou za pačesy tolik štěstí, kolik se jim jen podaří. Vychutná si ty chvíle, uloží si je do paměti a v budoucnu z nich bude žít. Společná budoucnost totiž byla něco, co nikdy mít neměli…

Haden vypadal stejně jako té noci při našem prvním setkání, kdy se mně vkradl do snů a zavedl mě do podsvětí – zase to byl ten elegantní darebák plný života. Opět měl na sobě tmavý oblek s šosy, i když musel vědět, že já budu jen v noční košili. Sebrala jsem plnou hrst okvětních lístků a hodila je po něm, a když se mu zachytily ve vlasech, na vázance a na naškrobeném límečku, zasmála jsem se.

Působil v tom viktoriánském oděvu tak elegantně, a přece to oblečení nedokázalo zastřít jeho pravou podstatu. Formálnost Hadenova oděvu a chování poněkud narušovaly černě nalakované nehty a velmi moderní ozdobný řetěz omotaný okolo pasu. Haden vždycky představoval směsici uhlazené patřičnosti a záměrné necivilizovanosti.

„Kde to jsme? Tohle místo si nepamatuji. Jsem tady před Marou v bezpečí?“ zeptala jsem se ho, když ze sebe setřásl okvětní lístky. Věděla jsem totiž, že se mě Mara, královna démonů, jen tak lehce nevzdá.

„Vždyť jsi přece se mnou,“ prohlásil a hluboce se uklonil. Ten prazvláštní muž ze starých časů se mně ale zdál být trochu smutný.

A pak, jako by to chtěl potvrdit, se párek ptáků pustil do toho nejsmutnějšího ptačího duetu, jaký jsem kdy slyšela. Jejich zpěv jako by se mně zařezával přímo do kostí. Ten podivný zpěv postupně přešel od žalostného kvílení až k ohlušujícímu hysterickému vřískotu, v okamžiku, kdy jsem ale zvedla ruce, abych si zacpala uši, se najednou opět rozhostilo ticho.

Haden se zadíval na špičky bot. „V podsvětí existují místa, kam nemůže ani moje matka, to ale neznamená, že jsou bezpečná.“

„Já se s tebou ale cítím v bezpečí. Navíc umíš udělat déšť z růží,“ řekla jsem, a protože jsem ho chtěla potěšit, zvedla jsem ruku, foukla si do dlaně a jako vzdušný polibek poslala jeho směrem okvětní lístek ve tvaru srdce.

Usmál se, přistoupil ke mně, uchopil mě za ruku a přitiskl si ji ke rtům. „Já jsem samé kouzlo a trik.“ Odstranil mně z vlasů jeden zatoulaný okvětní lístek. „Zasloužíš si aspoň na chvíli od skutečnosti odpočinout. Vím, jaké starosti ti dělá ten zítřek.“

„Mám z toho strach. Nevím, jestli to byl dobrý nápad, Hadene. Pořád nevíme, jak se na mně projeví Mařina krev.“

„Kdybych ti tak býval mohl ve složení té krevní přísahy zabránit! Neměla jsi kvůli mně takhle riskovat.“

Dotkla jsem se špičkami prstů jeho rtů. „Mohl jsi ale přijít o duši, Hadene. Udělala bych to znova.“

„To neříkej, Theio. Už nikdy kvůli mně neriskuj.“ Na chvíli se odmlčel. „Omlouvám se. Přivolal jsem tě sem, abych tě uklidnil, zatím se mně to ale moc nedaří. Vypadáš ale úžasně.“ Nabídl mně paži, já se do ní zavěsila a vydala jsem se s ním k altánu.

„Už zase nemám pořádné oblečení,“ povzdechla jsem si, když mě usadil k malému stolu.

„V těch svých nočních košilích se mně líbíš víc, než dokážu popsat.“

Obrátila jsem oči v sloup. „Jasně, nic není tak svůdné jako dlouhá bavlněná noční košile.“

Věnoval mně tak hřejivý pohled, až jsem se skoro začala bát, že se pod ním rozpustím jako máslo na slunci. „Theio, kdybys věděla, jak jsi sexy, tak chodíš do postele v brnění.“

V návalu radosti jsem se zachvěla. Celou dobu jsem se mu ale přitom dívala přímo do očí, takže to chvění přerostlo v něco tak silného, až mě to skoro bolelo. Haden odvrátil pohled jako první a ve tváři viditelně zrůžověl.

Nadzvedl stříbrnou poklici, spočívající na míse přede mnou, a odkryl lákavě vypadající čokoládovou pěnu posypanou kousky čokolády a malinami a ozdobenou lístkem máty. Bylo to hotové umělecké dílo.

„Jedna z věcí, které se mně na tobě nejvíce líbí, je to, jak miluješ čokoládu.“ Haden ukázal na vidličku. „Počkej, až to ochutnáš.“

Měl pravdu. Když se ta čokoládová pěna dotkla mého jazyku, vzdychla jsem. „Takhle musí chutnat samo nebe.“

Haden se naklonil nad stůl, lehce mě políbil a olízl mně přitom koutek úst. „Ano,“ souhlasil. „Samo nebe.“

Když se pak narovnal, sevřelo se mně srdce. Probudil ve mně něco nového, cosi zvláštního mnou začalo prorůstat a ta dělicí linie mezi tím, kým jsem byla, a tím, kým jsem se chtěla stát, se najednou rozostřila.

Hluboká temnota jeho očí se projasnila světlem hořících svíček a hrozila mě do sebe vtáhnout a zcela mě pohltit. Tenhle perfektní kluk mě miluje! Mě.

Nebyl to ale kluk. Haden Black představoval ztělesnění zlověstné záhadnosti, byl to démon s lidskou duší. K obecně chápanému ideálu měl tedy rozhodně daleko. Jeho ostře řezané rysy by u obyčejného smrtelníka působily až příliš tvrdě, jemu však dodávaly zcela výjimečný vzhled – jako by se vynořil ze snů. No, možná se z nich skutečně vynořil.

A velmi dobře věděl, jak na mě působí.

Haden nepředstíral, že by si své sexuální přitažlivosti nebyl vědom – pozornost dívek si užíval a záměrně ji vyvolával. To ale v žádném případě neznamenalo, že by byl nějak přehnaně zahleděný sám do sebe. Byl by první, kdo by vlastní nedostatky přiznal. Jeho rozpalující přitažlivost byla jen jednou součástí toho, co jej dělalo Hadenem. Touha byla v jeho světě přirozený stav bytí – používat ji, cítit ji a být jejím příjemcem pro něj znamenalo jedno a totéž.

Na rtech se mu – jako by věděl, co si právě myslím – objevil úsměv. Kolik jen času z našeho dvoření jsem strávila snahami dopátrat se, jestli mě Haden skutečně chce, nebo ne. Neustále mě k sobě lákal a zase mě od sebe odháněl. Jízda na téhle horské dráze emocí byla velmi vyčerpávající.

Teď už jsem se tomu nedivila.

Když se na mě Haden teď podíval, už jsem jeho city nebyla tak vyváděná z míry. Jeho srdce bilo silněji a opravdověji a v touze, která mu vyzařovala z očí, nebylo nic dvojsmyslného. Opředl mě nějakým kouzlem a odlákal mě z bezpečného světa, v němž jsem byla ukryta, na místo, na němž jsem sice bloudila, zároveň jsem ale nepochybovala, že s ním se mně podaří najít správnou cestu.

Teplota vzduchu mezi námi prudce vzrostla. Nervy v celém těle se mně rozechvěly a daly mně na srozuměnou, že nejsem pouze nervózní, ale i vzrušená.

„Zrůžověly ti tváře,“ poznamenal Haden.

Neodpověděla jsem, kůže se mně ale napjala a rozhořela a rty jsem najednou měla vyprahlé. Když jsem si je olízla, Haden se přerývaně nadechl.

V odpověď na můj tázavý pohled pak řekl: „Omlouvám se, ale právě teď věnuji snad až příliš velkou pozornost tvým rtům. Možná bychom mohli změnit téma.“

„Nevzpomínám si, že bychom mluvili o něčem konkrétním.“ Fakt to byl teď on, kdo se červenal? Bylo příjemné vědět, že ho takhle přemohly pocity. Měla jsem z toho pocit, jako že má nezkušenost není zas až tak důležitá. Jako že se oba brodíme neznámými vodami.

„Tak to o něčem konkrétním musíme začít mluvit. O něčem, o čem spolu hovoří normální lidé.“

To se bohužel snadněji říkalo, než uskutečňovalo. „Já ale vůbec nevím, o čem si spolu normální páry povídají. Vždyť jsem dokonce nikdy nebyla ani na žádném obyčejném rande.“

Ve tváři se mu objevil hladový výraz. „Ani já ne. Jednou bychom se o takové obyčejné rande měli pokusit. Třeba bychom si mohli zajít do kina. Nebo na bowling.“

„Na bowling?“ opakovala jsem po něm a pak se zasmála při představě, jak si Haden půjčuje bowlingové boty. „Fajn.“

Haden si odkašlal. „Nechápu, co se stalo všem mužským v Serendipity Falls, nedokážu ti ale popsat, jak moc pro mě znamená, že budu tvůj první.“

Ostře jsem na něj pohlédla, pak jsem si však uvědomila, že myslel první rande, nikoli to, že by se měl stát mým prvním… milencem. I tak ale ta slova zůstala mezi námi viset, jako by vytvořila nějaký podivný mrak. Pak Haden pochopil, co vlastně řekl, jak jsem to mohla pochopit, a rozšířily se mu oči. Zničehonic ho začal velmi zajímat dezertní talířek s čokoládovou pěnou.

Ta má část, která se netopila v rozpacích, si moc užívala toho, jak chvíli byl temným, nebezpečným démonem a chvíli poněkud trapně se chovajícím klukem. Bylo to tak trošku zadostiučiní za všechny ty chvíle, kdy jsem se podobně cítila já.

Zabořila jsem vidličku do čokoládové pěny, začala si s ní pohrávat a uvažovala přitom, o čem bychom se spolu mohli bavit, aby to alespoň trochu zmírnilo vzniklé napětí. Nepřišla jsem ale na nic, co by se dalo považovat za nevinné klábosení. Bylo totiž až příliš mnoho věcí, které bychom spolu měli doopravdy probrat. Věcí, jimž jsme se od mého návratu vyhýbali.

Nevěděla jsem, kdo jsem, a taky jsem netušila, čeho jsem ještě vůbec schopná. Podsvětí mě změnilo ve více než jednom ohledu, přičemž on byl jediný, kdo to mohl pochopit. Když jsem zvedla hlavu a znovu na něj pohlédla, zjistila jsem, že mě upřeně pozoruje.

„Co se děje?“ zeptal se. „A neříkej mi, že ‚nic‘, protože jsi hodně mizerná lhářka.“

Kousla jsem se do rtu. „Chci se na něco zeptat.“

Haden se nenuceně opřel, v jeho pohybech bylo ale občas něco tak nadpozemsky krásného, že to nebudilo až takový dojem nenucenosti, jak se zřejmě domníval. „Víš, že ti odpovím na všechno, na co odpovědět dokážu, Theio.“

Ano, to jsem věděla. „To vyvolávací zaklínadlo, které Ame, Donny a další vyslovili… to, co nás oba dostalo minulý týden z podsvětí… bylo určeno pro démony, že jo?“

Haden přikývl. Dobře věděl, kam svými otázkami směřuji, ale nechal mě je vyslovit.

„Takže jsem démon… Musí to tak být, když to zaklínadlo fungovalo stejně na nás oba.“

„Máš vlastnosti démona, protože jsi s Marou uzavřela dohodu stvrzenou krví. Démon ale nejsi. Ne technicky.“

Zavřela jsem oči a vybavila si vzpomínku, jak jsem Hadenovi – i když jsem v podsvětí po technické stránce démon nebyla – skoro ukradla duši. „Učila mě různé věci.“ Nedokázala jsem se na něj podívat. „Mara mě učila, jak spícím lidem krást duše. Učila mě, jak být sexuálním démonem. Stejným, jako je ona.“

„Ty jsi…“

Zavrtěla jsem hlavou. „Skoro jsem to udělala, jednou v noci…“ Na hlad, který jsem tehdy cítila, nezapomenu do konce života. Už navždy mě bude pronásledovat. Jako bych nepatřila sama sobě, jako bych stála někde opodál, bezmocně přihlížela, jak někdo přebírá vládu nad mým tělem i myšlenkami, a nebyla proti tomu schopna vůbec nic udělat.

„Vzpomínám si,“ řekl stručně. A tiše. Samozřejmě nemohl zapomenout na noc, kdy jsem mu téměř ukradla jeho lidskou duši. „Tys tomu ale odolala, Theio. Překonala jsi to.“

Ano, překonala, ale budu to schopna překonat i příště?

Ta nepřirozená touha zničujícím způsobem ovládla mou fyzickou stránku, to, co udělala s mou myslí, bylo však ještě mnohem horší. Ona základní potřeba nakrmit se překonala úplně všechno a na těch pár hodin se stala mou nejzákladnější podstatou. Schopnost uvědomovat si sebe sama byla zcela nahrazena nutkáními a potřebami. Pro démonskou krev v mých žilách jsem v té chvíli nebyla ničím jiným než otravným komárem. Byla jsem slabá a k ničemu. Jen neslyšný zoufalý křik.

Sexuální démon se obvykle krmí dušemi spících lidí. O mytologii, která se k těmto démonům váže, jsem samozřejmě nevěděla vše, lidé jim většinou říkali inkubové a sukuby. Démoni prý navštěvují spící lidi a přinášejí jim noční můry – občas erotického charakteru – a krmí se přitom podstatou, dušemi svých obětí. Mýty ale už nehovoří o tom, že sexuální démoni jsou schopni požírat i duše bdících lidí a že používají sobě vlastní vrozený šarm, aby své oběti přiměli dát jim podstatu dobrovolně a s radostí, jen aby jim mohly být co nejblíže. Takoví démoni požírají lidské duše prostřednictvím doteků a polibků… a dalších – intimnějších – způsobů.

„Ty ses někdy nějakou lidskou duší nakrmil?“ zeptala jsem se ho, i když jsem si nebyla jistá, jestli chci odpověď znát.

„Já to k přežití nepotřebuji, protože jsem z poloviny člověk. Nikdy jsem žádnou lidskou duši neukradl celou, musím se ale přiznat, že jsem tu a tam trochu ochutnal. Vadí ti to?“

No, moc pěkné představy ve mně tohle jeho přiznání zrovna nevyvolalo. „Jsi démon, Hadene. Existují určité věci, které mě radostí zrovna nenaplní.“

„Když opravdu jenom ochutnáš, nikomu tím neublížíš. Vím, že to není omluva. Navíc jsem to už fakt nějakou dobu neudělal. Ale odolat není jednoduché.“ Neodvrátil ode mě pohled, jako by chtěl, abych to udělala naopak já. Jako kdyby mně tak chtěl naznačit, že ho nemám žádné právo soudit.

„Chápu, že je to těžké.“ Nechtěla jsem připustit, jak moc o takové obtížnosti vím. „Občas takovou potřebu cítím, ale opravdu jenom občas a jenom trochu,“ zalhala jsem. „Tehdy v noci, když mně ukázala, jak ti vzít duši…, pro mě ale bylo skutečně moc těžké se ovládnout.“

Když mě Haden vzal za ruku a já ucítila jeho teplo, trochu jsem se uklidnila. „Kdybychom našli způsob, jak tě zbavit toho prokletí, přísahám, že bych pro to udělal všechno.“

„Bojím se, že byla hrozná chyba přivést mě zpátky, Hadene. Myslím si, že když jsem byla v podsvětí, bylo to pro všechny bezpečnější.“

V průběhu uplynulého týdne se mně po podsvětí občas dokonce i trochu stýskalo. Bylo nebezpečné, to ano, ale taky přitažlivě tajuplné a krásné.

Odněkud se ozvalo smyčcové kvarteto. Hudebníky jsem neviděla, ale ta melodie mně pronikla do duše, ovinula se kolem mých vzpomínek a snů, proplétala se jimi a rozechvívala je… a přeměňovala melancholii na pocit mnohem příjemnější. Přivřela jsem oči a nechala se tou melodií omývat. Co jsem se vrátila z podsvětí, nevzala jsem housle do ruky… Když jsem po chvíli otevřela oči, zjistila jsem, že Haden stojí přede mnou, nabízí mně ruku a s ní i všechen ten svůj starosvětský šarm.

„To, jak ti září oči, mně bere dech, Theio.“

Věnoval mně spalující pohled, pohled takového druhu, že jsem byla ráda, že jsem seděla, protože v opačném případě by mně kolena určitě vypověděla poslušnost. Zvedl obočí, dobře si vědom, jak na mě působí už jen jeho pohled. Evidentně na sebe byl pyšný.

Přijala jsem jeho ruku, přejela mu po ní dlaní a propletla si s ním prsty, a když jsem to udělala, zatáhl a pomohl mně na nohy. Poté mě s pootevřenými ústy políbil na ruku a s očividným potěšením si mé prsty vychutnával.

Pustili jsme se do elegantního valčíku, který mě naučil ještě před tím, než jsme mohli tušit, že se naše srdce jednou budou chvět touhou být spolu. Tentokrát se mě Haden při tanci dotýkal, což bylo něco, čeho se při našem prvním setkání neodvážil. Váha jeho ruky na mých zádech se ale nedala srovnávat s účinkem jeho pohledu, zvláště když se mu na povrchu onyxových očí roztančily odrazy mihotavých světélek. Kdybych mohla, navždy bych ten pohled zachytila, ulovila ho jako svatojanskou mušku, kterou člověk rychlým pohybem přiklopí sklenicí.

Pohybovali jsme se spolu, jako bychom spolu tančili již celá staletí, přestože ve skutečnosti, než mě to Haden naučil, jsem vůbec tancovat neuměla. Milovala jsem ho v tu chvíli víc, než jsem do té doby považovala za možné, zároveň jsem ale cítila, že se mezi nás vkrádá smutek. Tančili jsme, jako by nás nesužovaly žádné starosti, zároveň jsme si ale uvědomovali, jaká muka nás mohou potkat.

Točili jsme se spolu v divokém víru a svět se prudce míhal kolem nás, aby s námi udržel krok.

Haden přeletěl očima obzor. „Už je skoro čas.“

„Tak brzy? Mám pocit, jako bych tady byla jen chvilku.“

Políbil mě na spánek. „Dobré jitro, Theio.“

…zamrkala jsem a spatřila svůj pokoj, koupající se ve světle nového dne.

Vydal: Baronet; říjen 2012
Překlad: Jiří Mayer

Žádné komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít