Melissa de la Cruz: Čarodějky z East Endu

Ukázky z knih / 26.9.2012 /

Smyčka temných sil a nečestných úmyslů se utahuje…
V North Hamptonu, městečku v nejvýchodnějším výběžku Long Islandu, žijí tři ženy Beauchampovy – matka Joanna s dcerami Freyou a Ingrid. Zdá se, že tohle malebné městečko, věčně zahalené v mlžném oparu, uvízlo v čase, a všechny tři ženy zde žijí zdánlivě poklidným, jednotvárným životem. Všechny tři ale ukrývají velké tajemství. Jsou to mocné čarodějky, které však mají zakázáno své magické schopnosti využívat.

Joanna dokáže oživovat mrtvé a léčit i ta nejhorší zranění. Její dcera Ingrid umí předpovídat budoucnost a vázat uzlíky, které dokážou vyléčit vše, počínaje neplodností a nevěrou konče. A Freya, divoká a nespoutaná, dokáže svými kouzly a elixíry vyléčit každé zlomené srdce. Celá staletí byly všechny tři nuceny ukrývat své schopnosti. Pak ale Freya, která má před svatbou s bohatým a tajemným Branem Gardinerem, zjistí, že je pro ni stále obtížnější skrývat své tajemství, a brzy řeší podobné dilema i Ingrid a Joanna. Vytáhnou své hůlky a začnou pomocí čar a zaklínadel pomáhat obyvatelům městečka. Přestože je magie, kterou používají, dobře míněná a neškodná, začnou se v městečku dít nevysvětlitelné, zlé věci. Když pak při oslavách Dne nezávislosti zmizí mladá dívka a záhadné události pokračují, nálada v městečku se obrací a někdejší příznivci se začínají stavět proti nim. Kromě boje s temnými silami a nespravedlivými nařčeními musí všechny tři vyřešit běžné pozemské problémy týkající se osobních vztahů.
Podaří se jim zachránit sebe sama i životy svých přátel, zatímco se smyčka temných sil a nekalých úmyslů neustále stahuje? A poznají vůbec, co je zlo a co je dobro? (anotace)

prolog
Městečko na konci světa

North Hampton neexistuje na žádné mapě, takže najít tu ma­ lou, izolovanou společnost žijící na samém okraji atlantického pobřeží může pro nezasvěcené představovat podivný rébus, když sem náhodou zabloudili a pak zjistili, že není možné se sem vrátit. A tak se tohle místo s nápadně prázdnými plážemi pokrytými stříbřitě bílým pískem, se zvlněnými zelenými lány a velkolepými, osamoceně stojícími farmářskými usedlostmi stalo spíše napůl zapomenutým snem než vzpomínkou. Podobně jako tajuplný skotský Brigadoon ho skoro pořád halila mlha a spatřit jej bylo možné jen zřídka. Pozoruhodné bylo neustálé vlhko, dokon­ ce i během nádherných, jasných letních dnů. Místní obyvatelstvo tvořila pevně semknutá a uzavřená skupina rodin, které zde sídlily již celé generace. V North Hamptonu, na rozdíl od ostatních částí Long Islandu, žili dosud pěstitelé brambor a mořští rybáři, které živily jejich sklizně a úlovky.
Nad zvlněnou modrou hladinou vanul příjemný slaný mořský vánek, mělčiny byly plné lastur a hřebenatek a restaurace nabízely místní speciality z cejnů a čtverzubců a polévku z mušlí s rajčaty, ovšem bez mléka. Moderní doba neměla na pěkné okolní prostředí téměř žádný vliv. Krajinu nehyzdila nákupní střediska a nebylo zde ani stopy po dravých moderních společnostech, které by svými podnikatelskými záměry zničily malebnou scenerii.
Naproti městu se z moře zvedal Gardinerův ostrov, již opuštěný a ponechaný zkáze. Kam až sahala paměť všech místních obyvatel, byla vila Fair Haven prázdná a neobydlená, rozpadající se ruina zahalená v oparu. Už staletí ji obývala stejná rodina, Gardinerovi, přestože je zde už desítky let nikdo nespatřil. Šuškalo se, že kdysi význačný rodinný klan si už nemůže dovolit nákladnou údržbu sídla nebo že smrtí posledního dědice klan zanikl. Avšak Fair Haven a okolní pozemek dál zůstával netknutý a nikdo ho nikdy neprodal.
Byl to dům, na kterém se podepsal zub času. Okapy pod špičatými střechami byly plné listí, barva oprýskala, sloupy popraskaly a dům se pomalu rozpadal. Přístavní loděnice ztrouchnivěla a její střecha se propadala. Civilizací nezničené pláže osídlili mořští orli, kteří si zde vystavěli svá hnízda. Háj kolem domu se rozrostl a zhoustl.
A pak se náhle jednoho večera na začátku zimy ozvalo nepříjemné hlasité zaskřípání, příšerný zvuk, jako by se trhala země. Vítr kvílel a oceán bouřil. Manželé Bill a Maura Thatcherovi, kteří žili na ne­daleké usedlosti, právě venčili své psy na pobřeží North Hamptonu, když uslyšeli ten ošklivý zvuk, který se k nim donesl přes vodu.
„Co to bylo?“ zarazil se Bill a pokoušel se uklidnit psy.
„Zdá se, že to přišlo odtamtud,“ řekla Maura a ukázala na Gardinerův ostrov. Oba hleděli na Fair Haven, v jehož nejhořejším okně se rozsvítilo světlo.
„To se podívejme,“ pokývl Bill hlavou. „Nevěděl jsem, že si dům někdo pronajal.“
„Možná noví majitelé?“ řekla Maura s otázkou v hlase. Fair Ha­ ven vypadal stejně jako vždycky předtím – okna se podobala napůl přivřeným očím a prohnuté dveře vypadaly jako zamračený stařecký obličej.
Maura odvedla psy na trávu, ale Bill dál hleděl na dům a zamyšleně se škrábal na bradě. Pak náhle jako mrknutím oka světlo zhaslo a dům se opět ponořil do tmy. Už ale nebyli sami, z mlhy se vynořila něčí postava. Blížila se k nim pomalu a stále stejnou rychlostí. Psi se ostře rozštěkali a starý hospodář cítil, jak mu silně buší srdce. Jeho žena jen vyděšeně zírala.
Z mlžného oparu se vynořila žena. Byla vysoká a vypadala hrozivě. Vlasy jí zakrýval jasně červený šátek a žlutohnědý pršiplášť měla v pase pevně stažený páskem. Její oči odrážely barvu šedivého soumraku.
„Slečna Joanna!“ vydechl Bill překvapeně. „Vůbec jsme si vás nevšimli.“
Maura pokývla hlavou. „Omlouváme se za vyrušení.“
„Uděláte nejlépe, když oba rychle poběžíte dál, tady není nic k vidění,“ řekla hlasem stejně studeným, jako byly hluboké vody Atlantiku.
Bill ucítil zamrazení v zádech a Maura se zachvěla. Už dříve se shodli na tom, že na ženách Beauchampových, které žily vedle nich, je něco podivného, něco, co nedokázali blíže určit, ale až do dnešního večera neměli důvod se jich obávat. Teď pocítili strach. Bill hvízdl na psy a chytl Mauru za ruku. Oba se pak rychle vydali opačným směrem.
V domě na ostrově se postupně rozsvěcela další světla, až svítil celý Fair Haven. Zářil jako pochodeň, jako signální světlo v temnotě. Bill se ještě jednou ohlédl, ale Joanna Beauchampová už mezitím zmizela. V písku po ní nezůstala jediná šlépěj, žádná sto­ pa, že tam kdy byla.

o šest měsíců později
Den obětí války a srdce plná touhy

první kapitola
Může za to ona

Freya Beauchampová divoce vířila šampaňským ve skleničce, kterou držela v ruce. Bublinky se hromadily u hladiny, po­ stupně praskaly a mizely, až v tekutině nezbyla jedna jediná. Měl to být nejšťastnější den jejího života – nebo alespoň jeden z nej­ šťastnějších –, ale jediné, co cítila, byl nepříjemný neklid.
A to byl velký problém, protože kdykoli se Freyi zmocnil ne­ klid, začaly se dít věci – například číšník zničehonic zakopl o ko­ berec a vyklopil předkrm na šaty Constance Bigelowové. Nebo pes, za normálních okolností ponořený do melancholické nálady, začal najednou štěkat a výt tak, že by přehlušil smyčcové kvarteto. Nebo sto let staré archivní víno, vytažené na světlo světa z rodinného sklípku Gardinerových, chutnalo kysele jako levný krabicový patok.
„Co se děje?“ zeptala se její starší sestra Ingrid a zastavila se vedle ní. Ingrid měla pevnou postavu modelky, ale nosila upjaté, i když perfektně udržované šaty. Hned tak něco ji nerozhodilo, ale ten večer vypadala nezvykle nervózně a snažila se zkrotit pramen vlasů, který se jí uvolnil z pevně utaženého drdolu. Upila ze své sklenice a ušklíbla se. „Tohle víno snad někdo začaroval,“ za­ šeptala a odložila sklenici na stůl.
„To já ne! Přísahám!“ protestovala Freya. Byla to pravda, přinejmenším zčásti. Neuměla si pomoct, ale její magické schopnosti se tu a tam náhodně projevily, aniž by se o to nějak přičinila. Nemohla s tím nic dělat. Znala následky a nikdy by něco tak vážného neriskovala. Freya cítila, že se Ingrid pokouší proniknout do jejího nitra, aby v budoucnosti našla vysvětlení pro bolest, kterou teď cítila, ale její snaha byla marná, Freya věděla, jak si svou čáru života chránit. To poslední, co potřebovala, byla starší sestra, která dokáže předpovědět důsledky jejího impulzivního jednání.
„Určitě si nechceš o něčem promluvit?“ zeptala se Ingrid jemně. „Mám takový pocit, že se to všechno seběhlo příliš rychle.“
Freya chvilinku zvažovala, že sestře všechno vyklopí, ale pak se rozhodla, že ne. Bylo to příliš složité vysvětlování. A i když ve vzduchu visela temná znamení – vyjící pes, podivné „nehody“, zápach spálených květin, který najednou naplnil místnost – nic zlého se určitě nestane. Brana milovala. Opravdu. Nešlo o žádnou lež, podobnou těm, které tolikrát namlouvala sama sobě, jako například Tahle sklenička je dnes večer poslední nebo Rozhodně nemám v úmyslu zapálit té potvoře střechu nad hlavou. Láska, kterou cítila k Branovi, pramenila v morku kostí, bylo na něm něco, co vonělo domovem, měla pocit, jako by se uložila ke spánku do měkkých peřin, cítila se pohodlně a bezpečně.
Ne, v žádném případě nemohla Ingrid říct, co ji znepokojuje. Alespoň ne teď. Byly si velmi blízké. Nebyly pouze sestry a příležitostné soupeřky, byly také nejlepší kamarádky. Přesto by to Ingrid nepochopila. Naopak, zhrozila by se, a to poslední, co teď Freya potřebovala, byly výčitky starší sestry. „Přestaň, Ingrid, děsíš mé nové přátele,“ řekla, zatímco přijímala neupřímná blahopřání od dalších žen, které se tvářily jako její velké příznivkyně.
Ty ženy přišly, aby s ní oslavily její zásnuby, ale jejich hlavním cílem bylo pozorovat, soudit a chichotat se. Byly zde všechny ne­ zadané ženy z North Hamptonu, které se ještě nedávno oddávaly neskromnému snění, že by se ony samy mohly stát paní Gardinerovou. Všechny teď přišly do velké, zrenovované vily, aby se špatně skrývanou závistí poblahopřály ženě, která vyhrála, ženě, která popadla první cenu ještě dřív, než souboj začal, dříve, než si soupeřky vůbec uvědomily, že startovní pistole už vystřelila.
Kdy se vůbec Bran Gardiner přistěhoval do města? Nebylo to tak dávno, a přesto už všichni v North Hamptonu věděli, o koho jde. Pohledný filantrop byl jedním z hlavních témat klevet a dohadů na jezdeckých soutěžích, společenských akcích a víkendových regatách, které představovaly důležité body života na venkově. Všichni mluvili o historii rodiny Gardinerů, o tom, jak rodina před mnoha lety zmizela, i když si nikdo nebyl jistý, kdy to přesně bylo. Nikdo nevěděl, kam odešli nebo co se s nimi mezitím dělo, vědělo se pouze, že jsou teď zpátky a že jejich bohatství je větší než kdy předtím.
Freya nemusela umět číst myšlenky, aby se dověděla, co si ty slepice z North Hamptonu myslí. To určitě. Bran Gardiner se chvíli po tom, co se přistěhoval do North Hamptonu, rozhodl oženit s mladou servírkou, která sotva odrostla pubertě. Zdálo se sice, že je jiný, ale je stejný jako všichni. Muži. Jako obvykle nemyslí mozkem, ale… Co na ní proboha vidí tak neobvyklého? Barmanka, chtěla je opravit Freya. Servírka je hospodská holka s velkým poprsím, která roznáší tupláky piva venkovanům usazeným za rozviklanými dřevěnými stoly. Freya pracovala v North Inn, kde se čepovalo pouze kvalitní pivo v pintách a mísil se v něm lehký nádech sušených švestek, vanilky a dubu ze španělských sudů, v němž bylo skladováno.
Freye bylo ve skutečnosti devatenáct let (i když její řidičský průkaz uváděl dvaadvacet, aby mohla rozlévat alkohol). Příroda ji obdařila poutavou divokou krásou, tak vzácnou v době, kdy vrchol ženské krásy představovaly vyzáblé manekýny. Freya ani zdaleka nevypadala na to, že by hladověla a potřebovala pořádně najíst. Naopak, vypadala, jako by dostala vše, co kdy na světě chtěla. Jednoduše řečeno, vypadala dostatečně zralá. Zdálo se, že smyslnost prosakuje z každého póru jejího těla, vyzařuje z každičkého milimetru jejích nádherných křivek. Byla postavou malá a drobná a měla nezkrotnou hřívu blond vlasů v odstínu zlaté broskve, lícní kosti, pro které by modelky vraždily, drobný nos, velké kočičí oči, v koutcích lehounce zešikmené, útlý pas, vhodný pro ty nejtěsnější korzety, a samozřejmě ňadra. Její ňadra se nedala opomenout. Většina mužů, kteří se na Freyu zadívali, sklouzla pohledem právě na její ňadra.
Její tvář by si možná nezapamatovali, což se ale nedalo říct o „dvojčatech“, jak Freya svá prsa ráda v duchu nazývala. Její ňadra nebyla příliš velká, nevyzařovala tu těžkou dráždivost, a proto je bývalí nápadníci žertovně nazývali smyslnými kozičkami, což si Freya překřtila na hloupé kozy. Ne, její prsa byla nádherná: perfektně oblá, přirozeně zvednutá a sladce svůdná. Freya nikdy nenosila podprsenku. To byl také hlavní důvod, proč se dostala do problémů.
S Branem se poprvé setkala v městském muzeu. Každé jaro se zde tradičně konala benefiční akce na podporu této místní umělecké instituce. Jakmile tam Freya dorazila, potkal ji nepříjemný malér s ramínkem jejích šatů. Zničehonic bez varování prasklo a šaty, které klouzaly dolů po hladkém těle, donutily Freyu, aby se rychle otočila na patě – a padla přímo do náruče nejbližšího pána ve smokingu. Branovi se naskytl ničím nezakrytý pohled a hned při prvním setkání měl možnost dotknout se jejího těla – i když čistě náhodou. A pak se to stalo. Freya doslova vypadla z šatů přímo do jeho náruče. A on se do ní na první pohled zamiloval. Který muž by odolal?
Branovy nepředstírané rozpaky na Freyu okamžitě zapůsobily. Zrudl do odstínu chryzantémy, kterou měl připevněnou na klopě. „Ó, bože, promiňte. Jste v pořádku… nepotřebujete…?“ A pak zmlkl a dál jen zíral a Freya si uvědomila, že jí přední část elegantních šatů se špagetovými ramínky sklouzla téměř k pasu a hrozí, že z ní hladká tkanina sklouzne úplně. Což byl další problém, protože Freya nenosila spodní prádlo.
„Dovolte, abych –“ Pak se pokusil od ní odstoupit, ale zároveň ji stále zakrýval tělem před zraky ostatních. V té chvíli došlo také k tomu náhodnému setkání jeho ruky a jejích ňader, protože se pokusil vytáhnout nahoru klouzající látku, ale místo toho jeho teplá dlaň spočinula na její světlé kůži. „Ó, bože…,“ vydechl. Ježíši Kriste, pomyslela si Freya. Podle toho jeho chování by si člověk myslel, že se ještě nikdy nedostal ani k výchozímu bodu! A protože se zdálo, že celá situace působí tomu mladému muži utrpení, bleskově zvedla klouzající šaty, odněkud vylovila zapínací špendlík, zakryla to, co nemělo být viděno (i když vzhledem k velmi hlubokému výstřihu bylo jasné, že nahotu považuje za přirozenou věc), pohotově natáhla ruku a nevzrušeně prohlásila: „Ahoj, já jsem Freya. A vy jste…?“
Branford Lyon Gardiner z Fair Haven na Gardinerově ostrově. Bohatý a štědrý filantrop, který to léto věnoval muzeu největší částku a jehož jméno se výrazně skvělo na programu dne. Freya už žila v North Hamptonu dost dlouho na to, aby věděla, že se Gardinerovi těší zvláštnímu postavení dokonce i mezi nejstaršími a nejbohatšími rodinami v severní a nejvýchodnější části Long Islandu (rozhodně ne toho typického Long Islandu se spoustou lidí a nákupních center, ale toho, který se spíš než do New Yorku hodil do New Jersey), která vypadá, jako by se nacházela v jiném časoprostoru.
Tohle malé městečko na břehu moře nebylo pouze poslední baštou dávných strážců, představovalo návrat do minulosti, do jiné doby, do dávno uplynulých časů. Přestože se honosilo nezbytnými doplňky klasické enklávy East Endu, ke kterým patřily golfové kluby a pečlivě zastřižené živé ploty, bylo něčím víc než jen letní rekreační oblastí, protože všichni obyvatelé zde žili po celý rok. V malebných uličkách lemovaných stromy stály ro­ dinné obchůdky s potravinami, ve slavnostním průvodu ke Dni nezávislosti se divákům představovaly naleštěné hasičské stříkačky a sousedé si nebyli vzájemně cizí – naopak, byli to přátelé, kteří se navštěvovali a společné popíjeli čaj na verandách svých domů. Jestli bylo na North Hamptonu něco jen trochu zvláštního (pokud vůbec něco takového bylo), byla to silnice číslo 27, která spojovala bohaté vesnice podél pobřeží a vypadala, že nekončí v žádném městě, a taky fakt, že kromě místních o něm nikdo nikdy neslyšel („North Hampton? Chtěli jste říct spíš East Hampton, ne?“). Zdálo se, že o silnici vedoucí do městečka takřka nikdo neví a nikdo jí nevěnuje pozornost. Místní obyvatelé využívali silnic dál od pobřeží a v městečku panoval názor, že čím méně turistů navštíví místní pláže, tím lépe.
Bran Gardiner dlouho chyběl na společenské scéně, to mu však ani trochu neubralo na popularitě. Jakékoli vtípky a manýry byly rychle omluveny nebo zapomenuty. Například klepy, které se týkaly znovuzrození jeho domu. Během této zvláštní renovace byl Fair Haven například celé dny ponořen do tmy a jednoho krásného rána se náhle objevila kompletně zrekonstruovaná kolonáda. Po další temné noci se celá vila mohla pyšnit zbrusu novými okny nebo novou střechou. Působilo to dost tajemně, protože si nikdo nevzpomínal, že by kdy na pozemku vily viděl nějakou pracovní četu. Vypadalo to, jako by se dům sám o sobě probouzel k nové­ mu životu, blýskal se novými okapy, zářil novou barvou, a všechno se to dělo tak nějak samo.
Pak přišla ona neděle, Den obětí války, a zdálo se, že nejlepší způsob, jak zahájit další idylické léto v North Hamptonu, bude uspořádat oslavu v nově zrekonstruovaném panském sídle. V dálce zářily nové tenisové kurty, stoly s občerstvením se prohýbaly pod vahou extravagantních pokrmů. Návštěvníkům byli nabízeni humři na studeno velcí jako bowlingové koule, talíře s čerstvou sladkou kukuřicí, kila kaviáru podávaného v malých křišťálových mističkách s perleťovými lžičkami (bez oblohy, doplňků nebo zakysané smetany, které by zvětšovaly objem, ale ředily chuť). Neočekávaná bouře, která ráno přišla, trochu pozměnila plány a oslava se přesunula do tanečního sálu. Zářivě bílé stany na břehu zůstaly prázdné a opuštěné.
Branovi bylo třicet let, byl elegantní, dokonalý, svobodný, a to vše plus nepředstavitelné bohatství z něj dělalo lákavou kořist, největší rybu v rybníce, na jehož břehu stály s udičkami v ruce místní vdavekchtivé slečny. Co však většina lidí nevěděla nebo je to nezajímalo, byl fakt, že byl především hodný. Když ho Freya poznala, měla pocit, že je to ten nejlaskavější muž, jakého kdy potkala. Cítila to – zdálo se, že z něj laskavost přímo vyzařuje, že ho halí tak, jako zář obklopuje světlušku. To, jak se o ni snažil postarat, jeho rozpaky a zajíkavost, svědčily o jeho charakteru. Když se pak dostatečně vzpamatoval, přinesl jí něco k pití a ten večer se už od ní skoro nehnul, jako by ji chtěl chránit.
Právě se objevil, vysoký a tmavovlasý, oblečený ve špatně padnoucím sportovním saku. Proplétal se mezi skupinkami lidí a s obvyk­ lým plachým úsměvem přijímal gratulace od svých přátel. Bran Gardiner nebyl okouzlující, erudovaný ani vtipný nebo světácký jako muži z jeho okruhu, kteří se s oblibou proháněli v posledních modelech italských sporťáků po okolních nedlážděných cestách. Na bohatého dědice byl společensky neobratný, příliš plachý a bylo v něm něco z Talentovaného pana Ripleyho. Choval se jako outsider společenské elity, ne jako někdo, kdo stojí v jejím středu.
„Tady jsi.“ Usmál se, když Freya zvedla ruce a poopravila mu motýlka. Všimla si, že rukávy košile, kterou má na sobě, nesou znám­ ky častého nošení, a když ji objal kolem pasu, ucítila slabý závan tělesného pachu. Chudák Bran. Freya věděla, jak se toho večírku obával. Neměl rád příliš velkou společnost.
„Myslel jsem, že ses mi ztratila,“ řekl. „Jsi v pořádku? Můžu ti něco donést?“
„Jsem naprosto v pohodě,“ usmála se na něj a cítila, jak se chvění v žaludku začíná uklidňovat.
„To je dobře.“ Políbil ji na čelo. Dotek jeho rtů byl hřejivý a hebký. „Budeš mi scházet.“ Nervózně si pohrával s pečetním prstenem, který nosil na prstu pravé ruky. Byl to jeden z jeho projevů nervozity a Freya mu povzbudivě stiskla ruku. Bran měl nazítří odletět do Kodaně jako zástupce Gardinerovy nadace, rodinného neziskového podniku, který se věnoval podpoře humanitárních charitativních organizací po celém světě. Kvůli tomu projektu měl být pryč skoro celé léto. Možná proto cítila Freya takový neklid. Teď, když se sotva našli, nechtěla být bez něj.
Ten první večer, kdy se poznali, ji ani nepožádal o schůzku. Freyu to nejprve rozladilo, ale pak si uvědomila, že je jednoduše příliš skromný, než aby si troufl pomyslet, že by se o něj mohla zajímat. Místo toho se ukázal hned následující večer v baru, kde pracovala, a pak další a další večer. Jen tam seděl a hleděl na ni těma velkýma hnědýma očima, ve kterých se zračilo toužebné přání, dokud ho ona sama nepozvala na schůzku, protože si uvědomila, že kdyby to nechala na něm, nikdy by se nikam nedostali. A tak to dopadlo. O čtyři týdny později už byli zasnoubeni a ona prožívala nejšťastnější den svého života.
Opravdu?
Už to tu bylo zase. Znovu tentýž problém. Netýkal se Brana, toho hodného a příjemného muže, kterému slíbila věčnou lásku. Toho jí před chvílí odnesl dav návštěvníků a on si teď zrovna povídal s její matkou. Jeho tmavá kštice se skláněla nad Joanninou bílou hlavou a oba vypadali jako nejlepší přátelé.
Ne. Bran vůbec nebyl ten problém.
Tím problémem byl mladík, který na ni hleděl z opačného konce místnosti, přes celý dlouhý taneční sál. Freya na sobě cítila jeho pohled, jako by stál u ní a dotýkal se jí. Killian Gardiner. Branův mladší čtyřiadvacetiletý bratr. Hleděl na ni, jako by byla na prodej a on byl více než ochotný zaplatit nejvyšší cenu.
Killian se vrátil domů po dlouhém pobytu v zahraničí. Bran Freye řekl, že svého bratra mnoho let neviděl, protože se odstěhoval a cestoval po celém světě. Nebyla si ani jistá, odkud právě přijel – z Austrálie? Nebo z Aljašky? Na tom nezáleželo. Důležité bylo jen to, že když je představovali, zadíval se na ni těma svýma jasně modrýma očima a ona ucítila, jak jí celým tělem projelo zachvění. Killian byl jednoduše řečeno krásný. Pronikavé modré oči lemovaly dlouhé tmavé řasy, měl ostře řezané rysy, orlí nos a výraznou hranatou bradu. Vypadal, jako by byl neustále připraven na fotografování: s hloubavým pohledem potahoval z cigarety a připomínal idol z francouzského filmu nové vlny.
Killian byl naprosto okouzlující, choval se slušně a objal ji jako sestru, a Freye budiž připsáno k dobru, že její obličej neprozradil zmatek, který se v ní odehrával. Jeho polibek na tvář přijala se skromným úsměvem a dokonce se jí podařilo zapříst s ním rozhovor o obvyklých tématech – o vlhkém počasí, navrhovaném datu svatby, o tom, jak našel North Hampton. To poslední si Freya nepamatovala, možná ho zrovna neposlouchala, protože byla naprosto fascinována zvukem jeho hlasu, hlubokým a melodickým, takovým, jaký byste slyšeli z úst oblíbeného nočního diskžokeje. Pak si jeho pozornost díkybohu vyžádal někdo jiný a Freya mohla být konečně sama. A tehdy se na večírku začaly dít sice nenápadné, zato nepříjemné věci.
Jako následky kočičího škrábnutí. Horečka vyvolaná pouhým dotekem. Bylo to jako svědící místo, na které nemůžete dosáhnout, nemůžete se podrbat a ulevit si od nepříjemného pocitu. Freya se cítila jako v jednom ohni, měla dojem, že se každou chvíli samovolně vznítí a nezůstane z ní nic než hromádka popela a diamantů. Přestaň se na něj koukat, přikazovala si. Je to bláznovství, jen další z tvých nedobrých nápadů. Je to dokonce horší než tenkrát, kdy jsi oživila toho pískomila (tenkrát za to dostala od matky pořádně vyčiněno, jednak proto, že by to mohl zjistit někdo z Rady, a taky proto, že takový napůl oživlý domácí mazlíček není žádná legrace). Jdi ven a nadýchej se čerstvého vzduchu, přikázala si. A pak se vrať na večírek. Přistoupila k váze s růžovými růžemi a vdechováním jejich vůně se snažila udusit rozbouřené emoce. Nepomáhalo to. Pořád cítila, jak ji ten muž chce.
K čertu s ním, proč musí být tak hezký? Myslela si, že je už proti těmto věcem imunní. Takové klišé: vysoký, tmavovlasý a pohled­ ný muž. Nenáviděla ty nafoukané, arogantní hochy, kteří si mysleli, že ženy jsou tu jen proto, aby sloužily jejich nenasytnému sexuálnímu chtíči. A on představoval ten nejhorší typ. Proháněl se městečkem na harleyi, a ten jeho legrační účes, ledabyle upravený, střapatý, s ofinou přes oči a sexy vyzývavým kouřovým ná­ dechem… Vyzařovalo z něj ale i něco dalšího. Inteligence. Jeho pohled prozrazoval chytrost a mazanost. Měla pocit, že když se na ni poprvé podíval, přesně věděl, kdo je a jaká je. Čarodějka. Kněžka. Někdo, kdo nepochází z jeho světa, ale přitom je s ním spojený. Žena, kterou musí milovat, zbožňovat a zároveň se jí bát.
Zvedla oči od vázy s růžemi a zjistila, že na ni Killian stále upřeně hledí. Zdálo se, že celou dobu čekal jen na tuto chvíli. Pokývnutím hlavy ukázal k nedalekým dveřím. Opravdu? Právě zde? Právě teď? Na toaletě? Šlo o další klišé, které tak pasovalo k jeho motocyklu a póze rozmazleného frajírka? A co ona? Opravdu byla ochotná odejít na toaletu s jiným mužem – ke všemu s bratrem svého snoubence – uprostřed svého zásnubního večírku?

Byla. Freya se jako v mrákotách vydala vstříc nečekanému dobrodružství, na schůzku domluvenou pouhým pohledem. Zavřela za sebou dveře a čekala. Tvář, která na ni hleděla ze zrcadla, byla po­ krytá ruměncem a rozzářená. Freya byl tak šťastná, tak poblouzněná a vzrušená, že nevěděla, co má se sebou dělat. Kde vězí? Nechával ji čekat. Zdálo se, že Killian Gardiner dobře ví, jak se chovat k nemravným ženám.
Koule na dveřích se pomalu otočila a on vešel. Vklouzl dovnitř hladce jako nůž do másla a tiše za sebou zavřel. Jeho rty se zformovaly do úsměvu. Panter a jeho kořist. Vyhrál.
„Pojď sem,“ zašeptala. Rozhodla se. Už nechtěla čekat ani minutu.
A za dveřmi, přímo uprostřed večírku, vzplály růžové růže jasným plamenem.

druhá kapitola
Šedá myška

Stará panna. Upjatá šedá myš. Nepolíbená. Ingrid Beauchampová věděla, co si o ní lidé myslí. Viděla, jak si o ní pokradmu šuškají, když procházela knihovnou a odnášela vrácené knihy na svá místa v regálech. Za těch deset let si mezi zákazníky našla jen málo přátel. Většina ji považovala za přísnou a panovačnou. Nejenže nikdy nikomu neodpustila pokutu za pozdní vrácení, ale měla sklon poučovat zákazníky o správném zacházení s knihami, které měla na starosti. Jestliže někdo vrátil knihu se zlomeným hřbetem, politým obalem nebo oslíma ušima, dostalo se mu chladného pokárání. Stačilo, že rozpočet na provoz knihovny taktak pokryl běžné náklady, a Ingrid nechtěla, aby čtenáři zbytečně ničili knihy, o které se starala.
Na těžší manuální práci tu byl sice Hudson, ale i když zde Ingrid oficiálně pracovala jako archivářka, měla ráda fyzickou stránku téhle práce a nerada jen seděla celý den za stolem a věnovala se papírování. Ráda držela knihy v ruce, cítila jejich skutečnou váhu, hladila stránky zjemnělé opotřebováním nebo vyrovnala na­ křivo nasazený přebal. Skýtalo jí to také možnost hlídat knihovnu, probouzet flákače, kteří si sem zašli zdřímnout, a vyprovodit teenagery, kteří se muchlali mezi regály.
Muchlali. To byl divný výraz. Většina teenagerů se už dávno dostala dál a níž. Ingrid měla děti ráda. Teenageři, kteří přicházeli do knihovny a dožadovali se nejnovějších vydání dystopického a postapokalyptického žánru, u ní vyvolávali úsměv. Nezajímalo ji, co prováděli v pohodlí či nepohodlí svých domovů či neuklizených aut. Ačkoli si všichni rádi mysleli opak, dobře věděla, co je to být mladý, zamilovaný a bez obav – koneckonců bydlela s Freyou. Knihovna ale nebyla ložnice, bylo to místo, kde se čte, studuje a kde je třeba zachovávat ticho. A zatímco se děti snažily dodržovat to poslední pravidlo, byl někdy zrychlený dech ten nejhlasitější zvuk, který byl v knihovně slyšet.
Muchlování se každopádně netýkalo pouze teenagerů. Když jednou Ingrid procházela s vozíkem knih mezi regály, musela zpovzdálí nenápadně zakašlat, aby se pár středního věku stihl rozplést ze vzájemného objetí dřív, než k němu dojde.
Veřejná knihovna North Hamptonu stála na travnaté čtvercové ploše proti městské radnici a vedle městského parku a hřiště. Byla to úhledná, čistá, dobře vedená a dobře udržovaná budova na­ vzdory tomu, co dovolovaly skrovné finance. Městský rozpočet se spolu s obecnými úspornými opatřeními smrskl, ale Ingrid dělala, co bylo v jejích silách, aby měla knihovna stále dostatek no­ vých knih. Milovala všechno, co s knihovnou souviselo, a i když si občas přála, aby mohla mávnout svou hůlkou (ne že by to někdy udělala, ale kdyby) a uvést vše do pořádku – opravit ošoupané po­ hovky v čtenářském koutku, vyměnit stařičké počítače s archaic­ kými klasickými monitory, vybudovat malé jeviště s loutkovým divadlem pro vyprávění pohádek malým dětem –, ke štěstí jí stačilo cítit inkoustovou vůni nových knih a zaprášený odér těch starých, dívat se, jak skleněnými okny proudí dovnitř paprsky pozdně odpoledního slunce. Knihovna stála na lukrativním pozemku kousek od pláže. Místnost s kartotékou nabízela malebný pohled na oceán a Ingrid se tu a tam záměrně zastavila v jejím tichém zákoutí a dívala se na vlny, které se lámaly o písečný břeh.
Tentýž úchvatný výhled naneštěstí ohrožoval samotnou exis­ten­ ci knihovny. Starosta North Hamptonu vyslovil nedávno ne zrov­ na jemné narážky na to, že prodej lukrativního pozemku u pláže by byl nejsnadnější způsob, jak zaplatit narůstající dluhy města. Ingrid proti samotnému nápadu nic nenamítala, ale doslech­ la se také, že podle starosty by byl dobrý nápad zrušit knihovnu, protože spousta informací je již dnes k mání na internetu. Takové byrokratické zničení její drahé knihovny by bylo pro Ingrid tak zdrcující, že se na to bála jen pomyslet, a celé to dopoledne bojovala s pocitem frustrace a bezmoci.
Díkybohu nedošlo na Freyině zásnubním večírku minulou neděli k ničemu hroznému. Chvíli si Ingrid dělala starosti, poté co se z nevysvětlitelných důvodů vzňala jedna květinová dekorace, ale pohotový číšník uhasil plameny džbánkem ledového čaje a nikdo nebyl zraněn. Za ten oheň mohla samozřejmě Freya, na jejíž čarodějnické schopnosti měla nervozita neblahý dopad. Bylo pochopitelné, že zasnoubení takového významu bude mít na Freyu vliv, ale obvykle se lépe ovládala, především po stoletích života pod přísným zákazem. Teď byla Ingrid jen ráda, že je zpát­ ky v práci, v bezpečí rutiny svého každodenního všedního života a mezi známými věcmi, které jí poskytovaly uklidnění. Nebylo to tak dávno, co byl její život úplně jiný a měla vzrušující a neobvyk­ lou práci. To už ale byla minulost a Ingrid věděla, že nejlepší bude na ni příliš nemyslet.
Northhamptonská knihovna nebyla jen obyčejnou maloměstskou budovou chránící regály s knihami. Díky štědrému odkazu jedné bohaté a významné dámy ze sousedství chránila už od svého založení především nejpřednější sbírky architektonických výkresů v zemi, protože v okolním kraji si své domy postavila řada známých projektantů. Ingrid byla jako archivářka zodpovědná za uchování tohoto díla pro příští generace. Obnášelo to postavení parního stanu v místnosti, kde ležely rozvinuté plány. Jakmile byly zvlhčeny, vyrovnány a usušeny, schovala je pod plátno do vyhrazených šuplíků. Zrovna teď měla jeden nákres roztažený pod igelitovým příkrovem a starý papír vstřebával vlhkost. Archivářská práce byla zdlouhavá a náročná, proto si Ingrid ráda udělala přestávku, kterou vyplnila procházením mezi regály a zakládáním knih.
Tabitha Robinsonová, knihovnice středního věku, která měla na starosti knihy pro mladší dospělou populaci, chytrá a srdečná žena s vášní pro dětskou literaturu, se s Ingrid ráda zastavila na kousek řeči, když se náhodou potkaly v uličce mezi regály. Ingrid měla Tabithu ráda. Byla pracovitá, profesionální a brala svou práci vážně. Když zrovna nečetla knihy pro adolescenty na prahu do­spě­ losti, věnovala se své slabůstce – milostným románům s polonahými fešáky na přebalu. Historické zamilované románky s upoutávkou v podobě vnadných žen, jimž se z historických korzetů dere bujné poprsí, byly pasé. Teď bylo v kurzu mužské obnažené tělo. Každému co jeho jest, pomyslela si Ingrid. K jejím provinilým potěšením patřily historické ságy: hltala každou knihu, jejíž děj se týkal věčně znesvářených Tudorovců. Obě ženy si vyměnily obvyklé vtipné postřehy a městské klepy, tak jak to dělají dlouholeté kamarádky a kolegyně. Pak zazvonil Tabithin telefon. „Jejda! Volají mi z ordinace.“ Usmála se a rychle odcházela, až se cop splývající jí po zádech houpal sem a tam.
Ingrid vzala do ruky další knihu a chystala se ji zařadit – ach bože, další objemná bichle od jednoho místního autora, který byl něco jako literární škůdce. Ztropil povyk, když zjistil, že se jeho knihy hromadí v lepenkových krabicích před knihovnou, kde si je mohl kdokoli zdarma vzít. Ale co mohla dělat? V knihovně si nechávali pouze knihy, které se pravidelně půjčovaly. Ani jeho poslední knihu zatím nikdo nečetl a bylo zřejmé, že brzy bude odsouzena k věčnému odpočinku v krabici.
Ingrid se snažila dát každému autorovi férovou šanci. Vystavovala méně populární knihy na přední pult, doporučovala méně známé tituly těm, kdo se ptali, a dbala na to, aby si každou knihu někdo půjčil alespoň jednou. Víc už ale dělat nemohla. Tenhle spisovatel, nějaký J. J. Ramsey Baker (panebože, kdo to je, že má čtyři jména? – už dvě iniciály byly přespříliš), byl autorem knih Umírající symfonie, Temnota v jádru podstaty a zatím poslední vydané knihy Sloni obuvníkovy dcery, která byla jeho zoufalým pokusem o prosazení se v knižním klubu. I tahle kniha měla jen měsíc na to, aby se pokusila prodat příběh o slepém obuvníkovi z Libanonu devatenáctého století a slonech, které chovala jeho dcera, než výtisk skončí venku v krabici. Podle Ingrid by téhle knize nepomohla ani trocha kouzel.
Bylo opravdu moc zlé, že už nemohly provozovat magii. Byla to dohoda, ke které se upsaly poté, co padlo poslední soudní rozhodnutí. Už žádné létání. Žádná zaklínadla. Žádná kouzla ani lektvary, ani uhranutí. Musely žít jako normální lidé, aniž by používaly své mocné síly, své pozoruhodné, nadpřirozené schopnosti. Za ta léta se každá po svém naučily s tímto omezením žít. Freya spalovala svou nezměrnou energii na divokých večírcích, zatímco Ingrid si nasadila masku vážné a upjaté osobnosti, aby dokázala lépe potlačit magii, která v ní kypěla a hrozila, že každou chvíli vytryskne na povrch.
Ingrid došla k názoru, že nemá smysl žehrat na své nyní omezené možnosti, protože se s tím stejně nedalo nic dělat. Vztek a lítost všechno jen zhoršovaly. Proč doufat v něco, co nemůže být? Za ty stovky let se naučila žít jako tichá myška, drobná a bezvýznamná bytost, a málem sama sebe přesvědčila, že je to tak lepší.
Ingrid si uhladila pevný uzel vlasů v týle a odtlačila vozík zpátky ke zdi. Cestou do kanceláře si všimla Blakea Alanda, který si zrovna prohlížel nové výtisky. Blake byl úspěšný stavitel, který jako první vnukl starostovi myšlenku o prodeji knihovny, a přišel také s pěknou nabídkou, kdyby se město někdy rozhodlo knihov­ nu prodat. Asi před měsícem přinesl do knihovny svou firemní dokumentaci a Ingrid měla nelehký úkol mu jemně vysvětlit, že jeho projekty nejsou z estetického hlediska tak významné, aby si zasloužily archivaci. Blake to přijal dobře, ale co tak laskavě nepřijal, bylo její odmítnutí, když ji pozval na večeři. Nepřestával ale naléhat, dokud nakonec nesouhlasila, že s ním na večeři půjde. Domluvili si schůzku na minulý týden. Ten večer dopadl katastrofálně, protože pak na předním sedadle jeho auta musela odrážet nepříjemné výpady jeho dotěrných dlaní. Schůzka skončila oboustranným pocitem roztrpčení. To jemu mohla děkovat za tu nechutnou přezdívku „Ingridka frigidka“. Škoda jen, že stejně jak byl mrzký a dotěrný, byl také chytrý a sečtělý.
Pospíšila si, aby si jí nevšiml. Netoužila po dalším zápase s jeho dotěrnými chapadly. Freya má takové štěstí, že našla Brana, i když ona sama už celé roky věděla, že se s ním dá Freya dohromady. Už před stoletími to vyčetla ze sestřiny čáry života.
Ingrid ještě nikdy k nikomu nic takového necítila. Kromě toho, láskou se nedá řešit všechno, pomyslela si a pohladila dopisy, které měla složené v kapse.
V zadní kanceláři zkontrolovala výkres, o který se zrovna starala. Téměř všechny záhyby zmizely. Výborně. Schovala výkres do ploché krabice a další umístila pod napařovací zařízení. Na kartotéční lístek napsala jméno architekta a název projektu – experimentální muzeum, které nebylo nikdy postaveno.
Když se vrátila do své kukaně, uslyšela od vedlejšího stolu popotahování. Podívala se tím směrem a viděla, jak si Tabitha utírá oči a odkládá mobilní telefon. „Co se stalo?“ zeptala se Ingrid, ačkoli měla pocit, že už to ví. Jen jednu věci si Tabitha přála víc, než aby knihovnu navštívila Judy Blumeová.
„Nejsem těhotná.“
„Ach ne, Tab,“ řekla Ingrid účastně. Přistoupila ke kamarádce a objala ji. „Je mi to tak líto.“ Několik minulých týdnů byla Ta­ bitha naprosto optimistická, pokud šlo o výsledek dalšího umělého oplodnění. S posedlou jistotou tvrdila, že tentokrát to určitě vyjde, protože to byl jejich poslední pokus o rodičovství. „Určitě se dá ještě něco dělat.“
„Ne. Tentokrát to bylo naposledy. Další procedury si nemůžeme dovolit. Už tak vězíme až po uši v dluzích kvůli té poslední. Mož­ ná je to slepá ulička. Omlouvám se, vím, že je to sobecké, ale co je špatného na tom chtít jedno vlastní dítě? Aspoň jedno jediné?“
Ingrid se od začátku účastnila cesty, na kterou se Chad a Tabitha vydali: věděla všechno o umělém oplodnění (asistované nitroděložní inseminaci), hormonálních pilulkách, koktejlu na léčbu neplodnosti (Clomid, Lupron), v předem určených hodinách pomáhala píchat koňské injekce do Tabithiných hýždí. Věděla, jak moc oba touží po dítěti. Tabitha měla na stole fotografii sebe a Chada na luau při líbánkách v Koně na Havaji. Měli na sobě kýčovitě pestré havajské košile a kolem krku věnce z květin. To bylo před patnácti lety.
„Možná mi není souzeno být matkou,“ vzlykala Tabitha.
„Tohle neříkej! Není to pravda!“
„Proč ne? Už pro nás nemůže stejně nikdo nic udělat.“ Tabitha vzdychla. „Musím přestat doufat.“
Ingrid svou kamarádku ještě jednou pevně objala a vyšla z kanceláře. Tváře jí hořely a srdce divoce bušilo v hrudi, protože ze všech lidí na světě ona nejlépe věděla, že to, co Tabitha říká, není pravda. Existoval někdo, kdo mohl pomoct, někdo, kdo mohl Tabitě změnit život, někdo, kdo měl k Tabitě blíž, než si myslela. Mám ale svázané ruce, pomyslela si Ingrid. Nemůžu pro ni nic udělat. Ne bez porušení závazku dodržovat zákaz. Ne bez toho, že bych sama sebe vystavila nebezpečí.
Odešla na své místo za pultem a snažila se připadat si jako obyčejná knihovnice z malého města, která plní své každodenní úkoly. Svetřík měla dosud vlhký od slz své kamarádky. Jako kdyby nikdy předtím neměla vztek na situaci, ve které se nacházely, jako by se nikdy předtím nerozčilovala nad zákonem, který byl na ně uvalen. Dobře. Ale všechno je jednou poprvé.

Vydal: BB art; září 2012

Jeden komentář

  • Lili.en 26.9.2012na20.26

    Na tuhle knihu se chystám a už se těším, až jí budu držet hezky doma v ruce! :)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít