Kiersten Whiteová: Paranormálové 2 – Nikdo není bez viny

Ukázky z knih / 17.5.2012 /

V dalším dílu Paranormálů se opět setkáváme s Evií, která bude tentokrát kromě svých obvyklých problémů s vílami, upíry a Mezinárodní agenturou pro zadržování paranormálů řešit i problémy, které trápí spoustu dívek jejího věku. Podaří se jí se svými problémy poprat? A jak skloubí lásku k vodouchovi, školu a práci s paranormály? Stojí za útoky na Evii víly? A proč se ve městě objevují stále noví paranormálové a pozorují ji? I když jsou její rodinou přátelé a MAZP, zjistí Evie něco o svých rodičích? To vše se dozvíte ve druhém dílu s podtitulem Nikdo není bez viny.

Ukázka I

POSMRTNÉ SHLEDÁNÍ
V neprostupné tmě jsem vnímala pouze osm zlověstných pavoučích nohou na své paži. „V téhle místnosti zemřeš,“ zašeptal mi do ucha jakýsi hlas. Nebyla bych první. Hruď se mi sevřela, protože jsem pomyslela na Lishiny poslední okamžiky. Měla strach? Bolelo to?
Světla se znovu rozsvítila a já jsem uviděla, že mám celé tělo pokryté hemžící se masou černých vdov.
„Chm, odprejskni,“ osopila jsem se a vstala. Jsem si jistá, že bych měla strach, možná dokonce hrůzu, kdyby nebylo skutečnosti, že jsem dokázala vidět přímo skrz lezoucí drobné pavouky. Poltergeisti se projevují kombinací mimikry a manipulace vzdušných proudů, jíž pak vytvoří iluzi pocitu. Elegantní trik, to ano.
Následovala pauza, pak pavouci zmizeli a nahradil je skučící vítr. Švy mezi stěnou a stropem prosakovala krev a kapala dolů přímo před můj obličej. Natáhla jsem ruku a nechala jsem iluzi krve procházet přímo jí. „Možná bys mohl příště zkusit kukuřičný sirup a červenou barvu?“
Místností zaznělo tiché zaskučení, které přešlo v plameny, jež s praskáním pohlcovaly zdi a obklopily mě.
„Tak už jsi skončil? Protože tohle všechno je hrozitánsky působivé, jenže já jdu zítra do školy a musím si ještě doma dodělat přípravu.“
Plameny zmizely a místnost po nich zůstala stejně nedotčená a prázdná jako předtím. „Já tě zabiju,“ zakrákal hlas a cosi v něm vyvolalo určitou vzpomínku.
„Steve?“
Vzduch přede mnou začal pableskovat a v něm se objevila průsvitná postava – ano, upíra Stevea. Nebo přinejmenším toho, co býval upír Steve. Vzhledem k tomu, že teď byl mrtvý mrtvý a ne nemrtvý, nebyl po technické stránce upír.
Zamračil se na mě. „S tebou není žádná legrace.“
„Suchar, co zkazí každý večírek, to jsem přesně já. Co tu děláš?“
„Jak vypadá to, co dělám?“ Zdvihl ruce a ty se rozhořely.
„Mně to připadá jako laciné salonní triky. Ale vážně, když jsem tě naposled viděla, tak –“ Když jsem ho naposledy viděla, byl tak rozzuřený z toho, že ho zavřeli do Střediska, že kousl Raquel, i když věděl, že tím spustí mechanismus, který mu do těla vpraví svěcenou vodu a tím ho zabije. Znovu. Ale už natrvalo.
Oči mu planuly hněvem. „Jsem rád, že si na mě pamatuješ.“
„Jistěže. Ale proč jsi pořád ještě tady?“
„Přinutím je za to zaplatit. Všechny. Budou litovat dne, kdy mě uvrhli do tohohle vězení.“ Steve měl vždycky slabost pro dramatično. Ale aby to mělo plný účinek, měl při těchto slovech ještě zdvihnout do vzduchu jednu přízračnou pěst.
Znovu jsem se posadila a opřela se o dveře. „Myslím, že to je docela fér.“
„Takže ty se nepokusíš mě zapudit?“
„Ne. To není moje parketa.“
„Aha.“ Kousl se do rtu – nebo se o to přinejmenším pokusil, ale nepodařilo se mu to kvůli celé té záležitosti s nehmotností. „Takže co teď?“
„Dovedl bys zařídit, aby to vypadalo, jako že mi z kůže vyskakují brouci?“
Klesl o kousek níže z pozice, v níž se vznášel. „Myslíš to vážně?“
„To by mohlo být fajn, nemyslíš? Jestli chceš, budu dokonce dělat, jako že se bojím.“
„To není totéž, když to předstíráš.“ Snesl se dolů na úroveň mých očí; v této pozici ho asi polovina byla pod podlahou, ale on si toho zjevně nevšiml.
„Promiň. S tím nic nenadělám.“
Chvilku jsme tam seděli, Steve sebou vrtěl, jako by tak docela neuměl najít pro své nehmotné tělo pohodlnou pozici.
„Mám jednu otázku,“ prolomila jsem konečně mlčení.
Napřímil se. „Jakou?“
„Já tomu nerozumím. Chci říct, vždyť ty jsi nenáviděl pomyšlení na tohle místo, je to tak? Spáchal jsi harakiri jen kvůli tomu, abys tu nemusel být zavřený byť jenom na několik dní.“
„Ano. No a?“
„Nechápu, proč ses po tom všem rozhodl strávit tady věčnost.“
Oči přestal mít soustředěné, obrys jeho těla se začal lehce rozplývat. „Já – Potřebují – Nutím je za to platit.“
„Jistě, to jsem pochopila. Ale kromě toho, že jim působíš zlé sny a otravuješ je tady, nemůžeš dělat nic, nebo ano? Jediné, co jsi udělal, je, že ses tady polapil účinněji, než by to kdy dokázali oni.“
Ramena mu poklesla. Chudák jeden. Dál jsem mu rozvracela jeho životy poté. Natáhla jsem ruku a chtěla jsem ho pohladit po rameni, ale zarazila jsem se. Kdyby mi ruka projela přímo jeho tělem, zřejmě by se pak cítil ještě hůř. „Hmm, nedělej si s tím starosti. Vlastně tady koneckonců nejsi polapený.“ Mávla jsem mu rukou kolem paže v gestu, které by ho, jak jsem doufala, uklidnilo.
On už však začal ztrácet obrysy. Není snadné vytrvat, jakmile jste jednou mrtvý, a když z takovýchto jedinců vyženete vůli strašit, obvykle vystřelí rovnou tam, kde mají být.
Ať už to je kdekoliv.
Ale většina lidí nedovede setrvat na místě dost dlouho na to, aby přesně vymezili místo pro exorcismus, nebo, v tomto případě, pořádné staromódní popovídání. Což bylo něco, kdy jsem při svých povinnostech týkajících se poltergeistů přicházela v MAZP vždycky na řadu já.
Steve přikývl. Končetiny už mu zmizely. „Máš pravdu. Je načase, abych konečně začal být mrtvý.“
„To je ta správná odvaha!“ Povzbudivě jsem se usmála.
„Díky. Alespoň jeden z nás bude konečně zbaven téhle noční můry.“
„No, já –“ Chystala jsem se mu vysvětlit, že já jsem teď volná a že zde dnes večer jsem na základě vlastního rozhodnutí – nebo přinejmenším něčeho na ten způsob, protože Jack mi ve skutečnosti nedal šanci ho odmítnout – a upřímně řečeno ve mně celá tahle věc vyvolávala natolik smíšené pocity, že jsem si nebyla jistá, co bych měla Steveovi říct než to, že nejsem vězeň, ba dokonce ani zaměstnanec, a že by měl předpokládat, že jsem –
Než jsem dokázala zformulovat nějakou souvislou myšlenku, zmizel. Tentokráte nadobro. Doufám.
„Sbohem, Steve,“ zašeptala jsem do prázdné místnosti.
Několik vteřin jsem tam seděla, ale být tam o samotě bylo daleko děsivější než jakékoliv strašení. Tahle místnost nepotřebovala nic dramatického na to, aby ve mně vyvolávala zlé sny. Vyškrábala jsem se na nohy, počkala jsem, až se dveře otevřou, a vyklopýtala jsem na chodbu.
„Raquel?“ Sterilní chodba se přede mnou táhla do dálky – prázdná. Skvělé.
Zamířila jsem do její kanceláře, pohroužená do myšlenek na Lish a chudinku Stevea a všechny ostatní duše, které jsem odeslala pryč z tohoto života, některé doslova. Kam šly? Odebral se Steve na stejné místo jako Lish? A byl to upír Steve nebo normální Steve? Co se přesně stalo s těmi dušemi, když jejich lidské tělo zemřelo a z nich se stali upíři? A pak, když zemřela upíří těla?
Vítej, bolesti hlavy.
Vzdychla jsem a přiložila jsem ruku na čidlo dveří. Teprve když se neotevřely, vzhlédla jsem a uvědomila si, že jsem nevědomky došla zpátky do své staré buňky.
Omámeně jsem zůstala civět na dveře. Připadalo mi, jako by se část mne, staré Evie, měla odlomit od zbytku, usmát se a zamávat, a pak projít a plácnout sebou na fialový gauč. Místo toho jsem já, celá, stála na prahu, oddělená od života, o němž jsem tvrdila, že jsem s ním skoncovala.
Tolikrát už jsem přemýšlela o věcech – skutečných, fyzických věcech –, které jsem tu nechala. Zvláště mě sužovalo pomyšlení na červené lodičky s otevřenou špičkou a vysokým podpatkem. Teď už bych opravdu měla záminku je nosit, a ony byly zavřeny v mé buňce. V hlavě jsem si dokonce sestavila seznam všech věcí, které bych si vzala ze svého pokoje, kdybych k tomu někdy dostala možnost.
Jenže já jsem se dovnitř dostat nemohla, nemohla jsem se vrátit. Také jsem si nemyslela, že bych chtěla. Tahle buňka byla hrobkou pro Evie, která zde kdysi žila, jež se nestarala o složitosti světa kolem sebe, neměla tušení, kdo do­opravdy je. Od té jsem nic nechtěla.
Otočila jsem se a opatrně jsem se vydala k Raquelině kanceláři. Potřebovala jsem se dostat odtud pryč. Hned. Plnou silou se mě zmocnila klaustrofobie, a náhlá panika spojená s pochopením, že se odtud nemohu dostat, dokud mě oni nevypustí, mi téměř znemožňovala dýchat. Zabočila jsem za roh a téměř jsem vrazila do Jacka, který vypadal podobně ohromeně, když mě uviděl.
„Evie, ty vypadáš, jako bys viděla ducha.“
Cítila jsem se vyždímaná, prázdná. Chtěla jsem jít domů. „Je Raquel u sebe v kanceláři?“
„Jak to mám vědět?“
„Copak tys tam zrovna nebyl?“
„Ne.“
„Jááásně.“
„Evie?“ S úlevou jsem se otočila, když jsem uslyšela hlas Raquel, která ke mně zezadu docházela. „Jak to šlo?“
„Ve Středisku už oficiálně nestraší.“ Přinejmenším tu nestraší žádní poltergeisti. Kdyby byli duchové vzpomínky, pak to tu jimi rozhodně přetékalo. A teď už jsem přetékala i já. „Můžu už teď jít? Jsem dost unavená.“
„Jistěže. Jacku, kdybys –“
Vyrušily nás dveře, které se formovaly na stěně proti nám. Prošla jimi vysoká víla s bílými vlasy a pokožkou barvy zralé broskve. „Ty!“ Její hlas se rozezněl chodbou jako studený kov.
Uskočila jsem dozadu. „Já ne –“
„Já jsem to neudělal!“ vykřikl Jack a přerušil mě. Zmateně jsem se na něj podívala. On si myslel, že ta víla jde po něm?
Víla postoupila o krok k nám. Jack se otočil, vyrazil po chodbě dolů a vklouzl za roh, takže Raquel a já jsme zůstaly s vílou samy. Podle toho, jak ho její kobaltové oči sledovaly, jsem si začala říkat, zda možná opravdu nejde po něm.
Koho jsem to chtěla oklamat? Když šlo o víly, vždycky se to týkalo mě.
Raquel se vzpamatovala dřív než já. Sáhla do kapsy kostýmu a vytáhla malý železný válec. Rychlým trhnutím zápěstí ho prodloužila v jakýsi obušek. „Doporučuju ti, abys odešla.“
Víla ji chladně pozorovala, pak zacouvala stěnou a ven ze Střediska. Vytřeštěnýma očima jsem zírala na Raquel. „Pro všechno na světě, Raquel, ty jsi byla úplně špatně –“
„Prosím, nedokončuj tu větu.“ Složila obušek zpátky na nejmenší velikost a zastrčila si ho do kabátku kostýmu. „Máš nějakou představu, co to celé mělo znamenat?“
Zavrtěla jsem hlavou. „Ne. Reth mě vyhledal onehdy večer, ale nesnažil se vzít mě zase s sebou.“ No, většinou se nesnažil. Nebo se snažil? Pitomý Reth. „Ale teď už jsou to tři – ta sylfa, Reth a tahle víla. A zdá se, že se ve městě objevují ještě mnohem divnější paranormálové.“ Vzpomněla jsem
si na tu žabí ženu v domácích šatech. Nešlo jenom o to, že byli podivní; šlo o to, že si mě všímají. Zajímají se o mě. V náhlé nervozitě jsem se kousla do rtu. Na to, aby to byla shoda náhod, toho bylo příliš. Něco se děje.
„Tímhle se všechno komplikuje. Předtím jsem si myslela, že zájem víl o tebe už máme za sebou. Cítila bych se líp, kdybys tu dnes v noci zůstala.“
„Já – to ne. Ne. Já tu nechci zůstat. Jack mě může vzít domů.“ Otočila jsem se, ale Jacka stále ještě nebylo nikde vidět. Raquel se usmála a já jsem uvízla ve Středisku.
Zase.

Ukázka II

STAŘÍ PŘÁTELÉ
„Jacku!“ Hlas, který mi vyšel z hrdla, byl nepoznatelný, téměř o oktávu vyšší. Částečně to bylo způsobeno hrůzou, ale z větší části to byla reakce na hustý štiplavý kouř, pevný jako pěst, který se dral do hrdla. Vzduch jím byl prostoupen, protože jezero za námi se změnilo v plamenné peklo.
Skoro jsem Jacka neviděla, jeho ruka pro mě byla jedinou spojnicí se životem v tomto děsivém snu. „Připrav se!“ zakřičel a krajina se v závratném víru zkroutila. Stále ještě jsme stáli na stejné planině jakoby vytvořené výbuchem, ale dostatečně daleko na to, abychom byli mimo nebezpečí. Úponky kouře na nás ulpívaly jako cosi živého a já jsem se ze všech sil snažila je smést.
Sledovala jsem, jak se tmavé mraky vlní křivolace vzhůru a zatemňují rudé noční nebe. Jezero hořelo rovnoměrně, jako jedno jediné moře plamenů, a z lodi Temné královny teď už zbývala prakticky jenom hranice ohně.
Jack si založil ruce v bok a s uspokojeným pokývnutím obhlédl krajinu. „Tak tohle dopadlo o moc líp, než jsem doufal.“
„Prosím, pojďme odtud!“ Jestliže jsme ten chaos dosud viděli, byli jsme k němu mnohem blíž, než jsem si přála. Dovedla jsem si představit, jaký by asi byl půlnoční pohled Temné královny, kdyby nás našla. Po kůži mi přebíhalo
brnění – strachu nebo neblahé předtuchy, to jsem nedokázala určit. Ani jedno z toho nebylo dobré.
„Proč ten spěch? Dopřejme si chvilku, abychom se mohli pokochat uspokojením z dobře vykonané práce.“
„Já jsem to nechtěla udělat!“
„Ne?“ Naklonil hlavu a pozdvihl obočí. „Myslel jsem, že víly nenávidíš.“
„Ano, ale to neznamená, že chci pobíhat po Vílích říších a všechno kolem sebe zapalovat!“
„Jaký má smysl něco nenávidět, když nejsi proaktivní?“ Ovinul mi paži kolem ramen a natočil mě, abych se dívala na to peklo s ním. „Netvrď mi, že to není uspokojující, ne po tom, co jsi viděla. Víly se starají jen o velmi málo věcí, ale docela si potrpí na své drobné cetky. Tu loď měla královna v obzvláštní oblibě, nemluvě o celém jezeře. Všechna ta staletí, která strávila formováním téhle krajiny, a pak puf! Jedna správně hozená zápalná láhev a stačila přimět ji cítit hněv a bolest hlouběji, než nejspíš vůbec kdy tušila. A mnohem méně, než by je cítit měla.“
Pozorovala jsem plameny a připadalo mi, jako by si kouř prostupující vzduch našel cestu do mé hrudi, tmavý a prosakující, a nahradil můj strach hněvem. Jack měl pravdu. Zasloužily si to. Zasloužily si něco mnohem, mnohem horšího než tohle.
Přimhouřila jsem oči, až jsem viděla pouze zářící linii ohně. Když jsem nad tím zauvažovala, bylo to přesně to, co tato krajina potřebovala. Ten oheň sem patřil.
Otočila jsem se k Jackovi. „Co dalšího jsi měl na mysli?“
Obličej se mu roztáhl v úsměvu s důlky. „Já jsem věděl, že nejsi tak úplně k ničemu. Rychlá zastávka, abych si nabral ještě trochu zásob, a –“
„Ty.“
Oba jsme šokovaně nadskočili, otočili se a odhalili jsme zdroj toho strašného, skřípavého hlasu. Cosi přihrbeného, krutého a zkrouceného. Divoce rozcuchané, slepené vlasy zpola zakrývaly vpadlé rysy. To, co nepochybně kdysi byly jemné šaty, bylo nyní špinavé a potrhané k nepoznání. Ale pak jsem našla oči – její oči. Rubínově rudé oči. Rubínově rudé oči, které kdysi patřily k hlasu znějícímu jako tříštící se sklo.
Fehl.
Když jsem ji naposledy viděla, byla v Leaseově kuchyni, kde se z ní Vivian pokusila vysát život. Unikla, ale byla zjevně mnohem unavenější. Tentam byl éterický, odtažitý půvab víly. Stala se z ní jakási zpustlá bytost, oči měla horečnaté, pohyby trhané a nekoordinované.
„To ty jsi ze mě udělala tohle.“
Zdvihla jsem ruce a o krok jsem ucouvla. „Ne, neudělala. Mrzí mě to, ale –“ Zarazila jsem se. Nemrzelo mě to. Fehl si překroutila pro svou potřebu závazná pravidla MAZP, aby mohla pracovat s Vivian a dovést mě do situace, o níž si myslela, že to bude má jistá smrt. A také to moje smrt téměř byla. A mimochodem, já jsem jí zachránila oné noci život, když jsem Vivian zabránila vysát ji zcela. V retrospektivním pohledu jsem to možná dělat neměla. Napřímila jsem se. „Já si naopak vzpomínám, že tohle sis způsobila sama.“
Zasmála se, její smích byl cosi mezi zaskřehotáním a kašlem. „Ano, dobře odvedená práce a dobře odměněná. Ale pokud to dokončím – pokud přinesu své královně zpět cenu –, bude mě zase milovat. Dá mě do pořádku.“ Fehl se napřímila a zašklebila se, jako by ji to bolelo.
„Ty jsi odrovnala vílu?“ Jack se odtáhl a nespouštěl z Fehl oči. „Bylo by hezké, kdyby se mi předtím dostalo drobného varování. Nechci umřít zrovna teď, když jsme se konečně začali bavit.“
„Zklidni se,“ odsekla jsem. „My neumřeme. Ona mi nemůže ublížit.“
Fehl se znovu zasmála, v hlase se jí ozval náznak někdejšího zvuku tříštícího se skla. „Holčičko, ty nemáš ponětí, co dovedu.“
„Dokážeš ji zvládnout?“ zeptal se Jack a já jsem si uvědomila, že poprvé od chvíle, kdy jsem se s ním seznámila, mluví vyděšeně. Nechtěla jsem vědět, s čím byl konfrontován v rukou víl. Víl jako Fehl. Neměla jsem v úmyslu dopustit, aby mu bylo zase ublíženo.
Natáhla jsem prsty a říkala si, jaký bude asi pocit vysát vílu, a přitom jsem přihlížela, jak se Fehl vestoje kolébá dozadu a dopředu a cuká sebou jako kočka, která čeká, až bude moci zaútočit. Nebylo to nesprávné, nemohlo to být nesprávné vzít si část její duše, pokud by to znamenalo ochránit sebe a bezmocné lidi jako Jack. Nijak zvlášť se to ostatně nelišilo od toho, co dělala MAZP. Byla jsem jako jakýsi lidský Žah.
Fehl zavrčela, pak skočila vpřed a překlenula vzdálenost mezi námi rychleji, než jsem považovala za možné.
Uhnula jsem, ale klopýtla jsem a v překotné snaze uhnout jí z cesty jsem přepadla dozadu. Ona mě přeskočila, uklouzla na zemi a pak se prudce otočila. Já jsem se mezitím vzepřela na zádech na ruce a snažila jsem se zvětšit prostor mezi námi.
Vycenila na mě zuby v chorobném šklebu a zvolna postupovala vpřed, Jack byl teď za Fehl a podmračeně přihlížel. Chtěla jsem na něj zakřičet, aby utíkal, ale on byl nejspíš v šoku. Proč neudělal dveře tady odtud? Nemohla jsem vstát, aniž bych poskytla Fehl možnost na mě zaútočit. Týrala jsem si mozek v zoufalé snaze připadnout na nějaký plán, když mi to došlo.
„Denfehlath!“ vykřikla jsem. „Zastav se!“
Vytřeštila oči zuřivostí a každý sval v jejím těle zcela znehybněl. Stála bez hnutí, ztuhlá těsně před skokem. Možná jsem ztratila schopnost ovládat Retha, když mě úskokem přiměl, abych ho nechala vybrat si nové jméno, ale pořád ještě jsem znala Fehlino jméno. Její smůla.
Vstala jsem a oprášila jsem si ruce o kalhoty. „Nehýbej se.“ Zadržela jsem zářivý škodolibý úsměv, když jsem sledovala Fehlin zmučený obličej. Jen centimetry ji dělily od pomsty, po níž tak dlouho prahla, ale nemohla nic dělat. Jack přešel ke mně a podíval se na ztuhlou Fehl, jako by si prohlížel sochu v muzeu.
„Zajímavé. MAZP mi nechce prozradit žádná vílí jména. Vždycky jsem se podivoval těm jmenným příkazům.“ Otočil se ke mně. „No, tak co teď? To ji tu necháš?“
Zauvažovala jsem o tom. Prsty na svěšených rukou mi cukaly a já jsem si byla až příliš vědoma oné energie navíc, onoho vždypřítomného brnění a úžasného pocitu plynutí, který mi někdy probíhal cévami. Viděla jsem záři vycházející z Fehliny hrudi, která byla u víl daleko jasnější než u upírů. Možná jen abych jí dala za vyučenou, jen trošinku…
Kdosi si za námi odkašlal. „Evelyn. Myslel jsem si, že tě cítím. Čemu vděčíme za potěšení v podobě tvé návštěvy, lásko?“
Srdce mi kleslo až do žaludku. Špatné načasování, tvé jméno je Reth. Otočila jsem se k němu; byl nesnesitelně krásný, byť v této pekelné krajině působil poněkud komicky nemístně ve svém bílém viktoriánském obleku a se zlatými vlasy. Pohlédl opovržlivě na Fehl, tiše několikrát mlaskl, pak se zadíval na dosud zuřící plamenné peklo.
„No, vidím, že jsi dneska měla plné ruce práce, co?“
Jack do mě dloubl loktem. „Nepředpokládám, že bys znala i jeho jméno?“
„Takové štěstí nemám,“ zamumlala jsem roztrpčeně.
Reth se na Jacka zakabonil, ale ten výraz nijak neposkvrnil jeho dokonalý obličej bez jediné vrásky. „Co tu děláš, chlapče? Myslím, že tě Dehrn hledá. Má to něco společného s krádeží její knihy vědění.“
Jack se zamračil, uraženě zkřivil rty, ale neodpověděl.
Od jezera k nám dolehl výkřik sršící větším množstvím energie než jakýkoliv oheň. „Je čas jít.“ Jack mě chytil za ruku, krajina se od nás odtočila a Reth a ztuhlá Fehl, jíž z očí křičela zuřivost, kterou její tělo vyjádřit nemohlo, zůstali na místě. Pocítila jsem bodnutí hněvu, že jsem přišla o možnost –
Musela jsem na to přestat myslet. Teď nám Fehl nemohla ublížit, takže k čemu by to bylo. To byl jediný důvod, proč jsem kdy uvažovala o tom, že bych se jí dotkla.
Zastavili jsme se a já jsem klesla na podlahu Jackova pokoje a vydechla jsem úlevou nad všemi těmi kulkami, jimž jsme se vyhnuli. „Nemůžu uvěřit, že nám to prošlo.“
„To já také ne,“ odpověděl mi Reth, který v natažené paži držel špinavou ponožku. „Ale vždycky je milé mít hosty.“
Tolik k tomu, jak jsme unikli.

Vydá: Fortuna Libri; květen 2012

Žádné komentáře

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít