Daniel O’Malley: Hra věží

Ukázky z knih / 20.10.2012 /

Myfanwy Thomasová se probouzí uprostřed jakéhosi londýnského parku, obklopena mrtvými těly, které mají na rukou gumové rukavice, a nemá ani tušení, kdo je a co tady dělá. Jediným vodítkem je jí dopis, který drží v ruce. Pokud má odhalit svou identitu a zjistit, kdo jí usiluje o život, nezbývá jí než se řídit pokyny, které jí zanechalo její dřívější Já. Ty ji zavedou do Šachovnicové skupiny, supertajné britské agentury pro boj s nadpřirozenými hrozbami, v níž zastává vysoké postavení věže. Začíná hra o život, hra, během níž se Myfanwy setká s bytostí ve čtyřech různých tělech, se ženou, která prochází lidskými sny, i s děsivými Roubovači.

1
Milá Ty,
tělo, které nosíš, patřívalo mně. Jizvu na vnitřní straně levého stehna máš proto, že jsem v devíti letech spadla ze stromu a napíchla se na větev. Plomba v levé horní stoličce je následek čtyřletého vyhýbání se zubaři. Ale minulost tohoto těla tě nejspíš moc nezajímá. A já ti koneckonců tenhle dopis píšu, aby sis ho přečetla v budoucnosti. Možná si říkáš, proč by někdo něco takového dělal. Odpověď je prostá i složitá zároveň. Jednoduchá odpověď zní, že jsem to udělala, protože jsem věděla, že to bude třeba.

Seznámit se s tou složitou možná potrvá o něco déle.

Víš, jak se tělo, ve kterém jsi, jmenuje? Myfanwy. Myfanwy Alice Thomasová. Řekla bych, že se tak jmenuju já, ale vzhledem k tomu, že moje tělo máš teď ty, předpokládám, že budeš užívat i jeho jméno. Lidé často komolí jeho výslovnost, ale byla bych ráda, abys ho uměla říct alespoň ty. Tradiční velšská výslovnost mi moc nesedí, takže to „w“ beru jako němé a „f“ jako tvrdé. Tedy „Mi-fa-ny“. Jednoduché. Když o tom teď přemýšlím, vlastně se to rýmuje s „Tifany“.

Než začnu s vyprávěním, je tu pár věcí, které bys měla vědět. Zaprvé, máš velmi silnou alergii na včelí píchnutí. Pokud dostaneš žihadlo a rychle něco neuděláš, zemřeš. Pořád u sebe mívám takové ty malé injektory s adrenalinem, co připomínají pero, takže se po nějakém podívej dřív, než ho budeš potřebovat. Jeden by měl být v mé kabelce, jeden v přihrádce na doklady v autě a po jednom prakticky v každém saku, které ti teď patří. Jestli dostaneš žihadlo, sundej z té věcičky víčko, vraž si ji do stehna a vstříkni. Měla bys být v pohodě. Tedy, budeš se cítit příšerně, ale neumřeš.

Až na tohle nemáš žádná omezení v jídle ani žádné další alergie a jsi v poměrně slušné kondici. V naší rodině se vyskytla rakovina tlustého střeva, takže bys měla chodit na pravidelné kontroly, ale zatím se nic neobjevilo. Jo, a taky máš hrozné kocoviny. Ale to zatím nejspíš vědět nemusíš. Teď se musíš postarat o důležitější věci.

Doufejme, že budeš mít moji peněženku a s ní i všechny ty plastové kartičky, které jsou pro přežití v dnešním elektronickém světě tak nezbytné. Řidičák, kreditky, průkaz zdravotního pojištění, průkazka do knihovny – všechno to patří Myfanwy Thomasové. Až na tři věci. V tuhle chvíli jsou tyto tři věci ty nejdůležitější. Zvlášť zastrčené tam najdeš kartu do bankomatu, kreditku a řidičák na jméno Anne Ryanová, což je jméno, které si s tebou nikdo nespojí. PIN pro všechny tři je 230500. To je datum mých narozenin a tvůj věk. Právě ses narodila! Navrhovala bych, aby sis z účtu Anne Ryanové okamžitě vybrala nějaké peníze, šla do hotelu a zapsala se tam pod jejím jménem.

To, co teď napíšu, už nejspíš víš – jestli tohle čteš, už jsi několik situací, bezprostředně tě ohrožujících, přežila –, ale jsi v nebezpečí. A jenom to, že nejsi já, ti bezpečí nezajistí. Spolu s tímto tělem jsi zdědila i jisté problémy a jistou zodpovědnost. Běž si najít bezpečné místo a pak otevři druhý dopis.

Se srdečným pozdravem

Stála na dešti, třásla se a sledovala, jak se slova dopisu v lijáku rozpouštějí. Z vlasů jí crčela voda, na rtech cítila slanou chuť, všechno ji bolelo. Pod mdlým osvětlením nedaleké pouliční lampy prošmátrala kapsy saka a hledala nějaký náznak toho, kdo vlastně je, kde je a co se to děje. Ve vnitřní kapse našla dva dopisy. První obálka byla adresována jednoduše Tobě. Ta druhá měla na sobě jen číslici 2.

Zavrtěla vztekle hlavou, zahleděla se do deště a pozorovala, jak oblohu rozčísla vidlice blesku. Tápavě zalovila v další kapse a v prstech sevřela cosi neskladného. Vytáhla to ven a spatřila dlouhou úzkou krabičku z tvrdého papíru, která už začínala být celá promáčená a ztrácela tvar. Na štítku z lékárny stál jakýsi dlouhý chemický název a jméno Myfanwy Thomasová. Stiskla prsty k sobě, a když ucítila pevný plast adrenalinové injekce, vrátila krabičku do kapsy.

Tak tohle jsem celá já, pomyslela si hořce. Nedostane se mi ani toho potěšení, abych nevěděla, jak se jmenuju. Nedostane se mi možnosti začít nějaký život. Ať byla tahle Myfanwy Thomasová kdokoli, povedlo se jí nadělat mi spoustu problémů. Popotáhla a utřela si nos do rukávu. Rozhlédla se po okolí. Nějaký park. Kolem mýtiny ometaly zem dlouhými větvemi vrby a ona stála na něčem, co bývalo trávníkem, ale co se teď rychle měnilo v bahnisko. Náhle se rozhodla, vytáhla nohy z bláta a opatrně překročila prstenec těl rozesetých kolem ní. Ani jedno z nich se nehýbalo a všechna měla na rukou gumové rukavice.

Objímala se rukama, a než se dostala z parku, byla promočená až na kůži. Vzpomněla si na varovná slova dopisu a ostražitě se rozhlížela po okolí, zda se mezi stromy neskrývají nějací útočníci. Couvla, když se jí nad hlavou rozduněl hrom. Stezka ji vyvedla z parku a ona se zahleděla na obraz před sebou. Park se zjevně nacházel uprostřed nějaké obytné čtvrti – před ženou stála řada domů ve viktoriánském stylu. Zasmušile si pomyslela, že jsou sice určitě pěkné, nebyla ale v rozpoložení je ocenit, jak by si zasluhovaly. V žádném z oken se nesvítilo, začal fičet studený vítr. Přimhouřenýma očima pohlédla na konec cesty a rozeznala záři vzdálených neonů – příslib nějakého obchodního centra. S povzdechem si vrazila ruce do podpaží, aby se jí přestaly třást, a vyrazila tím směrem.

Stačila jedna návštěva bankomatu a telefonní hovor z dosti „jeté“ budky, a už seděla na zadním sedadle vozu, který ji převážel do pětihvězdičkového hotelu. Několikrát se ohlédla, zda je nesleduje nějaké auto, a jednou požádala řidiče, aby se dvakrát otočil do protisměru. Nic podezřelého se nestalo, taxíkář však na ni vrhal do zrcátka nervózní pohledy. Když konečně dorazili k hotelu, zamručela cosi o bývalém příteli, který ji pronásleduje. Řidič vědoucně přikývl a ulpěl očima na její tváři. Studenti hotelového managementu, jimž během noční směny svěřili povinnosti portýra, se zachovali v souladu se svým výcvikem a neznámé promáčené ženě otevřeli bez jediného mrknutí oka. Prošla velkolepou halou, nechávajíc za sebou na dlaždicích mokrou stopu.

Dokonale nastrojená a načesaná recepční – ve tři ráno! co je to za robota? – zdvořile potlačila zívnutí a téměř nehnula brvou, když se žena, která se váhavě představila jako Anne Ryanová, zapsala bez rezervace a zavazadel. Hotelový poslíček se ne moc úspěšně snažil vypadat, jako že je vzhůru, podařilo se mu však odvést ji do pokoje a poradit si za ni s kartou, kterou tu měli místo klíče. Zapomněla mu dát spropitné, ale předpokládala, že by si vzhledem k otřesnému zevnějšku mohla v tomto ohledu vysloužit trochu jeho shovívavosti.

Svlékla se a zavrhla vanu s tím, že by mohla ve vodě usnout a utonout v květinami provoněném zapomnění. Místo toho se osprchovala. Na těle jí všemi barvami hrály obrovské modřiny a podlitiny. Když se sklonila pro mýdlo, zalapala bolestí po dechu. Zastavila vodu, zabalila se do velikého nadýchaného županu a vypotácela se do ložnice. Koutkem oka zachytila jakýsi pohyb a vytřeštěně pohlédla na cizinku v zrcadle.

Automaticky se podívala do tváře, jíž dominovaly dva strašlivé monokly. A sakra, pomyslela si. Žádný div, že mi taxíkář tu historku o bývalém příteli zbaštil. Vypadala, jako by inkasovala tvrdou ránu na obě oči a plakala, až měla bělma podlitá krví. Rudé rty měla rozbolavělé, a když si je olízla, pekelně to pálilo. „Někdo se z tebe pokoušel vymlátit duši,“ řekla dívce v zrcadle. Tvář, která na ni ze zrcadla hleděla, byla úzká, a přestože nebyla krásná, nebyla ani ošklivá. Jsem nevýrazná, napadlo ji. Nevýrazné rysy a tmavé vlasy po ramena. Hmm. Roztáhla chlopně županu a kriticky zhodnotila své tělo.

Tady by se hodila spousta přídavných jmen na „p“, pomyslela si nevesele. Prťavá. Plochý hrudníček. Poškrabaná kolena (i když ta podle všeho jen dočasně). Vzpomněla si na další věc začínající na stejné písmeno a sáhla si na vnitřní stranu levého stehna. Pořádná jizva. Od pádu ze stromu v devíti letech, kdy nohu propíchla větev. Na pohled její tělo nebylo sice v bůhvíjaké formě, ale vypadalo to, že celulitidy zůstalo naštěstí ušetřeno. Oholené nohy. Nedávná depilace voskem do bikin. Kůži sice pokrývala ta spousta modřina a podlitiny, ani jim se ale nepodařilo zamaskovat skutečnost, že se jí nějakého extra přitažlivého těla nedostalo. Mohlo to být lepší, pomyslela si. Na „kočku“ to určitě nedotáhnu, ale „kotě“ bych možná zvládla. Pokud budu mít dostatečně velký rozpočet. Nebo aspoň něco, čím bych se nalíčila.

Sklouzla pohledem z těla k odrazu pokoje za sebou. A tam stála – obrovská postel s velikými načechranými polštáři, heboučce působící pokrývkou a bělostnými prostěradly naškrobenými tak, že byste z nich mohli postavit nějakou plastiku. To bylo skoro přesně to, co potřebovala. Jenom kdyby tu tak ještě byla… a ona tu byla! Mátová čokoládička na přivítanou na polštáři! Jestli na posteli leží čokoládička, nejspíš stojí za to, aby se kvůli ní překulhala přes obrovitánský koberec. Koberec byl měkoučký a bylo by bývalo snadné se na něj zhroutit, stačilo však pomyslet na mátovou čokoládu, aby pokračovala vpřed. Vláčejíc nohy za sebou se dobelhala k posteli, kde se jí podařilo usnout, aniž by se čokoládou udusila.

Zdály se jí zmatené sny, později po probuzení si však říkala, zda nebyly zmatené jednoduše proto, že lidé, o nichž se jí zdálo, pocházeli z období před amnézií. Ale ona byla zmatená během snění. S někým se líbala, ale neviděla ho. Jenom ho cítila a třásla se. A když jí jeho jazyk pronikl do krku, nezpanikařila. Pak zase seděla u odpoledního čaje v místnosti plné kapradí, s podlahou tvořenou černými a bílými dlaždicemi. Vzduch tam byl horký a vlhký a naproti ní seděla postarší dáma ve viktoriánských šatech. Zamyšleně upíjela ze šálku čaj a pozorovala ji chladnýma čokoládovýma očima.

„Dobrý večer, Myfanwy. Omlouvám se, že vás ruším ve spánku, ale měla jsem pocit, že vám musím poděkovat.“

„Poděkovat mi?“

„Nemyslete si, Myfanwy, že nechápu, co jste pro mě udělala,“ řekla dáma chladně. „Nelíbí se mi, že jsem vaší dlužnicí, ale díky vám jsme byli já i mí blízcí zbaveni hrozby. Pokud by se někdy stalo, že bych vám vaši službu mohla oplatit, je zřejmě mou povinností to udělat, přestože to může být únavné. Trochu čaje?“ Nalila Myfanwy šálek a sama upila ze svého. Myfanwy váhavě okusila a zjistila, že jí čaj chutná.

„Je moc dobrý,“ prohlásila zdvořile.

„Děkuji,“ dostalo se jí chladné odpovědi. Žena se zvědavě rozhlížela kolem sebe. „Není vám nic? Je tu něco divného…“ Umlkla a zamyšleně se zadívala na Myfanwy. „Vaše mysl je nějaká jiná. Něco se s vámi děje – skoro, jako by…“ Náhle vstala, až převrhla židli, která se rozplynula jako pára, a začala couvat od stolu. Rostliny se začaly svíjet a stahovat kolem ní. „Kdo jste? Já to nechápu. Věž Thomasová nejste, a přece ano!“ „Myfanwy Thomasová ztratila paměť,“ odvětila mladší žena s onou podivnou nezúčastněností, která přichází ve snech. „A já jsem to, co se vzbudilo.“

„Jste v jejím těle,“ řekla zvolna dáma.

„Ano,“ připustila Myfanwy váhavě.

„Jak nepraktické,“ povzdychla si postarší dáma.

„Věž, která si nevzpomíná, kdo je.“ Odmlčela se. „Do prdele práce.“
„Omlouvám se,“ přikývla Myfanwy, ale pak jí ta omluva přišla směšná.

„Ano, jistě. Dejte mi chvilku. Potřebuji se zamyslet.“ Starší žena několik minut chodila sem a tam a pravidelně se zastavovala, aby si přivoněla ke květinám. „Bohužel teď nemám čas, mladá dámo, abych zvážila všechny faktory. Mám vlastní problémy a nemohu vám aktivně pomáhat, ani tady, ani v bdělém světě. Jakýkoli neobvyklý krok z mojí strany by nás obě uvedl v nebezpečí.“

„Copak mi něco nedlužíte?“ zeptala se Myfanwy. „Thomasová vám přece pomohla.“

„Vy nejste Thomasová!“ odsekla podrážděně dáma.

„Nemyslím, že by se stavila, aby si to u vás vybrala,“ poznamenala Myfanwy suše. Postarší dáma se uklidnila.

„Dobrý postřeh. Jenže já nemůžu udělat víc než uchovat vaše tajemství. Nic proti vám nepodniknu ani nikomu neřeknu, co se vám stalo. Všechno ostatní bude na vás.“

„A to je všechno?“ zeptala se Myfanwy nevěřícně.

„Je to víc, než si uvědomujete, a může na tom záležet vše. Teď už musím jít a vy byste se raději měla vzbudit.“ Rostliny, které je obklopovaly, se znovu začaly svíjet a stahovaly se zpět. Z proskleného stropu nad ženami začala stékat temnota.

„Heleďte, počkejte vteřinku,“ vyhrkla Myfanwy a dáma se zatvářila polekaně. Pozvedla jedno obočí a šířící se temnota nad nimi se zastavila. „Víc mi nepomůžete?“

„Ne,“ odvětila poněkud překvapeně postarší dáma. Už zase seděla u stolu. „Vy vážně nejste Myfanwy Thomasová,“ poznamenala, zatímco si nalévala nový šálek čaje. „Dobrou noc.“

„Dobrou noc,“ odvětila Myfanwy. Dáma znovu pozvedla obočí a Myfanwy ucítila, jak rudne. Zjevně se od ní očekávalo, že ještě něco řekne. Na povrch mysli se vynořila neurčitá vzpomínka – nepatrný útržek odumírající paměti. „Dobrou noc… mylady?“ Dáma souhlasně přikývla.

„Nu, očividně jste nezapomněla všechno.“

Probudila a zašátrala vedle postele po vypínači noční lampičky. Hodiny jí prozradily, že je sedm ráno. Přestože byla vyčerpaná, nepřipadalo v úvahu, že by ještě usnula. Hlavou se jí honilo příliš mnoho otázek. Co měly ty sny znamenat? Měla by je brát vážně?

Přišlo jí trochu nefér přikládat větší význam snu, ve kterém vedla rozhovor, než snu, ve kterém jí někdo strkal jazyk do pusy. Jenže ten konverzační sen byl neuvěřitelně živý. Věří snad, že sny jsou zprávami z nevědomí? Měla neurčitý pocit, že by je měla zavrhnout jako výplod mozku, probírajícího se během spánku myšlenkami vyhozenými do smetí, úplně jistá si však nebyla.

A kdo vlastně byla tahle Myfanwy Thomasová? Nějaká věž? Co to má znamenat? Tomu snu zjevně žádný význam přikládat nemusí, protože přece žádná věž není. Například nejsem vysoká, pomyslela si otráveně. V tuhle chvíli nevěděla nic o ničem. Kolik mně je? Jsem vdaná? Žádné prstýnky, žádné proužky neopálené kůže na prstech. Mám nějakou práci? Předtím ji nenapadlo, aby se podívala, kolik má na účtech peněz. Příliš ji zaměstnávala snaha neumrznout k smrti. Mám nějakou rodinu? Přátele? S povzdechem a trochou bolestivého skuhrání se vykulila z pohodlné postele a opatrně se dovlekla ke stolu, kde odhodila sako. Když se sehnula, zabolela ji odřená kolena, a když se příliš zhluboka nadechla, rozbolelo ji na prsou. Právě se chystala vyprázdnit kapsy, když jí oči padly na telefon a jídelní lístek.

„Haló, tady pokoj pět set padesát tři.“

„Dobré ráno, slečno Ryanová,“ ozval se uhlazený a milosrdně mírný hlas. „Co pro vás mohu udělat?“

„No, ráda bych si objednala něco k snídani. Mohla bych dostat konvičku kávy, pár palačinek s borůvkami, pomerančový džus, pšeničné toasty, marmeládu a dva syrové steaky?“

K jejímu úžasu nepřišla žádná ohromená pauza, hlas na druhém konci linky vesele potvrdil, že to vše pošle nahoru.

„Ty steaky potřebuju na oči, měla jsem nehodu,“ cítila se Myfanwy nucena vysvětlit.

„Samozřejmě, slečno Ryanová, za chvilku budeme nahoře.“

Zeptala se také, zda je jí hotel schopen rychle vyprat jediné oblečení, a hlas v telefonu jí přislíbil, že pro ně okamžitě někoho pošle.

„Děkuju vám,“ řekla, zatímco se dívala z okna. Noční bouřka už skončila a obloha teď byla bez jediného mráčku. Myfanwy po několika minutách přistoupila ke dveřím, vedoucím na balkón. Užuž je chtěla otevřít, když někdo diskrétně zaklepal na dveře. Nezapomeň, pomyslela si, někdo tě seřezal jako psa a pořád po tobě ještě jde. Podívala se klíčovou dírkou, skrze niž spatřila nesmělého mladíka v hotelové uniformě s prázdným pytlem na prádlo. Pohlédla na mokrou cestičku zmačkaného prádla vedoucí do koupelny a potlačila paranoidní myšlenky. Kvůli čistým šatům jsem ochotna to risknout. Otevřela dveře, poděkovala mladíkovi, uzardělá spěšně posbírala ucourané kusy oblečení a hodila je do čekajícího pytle. A pak mladíkovi dala přehnané spropitné, protože se cítila provinile kvůli poslíčkovi, jemuž v noci nedala žádné.

Právě se dívala na ranní zprávy a žasla nad skutečností, že v nich není nic o mrtvolách v parku, když jí přivezli snídani. Pečlivě ji před ni vyskládali, čímž si vysloužili další nepřiměřené spropitné. Posadila se, zalovila v kapsách saka a vytáhla obálku úhledně označenou číslicí 2. Už pouhý pohled na ni stačil, aby pocítila mírné podráždění vůči ženě, která ji psala, vůči ženě, jež ji dostala do této situace. Na to se podívám za chvilku, rozhodla se. Až si dám trochu kafe. A tak obálku odsunula stranou, vyndala peněženku a uždibujíc toast se probírala kartičkami v ní. Byly tu dva řidičské průkazy, z nichž jeden potvrzoval, že je skutečně Myfanwy Alice Thomasová. Udaná adresa v ní nevyvolala jedinou vzpomínku, zaujalo ji však, když zaznamenala, že působí spíš jako adresa nějakého domu, a nikoli bytu. Podle průkazu měla hnědé vlasy, modré oči a bylo jí jednatřicet let. Nesouhlasně se na svou fotografii zadívala. Bledá, všední tvář, svéhlavé obočí.

Peněženka rovněž obsahovala několik kreditních a platebních karet spolu s ručně psanou kartičkou, kde stálo: Oceňuju tvoji snahu, ale vážně nepatříš k lidem, kteří nosí srdce v peněžence.

„Opravdu srandovní,“ zamručela si Myfanwy pod fousy. „Vypadá to, že než jsem ztratila paměť, myslela jsem si, že jsem dost vtipná.“ Prohlídka zbylých kapes odhalila balíček kapesníčků, mobilní telefon s vybitou baterií a vstupní kartu s příchytkou. Neplodným průzkumem tohoto posledního kousku strávila několik minut. Karta byla tlustá jako čtyři kreditní a obsahovala jen nevrle působící fotografii a čárový kód. Nadešla nejlepší chvíle na přečtení dopisu od sebe samotné. Mohla jen doufat, že tenhle jí osvětlí víc než ten poslední. Tenhle byl alespoň psaný na stroji, ne rukou.

Milá Ty,
jestlipak sis už všimla, že ti neříkám Myfanwy? Má to dva důvody. Zaprvé, mám pocit, že vnucovat ti své jméno by bylo poněkud nezdvořilé, a za druhé…, je to prostě příliš nezvyklé. Když už se zmiňuju o nezvyklých věcech, předpokládám, že tě zajímá, jak se stalo, že jsem ti tyhle dopisy napsala. Jak jsem věděla, že je budeš potřebovat.

Zajímá tě, jak jsem mohla znát budoucnost.

No, tak to tě zklamu. Nejsem žádný jasnovidec. Nevidím věci, které teprve přijdou, a nedokážu předpovídat čísla v loterii, což je vážně škoda, protože to by byla schopnost neobyčejně užitečná. Jenže v posledních několika letech mě kontaktovali lidé, kteří tvrdili, že dokáží nahlédnout do mojí budoucnosti. Náhodní cizinci. Někteří z nich věděli, že mají občasné záblesky jasnozřivosti, jiní ani nedokázali vysvětlit, proč ke mně na ulici přistoupili. Setkávali se se sny, vizemi a předtuchami. Nejprve jsem si myslela, že jsou to jen nahodilí cvoci, ale když se to stávalo znovu a znovu, bylo těžší nad tím jen mávnout rukou.

Takže už nějaký čas vím, že najednou zjistíš, že stojíš v dešti bez jediné vzpomínky na to, co jsi zač. Věděla jsem, že přijdeš k sobě obklopená mrtvými lidmi s gumovými rukavicemi na rukou. Věděla jsem, že budou ležet na zemi potom, co je někdo – slovy jedné obzvlášť cáklé báby, co mě oslovila v Liverpoolu na ulici – „natvrdo sejmul“.

Přemýšlím, zda tě tvoří části mě samotné? Nebo jsi úplně nová osobnost? Můžu si být jistá, že nevíš, kdo jsi, ale co se ztratilo dál? Předpokládám, že nemůžeš vědět, že mojí nejneoblíbenější knihou na světě je Jana Eyrová. Nebo že nejradši mám cokoli od Georgette Heyerové. Mám ráda pomeranče. A sladkosti.

„A palačinky máš ráda?“ zeptala se žena v hotelovém pokoji polohlasem, když si nabrala sousto borůvkami naplněné lahůdky. „Já tedy rozhodně jo. To jsi mi měla říct.“

Abych řekla pravdu, celé mě to děsí. Žiju spořádaný a příjemný život. Maličko neortodoxní, ale zatím se mi dařilo zařídit všechno tak, aby fungoval. A teď nemůžu dělat nic jiného než si skládat kousky skládačky z toho, co mi někdo řekl.

1. Vím, že ztratím paměť. Nemám tušení proč, ale budu se muset snažit být připravená a co nejvíce ti to usnadnit.

2. Vím, že mě nebo tebe přepadnou, že budeme bojovat a že zvítězíme. Vsadím se, že to poslední se týká tebe. Já výborně organizuju, ale bojovat neumím. Ale ty monokly jsou nejspíš moje. Zdá se, že se mi takové věci stávají.

3. Vím, že lidé, kteří mě napadají, mají všichni gumové rukavice, což je velice důležité. Vím, že to zní jako prkotina, možná i jako náhodná perverze. Ty jejich význam nechápeš, ale já ano, a pokud budeš chtít, vysvětlím ti to. Vše, co potřebuješ vědět v tuhle chvíli, je, že někdo, komu bych měla důvěřovat, se rozhodl, že je třeba mě odstranit. Nevím přesně kdo. Nevím proč. Možná je to kvůli něčemu, co jsem zatím ani neudělala. Nemohu si být jistá, že si tenhle dopis přečteš, nemůžu si být jistá ani tím, že si přečteš ten první. Prostě dávám jejich kopie do každého pláště a saka, které mám, abych zajistila, že je budeš mít po ruce, až je budeš potřebovat. Můžu jen doufat, že ti má omezená znalost budoucnosti bude užitečná a že později získáš i nějaký vlastní pohled na všechno.

A že až se to stane, budu mít nějaký plášť na sobě. Na každý pád si musíme přiznat fakta. Je tu jedna volba, kterou musíš učinit, protože já to za tebe neudělám. Můžeš před mým životem utéct a vybudovat si nový. Pokud si vybereš tuhle možnost, budeš muset odejít ze země. K tomuhle tělu ale patří pěkná sumička peněz – víc než dostatečná, aby sis za ni koupila příjemný život. Nechala jsem ti instrukce, jak si vytvořit novou identitu, a seznam jmen a údajů, kterémůžeš použít na svou ochranu. Život to nikdy nebude úplně bezpečný, bude však bezpečný tak, jak ti ho já, člověk, který plánovat umí, zařídit dokážu. Nebo se můžeš rozhodnout, že si můj život vezmeš za svůj. Můžeš zjistit, kdo tě zrazuje. Už jsem se zmiňovala, že žiju dobrý život, a říkala jsem pravdu. Tělo, ve kterém se nacházíš, mělo to štěstí, že se mu dostalo bohatství, moci i vědění, o jakých se obyčejným lidem ani nesní. Ty je můžeš mít také, ale bude to nebezpečná volba. Na nás obou se totiž někdo dopouští bezpráví, ať už k tomu má jakýkoli důvod. Na tobě se ho dopouští proto, že jsi nic neudělala, a na mně zase proto, že nemohu uvěřit, že udělám něco, čím bych si to zasloužila.

Tak to je ta volba, kterou musíš učinit. Že je to nefér? To rozhodně. Ale stejně se musíš rozhodnout. V obálce jsou dva klíče, oba patří ke schránkám v bance Mansel na Bassingthwaighte Street v City. 1011-A obsahuje vše, co budeš potřebovat k útěku, a 1011-B tě vrátí do mého života. Ať se rozhodneš jakkoli, nebudu ti to mít za zlé.

Přeju ti jenom to nejlepší. Ať uděláš cokoli, dávej si pozor, dokud schránku neotevřeš. Nezapomeň, že tě chtějí zabít.

Srdečně zdraví,
Myfanwy Thomasová

Odložila dopis na stůl, zvedla hrnek s kávou a přistoupila k balkónovým dveřím. Nejprve zaváhala, ale pak obavy potlačila. Nikdo mě nesledoval, pomyslela si. Žádní snajpeři, kteří čekají, až vyjdu ven, tam nebudou. Seber se. Otevřela dveře a vyšla na ranní vzduch. Byl krásný den. Všude kolem ní se nacházely hotelové pokoje, v nichž lidé jedli téměř to samé, co ona, a balkóny, na nichž se těšili ze stejného předjarního slunce a odkud shlíželi na stejnou páru, stoupající z vyhřívaného (a zcela opuštěného) bazénu. Myfanwy si však říkala, že je zřejmě jediná, kdo se musí rozhodnout, kým se stane.

No, slečno Thomasová, vaše historka je velice přesvědčivá, přemítala. Promyšleně se mě snažíte vyprovokovat k jakési honbě za spravedlností. O životě, který bych zdědila, mi neříkáte nic bližšího. Chcete, abych byla zvědavá. A i když pořád ještě netuším, kdo vlastně jsem, zdá se, že mám pro složité zápletky slabost.

Nevím, zda vaši výzvu přijmu, pomyslela si, pálí mi to ale dost na to, aby mi došlo, že vaše malá mise bude hledání jehly v kupce sena. A vaše sliby „bohatství, moci a vědění, o jakých se obyčejným lidem ani nesní“ mě ani v nejmenším nepřitahují. Slyšíte mě tam někde, v zadním koutku tohohle mozku? Jestli ano, tak si poslechněte tohle: Moc si nelichoť, zlato. Tvůj život mě vůbec neláká.

Zadívala se na mraky. Nevzpomínala si, že by se kdy na nějaké dívala. Napila se kávy, a i když věděla, že je to dobrá káva a že ji má ráda s mlékem a cukrem, nevzpomínala si, že by kdy dříve nějakou pila. Vybavovaly se jí pohyby, které musí člověk provádět, chceli plavat motýlka, nedokázala si však vzpomenout, že by kdy vstoupila do bazénu. Musela si pořídit spoustu zkušeností a zažít spoustu věcí, a bylo jí jasné, že si to pěkně užije.

Jestli se mě nějací lidé budou snažit zabít, chci být někde daleko odsud a utrácet tolik peněz, kolik jsi mi jich nechala. Oč jsi ty měla míň odvahy, o to víc budu já mít zdravého rozumu. Vrátila se do pokoje, zvedla pero a pevnou rukou zakroužkovala 1011-A.

Ležela na posteli se steakem přiloženým na každém oku a přemýšlela o tom, co bude dělat dál. Bylo tu několik věcí, s nimiž se musela vypořádat. Zaprvé, jak se dostane do banky, aniž by přitáhla pozornost (a pak i pěst) nějakého na gumové rukavice ujetého psychopata? Zadruhé, kam chce vlastně jít, až ty dveře vedoucí do nového života otevře? První problém se zdál být relativně snadný. Předešlé noci byla tak vyděšená, že vybrala docela slušnou sumičku v hotovosti. Rozhodně stačila na to, aby si najala auto s řidičem, který by ji do banky odvezl. Pokud šlo o ten druhý, slečna Myfanwy Thomasová jí přes veškeré své zjevné chyby nepřipadala jako lhářka. Očekávala tedy, že ve schránce 1011-A najde vše, co bude potřebovat. Thomasová napsala, že tam budou instrukce a rady, jak si vybudovat nový život. Jistě, zbývala otázka, proč se Myfanwy Thomasová nerozhodla sbalit bohatství, co jí podle jejích slov patřilo, a neutekla ze země dřív, než ztratí paměť. Kdyby měla dost odvahy, mohla se ubránit amnézii, a teď se někde na Borneu slunit na balkóně. Tak proč to neudělala?

Možná, napadlo ji, kvůli těm pár předpovědím, co se jí prý dostalo. Ale co je to za člověka, který věří nějakým „jasnovidcům“ z ulice? A pokud byla Thomasová přesvědčená, že k útoku dojde, byla zrovna tak přesvědčená, že se můžu z jejího života vypařit. Thomasová byla moc velký strašpytel, než aby svůj osud změnila, ale to já nebudu!

Naplněna jistotou si opatrně sloupla z očí steaky a začala v zrcadle zkoumat výsledek. Otoky splaskly, ale tmavé modřiny byly pořádné. Potrvá celé dny, než všechny stopy zmizí, a bolest ji trápila pořád. Zamířila do koupelny, aby si z tváře a z vlasů smyla šťávu z masa. Cestou se jen zastavila u minibaru pro kousek čokolády Toblerone.

O tři čtvrtě hodiny později nastoupila do čekajícího vozu, který ji pohodlně odvezl do City. Šaty měla čisté, vlasy jí voněly květinami, a ne tatarským biftekem, a v duchu se zaobírala svým budoucím životem. Ona a Thomasová byly zjevně dva odlišní lidé. Fajn, Myfanwy bude dívce, jež kdysi přebývala v jejím těle, vděčná za to, co jí zanechala. Ať odpočívá v pokoji.

Z náhlého popudu požádala řidiče, aby to vzal kolem několika nejvýznamnějších londýnských památek. Přimhouřenýma očima se dívala z okénka, když projížděli náměstím Trafalgar Square a míjeli katedrálu svatého Pavla. Znala ta místa, ale jen jako by o nich četla nebo je viděla na obrázku.

Dlouhý černý vůz měkce zastavil před bankou. Když řidiče požádala, aby na ni počkal, souhlasně pokývl hlavou. Zajímalo by mě, jestli si Thomasová taky tak libovala v přepychu? Jestli ne, její škoda, mohla si ho dovolit. Po snídani zkontrolovala v hotelovém bankomatu účty ke všem kartám a byla nadšena počtem nul, které se na nich objevily. Pokud Thomasová ve svém dopisu mluvila o tomhle bohatství, bude si Myfanwy žít docela pohodlně. Pokud by ho mělo být víc, bude si žít nad poměry. Vystoupila z vozu a vyšla po schodech, nenápadně se rozhlížejíc kolem i po té nejmenší známce toho, že ji někdo pozoruje. Po rukavicích ani po nikom, kdo by se díval jejím směrem, nebylo ani stopy, takže se uvolnila a vstoupila dovnitř.

Předpokládám, že se nejspíš budu muset vytasit s nějakým jménem. Rozhodně nemůžu pořád být Myfanwy Thomasová – pokud tedy chci utíkat před minulostí. A z Anne Ryanové zrovna odvázaná nejsem. Asi je nebezpečné rozhodovat se dřív, než se dozvím, co měla Thomasová v plánu. Možná tam bude nějaký pas nebo tak něco. Ale odjakživa se mi líbilo jméno Jeanne.

Alespoň myslím, že se mi odjakživa líbilo.

Stále zadumaná prošla podle tabulí, výtahem sjela dolů ke schránkám, otevřela těžké dřevěné dveře a přistoupila k ženě v recepci.

„Dobrý den, já jsem Anne Ryanová,“ prohlásila a vytáhla řidičský průkaz.

Žena vstala a přikývla. Na rukou měla gumové rukavice. A než žena dříve známá jako Myfanwy Thomasová stačila říct jediné slovo, recepční se napřáhla a udeřila ji do obličeje.

Myfanwy odlétla dozadu, před očima se jí zatmělo bolestí a vypískla jako lokomotiva. Skrze hvězdičky, které před ní tančily, spatřila, jak do místnosti vstupují tři muži a zavírají za sebou dveře. Obstoupili ji a jeden z nich se k ní naklonil s injekcí v ruce. Náhle ji zaplavil vztek. Zhoupla nohu a tvrdě muže nakopla mezi nohy. Zaječel a zlomil se v pase. Myfanwyina ruka vystřelila a tvrdě ho zasáhla do brady. Pozpátku klopýtající muž narazil do dalšího a Myfanwy se vyhoupla na nohy. Zatínala zuby a její panika rostla spolu s uvědoměním, že netuší, jak se má bránit. Ale některé věci byly zřejmé. Prudce strčila do muže, kterého předtím kopla, a narazila ho i s jeho kumpánem na zeď. Zbývající muž se ženou ustoupili a vypadalo to, jako by se jí téměř báli dotknout. Všimla si, že rukavice mají i muži. Žena tázavě pohlédla na stojícího muže.

Myfanwy toho využila a vrhla se na ženu, domnívajíc se, že bude nejsnazším cílem. Nevypadalo to, že by měli nějaké zbraně, a zatím se zdálo, že ji byla ochotna udeřit pouze žena. Ale místo, aby narazila do ženy, zjistila Myfanwy, že ji ocel skrytá pod svaly prudce odmrštila stranou a že má ruku v jakémsi druhu bolestivé páky. Pustili se do ní odborníci. Promiň, Thomasová. Nejspíš jsi mě přecenila. Jeden z mužů přistoupil a tvrdě ji udeřil dlaní do tváře. Bolest jí otřásla, takže se v ženině sevření zazmítala. Ta mrcha lehce přitlačila na ruku a Myfanwy měla pocit, že se několik kostí ocitlo těsně před zlomením. A pak ji ten chlap udeřil pěstí.

„Svině!“ vykřikla. První muž k ní vykročil se stříkačkou v ruce. Bolest v jejím těle narůstala, a když jí žena znovu škubla rukou, agónie explodovala. Myfanwy zavřela oči a zaječela. Na světě najednou nebylo nic než její křik – vše ostatní se v něm utopilo, dokonce i bolest. Z plic se jí tlačil vzduch a ona necítila a neslyšela nic kromě vlastního hlasu. Když otevřela oči a nadechla se, uvědomila si, že ji nikdo nedrží. Ti čtyři leželi na podlaze a nekontrolovaně sebou trhali.

Co se tu, sakra, stalo? Co jsem to provedla?

Klopýtala, lapala po dechu, bránila se mdlobám. Rozhlédla se kolem sebe a přála si, aby přišli další lidé, ale nikdo se neobjevil.

Ani zaměstnanci banky? ptala se sama sebe otupěle, bylo však zřejmé, že dveře jsou dostatečně silné, aby jakékoli zvuky boje utlumily. V první chvíli měla sto chutí utéct, ale pak pocítila neuvěřitelnou rozhodnost. Její existence byla až dosud nepochybně bizarní, ale rozhodnutí, která učinila, byla založena na dostupných faktech. Myslela si, že to chápe, ale teď už nemohla ničemu z toho věřit. Všechny ty neurčité hypotézy ohledně toho, co byla Myfanwy Thomasová zač a co se jí stalo, byly zjevně chybné. Tenhle svět byl mnohem složitější, než předpokládala, a ona chtěla vědět vše.

Opatrně prohledala recepční kapsy a ze všech sil se snažila nevnímat stále slabší záškuby. Nic. Zběžná prohlídka recepce odhalila zásuvku očíslovaných klíčů, každého ve vlastní malé přihrádce. Myfanwy našla klíče, které by se hodily k těm, co už měla, překročila těla ležící na podlaze a vstoupila do místnosti se schránkami. Zalapala po dechu, když tam objevila ženu v bezvědomí, s visačkou, na níž stálo, že jde o recepční. Nejspíš ji omráčili, pomyslela si otupělá Myfanwy. Jak mě mohli najít? A tak rychle se sem dostat?

Překročila zaměstnankyni banky a očima přejížděla řady obrovských zásuvek, dokud nenašla ty správné. Zastrčila klíče do zámků. Na okamžik byla v pokušení si vše rozmyslet, stačilo však, aby se přes rameno ohlédla na těla na podlaze, a bylo rozhodnuto. Stiskla zuby a otevřela schránku 1011-B.

Uvnitř byly dva kufry. Myfanwy otevřela první z nich a spatřila několik předmětů zabalených v bublinkové fólii. Otočila se k druhému kufru, otevřela jej a překvapeně couvla. Kufr vyplňovaly komínky obálek očíslovaných nezaměnitelným rukopisem Myfanwy Thomasové.

Vydal: Baronet; říjen 2012
Překlad: Marek Drda

Žádné komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít