František Kotleta – Fakt hustej nářez

Po několika měsících (resp. skoro dvou letech) netrpělivého čekání a pokukování do výloh knihkupectví jsme se konečně dočkali! Ano, opravdu se to stalo, staronový řezník z Bruntálu František Kotleta je zpátky! No vážně, nekecám! Frantovi se jakýmsi záhadným způsobem (zřejmě přes šifrované e-maily) podařilo zaslat z Brazílie v průběhu jeho tajné mise hotovou knihu k nám do Čech a je to fakt hustej nářez! Pardon… Fakt hustej nářez!

 

Je vidět, že Franta netráví svůj volný čas jen poflakováním se po barech, v nevěstincích, nebo uřezáváním hlav nevinných Brazilských trasvestitů. Své volnočasové aktivity zřejmě vyplnil i psaním epitafů a závětí svých obětí (z řezníka spisovatel, z recenzenta básník… no kde to žijeme?), a na úrovni jeho stylu je to opravdu znát. A když mluvím o úrovni, nemyslím tím jen slovní zásobu, stylistiku a další takové ty literární základy, co nás všechny učili ve škole. U knih podobného ražení jde především o styl, jakým hlavní hrdinové zabíjí… a jak říká staré známé úsloví, čím více, tím lípe.

Už v prvním díle trilogie Bratrstvo krve Franta dokázal, že se s ním musí na poli české fantastiky počítat. Akční scéna střídá akční scénu a na sentiment prostě není čas. Hlavně, ať teče krev a lítají střeva… celý Kulhánek. Fakt hustej nářez přichází krom hektolitrů krve a vyteklých mozků i s něčím novým, s emotivním cítěním, svědomím, výčitkami a strachem.

Ono to ale jinak ani nejde, příběh se totiž od prvního dílu trochu zamotal. Letitý upír Jan Bezzemek už nestojí proti invazivním mimozemšťanům Kartanům sám, popř. s celou upírskou rodinou, ale prakticky po celou dobu hrdinně bojuje po boku svých nejbližších, ať už jde o germánského upíra Gerharda, emo teenagerku Petru nebo černošského chlapce (ehm… spíš "chlapce") Dianu. S jejich pomocí se Janovi podaří vyhodit do vzduchu hlavní velitelství kartanských sil na Zemi, ale zaplatí za to cenu více než vysokou. V těle jeho upíří milenky se probudí prastará bohyně Sangot a začne se dožadovat vesmírné lodi, která by jí umožnila odcestovat zpět na domovskou planetu. Jan se tedy stává jejím podřízeným a figurkou na šachovnici, kde proti sobě bojují Kartani a Sangotina vůle (o lidech nemluvě, nemají v knize moc velkou roli…, asi jsme holt nepotřební).

Franta Kotleta se na svých cestách zřejmě naučil, že "zabíjím, kdy chci" není vždy nejlepší taktika a někdy se chtě nechtě musí přejít na "zabíjím, jen když musím". Tomu ostatně odpovídá i forma, jakou je kniha psána. Hrdinové si každou vraždu dobře rozmyslí (není-li v afektu nebo nutné sebeobraně) a akčních scén zde oproti prvnímu dílu mírně ubylo. I hlášky dostaly nový rozměr, neokupují takřka každou stránku, zato jsou ale více cílené a promyšlené. U někoho to může být na škodu, jiní se budou královsky bavit. Humorné hlášky střídají ještě humornější situace a čtenář se nenudí ani ve chvílích, kde se laicky řečeno nic neděje. Autor věděl, kdy skončit, kdy už příběh nenatahovat, a utnul ho takřka na poslední chvíli, což mu můžeme přičíst k dobru. Kulhánkovské natahování příběhu, dokud to jde a dokud je ještě někdo naživu, se tedy naštětí nekoná.

Těžko hledat v knize, kde proti sobě bojují upíři a mimozemštěni, nějakou realističnost. Franta si jednoduše vzal to nejlepší z Kulhánka, nanotechnologie z Crysis, přihodil pár malých žlutých parazitů á la Knightova Země upírů, nacpal je do obleků robokopů a ono to kupodivu funguje nejen v prvním, ale i v díle druhém. Jaký bude závěr trilogie, o tom si zatím můžeme nechat jen zdát, ale pevně věřím, že i kdyby Frantu v Brazílii zajali a usekali mu končetiny a hlavu, ten třetí díl dopíše, protože po takovémhle zakončením Fakt hustýho nářezu si to prostě nemůže dovolit nenapsat!

A jelikož má František své kontakty všude a tahle recenze se k němu určitě dostane, jdu si zamluvit první let někam na Aljašku…