Laini Taylorová: Dcera kostí a dýmu

Ukázky z knih / 30.4.2012 /

Karou je nadaná, krásná a tak trochu záhadná sedmnáctiletá studentka na pražské umělecké škole. Její tajemství nezná ani její nejlepší přítelkyně Zuzana. Ráda kreslí chiméry, fantastické bytosti, a nikdo netuší, že tato mytická stvoření jsou její rodinou. Přichází a odchází skrze portál za svým zvláštním posláním, kterým ji pověřil čaroděj, který ji vychoval. Neví, že ji sleduje smrtelně nebezpečný a mrazivě krásný anděl, a válka mezi světy dobra a zla brzy vypukne.

Mě nevystraší nikdo a nic

Cestou do školy po kočičích hlavách zavalených sněhem se Karou nezmocnil ani stínek zlověstného tušení. Pondělí se zdálo být jako každé jiné, nevinné, pondělní, o jeho lednovosti ani nemluvě. Bylo mrazivé a temné – uprostřed zimy slunce nevychází před osmou – ale současně i krásné. Praha v chumelenici a časné ranní hodině působila přízračně jako na staré rytině, samé stříbro a mlžný opar.

Na nábřeží sice tramvaje a autobusy s burácením připomínaly, že den patří do jednadvacátého století, ale v klidnějších uličkách ten zimní mír jako by pocházel z dávné minulosti. Sníh a kamení a přízračné světlo, Karouiny kroky a obláček páry stoupající z kelímku s kávou v její ruce. Byla sama, pohroužená do nudných myšlenek: škola, povinnosti.

Občas se zevnitř hryzla do tváře, to když ji zabolelo zlomené srdce, jak už to zlomené srdce dělává, ale vždycky bolest zase zaplašila, rázně, odhodlaná mít to všechno jednou provždy za sebou.

V jedné ruce držela kávu a druhou si přidržovala kabát u těla. Přes rameno jí visely malířské desky a na vlasech – rozpuštěných, dlouhých, barvy paví modře – jí houstla krajka ze sněhových vloček.

Už jen jediný den.

A potom…

Zavrčení, prudký dupot, a vtom ji zezadu kdosi drapl, čísi ruce ji tvrdě přirazily zády na širokou mužskou hruď, strhly jí šál do strany, a vzápětí na šíji ucítila zuby – zuby.

Žižlající.

Útočník ji ožižlával.

Dopáleně se ho snažila setřást a nerozlít přitom kávu, ale z kelímku jí do špinavého sněhu přesto trochu vyšplíchlo.

„Ježíši, Kazi, odpal!“ zavrčela a prudce se obrátila k svému bývalému příteli. Světlo lampy měkce dopadalo na jeho krásnou tvář. Pitomá krása, zuřila v duchu, zatímco ho odstrkovala. Pitomý obličej!

„Jak jsi poznala, že to jsem já?“ vyzvídal.

„Vždycky to jsi ty. A nikdy ti to nevyjde.“

Kazimír se živil právě tím, že vyskakoval na lidi z různých úkrytů, proto ho štvalo, že z Karou nikdy nevydoloval jediné vyjeknutí. „Když tebe není možný vystrašit,“ brblal s trucovitě našpulenými rty, což podle něho vypadalo neodolatelně. Až donedávna by Karou skutečně neodolala, stoupla by si na špičky a ten ukřivděný spodní ret olízla, pomalu a slastně, a pak by ho jemně stiskla mezi zuby a škádlila by ho tak dlouho, až by utonula v polibku, při kterém by mu celá přilnula k tělu jako sluncem rozehřátý med.

Tak tyhle dny jsou už minulost.

„Možná že z tebe zkrátka nejde strach,“ usekla a šla dál.

Kazi ji dohonil a s rukama v kapsách se jí flinkal po boku. „Ale ze mě jde strach! Co to vrčení? To hryznutí? Každýho normálního by z toho kleplo. Akorát ty máš místo krve ledovou vodu.“

A když si ho Karou pořád nevšímala, dodal: „S Josefem začínáme nabízet novou prohlídkovou trasu. Upíří stezkou po Starém Městě. Turisti z toho budou nadšení.“

To budou, souhlasila Karou v duchu. Dokázali vyklopit velké prachy za Kazimírovy „strašidelné výpravy“, při kterých je v houfu hnal temnými a spletitými pražskými uličkami, a dělal zastávky na místech údajných vražd, kde z domovních dveří a průjezdů vyskakovaly přízraky a nutily je pištět zděšením. Sama několikrát vystoupila v roli strašidla, houpala zakrvácenou hlavou ve vzduchu a skučela tak dlouho, až ječení turistů přešlo do smíchu. Byla to legrace.

S Kazim vůbec bývala zábava. Ale to už neplatilo. „Hodně štěstí,“ ucedila bezbarvým hlasem a s pohledem upřeným před sebe.

„Hodila by ses nám,“ dotíral Kazi.

„Ne.“

„Mohla bys hrát sexy zvrhlou upířici –“

„Ne.“

„Vábničku na muže –“

„Ne.“

„Mohla by sis obléct svůj plášť…“

Karou zkameněla.

Kazi ji něžně uklidňoval: „Ještě pořád ho máš, je to tak, kotě? Něco tak krásnýho jsem v životě neviděl, to černý hedvábí v kontrastu s tvou sněhobílou pletí –“

„Sklapni!“ zasyčela Karou a prudce se zastavila uprostřed Maltézského náměstí. Bože, šílela v duchu. Jak jsem jen mohla vyvést takovou pitomost a zamilovat se do ubohoučkého pouličního herce? Proč jsem se pro něho strojila a darovala mu tyhle vzpomínky? Proč jsem spískala tak líbeznou pitomost? Pitomost ze samoty.

Kazi zvedl ruku, aby jí z řas setřepl sněhovou vločku. Zavrčela: „Dotkni se mě a chrstnu ti to kafe do ksichtu!“

Kazi nechal ruku opět klesnout. „Vrrrr, vrrrr, ty moje rozzuřená Karou. Kdypak se přestaneš se mnou rvát? Přece jsem ti řekl, že mi to je líto.“

„Jo, lituj, co hrdlo ráčí, ale laskavě to prováděj někde jinde.“ Mluvili spolu česky a Karou mluvila už téměř bez přízvuku. Pro něj to byla mateřština.

Povzdechl si. Štvalo ho, že Karou nepřestává odmítat jeho omluvy. Tohle ve scénáři neměl. „No tak,“ chlácholil ji. Hlas mu zněl drsně a současně i hebce, jako kombinace štěrku a hedvábí v hlase bluesového zpěváka. „Osud chce, abychom zůstali spolu.“

Osud. Karou upřímně doufala, že osud jí přisoudí kohokoliv jiného, jenom ne Kaziho. Dívala se na něho, na krásného Kazimíra, jehož úsměv na ni dřív fungoval jako rozkaz, přivelel ji k jeho boku, na to nádherné místo, kde jako by barvy byly zářivější a pocity pronikavější. A navíc, jak odhalila, bylo to i populární místo, které obsadily jiné dívky pokaždé, když ho neokupovala ona.

„Ať ti tu upírskou mrchu dělá Světla,“ usápla se. „Roli mrchy už má zmáknutou.“

Zatvářil se dotčeně. „Nechci Světlu. Chci tebe.“

„Je mi líto. Nejsem k mání.“

„To neříkej,“ zakňoural a chtěl ji vzít za ruku.

Ucouvla a navzdory tomu, že se úporně snažila zůstat nad věcí, ji zlomené srdce zase zabolelo. Nestojí ti za to, připomínala si v duchu. Ani náhodou. „Tomuhle se říká stalking, je ti to jasné?“

„Pcha. Jakýpak stalking. Jdu tudy úplnou náhodou.“

„No dobře,“ řekla Karou. Od její školy je dělilo pouhých pár domovních vchodů. Výtvarné české lyceum byla soukromá střední škola se sídlem v růžovém barokním paláci proslulém tím, že během nacistické okupace tu dva mladí čeští vlastenci podřízli krk důstojníku gestapa a jeho krví napsali na stěnu slovo svoboda. Byla to statečná vzpoura zakončená jejich dopadením a nabodnutím na hroty brány. Teď se kolem té samé brány hemžili studenti, kouřili, čekali na kamarády. Ale Kazi ke studentům nepatřil – ve dvaceti byl o několik let starší než Karou – a ona snad jedinkrát nezažila, že by z postele vylezl před polednem. „A vůbec, jak to, že už jsi vzhůru?“

„Mám novou práci,“ vysvětlil. „Začíná brzy.“

„Copak, pořádáš ranní upírský procházky?“

„Ale ne. něco jiného. Jako… odhalování.“ Kazi se zeširoka zubil. Byl blahem bez sebe. Očekával, že se ho Karou zeptá, co je to za práci.

Nezeptala se. S dokonalým nezájmem utrousila: „No, tak si to užij,“ a odešla.

Kaz za ní houkl: „Ty nechceš vědět, o co jde?“

Úsměv ho neopustil. Slyšela ho v jeho hlase.

„Je mi to ukradený!“ křikla přes rameno a vešla do brány.

* * *
Ale udělala chybu, že se nezeptala.

Vydá: Knižní klub; květen 2012

Jeden komentář

  • Axia 30.4.2012na0.00

    Zajímalo by mě, jak starý je Kazimír a jestli autorka vůbec ČR někdy navštívila.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít