Clive Barker: Noční rasa

Když Laser nedávno kanibalskými orgiemi od Jacka Ketchuma zahájil novou edici „Moderní díla hororu“, konečně to po dlouhé době začalo vypadat, že můžeme sci-fistům a fantazákům přestat závidět pravidelný přísun kvalitního čtiva. Osobně bych sice místo moderní zvolil raději název klasická, protože oba vydané svazky mají na pultech světových knihkupectví již nějaký ten pátek za sebou, ale to nijak nesnižuje jejich úroveň, zvlášť když je pod druhou knihou podepsána taková ikona, jakou je Clive Barker.

V tomhle případě ani nijak nevadí, že Noční rasa je reedicí prakticky nesehnatelného titulu kdysi vydaného pod názvem Cabal. Mnohem důležitější je totiž pro všechny čtenáře informace, že si za slušný peníz mohou doplnit knihovničku solidní řezničinou, a i když kniha lehce doplňuje známý svět slavných Knih krve, lze jí bez obtíží číst i samostatně.

Další dobrou zprávou (i když tady asi záleží na úhlu pohledu) je, že díky rozsahu delší novely není v příběhu místo na žádnou zbytečnou vatu a hned od prvních stran děj příjemně sviští kupředu.

Boone totiž poměrně záhy během pravidelného sezení se svým terapeutem přichází na to, že jeho temné fantazie nemusí být pouze výplodem jeho choré mysli, a i když si to nechce připustit, s největší pravděpodobností má na svědomí pěknou řádku vykuchaných mrtvol, takže mu nezbývá než hledat útočiště v tajemném Midianu, místě mezi dvěma světy, které obývají pouze jemu podobní vyvrhelové. Do opuštěného města prapodivného panoptika (polo)mrtvých příslušníků Noční rasy jeho stopy následují i další – nekompromisní strážci pořádku, pomatení katoličtí kněží a v neposlední řadě Boonova přítelkyně Lori, která se snaží zjistit, proč vlastně zmizel, a dokázat jeho nevinu, aby v závěrečné epické bitvě mezi zlem a větším zlem většina z nich skončila značně nepěkně.

Jak s oblibou říká Miroslav Žamboch, příběhy jsou buď dobré, nebo špatné, takže v závěrečném hodnocení nemá cenu přivírat oči kvůli slavnému autorovi nebo knihu nijak nekriticky vynášet do nebes jako přelomové dílo žánru, který se od roku 1988 přeci jen trochu posunul a v současné odnoži populární městské fantastiky by tak Noční rasa mohla lehce zapadnout.

Na druhou stranu o její nadčasovosti nejlépe svědčí fakt, že i nyní můžeme rovnocenně srovnávat – celkem logicky chybí Gaimanovská poetika Knihy hřbitova, oproti Greenově Noční straně je však Barker rozhodně lepší spisovatel a to vše ještě pěkně zabalené v lákavém krvavém kabátku. Prostě poctivá žánrovka na ukrácení cesty na Festival fantazie se vším, co k tomu patří – a to vzhledem k nepříliš pestré nabídce čistokrevného hororu není zrovna málo.

Vydal: Laser-books; 2012