Rozhovor s Patty Briggs na Světě knihy

Jistě žádnému fanoušku knih Patricie Briggs neunikla informace, že nás autorka poctila návštěvou na veletrhu Svět knihy 2012. Na Dětech noci jsme si nemohli nechat tuto jedinečnou příležitost uniknout a Patty jsme položili několik otázek.

Plyšového vlka s českou vlajkou darovala Patty skupina jejích fanoušků sdružená na webu anitablakebooks.cz.

Je tohle vaše první návštěva ČR?
Ano, je, a moc a se mi tu líbí. Je to překrásná země.

Byla jste se projít po městě?
Ano, byli jsme se projít v centru Prahy. Bylo to úžasné. Líbí se mi ty úzké ulice a překrásná stará architektura. Také jsme navštívili Brno. Jeli jsme po dálnici a já si prohlížela okolní městečka a krajinu. Máte krásné lesy. Úplně vidím, jak v nich žijí vlkodlaci. Lesy tu máte hluboké.

Poslední vaší vydanou knihou u nás byla Štvanice. Najdeme v ní několik velmi zajímavých skutečností o minulosti Brana a Samuela. O jejich proměně, jak se z Brana stal berserk. Možná byste mohla napsat román o jejich minulosti.
Nemyslím, že napíšu samostatnou knihu, ale zcela jistě napíšu povídku. V knize bych musela zabíhat hodně do minulosti postavy a napsat knihu je složitější, v povídce by to bylo jednodušší. Bran je také má nejoblíbenější postava vůbec, takže určitě bych se k němu chtěla vrátit. Také proto, že sama o něm moc nevím. On se v mé hlavě jednoho dne objevil, tajemný, nemluvný. Psát takové postavy je zábava, když sami v podstatě nic nevíte. Ale oblíbila jsem si ho a určitě bych o něm chtěla napsat povídku, ale hlavní postavou románu se nejspíš nikdy nestane. Takže odpověď na vaši otázku je ano i ne.

Věděla jste už od začátku, že Mercy skončí v náručí Adama, a ne Samuela?
Ne. Vůbec jsem to netušila. Zjistila jsem, že když hned od začátku vím, jak příběh skončí, pak ho napsat vůbec nechci. Takže jsem vůbec neměla tušení, jestli Mercy skončí se Samuelem, nebo ne. Sama se ráda nechávám překvapit. Nechávám příběh volně plynout, takže pokud od začátku vím, kam mě to zavede, nemám ani zájem se na tu cestu vydat. Takže ne, netušila jsem to.

Chtěla byste žít ve světě Mercy?
Nechtěla bych být Mercy (směje se), ale v žít v jejím světě, proč ne?

Proč byste nechtěla být Mercy?
Protože být Mercy je pěkně složité. Pořád zachraňuje své přátele z nebezpečných situací. Víte, myslím, že by bylo vlastně docela fajn žít ve světě, který není tak bezpečný, kvůli různým stvůrám. Bylo by to zajímavé. Ano, chtěla bych žít v jejím světě, ale nechtěla bych být Mercy. Chtěla bych být třeba, já nevím, obr nebo víla nebo cokoli.

Obr? Proč zrovna obr?
Klidně i ta víla nebo jiná fae, prostě cokoli, jen ne Mercy. Nejradši bych byla Šedým pánem, aby mě všichni museli poslouchat a plnit mé rozkazy (směje se).

A váš muž Mike, je spíš jako Adam nebo spíš jako Samuel?
Je spíš jako Adam. To, co mám na Mikovi ráda, jsem vtiskla do postavy Adama, Sam mu vlastně vůbec není podobný.

Chtěla byste mít Mercy i v podobě televizního seriálu, nebo se toho spíš obáváte?
Určitě bych byla ráda, ale pouze, pokud by se seriál povedl. Byla bych nadšená, kdyby si to vzali pod křídla lidi, kteří dělali seriály Pravá krev nebo seriál podle knih Tanyi Huff, Krevní pouta. Oba jsou to skvělé seriály. Výborní herci, výborné scénáře, za to bych byla moc ráda. To by bylo fajn. Ale určitě bych nechtěla, aby to dopadlo jako seriál podle knih Jima Butchera, o Harrym Dresdenovi. Ten byl hrozný. Knihy jsou mnohem, mnohem lepší. Takže ano, trochu bych se toho taky bála.

Když píšete knihu, dáváte přednost tichu nebo si pouštíte nějakou hudbu?
K psaní si pouštím hudbu. Hudba tak překrývá všechny rušivé zvuky, které se z domu ozývají, jako že někdo pořád chodí po chodbách a někde v domě vrčí myčka a auta jezdí po ulici. Hudba mi tohle všechno izoluje a mně se tak píše mnohem lépe, dokážu se tak lépe na příběh soustředit. Zkoušela jsem psát i bez hudby, ale nedařilo se mi to. S hudbou mi to jde lépe.

Dáváte přednost e-bookům nebo papírovým knihám?
Určitě papírovým, ačkoli zabírají hodně místa. Přečtu tři až pět knih denně (pozn. red.: Není to překlep. Vysvětlení naleznete v komentářích.). E-booky se hodí na cestování, ale já mám ráda pohled na knihy na policích. A miluju jejich vůni. Vůni papíru a tiskařské barvy. Když jsem před lety zajela na svůj první knižní veletrh, připadala jsem si jako v zemi Oz. Všude tolik lidí a knih a příběhů a barev. Pro mě to byl ráj a v tu chvíli jsem se stala na knihách závislou. Chtěla jsem skoupit všechny knihy na tom trhu. Miluju knihy.

Proč jste si jako studijní obor zvolila němčinu? Máte v Německu předky?
To kvůli jejich zámkům a pohádkám. Trošičku, ale jen malinko, umím francouzsky, na střední jsem studovala španělštinu. Chtěla jsem s ní procestovat svět, ale… Ty zámky. V Německu jsou úchvatné. I tady, v České republice, máte nádherné hrady a zámky. Nicméně moje němčina je hrozná a byla hrozná, už když jsem promovala. Nedomluvím se. Ale chtěla jsem ji využít, tak jsem pár vět dala alespoň do Mercy.

Byla jste někdy v Německu?
Ano, asi hodinu na letišti ve Frankfurtu, než jsme vyjeli sem (směje se). Můj manžel se chtěl podívat do Paříže, byl to jeho sen, tak jsme jednou letěli do Francie, ale skoro jsme se tam anglicky nedomluvili a moje francouzština je hrozná.

Proč jsou postavy Mercy a Charlese napůl indiáni? Zajímá vás indiánská kultura?
Ano. V Montaně odjakživa žili. V mnoha dětských knihách najdeme indiány. Ale Charles a Mercy jsou indiáni proto, že jsem nechtěla slabé a nezapamatovatelné postavy. Tedy, nechtěla jsem Mercy tak silnou, jako jsou vlkodlaci, ale nechtěla jsem také, aby se nedokázala nijak bránit. Proto jsem z ní udělala kojota, v Montaně jich žije spousta. Vlci jsou sedmdesát, osmdesát kilogramů vážící predátoři, kojoti váží patnáct kilo a dokáží přežít. A pokud má být nějaká postava kojotem, pak by měla být i indiánem, protože kojoti jsou jedni z hlavních zvířat indiánské kultury. V legendách se indiáni měnili v kojota a kojoti v člověka. Jsou součástí jejich kultury odnepaměti. Takže Mercy, to byla spíš náhoda. S Charlesem jsem to zpočátku nezamýšlela, měl být obyčejný člověk, ale napadlo mě, proč by Mercy měla být se svým indiánským odkazem v knize sama. A oblast, kde Mercy žije, je zemí Ploskohlavých, kmene indiánů, tak jsem z Charlese udělala částečně Ploskohlavce, ačkoli jsem nikdy netušila, že se z něj stane tak významná postava. Ale jsem za tu šťastnou náhodou ráda, protože psát scény s Charlesem je zábava. Plánovala jsem, že bych mu věnovala povídku, ale když pak přišel nápad na samostatný román, byla jsem více než ráda.

Kolik z vás je v postavě Mercy?
Och, to nevím. Všechny mé postavy vycházejí ze mě. Do každé dávám své srdce a jsou mi v něčem podobné. Mercy je v něčem hodně jiná než já. Ona je tvrdohlavá, do všeho se řítí po hlavě, je mnohem sebevědomější než já. Plete se do věcí. Když se někdo dostane do průšvihu, ona ho z něj vyseká. Má to v povaze. A taková já vůbec nejsem.

A co děláte ve svém volném čase? Krom čtení všech těch knih?
Jezdím na koních. Máme na ranči několik koní, mohutné plemeno, aby mě uneslo (směje se). V našem kraji je mnoho vinic, ráda se po nich projíždím. Trávím s koňmi hodně času. Když zrovna nepíšu nebo nečtu. (směje se)

A co třeba ráda čtete?
Mám ráda Jima Butchera, Ilonu Andrews, J. R. Ward. Čekám na další román od Nalini Singh, nevím, jestli ji tu vydávají.

Vyjde, příští rok. Tady u Fantom Printu.
Tu si zamilujete. Je to skvělá autorka. Taky jsem několikrát četla Janu Eyrovou. Ráda si přečtu romány třeba od Kelley Armstrong, ta píše výborně. Je to jedna z mých nejoblíbenějších autorek. Mám ráda její knihy, ona má ráda mé. Ráda si přečtu třeba Jennu Black nebo různé autory z počátku 20. století

Děkujeme za rozhovor.

Rozhovor: Renča a Axia
Foto: Jan Pechanec (sarden.cz) a Axia