Brian Storker – Draculescu: Tajemství Řádu Draka (Kapitola I.)

Ukázka první kapitoly z připravované knihy Draculescu: Tajemství Řádu draka z pera známého autora Briana Storkera.

 

Kapitola I. –  Úvaha Sylvie Thomasové, 2008

 

Vlčí vytí temnou nocí se nese,
střeží sídlo Draka, tam hluboko v tom lese.
Mlhavý opar ta tajemství halí,
pánem je tu strach, neb minulost se vrací.

Poienari, 4. srpna 2008

Za jiných okolností by to určitě byl příjemnej výlet, pomyslela jsem si, zatímco o pár desítek schodů níž na mě sípavě volal můj otec:
„Počkej na mne! Sylvieee.“
Nechtěla jsem, aby otec viděl moje uslzený oči, a tak jsem najust nečekala, až vydejchá ten záhul prudkýho stoupání po schodech. Je to natuty zabíračka nejen pro jeho prokouřený plíce, ale taky pro jeho nohu, která ještě pořád není úplně zahojená po třech předešlých operacích kolenních vazů. Ještě že schodiště na Poienari halí stín hustýho lesa, kterej dodává v tomto pařáku příjemnou dávku osvěžení.
V hlavě mám totální zmatek. Poslední dny to byla fakt síla. Tyhle prázdniny jako by byly vystřižený z nějakýho béčkovýho filmu. Pořád nemůžu uvěřit tomu, co se děje s matkou. Od chvíle co jsme přijeli do Transylvánie, se s ní dějou divný věci. Nejdřív jsem tomu nevěřila, ale včera, jak se nepřítomně dívala na ten západ slunce a pak se její obličej za neskutečnýho kvílení změnil do hrůzostrašných rysů, budu mít na paměti do nejdelší smrti. Ani v těch nejtemnějších snech mě nenapadlo, že budu mít osobně co do činění s upírama. Vždyť tohle patří do kin nebo do knihoven! Rozhodně ne do normálního života osmnáctiletý studentky!
Před prázdninama jsem po večerech doma v Doveru hltala s baterkou pod peřinou paperbackové vydání Upířích deníků, který jsme si s kamoškama ze třídy mezi sebou půjčovaly a dychtivě očekávaly každý jejich nový vydání. Teď jsem se stala součástí podobnýho, děsivýho příběhu sama. Jen ta romantika tady nějak schází. Namísto toho matku hlídá ve stanu u řeky moje ségra Anette a já s otcem stoupáme po schodech k rozvalinám pevnosti samotného knížete pekel, jehož románová postava tak dostala neskutečně reálné rozměry.
Románová postava… Můžu todlencto vůbec někomu říct? Samozřejmě, že jsem Draculu četla, ale o nějakým knížeti Vladovi III. jsem nikdy neměla ani tušení. Pořád se v duchu na otce zlobím, že nás přivedl do týdle šlamastyky a už od začátku věděl, kam a proč jedeme. Jenže ani on neměl nejmenší tušení, že Dracula je pořád živej. Živej? Jak jeho stav vlastně popsat? Na druhou stranu vědomí, že jsem přímej potomek Jonathana Harkera a Wilhelminy Murrayové-Harkerové mě dodává patřičnej punc pýchy.
Otce stejně upřímně obdivuju. Jako vždycky, i teď si dokáže zachovat chladnou hlavu a klídek. Ostatně co jinýho mu taky v týdlenctý šlamastice zbejvá?
Táta byl odjakživa ten realističtější a zodpovědnější z rodičů. Je fakt, že s ním není taková legrace, jak s mámou, ale vždy u něho s Anette najdeme zastání a pochopení. Jestliže jej na Astor College For The Arts na přednáškách z latinský literatury vidím jako velice přísnýho a děsně vážnýho pedagoga, doma to je úplně jinej člověk. Často nám sice leze na nervy svým puntičkářstvím a neustálým připomínáním našich povinností, ale stejně tak je nám vždycky nablízku, když potřebujeme pomoct nebo si jen tak poklábosit. Jeho starostlivost a lásku k nám vždycky dával jasně najevo. Štve mě hlavně kvůli němu, že mě škola nebaví, protože on si na dobrým vzdělání zakládá. Co si pamatuju, tak celej život něco studuje a pořád si doplňuje svý vzdělání. Říká nám, že je to investice do budoucnosti. Pro mě je ale mnohem důležitější má image gothický princezny a skvělá parta, se kterou vždycky v létě objíždíme snad všecky Goth festivaly v Kentu.
Je ale pravda, že jsem se dlouho hledala. Nevýrazná průměrná černovláska s hlubokým temným pohledem a hubenou postavou. Vždycky jsem si připadala vyspělejší a rozumnější, než mí vrstevníci. Čas mimo školu jsem proto většinou trávila doma u internetu nebo v Sandwichský zoologický zahradě, kam z Pencester Road jezdí linkovej autobus číslo 87. Za necelou hodinku jsem tak obdivovala nádherný lvy a pumy z Afriky nebo vlčí smečku ze Švédska. Bylo nádherný, jak se šelmy staraly o svý mláďata, který cupitaly za svýma rodičema, a zakopávaly přitom o každý větší stéblo trávy. Důvěrně jsem jim říkávala moji chlupáči. Těšila jsem se i z toho, jak se malý špunti, který si vyšly do ZOO se svýma rodičema nebo učitelkama, hlasitě smály při pohledu na každej neopatrnej pohyb šelmích mláďat. Někdy se dokonce stávalo, že jsem se dala do řeči s nějakou učitelkou s malýma dětma a procházela jsem prohlídkovou trasu s nima. Tam jsem se vždycky cítila nejlíp. Mezi roztomilejma zvířatama a malejma štěbetavejma děckama.
To až na Astor College jsem poznala Cyn. Cynthia Caroline Mitchellová. Věhlasná kočka a snad nejzarytější gothička v širým okolí. Jak by taky ne, když její otec je správce Dover Castle. Už jen z toho důvodu má k tomu stát se diskutovanou gothičkou veškerý předpoklady. Od tý doby co jsem jí poznala, jsem kouzlu jménem Gothic propadla taky. Dlouhý černý šaty s krajkama, košile s fidži, volně visící krajky na rukávech halenek, nebo vysoký martensky se stříbrnýma drukama už léta patří neodmyslitelně do mýho šatníku stejně jako podmanivé rytmy The Crüxshadows nebo Clan Of Xymox v empétrojce na uších. Na ulici na nás sice čučej díky výstřednímu oblečení, ale na festivalech úplně zapadneme a nikdo si nás ani nevšimne.
Otec mě nejdřív držel zkrátka, protože dobře věděl, že na podobných akcích není problém přijít k nějakýmu jointu, houbičkám nebo perníku. Na drogy já ale zvysoka kašlu. Stejně tak jsem ještě nikdy nevzala do huby cigaretu a otci dodnes kouření vyčítám a všemožně do něj kvůli tomu rejpu. Věděla jsem, že mu musím dokázat, že i když mí studijní výsledky nejsou takový, jaký by si on představoval, může se vždycky a za každých okolností na mě spolehnout. A on to ví taky. Když jsme spolu mluvili o mým vysvědčení, o kterým jako zástupce ředitele Astor College věděl mnohem dřív než já, vždycky naší debatu ukončil dojemným objetím a zašeptáním: „Mám Tě rád, svištíku.“ Po tom jsem se vždycky červenala, protože nám s Anette takhle říkával už od malička a já si vždycky potom připadala, jako bych furt nosila vytahaný dupačky a bačkůrky s hlavou Mickey Mouse. Nikdy jsem mu ale nezapomněla odpovědět: „Já Tebe taky, tati.“ Hlavně po smrti babičky Lucy, která byla jediná tátova příbuzná, moc dobře všichni víme, že jsme pro otce vším.
To matka je spíš víc do světa. Prostopášná, a s nějakou výchovou si nikdy nelámala hlavu. Flegma. Nechává nám vždycky naprostou volnost. Ale až s věkem jsme s Anette poznaly, že zodpovědnost a spolehlivost našeho otce se harmonicky vyvažuje s lehkomyslností naší matky. Často jsme se ségrou rozebíraly, jak ti dva vůbec spolu mohli vydržet tolik let pohromadě. Až teď mě docházelo, že to bylo díky otcově zodpovědnosti vůči nám a vůči celé rodině. Svým chováním a zodpovědností nám tak všem dokazoval, jak moc matku i nás miluje a že pojem rodina není pro něj žádná prázdná fráze.
Na každý pád, je zvláštní, jak se otec s matkou ve výchově navzájem doplňují. Matka moc dobře ví, jak je otec starostlivej. Možná proto nám s Anette nechává takovou volnost a z našich vylomenin si nedělá hlavu. Vždycky, když jsme něco vyvedli a táta se na nás zlobil, tak matka zůstala v klídku a ještě nás utěšovala. Svým způsobem se tak s otcem ve výchově doplňovali. Otcův hněv tak znamenal útočiště v klidné a vlídné náručí naší matky. Ještě nikdy se nestalo, že by na nás byly naštvaní oba dva. Asi to tak mělo být.
Už jako malá holka jsem měla ráda vůni Bonnie´s Beauty Salon na rohu Townsend Boulevard, kde matka pracuje jako hlavní kosmetička. Je to typická vůně mé maminky… Jejích zlatavých vlasů, hebkých dlaní a růžových tváří. Salon bejvá otevřenej až do devátý do večera, a tak tam s Anette chodíme na čumendu, když doma něco provedeme a táta se na nás zlobí. Maminka to vždycky pozná a už mezi dveřma nás vítá slovy: „Tak pojďte vy dvě grácie, co jste provedli tentokrát?“ V salonu nás už matčiny spolupracovnice znaj a tak věděj, že si dáme obličejovou kůru z voňavých lipových květů a teplýho mlíka a potichu si s matkou budeme hodinku povídat.
Matčiny obličejový zábaly maj kouzelnou moc. Nejen, že suprově vyčistěj a vypnou pleť, ale i nádherně voněj. Je to fakt celková terapie, neb se po nich vždycky cítím jak znovuzrozená. Matka studovala kosmetiku přímo u Darphina v Paříži, odkud si přivezla i certifikát osvědčující absolutorium ročního Darphinova kosmetickýho kurzu. Salony krásy se proto ihned předháněly v lákavých nabídkách, aby matku k sobě přetáhly od Bonnie´s. Máma toho dokázala suprově využít a stačil jenom nenápadně položenej dopis s nabídkou od konkurence na pracovním stole a už večer se doma s úsměvem chlubila zvýšeným platem od pana majitele. Teď se už nabídky nehrnou. Konkurence poznala, že máma je vůči firmě naprosto oddaná. Do Bonnie´s totiž chodí smetánka z celýho okolí. Dokonce tam několikrát zavítala i Její Výsost princezna Michaela z Kentu. Maminka se všem doteď chlubí její knížkou Bůžek lásky a král, kterou jí Její Výsost i s věnováním dala při jedný návštěvě v salonu.

†††

Najednou jsem si uvědomila, že i když kolem panuje parný léto, otřásla jsem se chladem. Nepochopitelně se prudce ochladilo. Koruny stromů se najednou začaly ohýbat pod silným náporem ledového vichru, kterej jakoby na nás číhal zpoza rýsující se věže Poienari.
„Sylvieee!!!“ Hlas táty, kterej byl pořádnej kus cesty pode mnou, se ztrácel ve svištění větru.
„Tak se pohni, tati,“ zavolala jsem na otce opírajíc se o statnej strom, který jistě pamatuje doby, kdy se tudy ještě procházel hradní pán.
V tu chvíli se nad pevností zablýsklo a skoro současně se ozvalo ohlušující zaburácení hromu. Na schody s praskáním dopadlo několik suchejch větví, který neodolaly síle větru. Velký dešťový kapky se začaly tříštit o vyprahlou zem.
Znovu jsem zaslechla otce, jak na mne volá, ale to už jsem minula nějakej dřevěnej domek po levý straně cesty a přede mnou se objevil malej můstek vedoucí přímo k pevnosti.
Poienari.
Tyčila se tam přede mnou ve svý plný majestátnosti. Udivovalo mne a fascinovalo zároveň, že zhroucený věže a zborcený zdi se teď z bezprostřední blízkosti zdály mnohem menší, než zespoda z údolí. Stavitel asi moc dobře věděl, jakej efekt docílí vztyčením zdí a věží na nich na samým vrcholku skalnatýho kopce. Tělem jako by mě projela nějaká neznámá mrazivá síla. Srdce se mi rozbušilo a já sotva lapala po dechu. Pomyslela jsem si, jak by se asi na mém místě teď tvářila Cyn. Nikdo z naší školy ještě nenavštívil toto nejděsivější místo na světě. Doupě nejslavnějšího upíra, samotného Ďábla. Draculova pevnost, kde prý i nevyřčené se rozléhá ozvěnou a myšlenka temnější než peklo samo může být. Stála jsem tam v dešti jak přikovaná a přede mnou se tyčily hradby Poienari – sídlo samotného knížete pekel.
Kolem mě zuřila divoká bouřka. Pevně jsem se držela oběma rukama vratkýho zábradlí dřevěného můstku. Stačilo jen pár kroků a ocitla jsem se mezi hradbami. Viděla jsem, jak po kamenných zdech stékaly dešťový kapky, který smíšený se staletým prachem a navátým pískem dodávaly zdím krvavý zbarvení. Oblohu bičoval jeden blesk za druhým a burácení hromu jako by nemělo konce.
Přešla jsem můstek a ocitla se mezi rozvalinama pevnosti. Cítila jsem nepopsatelný mrazení v zádech. Děsilo mne však, že jsem neměla žádnej strach. „Kolik toho tyto zdi pamatují? Jaký tajemství skrývaj´? Čeho všeho se staly za ty věky svědkem?“ Hlavou mi běhalo hafo otázek. Ale kdesi hluboko v mysli jakoby se draly na povrch zároveň i odpovědi. Dlaněma jsem se dotýkala hrubých kamenů ve zdech a myslela při tom na ty, kteří toto majestátný dílo stavěly. Koridorem pevnosti jsem prošla až do rozvalin východní věže, odkaď byl nádhernej výhled do údolí. Divoká řeka Argeş se vodsuď jevila jako malá modrá nitka lemující cestu z Fagarašských hor. Kousek od motelu La Cetate jsem viděla náš stan, ve kterým odpočívala pod bedlivým dozorem Anette naše maminka. Zdál se mě být neuvěřitelně vzdálenej. Divoká bouřka znenadání ustala a déšť slábnul. Viděla jsem, že už i otec přešel po můstku a vešel do pevnosti. To už jsem obdivovala trosky hranolovité věže, v jejichž zdech byly zřetelný jednotlivý patra. Z koridoru ke mně dolíhaly kroky mýho otce a já se rozhodla, že se za ním vydám. Nikde jsem jej ale neviděla a tak jsem si sedla na dřevěnej můstek, pod kterým nebylo nic jinýho, než hluboká skalnatá propast. Byla jsem už unavená a tak mě ani nevadilo, že dřevěný desky byly od deště promáčený.
Teď jsem viděla svýho otce ve východní věži, jak se dívá do údolí směrem na náš stan. Koukala jsem se do propasti a připadala jsem si najednou nádherně svobodná. Jako bych se nad údolím vznášela. Všechny starosti mi v tom okamžiku připadaly úplně malicherný a bezvýznamný. Chladivej vítr si pohrával s mýma vlasama a rumunská vlajka se za mnou bezstarostně třepotala ve větru nad věžema. Krajina se koupala v jemně mlhavým oparu po osvěžujícím dešti a vzduch nádherně voněl létem. Koukala jsem na překrásnou krajinu Karpatských hor. Kopce a vrchy se střídaly s malebnými údolími. Hluboký černý lesy se zelenýma loukama, skalnatý masivy s modrou nitkou křišťálový Argeş. Celou tu zemi jsem měla jako na dlani a srdce mi vzrušením v hrudi bušilo o sto šest.
„Tatí,“ zavolala jsem na otce, aby se šel taky podívat na ten nádherný výhled do údolí. „Tatí, to je hustý!“
Širý kraj ve mně vzbuzoval pocit uvolněný nadřazenosti. Kdesi daleko se ozvalo vlčí vití. Najednou jsem se opíjela mocí nad krajinou pode mnou, stejně jako páni hleděli svrchu na svý dvořany a poddaný. Jako by mi tahle země patřila. Zhlížela jsem na ní povýšeně z toho nejvyššího vrchu. Přímo ze sídla jejího panovníka. Jako bych najednou nebyla jen nikdo, ale pánem tohoto kraje.
Z tý krásy se mě asi zamotala hlava, protože v dálce jsem najednou zaslechla zřetelnej zvuk famfár. Myslela jsem si, že snad blbnu, protože když jsem před chvílí vstupovala do pevnosti, tak těžký provazce deště hlasitě dopadali na dřevěný prkna můstku a vypadalo to, jak když slyším zvuky bubnů. Avšak znovu a jasně se ozval zvuk trubek a tak jsem hned myšlenku pouhý iluze zavrhla. Krajinu opět začal spalovat sluneční žár, ale já i přes to cítila nevysvětlitelnej chlad. Nad můstkem se začal tvořit mlhavej opar. Zřejmě se začala odpařovat dešťová voda, pomyslela jsem si a koukla zpátky k pevnosti, jestli už jde otec. Můj pohled přitom pátral po tom záhadným zvuku. K mému překvapení jsem však na druhým konci můstku uviděla malou holčičku. V jedný ruce držela nějakej ušmudlanej kus hadru, kterej se při troše fantazie mohl nazývat hadrovou panenkou. U druhé ruky si roztomile cucala prst. Plátěný šátek jí halil tmavě hnědý dlouhý vlásky, který vepředu spadaly do hlubokých mandlových očí. Hubený tělíčko halily jakýsi šaty z pytloviny a nožky měla bosý.
„Ahoj, holčičko. Kde ses tady vzala?“ Hleděla jsem na ní nevěřícně.
Ta však neřekla ani slovo, jen se usmála, pohodila svou hlavinkou ze strany na stranu a vyndala si prstík z pusy. Dál si mě zvědavě prohlížela.
Vstala jsem a vykročila k děvčátku. Najednou jsem uslyšela rachot otevírání dveří. Otočila jsem se a viděla, jak z domku po straně cesty za mnou vyběhla jakási postava. Byl to starší chlap oblečenej v nějakým kněžským rouchu, co jsme viděli v Curtea de Argeş na tý soše. Bylo to nečekaný a vyděsilo mě to. Ale z mírumilovné tváře, kterou jsem spatřila, vyzařoval neuvěřitelnej klid a upřímnost. Jako bych se s tím člověkem už kdysi dávno setkala. V jeho přívětivejch očích jsem však najednou spatřila zděšení. Z lesa k mostu se pomalu plížil vlk. Děvče ke mně natahovalo ručku, jako by mne volalo. Vykročila jsem tedy za ní. Nevěděla jsem jak, ale chtěla jsem jí ochránit před přibližující se šelmou.
„Stůj! Dávej pozor!“ Křikl za mnou ten kněz. Udivilo mě, že z jeho úst slyším plynulou angličtinu, ale jeho slova zněla jako ozvěna z neuvěřitelný dálky.

†††

Nádvoří pevnosti. Na vysokých věžích troubí trubači. Vojáci v přílbicích a drátěných košilích točí u brány dřevěným kolem. Lana se napínají a s rachotem se spouští padací most…
„Maminka mi musí tu panenku konečně vyprat,“ pomyslela jsem si.

 

    „…pomyšlení, že zlo přežívá ty, kdo je spáchali, je zneklidňující.“
Stephen King, Salem´s Lot.

 
 
Text zde uveřejněný je přímým majetkem autora a jeho kopírování, rozmnožování či další šíření se řídí autorským zákonem.