Jeaniene Frost: Na půl cesty do hrobu – původní začátek, 2. část

Povídky / 23.7.2012 /

Jak dopadne první setkání Cat s upírem? A co na mladičkou Cat té noci ještě čeká? Čtěte dále.

Jeho hlas zněl svůdně a děsivě zároveň. Srdce mi bilo jako zvon, snažilo se prodrat skrz mé hrdlo ven. Po několik vteřin, které trvaly snad věčnost, jsem sledovala, jak se Anthony sklání k mému krku.
„Září ti oči,“ zašeptala jsem. „Hádej, co. Moje taky.“
„Co?“
Anthony ke mně vzhlédl ve chvíli, kdy jsem zaútočila. Ruka mi vylétla a s plnou silou jsem mu zabodla dýku do zad, mířila jsem do míst, kde jsem tušila srdce.
Zařval tak divoce, až se rozdrnčelo sklo okének. Pak se stáhl, snažil se dosáhnout na čepel ve svém těle. Držela jsem, věděla jsem, že pokud dýku pustím, je po všem. Se zuřivostí, kterou jsem ani netušila, že v sobě mám, jsem otočila ostřím, řezala jím ze strany na stranu. Anthony mě udeřil tak prudce, až okénko na mé straně pod nárazem mé hlavy prasklo. Pustila jsem dýku a on ji uchopil.
Kopla jsem ho, celým tělem jsem se zapřela o dveře. Jelikož obě ruce měl za zády, tvář měl nechráněnou. Botou jsem mu uštědřila řádný kopanec, hlava se mu zvrátila vzad. Když na mě opět letěla jeho pěst, vrhla jsem se vpřed a skrčená jsem se vyhnula jeho ráně. Vrhla jsem se po noži.
Do ramene se mi zakously tesáky. Zakřičela jsem, jak se Anthony snažil prokousat si cestu mou kůží až ke krku. Jeho pěst mě bila do zad, až jsem si byla jistá, že mám zlámaná všechna žebra. Bolest byla tak obrovská, že mi bylo jasné, že každou chvíli omdlím a už se neprobudím. Ale i pokud bych měla zemřít, možná, jen možná, ho vezmu s sebou.
Soustředila jsem se jen na tu dýku. Dvakrát jsem ji minula, než jsem ji opět popadla. Byla kluzká krví. Prsty jsem pevně uchopila křížek za jeho hlavu a ramena a zesílila stisk. A pak jsem jako šílená začala Anthonyho, který mi stále rval rameno na kusy a mlátil mě svými pěstmi, řezat hlava nehlava. S posledními zbytky síly jsem naposled zabořila ostří do jeho těla.
Náhle Anthonyho skus povolil, paže padly nehybně dolů a on se na mě v bezvědomí svalil. I přes neutuchající bolest jsem se usmála.
Má poslední myšlenka předtím, než mě pohltila temnota, byla Tohle je za tebe, mami.

***

Všechny vjemy se vracely velmi pomalu. Záda mě bolela. Leželo na mně něco těžkého. Nohy jsem měla zkroucené. Rameno bolelo. V ústech jsem cítila krev. Pořád jsem byla naživu.
Prudce jsem při té myšlence otevřela oči. První, co jsem viděla, byl Anthonyho obličej. Byl jako z grotesky. Ústa dokořán, jazyk vyvalený ven, a jeho rysy byly nějak podivně zhroucené a vysušené. Ležel na mně a já byla zkroucená pod tak divným úhlem, že jsem napůl ležela pod přihrádkou. Ta krev v mých ústech byla jeho, jelikož si našla cestičku přes jeho nahrbená záda až do mé pusy. Vyplivla jsem ji a zděšeně si uvědomila, že jsem jí trochu polkla.
Zatlačila jsem do těla nad sebou, ale nedokázala jsem ho odvalit. Zadýchaně jsem se natáhla za sebe a hmatala po dveřní klice. Ach, tady je. Ještě jedno zatáhnutí a dveře se otevřely. Táhla jsem se vzad, kroutila se, až jsem si získala dost místa a Anthonyho ze sebe skopla. Vypadla jsem z auta.
Ze svého posezu v hlíně jsem viděla, že auto vypadá jak po jatkách. Krev stékala po předním skle, po přístrojové desce i po sedačkách. Přidejte k tomu ještě rozpáraného muže vpředu a bylo jasné, že v tomhle autě do města ke svému náklaďáčku jet nemůžu. Nějak jsem tušila, že by mi policie neuvěřila, když bych jim řekla, že jsem uvnitř toho auta zabila upíra. Ale vážně, strážníku, on se mi pokusil vysát krev! Ne, lepší, když s tímhle na veřejnost nepůjdu. Dobře. No. Pokud teda nechci jít do vězení, měla bych se zbavit auta i mrtvoly. Ale jak?
Podívala jsem se na Anthonyho mrtvolu. Mohla bych ho spálit? I když udělat z něj pochodeň jen cigaretovým zapalovačem by bylo nejspíš docela těžké. Abych byla upřímná, trochu mě překvapilo, že okamžitě nevybuchl v obláčku prachu. Vždyť to tak bývá ve filmech. Musela jsem se přesvědčit, že ta věc v autě je vážně mrtvá, než se začnu zabývat, co s ní.
Vstala jsem a zapřela se o dveře. Z Anthonyho zad stále trčela dýka jako nějaká smrtící trofej. Se zašklebením jsem ho převalila, abych mu viděla do tváře.
Žaludek se mi zhoupl. Jeho tvář vypadala ještě hůř než předtím. Pokožka mu zešedivěla a popraskala, rty se stáhly nad zuby, ruce zakrněly v pařáty a hruď se mu propadla dovnitř. Pokud nebyl mrtvý, pak bylo jeho hraní hodno Oscara. Přesto jsem si chtěla být jistá, tak jsem se podívala na zadní sedačku, jestli tam nenajdu další zbraň. Částečně jsem se bála, že když vytáhnu tu dýku, Anthony vyskočí a napadne mě.
Na zadním sedadle nic nebylo. Nic, dokonce ani kartáček na zuby. V přihrádce byl jen techničák, který ale nebyl napsaný na Anthonyho Dansena, ale na jistou Felicity Summersovou. Krátce jsem se za Felicity pomodlila, ačkoli jsem věděla, že už je nejspíš pozdě. A pak, jako poslední, jsem nakoukla do kufru.
„Dobrý bože.“
Vydechla jsem to nahlas, tak šokovaná jsem byla. Kufr vypadal jako startovní balíček Hannibala Lectera. Byla tu sekera, velké odpadkové pytle, páska, lopata, náhradní oblečení a dětské vlhčené ubrousky. Ubrousky? V duchu jsem nad otázkou, co ty tu dělaly, pokrčila rameny. Ačkoli byl zbytek obsahu kufru děsivý, ubrousky se mi teď hodily. Už začínám myslet jako vrah.
Opět jsem se zachvěla, když jsem si uvědomila, že tohle si tu přichystal na mě. Krev mi tuhla v žilách vědomím, že všechny tyhle nástroje chtěl použít, až se bude zbavovat mého těla, tedy, kdyby to šlo podle jeho plánu. Pocítila jsem pomstychtivé uspokojení. Tenhle upír už nikdy nikoho nezabije. Jen se ještě ujistit, že je opravdu a nadobro mrtvej. Po chvíli uvažování jsem vzala do ruky sekeru.
Dvě hodiny nato jsem měla hotovo. Pot ze mě jen lil a měla jsem pocit, že i kdybych se sprchovala tisíckrát, nikdy si nebudu připadat dostatečně čistě. Ale bylo po všem. Anthonyho hlava byla pohřbená v lesích dobrý půlkilometr odtud. Jeho tělo jsem ukryla kilometr opačným směrem. Pokud tohle nezajistí, že se už nikdy neprobudí z mrtvých, pak nevím, jak to zařídit. Po chvíli dohadování sama se sebou, co s autem, jsem se rozhodla ho těmi dětskými ubrousky očistit, jak nejlépe se dalo. Pak jsem otevřela všechna okna a svrhla auto do jezera. S trochou štěstí se potopí až na dno a nikdo ho nikdy nenajde. S těmi myšlenkami jsem sledovala, jak se do auta valí voda a jak mizí pod hladinou. Pak jsem se podívala na sebe.
Džíny i triko byly na cáry. Svlékla jsem je, abych si na sebe navlékla oblečení, které si pro sebe přichystal můj vrah – a pak jsem jen zůstala zírat na své rameno.
Rána zmizela. Ano, pořád bylo rameno pokryté zaschlou krví, mou i upírovou, ale tam, kde ještě před hodinou byly otevřené rány po Anthonyho zubech, byla nyní jen hladká neporušená pokožka. Hlavou mi probleskla myšlenka a já si prohmatala žebra. Měla by bolet. Vlastně bych potom, co mě Anthony tak zbil, neměla být schopná udělat cokoli, co jsem udělala v posledních dvou hodinách. Ale cítila jsem se… dobře.
Zpanikařila jsem. Jak jsem se mohla tak rychle uzdravit? Jistě, když došlo na rozbitá kolena nebo škrábance, hojila jsem se rychleji než kdo jiný, ale tohle se mi ještě nikdy nestalo. Ach ne. Co když…?
Zoufale jsem si přitiskla prsty ke krku. S úlevou jsem zaklela, když jsem pod prsty ucítila pevný, silný puls. Pak jsem zadržela dech tak dlouho, jak to jen bylo možné, jen abych pak se zadýcháním lapala po doušcích vzduchu. Dobře, pořád jsem potřebovala dýchat a mé srdce stále bilo, takže ne, neproměnil mě v upírku.
Hlavou mi běhaly myšlenky. Mohlo na mě mít vliv jeho kousnutí? A co jeho krev? Kolik jsem jí asi tak polkla, když se mi dostala do úst?
Bylo toho moc, než abych nad tím mohla takhle unavená uvažovat. Později o tom popřemýšlím. Právě teď jsem potřebovala především zamaskovat vraždu. Zatahala jsem za vypůjčené triko. Bylo příliš dlouhé, ale móda bylo to poslední, co mě v tuhle chvíli zajímalo. Pak kalhoty, jejichž nohavice jsem musela shrnout a v pase utáhnout. Mé vlastní zakrvácené, zničené oblečení jsem nacpala do jednoho z odpadkových pytlů. Až budu daleko odtud, někde je pohřbím, ale nesmí to být nijak blízko od těla – tedy, jakékoli jeho části. Posledními ubrousky jsem si seškrábala zaschlou krev z rukou, tváře a ramen. Není divu, že je Anthony měl připravené, svou práci dokázaly odvést skvěle. Nakonec jsem si nacpala do kapsy kalhot kříž. Tak. Udělala jsem to nejlepší, co jsem mohla, abych se zbavila těla a zahladila všechny stopy. Doufala jsem, že nikdo nikdy nenajde ani upíra, ani to auto. Byl čas odtud zmizet. Čekala mě pořádně dlouhá procházka.

***

Když jsem zabočila na příjezdovou cestu k našemu domu, nad obzorem právě vykukovaly první paprsky slunce. Trvalo mi víc jak dvě hodiny, než jsem našla cestu ke klubu, pak další hodinu a půl cesta domů. Nikdy za svůj život jsem snad nebyla takhle unavená. Zvuk náklaďáčku musel probudit mou rodinu, protože po jednom vyšli všichni před dům. Mí prarodiče byli v nočních košilích, ale má matka měla na sobě totéž co včera. Očividně nešla spát. Úlevu na její tváři okamžitě vystřídal vztek a u okénka řidiče byla dřív, než jsem stačila vypnout motor.
„Kde jsi byla? Máš představu, kolik je hodin? Byla jsem nemocná strachem! A tví prarodiče taky. Zavolali policii! Co…?“
Zarazila se, když spatřila, že mám na sobě něco jiného, než v čem jsem včera odcházela. Ačkoli její oněmění trvalo jen chvilku.
„Čí jsou ty hadry, Catherine? Odpověz mi!“
Otevřela jsem pusu, že jí to řeknu, když ke mně přistoupil děda, popadl mě za ramena a zatřásl se mnou.
„Myslíš si, že tu můžeš běhat a dělat bůhvíco? Ty nesešleš hanbu na mou hlavu! Bylo to i tak těžké potom, co udělala tvá matka. Nebudu tu jen tak stát a sledovat, jak děláš to samé, ty –“
Zarazil se, když jsem ho chytila za zápěstí a stáhla ze sebe jeho ruce. Na vteřinu jsme se na sebe jen dívali, já unaveně a naštvaně, on překvapeně z toho, jakou sílu můj stisk měl. Pak jsem se k němu otočila zády a přistoupila k matce. Zalovila jsem v kalhotách. Přinesla jsem pro ni suvenýr.
„Natáhni ruku.“ Můj hlas zněl drsně, ale oči byly unavené.
Chvíli se na mě jen dívala a pak napřáhla ruku. Vložila jsem jí do dlaně malý těžký předmět.
„Tady vidíš, kde jsem byla a co jsem dělala. Jsem dost silná a vím, co to obnáší, takže v tom budu ode dneška pokračovat. To ti slibuju.“
Bez mrknutí zírala na jediný zakřivený tesák, po tvářích jí kanuly slzy. Pak ke mně vztáhla ruku a pohladila mě po tváři s něhou, jakou mi nikdy dřív neprojevila. Nakonec si mě přitáhla do náruče.
Rozplakala jsem se, protože konečně, poprvé za celý můj život, na mě byla hrdá.
Přikročil k nám děda. „Co se tu do všech pekel děje? Justýno, já s tou holkou ještě neskončil.“
„Ale ano, skončil.“
Tón jejího hlasu byl tak nesmlouvavý, že na ni děda zůstal zírat, jako by jí přímo na místě narostla další hlava. Než znovu promluvila, objala mě kolem ramen.
„Nech ji na pokoji, udělala správnou věc. Jsem její matka, jsem za ni zodpovědná, a pokud řeknu, že je to v pořádku, tak to v pořádku je.“
Pak mě stále s rukou kolem ramen odvedla k domu. Prarodiče nás sledovali pohledem, ale nesnažili se nás zastavit. Matka se nikdy předtím nepostavila proti jejich přání, takže byli stejně překvapení jako já. Věděla jsem, že si tenhle okamžik, kdy se za mě postavila, budu do konce života pamatovat, ale neměla jsem sílu, abych se tím dál zabývala. Jakmile se dostanu k sobě do pokoje, padnu do postele a odpadnu.
Později jsem se vzbudila a najedla se, jako by se nic nestalo. A prarodiče se už o tom nikdy nezmínili.

1. část
Zdroj: frostfans.com

Žádné komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít