Gordon Andrews: Curran, Kate a horká lázeň

Pro třetí díl série o žoldačce Kate Danielsové Magie útočí si spoluautor Gordon Andrews připravil už jednu scénu z pohledu Currana, Pána šelem. Vyslyšel ale prosby fanoušků série, a my se tak nyní můžeme Curranovýma očima podívat na scénu, kdy s Kate po boji v Aréně odpočíval v horké lázni.

Záda mě bolela jako čert. Dostal jsem se z Kateiny klece a jel za ní na Hry. Jako obvykle tam naprosto všechno podělala a já to po ní musel uklidit.
Musel jsem ale uznat, že na mě udělala dojem. Jakýmsi způsobem přesvědčila mé lidi, aby porušili můj první zákon. Následoval ji dokonce i Doolittle. Takže jsem je buď mohl všechny zabít, nebo je udržet naživu. Nebylo co řešit. Jenže uvědomovat si to nijak nepomohlo ranám na zádech, aby se hojily rychleji.
Náš první boj byl snadný, hadí žena, šermíř a bizonodlak. Dali pronesla kletbu, Kate zmlátila protivnici do bezvědomí a bizon, velký a tupý, zakopl o mou nohu a zlomil si krk. Druhý boj už tak snadný nebyl. Dali překonala sama sebe. Tygřice sejmula starého upíra. Jsem si jistý, že později v soukromí to Jim náležitě ocenil. Dostal jsem trola. Kate si užívala s golemem tak dlouho, až jsem jí musel přijít na pomoc.
Byl to stříbrný golem.
Krvácela z rány na boku a vypadala, že by se jí hodila trocha pomoci. Když jsem na něj šel zezadu, napral do mě stříbrné bodliny, až jsem byl jako velký šedý jehelníček. Držel jsem ho a ona mu zatím probodla oko svým mečem. Byla to dobrá rána.
Sice mi přímo nepoděkovala, ale vyndala ze mě to stříbro. Pálilo to jako samo peklo a trvalo to neuvěřitelně dlouho. Kate byla nasraná. A proč prý jsem skákal na toho golema a že to měla pod kontrolou a podívej se na ty díry ve svých zádech. Když skončila, beze slova zmizela. Čekal jsem, dokud nebude z doslechu, a pak jsem dobrých pět minut vrčel a nadával. Jsem si jistý, že už mě někdy zranili i hůř, ale nemohl jsem si vzpomenout, kdy to bylo.
Teď jsem se cítil lépe. Nastal čas ji najít a trochu si popovídat. Museli jsme probrat pár věcí. Důležitých věcí.
Začal jsem v centrální ložnici. Jim a Dali byli pryč – jejich lůžka byla prázdná. Andrea a Raphael byli ve vedlejší místnosti. Slyšel jsem jejich tlumené hlasy.
Derek ležel na své posteli, tvář ukrytou za starým paperbackem, na jehož obálce byl potetovaný muž. Doolittle seděl v křesle a četl Casino Royal.
Oba ke mně vzhlédli. Derek se začal zvedat.
„Nenamáhej se. Co to krucinál čtete?“
„Jack zvaný Had a komando Zmijí.“
Co to sakra…
„Snažil jsem se mu vnutit na čtení něco vhodnějšího,“ ozval se Doolittle, „ale on se rozhodl pro brak.“
„Čteš román o zženštilém britském snobovi,“ opáčil Derek.
Chvíli jsem se na něj díval. Měl by si ten čenich srazit z výšin trochu na zem.
Sklonil hlavu. „Omlouvám se.“
„Je to klasika,“ řekl Doolittle.
Opustila jsem je a vykročil halou, brodil jsem se skrz směsici pachů. Pot, krev, další pot… Kate. Sladká vůně. Zhluboka jsem se nadechl a podržel vůni v plicích. Čas na lov.
Její vůně se vznášela halou. Následoval jsem ji. Vedla mě do dveří tělocvičny, kde zesílila a pak se rozptýlila. Musela se tu nedávno protahovat, ale za tu dobu sem přišla spousta jiných a zanechala zde vlastní pachy. Několik vteřin jsem jen čenichal. Achhh, tady ji mám.
Stopa mě vedla přes tělocvičnu dál halou, ke dveřím stráženým rudým gardistou. Ve dveřích bylo malé okénko. Podíval jsem se skrz.
Vířivka. A dlouhé tmavé vlasy. Mám tě.
Nejspíš ještě soptí, protože mě zranili, tak jsem zašel do kuchyňky, z ledničky vytáhl několik piv a vrátil se do místnosti s vířivkou.
„Dar na usmířenou.“ Hmm, dobrý pivečko, vždyť víš, že to chceš.
Kate natáhla ruku a vzala si Coronu. Vzala ji z mé ruky. Zatím dobrý.
Než si sundám ručník a vklouznu do lázně, ze zdvořilosti ji musím varovat. Nechtěl bych, aby omdlela a utopila se. Jistě, pokud by šla pod vodu, bude mi ctí ji vytáhnout a dát jí umělé dýchání. Uvědomil jsem si, že na sobě nemá podprsenku. Podíval bych se jen krátce. Jsem gentleman, ne světec.
„Hodlám si sundat ručník a skočit do vody,“ řekl jsem. „Raději tě varuju předem.“
„Už jsem tě viděla nahého.“
„Nechtěl bych, abys s křikem utekla nebo něco podobného.“
„Moc si fandíš.“
Odložil jsem ručník a vkročil do vody. Vypadala napjatě a obezřetně. Škoda. Už jsem se chystal na záchrannou misi.
„Jak jsou na tom tvá záda?“ zeptala se.
„V pohodě,“ zalhal jsem. „Díky.“
„To nestojí za řeč.“
„A co tvůj bok? Nebolí?“ Věděl jsem, že ji bolet musí, stejně jako ona věděla, že v hrudi a zádech mě stříbro pálilo jako oheň.
„Ne.“
Ani jeden jsme nechtěli připustit svoje slabiny.
„Hodláš Jima vyhodit?“ zeptala se náhle poté, co se zhluboka napila piva.
Nad její otázkou jsem se zamyslel. Proč jí na tom záleží? Hodlá se se mnou pohádat?
„Ne,“ odpověděl jsem nakonec. Poslouchala. Líbilo se mi sedět blízko ní, bez hádek. Pro jednou mě nekopala ani mi nemávala tou svojí šavlí před obličejem. A pokud budu mluvit, pak zůstane tak, jak je, uvolněná a v lázni. A pod vodou nahá. „Přiznávám, že kdybych dával větší pozor, utnul bych to už v zárodku. Nikdy se to nemělo dostat do tohoto stavu.“
„Jak to?“
„Jim přebral dohled nad bezpečností osm měsíců před tím, než se objevil Rudý stalker. Wampyr byl jeho první velká zkouška. Podělal to. My všichni. A pak přišel Bran. Třikrát ukradl mapy, procházel Pevností, jak se mu zlíbilo, zaútočil na tebe, když jsme tě měli pod ochranou, a zneschopnil celý výzkumný tým včetně Jima. Ten to dodnes považuje za osobní selhání.“
Nejhorší věc na Branovi byla, že ho Kate měla očividně ráda. Měl šarm kluka, co vás dostane jediným mrknutím. Je snadné takový být, když nemáte na starost na patnáct stovek kožoměnců a váš den není rozplánovaný na minuty. Nestačí jen být připraven kdykoli si prosadit autoritu i násilím. Musíte uvážit míru násilí, kolik násilí je až moc násilí, kdy ho použít a kdy se jen obrnit trpělivostí. Ačkoli tak na mě jistě nazírali, nechtěl jsem ze sebe dělat tyrana. A dávat pozor, abych se jím nestal, zabralo většinu mého času.
Bran byl jako dítě. Ten muž se po tři celé životy choval jako rozmazlený puberťák. Spal s krásnými ženami, pral se a ze všeho vyvázl bez následků. Pokud to podělal, mohl utéct za svou bohyní, nebo kam to sakra pokaždé zmizel. Vše, co jsem udělal já, s sebou neslo následky a útěk nebyl možný.
Pokud chtěla Kate někoho jako on, pak nám to nebude fungovat. I kdybych chtěl být jako on, a byly okamžiky, kdy jsem chtěl, nikdy bych to neudělal. Nejsem takový.
Podíval jsem se na ni. Pod vodou pokrčila rameny. Jo, rozhodně nemá podprsenku.
„Uměl se teleportovat. Jak se dá cokoliv uhlídat před člověkem, který se prostě zčistajasna objeví a pak zase zmizí?“
Ponořil jsem se do horké vody o něco víc a z ramen mi pomalu mizelo napětí.
„Kdybych věděl, jak těžce to Jim nese, zdůraznil bych mu to. Pamatuješ si, když tě chtěl použít jako návnadu?“
Zamračila se. „Pamatuju si, že jsem mu chtěla jednu vrazit.“
„To byl první signál, že je něco špatně. Jeho priority se změnily ve ‚vyhrát za každou cenu‘. Už tehdy jsem si myslel, že je to podivné, ale kolem se děla spousta šíleného svinstva, tak jsem to nechal plavat. Jim pak začal být paranoidní. To většina šéfů bezpečnosti sice bývá, ale Jim dal tomu slovu nový rozměr. Začal být posedlý vyhledáváním možných hrozeb, a když to Derek podělal a nechal si rozmlátit obličej, Jima to odrovnalo úplně. Nedokázal snést zodpovědnost za Derekovu smrt a za to, že bych kluka musel zabít. Chtěl to spravit za každou cenu. V podstatě tady ten problém už nějakou dobu byl, a já ho přehlédl. A jsem si zatraceně jistý, že se mi o něm dřív nezmínil.“
Znal jsem Jima už dlouhou dobu. Byl moc pyšný na to, aby přiznal, že se něčeho bojí, ale pokud by se z toho dítěte stal lupus, zlomilo by ho to. Někdo z nás, pravděpodobně já, by ho musel zabít. Napadlo mě, jestli by mi to dokázala Kate odpustit nebo to alespoň pochopit.
„Nemůžu vždycky se vším udržovat krok a Jim byl jediný, kdo nikdy kvůli ničemu nezačal panikařit. Počítám, že na něj teď holt přišla řada. Takže abych odpověděl na tvou otázku… Ne, nemám důvod ho někam překládat. Pro svou práci má nadání, a když vezmu v úvahu, proti čemu stojí, vede si ještě dobře. Kdybych ho vyhodil, tak ho budu muset nahradit někým, kdo má méně zkušeností a víc toho zkazí. Tohle je ponaučení. Tři měsíce tahání těžkých kamenů by mělo odplavit všechen jeho stres.“ Co jsem už neřekl a co jsem ani říct nemusel, bylo, že Jim byl můj nejlepší přítel a důvěřoval jsem mu jako bratrovi.
Pozorně naslouchala, zatímco já mluvil, a uvědomil jsem si, jak milé je, že si jen tak povídáme. Seděli jsme tu spolu a užívali si společnosti toho druhého. Z tváře jí zmizelo napětí. Chápal jsem, proč je tak napjatá – potřebovala to. Ale teď, s rozpuštěnými vlasy se uvolnila a vypadala překrásně. Zajímalo mě, jestli to ví. Ne, nejspíš ne.
„Nechtěla jsem, abys musel zabít Dereka,“ řekla s očima stále zavřenýma.
Počkat, co? „A kdyby se z něj stal lupus?“
„Postarala bych se o to.“
Řekla to jako alfa, ne jen tak do větru, naprosto věcně konstatovala fakt.
„A jak přesně jsi plánovala vynechat z toho Jima? Měl v tu chvíli nejvyšší hodnost. Byla to jeho povinnost.“
Spíš děsivá zodpovědnost a my ji musíme nést. Zajímalo by mě, jestli by to skutečně udělala. Všichni jsme věděli, jak moc jí na Derekovi záleží a jak moc by ji bolelo, kdyby ho musela zabít, pravděpodobně mnohem víc, než by to bolelo mě.
Hmm, ona by se o to postarala. Možná jí na mně záleželo dost, že mě chtěla ušetřit bolesti. Kolik žen, se kterými jsem byl během těch let, by to udělalo?
„Povýšila jsem se nad něj,“ pokračovala. „Prohlásila jsem, že jelikož jsi přijal pomoc Řádu, stojím nad nimi všemi.“
„A oni ti uvěřili?“ Pomalu mi to docházelo. Poslouchali ji. Hm.
„Jo. Pro efekt jsem ještě každýho prošpikovala výhrůžným pohledem.“
Zadívala se na ně jako pravá alfa. Snažil jsem se potlačit smích. Bylo to vlastně roztomilé. Rád bych to viděl.
Když se rozčílím, oči mi žhnou. Vlastně to dokážu, kdy chci. A když už se na někoho dívám, ten člověk můj pohled cítí a vážně si přeje, abych pohledem spočinul na někom jiném. Její tvrdý pohled za to stál, ale můj je vyšší liga. A občas se hodil.
Jak se tak opírala o stěnu vířivky, zdálo se, že je jí příjemně. Přes vodu jsem se k ní naklonil.
„Naneštěstí mi oči nesvítí jako tobě,“ řekla.
„Nějak takhle?“ zeptal jsem se. Ústa jsem měl jen několik centimetrů od jejího ucha, pažemi jsem se zapíral po obou stranách jejího těla. Byla tak blízko, teplá a mokrá.
Otevřela oči, četl jsem v nich překvapení a ještě něco. Možná pozvání?
„Nechtěj po mně, abych tě přetáhla lahví přes hlavu,“ pohrozila mi tiše.
„To neuděláš. Nechceš, aby mi někdo ublížil.“
Pozoroval jsem její tvář. Ano, nebo ne. No tak, Kate, dej mi něco, s čím můžu pracovat.
Naklonila se ke mně a já ji popadl. Konečně. Objala mě. Přejel jsem jí pažemi po těle, cítil jsem pod rukama její silné, hebké svaly. Neodklonila se, čekala, že převezmu vedení. Přitiskla se ke mně. Bylo to vzrušující. Chtěla mě. Tohle nebylo pasivní přijetí, tohle bylo aktivní zapojení.
Políbil jsem ji. Už teď jsem byl tvrdý a polibek jen přilil olej do ohně. Bože, chtěl jsem ji, možná víc, než jsem kdy co chtěl. Ale musel jsem si být jistý. Nikdy nevíte. Nechtěl jsem, aby toho potom litovala. Chtěl jsem, aby mě chtěla.
„Jen jestli chceš… řekni ne, a přestanu.“
„Ne,“ řekla měkce.
Kruci. Vydechni, ovládej se, ustup zpátky. Pusť ji. Pomalu jsem se odtáhl.
Dívali jsme se na sebe.
„Tak dobře,“ řekl jsem.
Položila mi ruku na hruď. Když se mě dotkla teplými prsty, něco se mezi námi stalo, jako bych cítil jiskru statické elektřiny. Tep se mi zrychlil. Něžně jsem ji vzal za ruku a zvedl ji ke rtům. Jen v klidu, chlapče, jdi na to pomalu.
Odtáhla ode mě ruku a naklonila se blíž. Její rty si teď pohrávaly s mým hrdlem. Doháněla mě k šílenství. Musel jsem ji mít.
„Co to děláš?“ zavrčel jsem a ptal se sám sebe, jestli mě jen škádlí, nebo mě skutečně chce.
„Tahám smrt za vousky,“ vydechla měkce.
Znovu mě políbila. Nechal jsem to na ní. Netlač na ni, nevyděs ji. Pokud máme pokročit, ona bude muset udělat první krok.
Její ruce mi klouzaly po těle, hrudi a ramenech dolů k bicepsům. Trochu jsem se uvolnil a připomenul si, ať dýchám. Och, ano, ono se to skutečně dělo.
„To znamená ano, nebo ne?“ zeptal jsem se.
Přitiskla se ke mně a jemně mě kousla do spodního rtu. Och ano! Tohle je ano. Rozhodně je to ano.
Popadl jsem ji a přitiskl si ji k hrudi. Pokožku na pokožku. Neměla na sobě vůbec nic. Znovu jsem ji políbil, můj jazyk si hrál s jejími ústy. Pažemi mě objala kolem krku. Její ňadra se tiskla k mé hrudi. Mmmm. Jednou rukou jsem jí shrnul vlasy z krku na stranu a políbil ji na jemnou křivku hrdla, vzal do dlaní její zadeček a přitiskl si ji proti sobě. Byl jsem si až bolestně vědom, že sedí téměř na mé erekci.
Konečně –
Zpoza dveří se ozval Derekův hlas, zněl spíš jako zavrčení, a požadoval: „Pusťte mě dovnitř.“
Do prdele, to ne, ne teď. Pokud ho nepošlou pryč, pak ho zabiju sám.
Má ruka stále spočívala na Kateině prsu, jemně jsem jí třel bradavku. Opět mě políbila. Neposlouchej ty hlasy za dveřmi, Kate.
Někdo cosi řekl a Derek odštěkl něco o tom, že je členem mého týmu. Jestli sem vpadneš, nebudeš členem dlouho.
„Currane,“ zašeptala Kate. „Currane!“
Ne. Byl jsem nahý, ona byla nahá, seděla na mě a dělali jsme, co jsme dělali.
Dveře se začaly otevírat. Opovaž se to kurva udělat. Nechoď sem, jinak tě vlastnoručně zaškrtím. Otoč se a odejdi. Nepotřebuješ se mnou mluvit právě teď.
Kate mě něčím udeřila do hlavy a já padl pod vodu.
Pět zatracených minut. Nemohli mi dát pět zatracených minut jen pro sebe.
Napočítal jsem do deseti a vynořil se na druhé straně vířivky. Kate seděla na své straně a vypadala, jako by se vůbec nic nedělo. Derek jí právě říkal něco o ruce v krabici. O mrtvé ruce v krabici. Proč s tím sakra musel přijít právě teď? Copak to někam odejde?
Kate zavřela oči. Vypadal rozčileně.
„Předej ruku Rudé gardě,“ řekla mu. „Do zítřka s tím stejně nemůžeme nic dělat.“
Vypadal, jako by jí chtěl něco říct. Jen jsem se na něj podíval. Derek se otočil a bez dalšího slova odešel. Chytrý kluk.
Díval jsem se na ni. Kde jsme to byli?
Pohled vzdorně oplatila. Hebká, sladká Kate byla pryč.
„Zmeškal jsi šanci. Už se k tobě nepřiblížím,“ přislíbila.
Kotě, ty se ke mně nebudeš muset přiblížit. To já přijdu za tebou.
Vykročil jsem k ní.
Ani se nepohnula. „Ne.“
Zarazil jsem se. Zatraceně.
„Chtěla jsi mě,“ řekl jsem. Oba jsme to věděli.
„Ano, chtěla,“ přiznala.
Vidíte, bylo to tak těžké?
Překřížila si paže. Nic se už dít nebude, ne dnes v noci.
„Co se stalo?“ Minimálně vysvětlení jsem si zasloužil.
„Vzpomněla jsem si, kdo jsem a kdo jsi ty.“
Dobře, to bychom měli.
„A kdo tedy jsem?“ naléhal jsem, ačkoli skutečná otázka zněla, kdo si ona myslí, že jsem. „Pouč mě.“
„Jsi chlap, který si rád hraje a nesnáší, když prohraje. A já jsem idiot, který na to neustále zapomíná.“
Ne, já jsem idiot, co tu sedí a stojí mu.
„Otoč se, prosím, chci vylézt ven.“
Ne. Posadil jsem se a opřel jsem se o stěnu horké lázně. Ona mě už nahého viděla, tak ať je to spravedlivé. Pokud chtěla co nejdřív zmizet, alespoň si můžu užít výhled.
Pozorovala mě.
Na to zapomeň.
Kate vydechla a vstala. Byla dokonalá. Silná, ale ženská.
Co všechno bych jen s tím tělem mohl dělat. Neměla ani ponětí. Uvědomil jsem si, že sténám, a zavřel pusu.
„Fajn,“ vzdala to.
Ano, to nám mohlo být. Bylo by nám fajn, kdyby se vrátila zpátky do vody.
Popadla ručník a omotala si ho kolem nahého těla. Bylo by snadné vzít za jeden cíp, sundat jí ho a stáhnout ji zpátky do vody. Mohl jsem to udělat, ale neudělal. Odešla, s důstojností a ručníkem neporušeným.
Vážně jsem potřeboval někoho najít a ublížit mu. Zůstal jsem ve vodě, dokud to nutkání a další pocity nepolevily.
Neskončili jsme, ani zdaleka. Stále jsem ji cítil. Věděl jsem, jaká je na dotek. Jak chutná. Tohle nebylo jen sexuální pobláznění. Tohle bylo páření. Chtěl jsem Kate za svou družku. Ať to bude stát cokoli, ať to bude trvat jakkoli dlouho, nakonec bude má.

Zdroj: ilona-andrews.com
Překlad: Axia
Přímá řeč převzata z knižního vydání Magie útočí, Fantom Print; 2011.