Jeaniene Frost: Noční lovci 2 – Jednou nohou v hrobě

Ukázky z knih / 1.8.2012 /

Poloviční upírka Cat Crawfieldová je nyní zvláštní agentkou pracující pro vládu s cílem zbavit svět nebezpečných nemrtvých. Stále využívá vše, co ji Bones, její přitažlivý a nebezpečný bývalý přítel, naučil. Když se ale Cat stane cílem nájemného vraha, jediný, kdo jí dokáže pomoci, je upír, jehož opustila.

Jeho blízkost v ní probouzí všechny dřívější pocity, od adrenalinu z boje bok po boku proti upírům, až po spalující vášeň. Avšak odměna vypsaná na její hlavu – hledaná: mrtvá či nemrtvá – znamená jediné. Její přežití závisí na spolupráci s Bonesem. A jakkoli se Cat snaží udržet jejich vztah na profesionální úrovni, pomalu jí dochází, že touha přetrvává. A že ji Bones tentokrát už odejít nenechá. (anotace)

Ukázka z knihy

Čekala jsem před rozlehlým, čtyřpatrovým sídlem, které v Manhassetu vlastnil pan Liam Flannery. Nešlo o společenskou návštěvu, to by při pohledu na mě poznal každý. Dlouhý plášť jsem si nechala rozepnutý, aby byly jasně vidět zbraň, podpažní pouzdro i odznak agenta FBI. Kalhoty i halenku jsem měla volné, aby se mi pod látkou nerýsovalo na deset kilo stříbrných zbraní, které jsem měla připevněné k pažím a nohám.
Na zaklepání mi otevřel postarší muž v obleku. „Zvláštní agentka Catrina Arthurová,“ představila jsem se. „Přišla jsem za panem Flannerym.“
Catrina nebylo mé pravé jméno, ale stálo na mém odznaku. Dveřník po mně hodil rozladěným pohledem.
„Podívám se, jestli je pan Flannery doma. Počkejte tu.“
Věděla jsem, že pan Flannery doma je. Také jsem věděla, že pan Flannery není člověk a že člověk není ani dveřník.
No, vlastně ani já jsem nebyla člověk, ale z nás tří mně jediné bilo srdce.
Po několika málo minutách se dveře znovu otevřely. „Pan Flannery vás přijme.“
To byla jeho první chyba. A pokud do toho budu mít co mluvit, stane se taky jeho poslední.
První, co mi problesklo hlavou, když jsem vešla do domu Liama Flanneryho, bylo: Páni! Stěny byly obložené ručně vyřezávaným dřevem, podlahu tvořil skutečně draze vyhlížející mramor, a kam až oko dohlédlo, interiér zdobily vkusně rozmístěné starožitnosti. Být mrtvý rozhodně neznamená, že si to nemůžete náležitě užít.
Místnost se naplnila mocí a mně vstaly chloupky na zátylku. Flannery nemohl vědět, že to dokážu vycítit a stejně tak poznat, že dveřník je ghúl. Možná vypadám průměrně jako úplně obyčejná žena, ale v rukávech si schovávám pár triků. A samozřejmě také několik nožů.
„Agentko Arthurová,“ ozval se Flannery. „Nejspíš jste tady kvůli mým dvěma zaměstnancům, ale policii jsem už vypověděl, co vím.“
Měl britský přízvuk, což v kombinaci s irským jménem znělo poněkud zvláštně. Už jen z tónu jeho hlasu mě lehce zamrazilo na páteři. Britský přízvuk pro mě znamenal mnoho vzpomínek.
Otočila jsem se. Flannery vypadal mnohem lépe než na fotce ze složky FBI. Bledá pokožka, průsvitná téměř jako křišťál, se v kontrastu k světle hnědé košili jako by třpytila. Pokud mám o upírech říct něco pozitivního, pak to, že mají úchvatnou pokožku. Liamovy oči měly čistě tyrkysovou barvu a kaštanové vlasy mu spadaly za límeček košile.
Byl to pěkný chlap. Ten svoji večeři určitě neděsí. Ale nejpůsobivější na něm byla aura. Vyzařovala z něj v chvějících se vlnách naplněných mocí. Nebylo žádných pochyb, že přede mnou stojí upír Mistr.
„Ano, jedná se o Thomase Stillwella a Jeroma Hawthorna. Úřad si cení vaší spolupráce.“
Jediné, co jsem chtěla touto zdvořilostní návštěvou zjistit, bylo, kolik lidí se v domě pohybuje. Natahovala jsem uši, jak to jen šlo, ale pokud jsem mohla říct, tak tady nebyl nikdo kromě Flanneryho, jeho ghúlího dveřníka a mě.
„Ale jistě. Cokoli, abych pomohl právu a pořádku,“ odpověděl a v hlase bylo slyšet skryté pobavení.
„Bude vám příjemnější popovídat si tady?“ zeptala jsem se a rozhlédla se, abych vypozorovala co nejvíce detailů domu. „Nebo byste dal přednost většímu soukromí v jiné místnosti?“
Pomalým krokem přecházel halou. „Agentko Arthurová, pokud si se mnou chcete promluvit soukromě, pak mi říkejte Liame. A skutečně doufám, že chcete hovořit o něčem zajímavějším, než je nudné téma Jeroma a Thomase.“
Rozhodně jsem měla v plánu si s ním popovídat, jakmile dostanu Liama do soukromé pracovny. Jelikož byl zapletený do smrti svých dvou zaměstnanců, objevil se Liam na mém seznamu úkolů, ačkoli jsem neměla v úmyslu ho zatknout. Obyčejní lidé na upíry nebo ghúly nevěřili, takže se s vraždícími jedinci nezacházelo klasickou právní cestou. Ne, byla zřízena tajná jednotka Národní bezpečnosti a její šéf Don pak poslal mě. Ve světě nemrtvých o mně kolovaly jisté zvěsti, to je pravda. Takové, které se během mé služby v jednotce ještě různě přikrášlily a narůstaly, ale jen jeden upír věděl, kdo doopravdy jsem. A toho jsem neviděla už více než čtyři roky.
„Liame, řekněte mi, že právě neflirtujete s federální agentkou, která vyšetřuje vaši spoluúčast na dvojnásobné vraždě.“
„Catrino, nevinný muž se o kola práva nestará, pokud jsou zatím slyšet jen v dáli. Přinejmenším mohu pochválit federální úřad za to, že poslal vás, abyste si se mnou promluvila. Jste překrásná žena. A také mi připadáte poněkud povědomá, ačkoli jsem si jistý, že bych si pamatoval, kdybychom se již někdy setkali.“
„Nesetkali jsme se,“ odpověděla jsem okamžitě. „Věřte mi, mě byste si pamatoval.“
Nemyslela jsem to jako lichotku, ale on se uchechtl, jako bych něco takového naznačila. Nezamlouvalo se mi to.
„To se vsadím.“
Ty namyšlenej grázle. Uvidíme, jak dlouho ti ten drzý úsměv vydrží.
„Zpátky k naší záležitosti, Liame. Promluvíme si tady, nebo někde v soukromí?“
Poraženě si povzdechl. „Pokud na tom trváte, pak budeme mít větší pohodlí v knihovně. Pojďte se mnou.“
Následovala jsem ho přes další okázalé a prázdné místnosti do knihovny. Brala dech, byl to pokoj plný stovek a stovek starých i nových knih. V prosklené vitrínce byly uchovány dokonce i svitky, ale mou pozornost zaujal velký umělecký kousek na zdi.
„Vypadá to… primitivně.“
Na první pohled to připomínalo dřevo nebo slonovinu, ale při bližším pohledu to vypadalo jako kosti. Lidské kosti.
„Vytvořili to Aboriginci, je to staré téměř tři staletí. Darovali mi to přátelé při mém pobytu v Austrálii.“
Liam přistoupil blíž a v tyrkysových očích se mu objevil smaragdový záblesk. Věděla jsem, co ta zeleň znamená. Chtíč i hlad se u upírů projevovaly stejně. V obou případech se jim oči rozzářily smaragdovou zelení a vycenili tesáky. Liam byl buď hladový, nebo nadržený, ale já neměla zájem uspokojit ani jednu z jeho tužeb.
Zazvonil mi telefon. „Slyším,“ zvedla jsem ho.
„Agentko Arthurová, stále vyslýcháte pana Flanneryho?“ zeptal se můj zástupce Tate.
„Ano. Měla bych být hotová do třiceti minut.“
Přeloženo: Pokud se do půl hodiny neozvu, Tate sem vrazí i s celým mým týmem.
Tate bez dalších řečí zavěsil. Nesnáší, když se snažím věci vyřešit sama, ale to je jeho problém. Flanneryho dům byl tichý jako hrobka, možná jí i byl, a už uplynul nějaký čas od chvíle, kdy jsem se naposledy postavila upířímu Mistrovi.
„Předpokládám, že vám policie řekla, že těla Thomase Stillwella a Jeroma Hawthorna byla nalezena téměř bez krve. A neměli žádná viditelná zranění, která by tuto ztrátu mohla způsobit,“ skočila jsem do toho rovnýma nohama.
Liam pokrčil rameny. „Má na to Úřad nějakou teorii?“
Měli jsme více než jen teorii. Věděla jsem, že Liam by uzavřel na hrdlech Thomase i Jeroma ranky kapkou své krve ještě předtím, než by zemřeli. A pak jen bum, a zůstanou tu dvě vysátá těla a žádná pozvánka na shromáždění upírů – pokud tedy sami nevíte, co hledat.
„Vy ji máte, že?“ opáčila jsem.
„Víš, jakou mám teorii, Catrino? Myslím, že chutnáš stejně sladce, jako vypadáš. Po pravdě jsem nepomyslel na nic jiného od chvíle, kdy jsi sem vešla.“
Neodporovala jsem, když Liam překonal vzdálenost mezi námi a zvedl k sobě mou tvář. Koneckonců tohle odvede jeho pozornost lépe než co jiného.
Rty měl stejně chladné jako já a vibrovaly energií, má ústa se tak pod dotekem těch jeho chvěla. Líbal skvěle, procítěně, věděl, jak polibek prohloubit. Na minutu jsem si dovolila si to užít – bože, čtyři roky celibátu mi už lezly na mozek – a pak jsem se rozhodla konečně ukázat, proč jsem přišla.
Objala jsem ho pažemi a za jeho zády si jednou rukou z rukávu druhé vytáhla dýku. V tu chvíli si mě přitiskl k sobě a ucítil zbraně pod látkou kalhot.
„Co to sakra…“ zamumlal a odtáhl se.
Usmála jsem se. „Překvápko!“ A pak jsem zaútočila.

Vydá: Fantom Print; srpen 2012
Překlad: Zuzana Ľalíková

komentáře 2

  • Clairol 2.8.2012na0.00

    Co,ona ho pustí k vodě,já teď dočítám jedničku a je to naprosto skvělé. Mimochodem úžasný překlad,děkuju i za všechny užitečné poznámky překladatelky,hodily se.

  • Axia 2.8.2012na0.00

    Děkuju a těší mě, že se ti překlad líbí :-)
    Ale číst ukázky k dalšímu dílu či jeho anotace, když není dočten díl předcházející… To se často bohužel takhle člověk připraví o překvapení, co se může skrývat na následující stránce…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít