Jeaniene Frost: Noční lovci 1.5 – Setkání s Denise, 2. část

Od událostí románu Na půl cesty do hrobu uplynulo patnáct měsíců a Cat je nyní vedoucím týmu, který loví a zabíjí upíry. Při jedné takové operaci se prozradí ženě jménem Denise.

Celý den jsem trénovala s týmem ve výcvikovém sále a v deset opustila základnu. Napadlo mě, že jsem vlastně vůbec nic nejedla, takže místo abych zamířila rovnou domů, zastavila jsem se v rychlém občerstvení. Venku bylo chladno, ale přesto jsem se rozhodla, že si hamburger a hranolky vychutnám na lavičce v blízkém parku místo v autě. Jen vzácně jsem byla v noci venku jen tak, a ne kvůli práci. A ještě vzácněji jsem byla venku sama bez kohokoli ze svého týmu, kdo by mě sledoval.
Don nevěděl, že slyším člověka, kterého na mě nasadil, nebo to podivné syčení v telefonu, které prozrazovalo odposlech. O mých nadlidských schopnostech toho věděl hodně, ale přesto jsem mu několik věcí tajila. Jako například do jaké dálky slyším. Navzdory Donovým podezřením jsem neosnovala žádný ďábelský plán, ale některé věci je lepší si nechat pro sebe. Musela jsem uznat, že Don se za poslední měsíce trochu uklidnil. Teď jsem někoho mívala za ocasem jen několikrát do týdne místo každodenně.
Žvýkala jsem slané a dokonale osmažené hranolky a ptala se sama sebe, snad už po milionté, co právě teď dělá Bones. Ať je to cokoli, doufám, že je v pořádku. Možná je nemrtvý, ale to neznamená, že ho není možné zabít. A vzhledem ke způsobu jeho života ho chtělo v prach obrátit mnoho lidí. Prosím, Bože, ať je v bezpečí, modlila jsem se. Ať pochopí, proč jsem udělala, co jsem udělala, a ať ke mně za to necítí zášť. Nebo ať mě klidně nenávidí, pokud pak bude šťastnější. Jen ať je v pořádku.
Do noci někdo zakřičel. Zvedla jsem hlavu tím směrem a vydala se za zvukem. Tam. Za hustým shlukem stromů asi sto metrů v hloubi parku. Vytáhla jsem z pláště jeden ze stříbrných nožů, bez kterých jsem nikdy neopouštěla dům.
„Je někdo zraněný?“ křikla jsem do tmy. Možná šlo jen o projev vášně při tajné schůzce s milencem. Nebo něco podobně lidského. Plížila jsem se blíž.
Odpovědí mi byl jen srkavý zvuk. Bylo mi jasné, co se děje.
Když jsem se vynořila zpoza stromů, upír ani nezvedl hlavu z dívčina krku. Okamžitě jsem zaregistrovala dvě věci. Tohle není bezbolestná svačinka, tesáky má hluboko. A ani se neobtěžoval ji zhypnotizovat.
Dívčiny vytřeštěné oči mě tiše prosily o pomoc. Tady nešlo o dobrovolné dárcovství krve. Pokud by to tak bylo, otočila bych se a odešla, jako jsem to udělala už tolikrát předtím. Tohle bylo ale jiné. Šlo o pokus o vraždu.
„Hej, kámo,“ křikla jsem. „Já chutnám líp. Uvidíš.“
Upír se tlumeně do dívčina krku zasmál. Nebál se, proč by měl? Bilo mi srdce, dýchala jsem a byla jsem na něj sama. Podle měřítek nemrtvých není nikdo takový hrozbou – což se mi více než hodilo.
Zeleně zářící oči se zabodávaly do mých, když pomalu zvedl hlavu. Fajn. V dívčině tepně už nejsou žádné tesáky, které by ji mohly roztrhnout vedví.
„Udělám to.“
Vrhla jsem se na něj rychlostí, díky které se ze mě stala rozmazaná šmouha. Pan Tesák se ani nestihl zatvářit překvapeně, když jsem mu zabořila stříbrnou čepel do srdce. Jedno, dvě, tři otočení a nadobro nás opustil.
Vím, že se mou prací ze mě stal masový vrah, ale bože, jak já si to užívala! Jen málo věcí v mém životě mě dokázalo poslední dobou potěšit, ale každodenní výpravy za vraždícími bastardy, jako byl tady tenhle, mi dávaly sílu věřit, že můj život má stále smysl. Nemohla jsem být s Bonesem, ale mohla jsem chránit životy lidí. A jen kvůli tomu jsem se přinutila žít dál.
Dívka na mě nevěřícně zírala a pomalu se zvedala na nohy. Ze dvou ranek na krku jí v pravidelném tepajícím rytmu vytékala rudá krev. Rychle jsem zkontrolovala poranění a pak se sklonila a jediným prudkým trhnutím jsem upírovi utrhla ruku.
Dívka vykulila oči. Než stihla udělat něco pitomého, jako rozběhnout se navzdory krvácející tepně pryč, popadla jsem ji. Pak jsem jí ucpala dlaní ústa, aby nekřičela, a rozšklebenou stranou upírovy ruky jsem přejela rány na krku.
Zmítala se a její tep zněl v mých uších jako hlasité staccato. Několikrát jsem utrženou ruku zmáčkla, abych z ní dostala co nejvíce krve, protože se končetina začala pomalu rozpadat. Po chvíli jsem ten kus mrtvého upíra zvedla z dívčina krku a zkontrolovala ránu.
Krvácení ustalo a dvě ranky po tesácích zmizely. Spokojena jsem polorozpadlou ruku odhodila pryč.
„Jako kouzlem,“ zamumlala jsem. Pitomej Don a ty jeho předsudky. Nic, vůbec nic neléčí tak dobře jako upíří krev.
Sundala jsem jí dlaň z úst a pustila ji a chystala se, že spustím svou nacvičenou řeč o tom, kterak lidé po traumatu vidí věci, které neexistují. Ona mě ale předběhla.
„To byl upír, co?“
Zeptala se naprosto věcným tónem. Pomalu a opatrně jsem jí odpověděla a v duchu se ptala, jestli to je počátek hysterického záchvatu.
„Slečno, jste zmatená. Občas lidem po traumatické zkušenosti mysl…“
„Tys ho normálně probodla!“ přerušila mě. „Teda, páni. Za to ti dlužím alespoň pivko.“
Se stejně nevěřícným výrazem, jaký ještě před chvílí zdobil její tvář, jsem na ni zírala. Většina lidí poté, co jim někdo sežvýká kus krku, začne šílet. Nedloubou do mrtvého upíra botou a nesvěřují se, jak jim ten hajzl ani nekoupil drink, než si u nich pochutnal na tom svém.
Přešlápla jsem, nevěděla jsem, co dělat. Protokol nařizoval, že ji tu mám udržet, zavolat tým a pak svědkyni předat Donovi, který ji vezme na sedánku k partě vyškolených hypnotizérů, kteří jen čekají na zavolání. Přece jen nechceme, aby nám tu pobíhali lidé a křičeli „Upír, upír!“ a rušili tak noční klid, že?
„Musím to nahlásit,“ řekla jsem. „Odstranit tělo, posbírat důkazy…“ Co to se mnou je? Proč jí vlastně říkám, že to, co viděla, je skutečné?
Přikývla, jako by to celé dávalo smysl, a pak si kecla do trávy. Puls měla pravidelný, ačkoli trochu slabší, než je obvyklé. Když si dá pár tablet železa a pořádně se vyspí, bude v pořádku.
„Tohle je tvoje práce nebo co?“
Proč se nechová jako jakákoli jiná oběť, muž či žena, s kterou jsem zatím jednala? Vždyť ji přece málem sežral upír! Měla by křičet, brečet nebo se domáhat právníka. Prostě obvyklé věci.
„Už ses s upíry setkala?“ zeptala jsem se podezíravě. To by bylo dostatečné vysvětlení.
Zavrtěla hlavou. „Ne, tenhle je rozhodně můj první.“
„Tak jak to, že jsi tak klidná?“ nedokázala jsem si pomoct a vybuchla jsem.
Znuděně se na mě podívala. „Právě jsem se přistěhovala z New Yorku, kde můj bývalý přítel dělal taxikáře. Stačí ti to?“
Čekala jsem cokoli, jen tohle ne. Rozesmála jsem se. Ano, teď už mi to, jak klidně přijala existenci nemrtvých, dávalo smysl.
„Jsem Denise,“ představila se. „Jak se jmenuješ?“
Nevěřícně jsem jí řekla pravdu. „Cat.“
Usmála se. Ačkoli trochu roztřesený, přesto byl úsměv upřímný.
„Cat, vážně moc ráda tě poznávám.“

Kapitola třetí

Před Donem přistála hnědá obálka. Sedla jsem si do židle a položila nohy na hranu stolu. Jen málo věcí štvalo Dona tak jako tohle, a přesně proto jsem to také dělala. Ne že bych se musela bát, že mě vyrazí. Bože, jak já si to přála.
„Dovolíš?“ zeptal se Don kysele.
Usmála jsem se. „Je mi to takhle pohodlnější, takže je dolů nedám.“
Znechuceně se na mě podíval, ale zvedl obálku a víc už mé nohy na svém stole nekomentoval.
„Je skoro šest večer, předpokládám tedy, že tvá zpráva bude obšírná.“
Přikývla jsem a v židli se natáhla, zvědavá, jestli z něj dostanu nesouhlasné zaskučení.
„Venku ti pobíhá monstrum. Sedm prominentních mužů zmizelo přímo ze svých svateb a nikdo je už nikdy neviděl. Pokud nepočítáš občasný nález nějaké části těla. A podle všeho si všichni vzali tutéž ženu. Změnila jen účesy a styly oblíkání, ale móda, ta mrcha, se holt během několika staletí mění. Co naděláš.“
Don se zapřel do židle se spokojeným výrazem ve tváři. „Přesně jak jsem si myslel. Je to upírka, zabíjí muže ihned po svatbě.“
„Ne tak rychle,“ řekla jsem. „Není to upírka. Je ghúlka.“
Don povytáhl obočí. Na jeho vnějších špičkách mu zbývalo posledních pár chloupků. „Jsi si jistá?“
„Jistá jako smrt,“ odpověděla jsem. „Většina fotografií je staršího data – jak se kvalita techniky a fotografií lepšila, ona se o to víc snažila vyhýbat fotoaparátům. Ale ty nejnovější ti ukážou víc detailů. Vypadá jako člověk. Nezáří jí pokožka, takže pokud se každý den nečvachtá ve fontáně mládí, je to ghúlka.“
Don to zpracovával. Vypořádávat se s ghúly nebylo silnou stránkou naší organizace především proto, že to nebylo mou silnou stránkou. Bones mě naučil vše o upírech, ale ghúlové? Bones mi o nich řekl jen základy, jinými slovy, jak je zabít. Useknutím hlavy. A že se svých hlav vzdávají jen velmi těžko.
„Jak moc velký problém to znamená?“ zeptal se nakonec Don.
Pokrčila jsem rameny. „Výhodou je, že ghúlové nemají hypnotický zrak, takže se nemusíme bát, že by někomu vlezli do hlavy. Ale ostatní jsou jen negativa. Zaprvé, tahle slečinka jede jen po mužských. Už jsem se přestrojovala kolikrát, ale pokud nejsou naši kostyméři doopravdy talentovaní, tak muže předstírat nedokážu. Zadruhé, ona nekorzuje po barech a neloví snadnou kořist. Jde po boháčích, kteří na veřejnosti vystupují jen velmi málo a ještě méně mají členů rodiny. Zatřetí, ona je jen nesežere a nezmizí, ona si je nejdřív vezme. Předpokládám, že proto, aby se legálně dostala k jejich penězům, ale to nám hází zatraceně velkou kládu pod nohy. Nemůžeme procházet svatební oznámení v novinách s tím, že na její fotku třeba natrefíme.“
Don si začal tahat za obočí ještě usilovněji. Odolala jsem pokušení doporučit mu nůžky, aby se ho mohl nadobro zbavit.
„Takže říkáš, že s tím nic nezmůžeme?“
Sama sebe jsem se ptala na totéž už od chvíle, kdy jsem zjistila, proti čemu stojíme. Na jednu stranu, jak by řekl Bones, musíme bojovat v bitvách, které můžeme vyhrát. Je nemožné postavit všechny vrahy spravedlnosti, jakkoli si to každá oběť zaslouží, takže občas to musíme nechat být. Přežít do dalšího dne a tak dál. Na druhou stranu…
„Znamenalo by to dlouhodobou operaci, na kterou zatím není náš tým připraven,“ řekla jsem po chvíli. „Ale ano, něco s tím zmůžeme.“
Don spokojeně přikývl. „Tak jdeme na to.“

***
 
Dvaačtyřicet členů mého týmu na mě zíralo s různými stupni šoku v očích. Ne že bych se jim divila. Ne každý den se jich ptám, kdo se dobrovolně nabízí jako budoucí ghúlí manžel na sežvýkání.
Don stál za mnou, jaká vzácnost. Obvykle seznamuju tým s podrobnostmi další mise sama – pokud tedy nepočítáte ty rádoby tajné schůzky, kdy rozhoduje, kdo z nich mě bude příště špehovat. Ale v tomhle případě svou přítomností dokazoval podporu v této nebezpečné a potenciálně neproveditelné misi.
„Já to udělám,“ nabídl se Tate. Temně modrým zrakem přehlédl všechny muže. „Jsem tvůj zástupce, vezmu to riziko na sebe.“
Můj názor na něj se během těch patnácti měsíců změnil. Když jsme se prvně setkali, myslela jsem, že Tate je normální příklad nemyslícího vojáka, který měl v hlavě kus rozumu naposled, když se jako děcko rozhodoval, z které máminy bradavky si ucucne příště. Teď jsem už věděla, že Tate je člověk, který by v případě potřeby šel bosýma nohama do ohně, aby zachránil své lidi. Zatraceně, jediný důvod, proč poslední operaci vedl Juan, bylo, že Tate se stále léčil z vnitřního krvácení utrženého při poslední misi, kdy se snažil zachránit nového rekruta. Poté co si ho jeden nemrtvý podal, si Tate nesl vlastní střeva v náručí. Ten mladý voják stejně zemřel. Jak jednou přijdete o hrdlo, je těžké vás zachránit. Ale Tate se o to pokusil a to se počítalo.
Jo, Tate je neohrožený a tvrdý. A právě proto ho nemůžu vybrat.
„Ne,“ zamítla jsem. „Máš pravdu, Tate, jsi můj zástupce, takže riziko bys měl převzít ty. Ale jen v situacích, kdy já padnu a ty převezmeš mé muže. Ne na misi, kde si budeme muset hrát na ghúlí návnadu.“
„Juan na to bude perfektní… jakmile se probere,“ uchechtl se voják jménem Dave.
Další vojáci se rozesmáli s ním, ale mnou projel další osten viny za Juanův zdravotní stav. Ano, Juan měl skutečně zájem o ženy, řečeno hezky. Vhodnější by bylo označení děvkař.
Když tak na to myslím, pár dní v bezvědomí by mohlo Juana přivést k rozumu. Ale pokud se zítra nevzbudí, přislíbila jsem si, dám mu alespoň pintu své krve, a ať se jde Don se svými pravidly bodnout.
Přihlásili se další tři muži. Počkala jsem, ale nikdo jiný už ruku nezvedl. Poté jsem své tři dobrovolníky zhodnotila. Ne, ne Peter. Má vůči nemrtvým příliš předsudků. Jakmile se ho ta ghúlka pokusí políbit, pozvrací ji. Jeff, hmmm. Je to dobrý voják. Má zdravý přístup ke své práci, to ano, ale… Ne, na to můžeme zapomenout. Je sexy asi jako salátový sendvič.
Zbýval Edward. Byl to nový voják, proto jsem váhala, ale v boji se osvědčil, nechoval patologickou nenávist k nemrtvým a dalo se na něj dívat.
„Edwarde, ty,“ bylo jediné, co jsem řekla.
Polkl a přikývl. „Ano, madam.“
A teď ještě proměnit Edwarda v neodolatelného muže akorát tak k zakousnutí, jakému žádná ghúlí zlatokopka neodolá.

Konec.

Zdroj: frostfans.com

3 komentářů k článku: Jeaniene Frost: Noční lovci 1.5 – Setkání s Denise, 2. část

  1. Axia [30.7.2012]

    Trochu mě překvapilo, že má povídka takhle otevřený konec, ale snad se k tomu v dalších dílech Frostová vrátí, když v povídce je psáno, že je to akce trochu dlouhodobější. Zajímalo by mě, jak se případ vyvine.

  2. Renča [30.7.2012]

    Nepamatuju si, že by se k tomu vracela v některém z dílů, a četla jsem všech 6.

  3. Axia [30.7.2012]

    Velká škoda. Vím, že ghúlové v některém z dalších dílů sehrají důležitou úlohu, trochu jsem doufala, že tam zmíněn bude i tenhle případ.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít