Isaac Marion: Chutná těla

Život zombie není žádný med. Spíše by se dalo mluvit o latentní formě přežívání, ze které občas vytrhne jen společná snaha o dostatečný přísun čerstvého masa a mozků, protože ať už chcete nebo ne, člověk jakožto sociální tvor si formou vzájemného chrčení opravdu moc nepokecá…

Když se zamyslíme, kdo nebo spíše co by mohlo nahradit současnou upírskou vlnu, celkem logicky se nabízí vlkodlačí smečka, protože u zbytku ostatních notoricky známých příšerek lze jen asi stěží sepsat smysluplnou vztahovou linku. Pokud tedy budeme vycházet z předpokladu, že apokalyptická vize neslouží jen jako vhodné kulisy pro vytvoření více či méně vážně brané extrémní situace, se kterou se naši hrdinové budou muset vypořádat.

Isaac Marion však ve své prvotině zašel mnohem dál než ostatní – nejenom že nechal svůj svět zaplavit spoustou zombií, ale jednu z nich dokonce použil jako ústřední postavu pro svou vizi příběhu Romea a Julie na konci světa. Zní to slibně, dokonce moc, ironické hlášky na přebalu pěkně navnadí, a tak už nezbývá než se ujistit, zda si autor přeci jen neukousl příliš velké sousto.

Život zombie není žádný med. Spíše by se dalo mluvit o latentní formě přežívání, ze které občas vytrhne jen společná snaha o dostatečný přísun čerstvého masa a mozků, protože ať už chcete nebo ne, člověk jakožto sociální tvor si formou vzájemného chrčení opravdu moc nepokecá, paměť máte děravou jako cedník a jen pár šťastlivců, kteří u sebe v době vzkříšení měli doklady, si může být jisto svým jménem, o zálibách či povolání odhadovaných většinou dle oblečení ani nemluvě.

Prostě nuda k uzoufání, možná i proto se v našem hrdinovi při nájezdu na opevněnou kolonii živých pohne (zbytek?) svědomí, ušetří jedno z děvčat a snaží se ho nenápadně propašovat do nemrtvého tábora. Že si přitom musí na zombii počínat značně kreativně, aby mu ji ostatní nezakously, netřeba dodávat a příznivci decentního černého humoru si přijdou na své.

Romantická idylka však netrvá dlouho, nesourodý pár je odloučen a „R“ se navzdory svým soukmenovcům vydává hledat svou lásku, aby ji získal zpátky. Zní to divně, ale je to tak, a zatímco v první polovině knihy jsme sledovali, jak živý předstírá mrtvého, nyní je tomu naopak.

Určitě nemá smysl příběhu se zombiemi vyčítat, že je absurdní, ale zatímco ze začátku se Isaac Marion ještě držel v celkem rozumných (a logicky vysvětlených) mezích, představa nemrtváka bloudícího s trochou make-upu vojenským táborem už je (s přihlédnutím k faktu, že příběh byl prezentován jako horor) trochu příliš, ale nic proti tomu, třeba ve filmovém Soumraku mrtvých (Wright, Pegg, Frost) jsme názorně viděli, že to může velmi dobře fungovat, jenom by asi bylo vhodné čtenáře upozornit předem.

Na druhou stanu dostáváme do rukou příjemnou uzavřenou odpolední jednohubku, která rozhodně vybočuje z běžné žánrové škatulky, a záleží jen na vás, jestli přistoupíte na pravidla hry a pobavíte se, nebo v polovině Chutná těla odložíte. Pak se ale zase nedozvíte, jestli láska opravdu může v zombii znovu probudit člověka, nebo je tahle krásná představa jen chorým výplodem jedné hormony poblouzněné zahnívající mysli.

P. S.: Pozornému čtenáři nemůže uniknout, že autor má určitě rád víno a já osobně jeho výběr naprosto schvaluji!

Vydal: Argo; 2012

Koupit knihu