Diskuze s Jeaniene Frost

Před několika dny přijala spisovatelka Jeaniene Frost pozvání svých čtenářů z diskuzní skupiny na Goodreads na online setkání s fanoušky. Ti během dvou hodin mohli položit Jeaniene otázky týkající se její tvorby. Přinášíme vám výběr z těchto otázek a odpovědí. Článek neobsahuje spoilery.

Kde jste vzala inspiraci na svou první knihu?
Nápad na příběh Cat a Bonese ke mně přišel ve snu. Vždy jsem měla velmi živé sny a jako teenager jsem si je navykla sepisovat a odvozovat od nich (povětšinou nedokončené) příběhy. Každopádně zhruba v době, kdy jsem se tak trochu nervově sesypala, že mi bude už třicet a zatím jsem ani o krůček nepostoupila k dosažení svého cíle stát se spisovatelkou, se mi v noci zdál sen, v němž jsem viděla, jak se poloviční upírka hádá s upírem o tom, proč ho před lety opustila. Ve snu jsem věděla, že ta žena upíra stále miluje a nikdy od něj nechtěla odejít, ale neměla jinou možnost. Také jsem věděla, že ten upír ji léta hledal a nehodlal to nechat jen tak být. Když jsem se probudila, pořád jsem na ten sen myslela a přemýšlela, kdo byli ti dva a jak se dostali do té chvíle, v které jsem je viděla. Navíc – upír a poloviční upírka spolu jako pár? Jak se to stalo? A z odpovědí na tyto otázky pak vznikla má první kniha, Na půl cesty do hrobu.

Jak vymýšlíte nové zápletky? Co vás inspiruje – v psaní i v životě?
V době, kdy začínám pracovat na knize, mám už hlavní zápletku vymyšlenou. Jen ty podružné zápletky vznikají samy až při psaní. A inspirace ke mně přichází odevšad. Tím to nechci nějak zlehčovat. Pro příklad, před pár lety jsem viděla na History Channel pořad o pálení kořalky a to mě inspirovalo k vytvoření postavy Winstona, nadrženého ducha-alkoholika. Jindy jsem prošla kolem cedule s názvem ulice a ten název jsem využila coby jméno jednoho z mých padouchů. Takže inspirace ke mně skutečně přichází odevšad.

Nakolik si zjišťujete informace o místech/městech/zemích, kde se odehrávají vaše příběhy?
V krátkosti, hodně. A přesto mnoho z toho, co zjistím, se v konečné verzi románu neobjeví, protože mi to nakonec přijde jako zbytečné zahlcení příběhu možná až nudnými informacemi. Vyvaruju se tak nebezpečí, že pokud budu psát o něčem, o čem toho moc nevím, pak to ve výsledku příběhu jen ublíží. Na většině míst, o nichž píšu, jsem nikdy v životě nebyla, ať kvůli času nebo penězům. Jsem většinou závislá na pravdivosti informací na internetu, v knihách, v dokumentech nebo v článcích. Nikdy mi to nedá dokonalý obrázek místa, to je jasné. Ale kvůli každé knize strávím několik desítek, ne-li víc, hodin průzkumem dané oblasti.

Jaký průzkum jste si udělala o kdysi žijícím Vladu Tepeši, když jste se rozhodla stvořit svou postavu Vlada?
Když jsem v knize poprvé zmínila Vlada, vzhledem k tomu, že to měla být jen vedlejší postava série, moc velký průzkum jsem neprovedla, protože jsem nechtěla být ovlivněná tím, co s touto osobností udělali jiní autoři. Našla jsem různé prameny ukazující Vlada jinak než jako proslulého knížete Drákulu a to se mi zalíbilo, tak jsem to využila. O skutečném Vladu Tepeši jsem si zjistila mnohem víc, až když jsem věděla jistě, že chci mít z Vlada hrdinu nové série. A o jeho minulosti se dozvíte víc ve Once burned, v prvním dílu jeho vlastní série.

Naprosto jsem si zamilovala První rudou kapku. Postava Spadea mě vždy fascinovala. Napadlo mě tedy, zda se někdy dočkáme dalšího příběhu o Denise a Spadeovi.
Denise i Spadea potkáte jako vedlejší postavy v průběhu série, ale nemám v plánu jim opět věnovat samostatnou knihu. Jejich příběh se mi psal skvěle, ale z každé knihy nemůže vzniknout samostatná série (ačkoli bych si to někdy přála).

Bude mít opět vlastní knihu Mencheres?
Další román s Mencheresem a Kirou nemám v plánu. Nechápejte mě špatně, z Věčného polibku temnot jsem nadšená, ale některé příběhy mají zůstat jednorázové. A takový je i ten jejich.

Dočkáme se knihy, kde uvidíme Cat jako teenagerku?
Ve vzpomínkách se do dob jejího dospívání vrátíme ve čtvrtém dílu, Destined for an Early Grave (prac. název Předurčena do hrobu – pozn. překl.). V tuhle chvíli nic víc z jejího dospívání ukázat neplánuji.

Dočkáme se novely nebo románu, kde budou z pohledu matky ukázána Catina léta dospívání a jak Justýna vychovávala Cat v konzervativním prostředí amerického venkova?
Ten nápad se mi vlastně docela zamlouvá. V postavě Justýny je toho víc, než kolik jsem zatím byla schopná ukázat, ale v tuhle chvíli jsem po ramena v datech uzávěrek. Ale třeba se jednoho dne dočkáme.

Upíři můžou mít různé zvláštní schopnosti. Mají je i ghúlové?
Někteří ghúlové ano. Jejich nejdůležitější vlastností je ale fakt, jak těžko jdou zabít. V porovnání s tolika způsoby, jak lze zabít upíra, jsou ghúlové mnohem hrozivější.

Když Bones řekne „Zeptej se mě, jestli se třpytím, a já tě na místě zabiju.“ (v 5. dílu série – pozn. překl.)… To jste si tak trochu utahovala ze Stmívání, že?
No, neřekla bych, že jsem si utahovala zrovna ze Stmívání. Měla jsem v úmyslu v té scéně odkázat na nějaký prvek popkultury a Stmívání je ze všech stran tak propíraná věc, že se dá považovat za prvek popkultury. V První rudé kapce jsem také odkazovala na rozchod Rosse a Rachel ze seriálu Přátelé a porůznu po sérii najdete odkazy na další zástupce popkultury. V knize, kterou právě píšu, se hlavní hrdinka sama připodobňuje ke Glumovi z Pána prstenů, protože i ona slyší v nitru ošklivý hlas své odvrácené stránky.
Říkávám, že dokud se před nás nepostaví skutečný upír a neřekne, jací upíři doopravdy jsou, pak je autorovi vše dovoleno. Chcete mít třpytící se upíry bez tesáků? Jděte do toho. Chcete, aby z nich byly stvůry jako z nejhrůznějších hororů? Jděte do toho. Chcete, aby byli něco mezi tím? Stejná odpověď: jděte do toho. Na psaní paranormální fikce je nejlepší skutečnost, že si vytváříte vlastní pravidla, svůj svět, své postavy. Jasně, čtenáři mohou dát přednost jednomu úhlu pohledu nad jiným, ale není to skvělé, že mají tolik možností, z čeho vybírat? Když jsem byla dítě, všichni upíři bez rozdílu znamenali zlo. Jiný pohled na ně nebyl. A za tuhle změnu paradigmatu jsem neskutečně vděčná.

Jak dáváte dohromady své postavy?
V krátkosti o tom, jak píšu své postavy, musím říct, že především o nich pořád přemýšlím. Pak z nich ukážu tolik, kolik jen je možné, aniž bych knihu zahltila zbytečnými detaily a informacemi.
Pokud je pro vás těžké popsat svou postavu, pak vítejte v úžasném světě spisovatelství. Vzít příběhy a postavy, které nosíte v hlavě, a sepsat je na prázdnou stránku papíru do podoby něčeho, co se, doufejme, ukáže jako dobrý a zábavný příběh, je těžké. Pořád mi píší začínající spisovatelé a říkají: „Je to tak těžké! Jak jste to dokázala obejít?“ Odpověď je, že jsem nic neobešla. Prošla jsem si touhle fází tak jako každý jiný.

Jsou vaše postavy založené na skutečných lidech?
Při psaní postav nemyslím na nikoho skutečného. Všechny postavy pocházejí z mé hlavy. A zatím jsem nepotkala nikoho, kdo by přesně odpovídal mým představám o nějaké postavě. Bohužel jsem tak ani za celý svůj život zatím nepotkala nikoho jako Bones. Občas někdy, když už kniha vyjde, potkám někoho, o kom mi v hlavě prolítne myšlenka „Ach, ten/ta by byl/a úžasný/á ____“, ale nikdy to není naprostá shoda. Spíš je to „Ten člověk mi některou svou vlastností připomíná postavu XY.“
Například jsem nedávno v jednom zápisu na blogu napsala, že postava Leily ze série o Vladovi vypadá trochu jako kříženec mezi Megan Fox a Katie McGrath a že Vlad by mohl být podobný kříženci Thea Theodorise a Michaela Fassbendera. Ale jestli na ty herce myslím, když píšu své postavy? Ne, ale čtenářům tak napomáhám vidět jednotlivé postavy alespoň trochu tak, jak je ve své mysli vidím já.

Je postava Bonese založená na postavě Angela ze seriálu Buffy? S dcerou se na ten seriál po letech díváme a vidím v něm mnoho podobností – věk, tělo, sex-appeal.
Ne, Bones není odvozen od Angela z Buffy. Není odvozen od nikoho konkrétního. Tak jednou do týdne mi někdo řekne „Ale postava Bones je naprosto jistě inspirovaná ____!“ a to prázdné místo se pak doplní různými jmény, záleží na tom, kdo mi to říká. Slyšela jsem už, že jsem ho „naprosto jistě“ musela založit na Angelovi, Spikeovi, Jean-Claudeovi, Ericu Northmanovi, Edwardovi – tom blonďatém upírovi z Bladea, Legolasovi, Luciusi Malfloyovi z Harryho Pottera, Lestatovi… a seznam může pokračovat. Na to lidem říkám: „Pokud se vám líbí vidět Bonese jako tuhle postavu, pak si ho tak užijte po libosti. Vy jste čtenář. Vy držíte otěže.“

Čím povzbuzujete své soustředění nebo náladu na psaní?
Pro každou knihu, kterou napíšu, si vytvářím playlisty písní. Brzy na svůj web pověsím seznam skladeb, které jsem poslouchala při psaní Once burned. Bylo to víc jak 80 písní, to je docela dost.

Kolik toho průměrně za den napíšete?
To je různé. Začátek knihy, který je pro mě nejtěžší, píšu pomalu, tak stránku, dvě. Ke konci knihy už je to i šest, sedm stránek za den.

Jak náročné je dotlačit knihu k vydání?
Na to existuje několik odpovědí. Pro některé je to relativné snadné. Jiným to zabere léta, desetiletí, nebo se jim nikdy tento sen nevyplní. Nejtěžší na tom, když chce člověk začít psát, je, že neví, do které z těch skupin bude patřit. Proto říkám všem začínajícím autorům, aby psaní hlavně milovali. Pokud budete psaní milovat jen pro to psaní, pak i kdyby vám dílo nikdy nevydali, nebude to pro vás ztracený čas.

Chystá se seriál nebo film podle vašich knih?
To bohužel ve svých rukách nemám. Museli by mi zavolat z Hollywoodu. A to se zatím nestalo.

Dočkáme se víc než devíti oznámených knih o Cat a Bonesovi?
Je mi líto, musím říct, že ne. Už od začátku série jsem věděla, jak skončí. A každý díl přivádí Cat i Bonese blíž ke konečnému rozřešení. Mimoto, zaslouží si po těch letech odpočinek od mé klávesnice, ne? (směje se)

Jaké máte plány do budoucna? Chystáte novou sérii?
Jedinou novou sérií, kterou chystám, je série Night prince (Princ noci – pozn. překl.) o Vladovi a Leile. Také musím dokončit sérii o Cat a Bonesi. A potom… Mám několik nápadů, ale nic konkrétního. Kdo ví? Třeba mě do té doby něco cvrnkne do nosu.