Hot dog (Anita Blake ff)

Fan-fikce / 30.10.2012 /

Richard je prostě drahouš. Můžete mě za to nenávidět, můžete se mnou nesouhlasit, ale nic víc se s tím nedá dělat. Když ho zbožňujete, není co řešit. Už teď vím, že tohle naše supermarketové dobrodružství nebylo poslední. A tentokrát bez vysvětlivek pod čarou. ON je nepotřebuje.

 

Povlávala jsem za zpola naplněným nákupním košíkem a snažila se udržet směr v úzké uličce obchoďáku. Nesnáším ty blbý kolečka, kdy se každý rozjede na jinou stranu a vy se zuřivě snažíte o přímý směr. Já, košík, moje kabelka a moje frustrace (I hate shopping!!) jsme se konečně narvali do správné uličky, vedoucí k pultu s masem.

Už zdálky jsem zaregistrovala vysokou postavu, stojící zády ke mně a s kamennou nehybností zírající na vystavené fláky hovězího. Přiznám se, když už musím přežít nákup, zpestřuji si ho okukováním pozadí mužů. Nejde o to, že by ho ten můj neměl pěknej, což má, jde o to, že ti ostatní jsou CIZÍ.

Spokojeně jsem zaostřila na dva kmínky napasovaný v těsných džínech a zcela spontánně a ničím neovlivněna se rozhodla, že o víkendu bude hovězí vývar. Jak jsem se blížila, lascivní úsměv mi poněkud tuhnul, protože na té nehybné strnulosti bylo něco divného.

Není to… Že by?

Džíny, tričko, kratší culík z hnědých přerostlých vlasů, mírně rozkročen, obě ruce podél (po čertech sexy) těla. V levé nákupní košík, v pravé, sevřené v pěsti, vztek.

Ostatní nakupující jej začali bezděčně obcházet větším obloukem, jako když do proudu řeky postavíte balvan. Mít kus vlastního osobního prostoru v narvaném obchoďáku může mít jen někdo.

Richard.

Zastavila jsem za jeho zády, košíkem jsem několika důchodkyním zkřížila celodenní plány a začala Richarda detailněji studovat odzdola nahoru. Ještě pořád se ani nepohnul. Naklonila jsem se kolem jeho boku a podívala se mu zepředu do obličeje. Oči měl pevně zavřené, víčka stisknutá jako svěrač, když to přeženete se švestkama, hlavu mírně skloněnou, z culíku se mu uvolnil pramen vlasů a visel mu přes strhaný obličej. Celým tělem mu projel třas a několik lidí po něm střelilo znepokojeným pohledem.

„Ééhm echm… chrm.“ Jsem dáma. Vím, jak na sebe upozornit.

Richard otevřel oči a ucuknul, protože měl melounek mého ksichtu patnáct centimetrů před obličejem. Já ucukla a shodila zadkem tři balení svíčkové, protože měl oči žluté jako pampeliška.

A kruci.

Do úplňku dva dny a on se just musí ochomejtat kolem pultu s masem. Kdyby si šel pro rajčata, nic se neděje. Ječet na něj můžu až potom.

Od jogurtů se blížil John Smith, Richardův kolega ze školy. Richard, v „lidském“ životě učitel biologie na místní střední škole, svou pravou podstatu tají, aby nepřišel o práci. Jestli tu ještě chvíli bude šajnit očima, žlutýma jako dva reflektory, přijde o víc.

„Poď!“ Chňapla jsem ho za ruku, zatáhla… a nic. Richard, vrostlý do podlahy jako pařez, se ani nepohnul.

„Kdo seš?“ zavrčel. Jako doslova zavrčel. „Znám tě?“ zaváhal.

„Někdo, kdo ti vypere oblečení, až se celej zmatláš po nechtěné proměně… poď!“

Tentokrát už se pohnul, nejprve váhavě, takže jsem ho uličkou za sebou tak trochu vlekla. Postupně jsme ale zrychlovali a kolem pokladny pro malé nákupy už prolítli tempem, jaké mi jen sukně dovolila.

Je pozdě, pozdě!!

Cítila jsem, jak se Richardova ruka v mé dlani mění, vnímala jsem pohyb prstních kůstek pod kůží. Protahovaly se, napínaly ji, z původně docela pěkně upravených nehtů (zadek a ruce, moje první signální) vyjely drápy. Richard si mou ruku v běhu přehmátl, ohnul nyní už ne zcela lidské prsty a drápem mě škrábnul na vnitřní straně zápěstí. Pár kapek krve a bylo zle.

Vyběhli jsme ze dveří, zahnuli doprava, vyděsili dva houmlesáky a utíkali podél budovy až za roh, kde byl vedle supermarketu široký travnatý pruh s několika keři. Richard se roztřásl od hlavy k patě, pustil mou ruku a vlítnul mezi keře jako ****** do větráku. Zvuky, které se zpoza keře linuly byly z jiného světa, praskot, funění, něco mlaskavě plesklo, znovu praskání a nakonec táhlé hrdelní vrčení.

Vy víte, že jsem zvědavá jako opice. Jednou na to dojedu.

Popošla jsem mezi keříky… Na zemi ležel obrovský vlk se srstí barvy skořice. Vlka jsem nikdy takhle zblízka neviděla, připadalo mi, že koukám na ovčáka, ovšem velikosti přerostlé dogy.

Pomalu se posadil na zadní, hlavu skloněnou, vtaženou mezi ramena, tedy, klouby předních nohou, žluté oči upřené do mých a VRČEL!! Já tu lítám jak splašená sardel, prsa málem až na zádech a pán si vrčí.

„Richarde?“

Popošla jsem blíž a pomalu natáhla ruku.

„Tááák je hodnej… tedy, chm, Richarde, slyšíš mě? Musíme vypadnout.“ Nejsem Kevin Costner, abych tu s ním tancovala celej den.

Zkuste mluvit se psem (vlkem!) a zapomenout přitom na „sedni, lehni, pones aportek!“

„Mám tu auto, poď, odvezu tě domů.“

Ježíši, jak ho narvu do svýho fiátka??? V tašce žádný sušený prasečí uši…

„Paní??? Paní!! OKAMŽITĚ si toho PSA dejte na vodítko!“

Když je člověk potřebuje, nejsou k mání, a když ne, tu máš čerte kropáč – hlídka městské policie. Kde vzít honem vodítko….

Naštěstí jsem měla džínovou sukni s páskem. Rozepnula jsem přezku a rychle pásek vytahovala. Richard na mě koukal a z tlamy mu kapala slina. Mohl by mi někdo z čtenářů laskavě poradit, jak mám ulfrika klanu Thronnos Rokke narvat do smyčky z opasku?? Jak se, prokrista, dostávám do těchhle situací?

Richarda jsem nakonec odvezla „bez ztráty květinky“ až domů. K němu domů, ne k sobě domů, naši psi by vyletěli z kůže… V kufru, zvětšenému díky posunutým sedačkám, ozdobeného barevným šikézním opaskem. Stáhnul uši k hlavě, když si v autě všiml Camarova frisbee, ale na jemnocit nebyl čas. Naložila jsem za pomoci kusu větve i jeho oblečení. Vanish, skvrn a špíny a vlkodlačího slizu se zbavíš.

Teď jsem postávala s hrnkem kafe u něj v obýváku a poslouchala, jak ve sprše zurčí voda. Bóže, jsem nervní jako prvnička, co se to děje? Neklidnými prsty jsem ošmatávala Richardovy věci, dotýkala se předmětů na poličce, prohlédla si pár knížek o supernaturální biologii, kterou vystudoval, o jeskyňaření, které má rád. Projela jsem očima sbírku filmů (Láska nebeská, Když Harry potkal Sally, Podzim v New Yorku). Bože, potřebuje novou lupu jako sůl. Takovou, která se smíří s faktem, že on zatím ještě pořád miluje jinou. Tu, kterou požádal o ruku a ona mu ji nedala.

Richard vešel do místnosti v oblaku páry, kolem boků omotaný ručník, druhým menším ručníkem si sušil vlasy. Richard patří k těm stydlivějším lykantropům, ale teď to evidentně neřešil.

Ženy, já si nestěžovala.

On je opravdu svátek smyslů. Svalnatá, asi 185 cm vysoká postava, kůže barvy medu, vysoké lícní kosti a ostrá linie čelistí. Na muže jemné rty a naprosto dokonalé dolíčky, které se občas ukážou, i když mluví, ne jen když se směje. Jeho příjmení „Zeeman“ je původem z Holandska, ale Richard nevypadá jako Evropan. Vím, že v lidsko-vlčí podobě, kdy je proměna tak říkajíc „na půl žerdi“ má přes 210 cm, ale myslím, že i tak by se mi líbil. Micah ho má velkýho, Jean-Claude je šaramantní a dvorný (když chce), Edward je tajuplný, Nathaniel sladký k sežrání, ale Richard má v sobě něco, díky čemuž si jasně uvědomuju, že jsem ženská. A on skoro nahej.

Jen jsem stála a dívala se. Dívala se. Richard ztuhnul uprostřed pohybu a zahleděl se na mě. Můj vytřeštěný výraz si vyložil po svém (a pochopitelně úplně špatně).

„Bojíš se mě?“ zeptal se a otočil se ke mně celým tělem, ručník, kterým si sušil vlasy pustil na zem. V mokrých pramíncích se mu stáčely k ramenům, z konečků kapala voda.

To by se ti líbilo viď? No jo, líbilo. Richarda strach vzrušuje, vzrušený Richard vzrušuje mě. Začarovaný kruh.

„Nejsi strašidelný,“ uculila jsem se a pohled zapíchla někam pod jeho pupík. Jsem stará x let, chlapa vytočím do deseti vteřin, i když nechci (většinou chci)… devět… sedm…

Ani jsem nezaznamenala, kdy a jak se pohnul. Pěsti bouchly o zeď a já u ní stála přišpendlená jako motýl pod sklem, po obou stranách hlavy Richardovy vysvalené tlapy.

Takže znovu, jak se, do pekla, dostávám do těchhle situací??

Sejmout Richarda bych mohla jedině tak, že bych mu zaskočila v krku. Nehýbala jsem se.

Byl tak hrozně (báječně, skvěle, velkolepoúžasně) blízko a voněl… Z vlasů mu ukáplo pár kapek na můj krk, pomalu stékaly dolů a Richard je sledoval pohledem. Pak se mi podíval do očí, zelených, se světle hnědým kroužkem kolem panenky. Ty jeho byly krásně čokoládové, teplé, hřejivé a hříšné. Ríša je prostě hrouda emocí všemožného druhu. Tolik se bojí o svoji lidskost a přitom všechny ty touhy, naděje, vztek, frustrace, vášeň, síla i něha z něj dělají člověka víc než co jiného. Proč to nevidí? Zvířák jeden.

Mám ho ráda. Vždycky jsem měla. I když byl (a bude) na zabití, mám ho ráda. Muselo mi to být vidět v obličeji, protože se najednou uvolnil, napětí kolem jeho rtů opadlo a on se usmál.

„Jak se jmenuješ?“ zeptal se měkce.

No, jelikož mám jeho nadstandardní (!!!) moudí opřené pod pasem, je na čase se představit.

„Tor,“ zachraplala jsem hlasem, za který by se nemusela stydět ani vykouřená barová… pěnice.

Richard se odtáhl a tvářil se zamyšleně.

„Zdálo se mi, že jsem tě už někde viděl.“ Prstem si klepnul do spánku. „Bylas u vládce města, viď?“

A jééžiš, ty jejich společný myšlenkový projekce, já zapomněla na triumvirát! Kruci, kruci, takže o mně už ví i Anita! Do prčic práce. S browningem to neumím, na lukostřelnici ji nedostanu. Navíc, než si poskládám vercajk, mám tři kulky v břiše.

Zvedla jsem ruku a přejela si dlaní přes obličej.

Richard ztuhnul. Jinak, než bych v tuto chvíli chtěla, ale není všem dnům konec. Zíral mi na zápěstí. Na čerstvý škrábanec, ozdobený perličkami zaschlé krve.

Vyschlo mi v krku.

Ó můj bože, ježíšku na křížku, maminko! On mě přece škrábnul!

Všechny emoce, které se mi vlévaly do obličeje, se odrážely v Richardově tváři jako v zrcadle. On sám se nakazil díky špatné dávce séra proti lykantropii. Pak že osud nemá smysl pro humor. Já se nakazím, protože mě škrábnul.

Richard se začal hroutit do sebe, podklesly pod ním nohy a žuchnul do kleku na podlahu. Držel moje zápěstí, hypnotizoval pološílenýma očima tu ranku a snažil se, aby nebylo vidět, jak moc ji chce i v tom všem citovém zmatku olíznout.

Svezla jsem se na kolena k němu. Dřepěli jsme půl metru od sebe a koukali jeden na druhého. Budu štěkat? Drbat se za uchem? Honit vlastní ocas? Miluju zvířata, ale čeho je moc…

„Takže, chm,“ polkla jsem, „asi bys mě měl vzít na lupanar, ať vím, do čeho jdu.“

„Torinko…“ zašeptal.

Ende

 

komentáře 4

  • Cukýna 30.10.2012na10.07

    Pane bože! Ty mě dostáváš. Napřed zkřížíš cestu důchodkyním a zničíš jim plány, pak má Richard zavřený oči jako svěrač, když to přeženeš se švestkami – jeden odstavec vtipnější než druhý. Musím uznat, že použít pásek jako vodítko, by mě nenapadlo.

  • finka 30.10.2012na10.21

    Taky pane bože!
    …Nejsem Kevin Costner, abych tu s ním tancovala celej den.
    …Sejmout Richarda bych mohla jedině tak, že bych mu zaskočila v krku.
    Těším se na Znamení vlka jako vlkodlak na krvavej flák masa:-)))

  • Tor 30.10.2012na14.05

    Ježiš – vyskočila na mě historie :-))) Ve Znamení ale ani Kevin, ani zaskočení v krku neni. To je naprosto vážně míněná knížka, že!.-)))

  • Slíva 15.8.2014na21.46

    Tedy děvčata! To se nestydíte? Brát jména boží nadarmo!! Fuj! A to jsem si doteď myslela, v jaké vybrané společnosti se to pohybuju…

    Tor: Jedna hláška lepší než druhá než třetí než… a hele: moudí, jo? :-DDD

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít