Dvojrozhovor: Charlaine Harrisová a Laurell K. Hamiltonová

Před několika dny se sešly známé spisovatelky Charlaine Harrisová, autorka příběhů o Sookie Stackhouseové, a Laurell K. Hamiltonová, autorka série o popravčí upírů Anitě Blakeové, aby u příležitosti vydání románů Deadlocked a Kiss the Dead odpověděly serveru Amazon.com na několik otázek.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Dokázaly jste si někdy představit, že by vaše série dosáhly tolika dílů?
CH.: Byla jsem ráda, že se první kniha vůbec prodala. Mé agentce trvalo dva roky, než se někdo chytil na háček. Nikdy se mi ani nesnilo, že by byla Sookie tolik oblíbená a že bych někdy o ní a jejím světě toho mohla tolik říct.

LKH: Ne. První díl o Anitě Blakeové mi odmítli více než dvousetkrát. Povětšinou na mě byli milí, radili mi, komu jinému bych měla román ukázat, ale oni sami si nedokázali představit, jak by se taková kniha mohla prodat. Když jsem dostala smlouvu na tři knihy, pamatuju si, jak jsem si pomyslela: „No, tak alespoň tři z nich napíšu.“ Ve skutečnosti jsem svět Anity viděla na alespoň deset knih, ale nikdy mě ani nenapadlo, že by se počet rozrostl na dvacet jedna románů a budu s nadšením psát i dvacátou druhou knihu.

Snila jste někdy o tom, že by byl žánr paranormální fantasy tak oblíbený?
LKH: Vzpomínám si, jak mi říkali, že se romány se smíšenými žánry, předtím než se stala paranormální fantastika samostatným žánrem, neprodávají. Také mi říkali, že nikdo už nechce číst o upírech. Víc nakladatelů mi povědělo, že právě tyhle stvůry jsou mrtvé už navždy. Doufala jsem, že se v těch starých legendách skrývá ještě trocha života, ale takový nárůst popularity jsem nečekala.

CH: Ano, ani má agentka nečekala, že by se Mrtví do soumraku prodali nějak lehce, zvláště proto, že v mých knihách je tolik humoru. Upíři byli pasé a romány napříč žánry (Až na vaše, Laurell, myslím, že jste měla na trhu tři nebo čtyři knihy, když já napsala první knihu o Sookie, a jsem ráda, že jsem vaše díla objevila!) byly označovány jako „nezařaditelné“. Nikde jsem neviděla regál s nápisem „napříč žánry“.

Mají názory vašich čtenářů vliv na to, co píšete?
CH: Ne v tom smyslu, že bych kvůli nim měnila zápletky. To já vyprávím příběh a já píšu, co vidím. Ale pokaždé, když zjistím, že je čtenář z postavy až přehnaně nadšený – anebo naopak – znovu si přečtu příběh, abych zjistila, proč se daná postava objevila a proč působí na čtenáře jinak, než jsem čekala nebo chtěla.

LKH: Ani já kvůli čtenářům neměním zápletky. Můj příběh, můj svět, mé knihy, můj způsob vyprávění. Jediní, kdo mají vliv na mé zápletky a linii příběhu, jsou mé postavy. Je to koneckonců jejich život, takže pokud se jim mnou vyznačená cesta nelíbí, je po jejich. Souhlasím, že mě občas reakce čtenářů na mé příběhy překvapí a sama se pak divím, co mé postavy vyvádí, ale to nic nemění na tom, jak často se postava objeví na jevišti nebo jak velká její role v daném příběhu bude. Mě zajímá především to, zda dokážu čtenáře překvapit. Nejlepším příkladem je takový Edward, kterého jsme potkali poprvé jako chladnokrevného nájemného vraha, téměř překračujícího hranici s temnou stranou, a teď je to jeden z Anitiných nejlepších přátel a federální šerif. A nic z toho jsem přitom pro něj neměla v plánu.

Překvapily vás někdy vaše postavy svým rozhodnutím?
LKH: Mnoho mých postav má svou vlastní hlavu. Edward si šel vlastní cestou, zasnoubil se se ženou s dvěma dětmi z prvního manželství. Edward – nájemný vrah, bývalý voják, v současnosti policejní důstojník a přitom vozí svou šestiletou nevlastní dceru na lekce baletu… To mě na jednu stranu udivuje a na druhou mě z něj pěkně bolí hlava. Anitin milostný život se dostal na úplně jinou úroveň, než jsem kdy předpokládala. Vůbec jsem nezamýšlela, že by Anita někdy chodila s tolika muži nebo byla zamilovaná do více než jednoho muže a měla partnera, který je s tím vším v pohodě.

CH: O svých postavách jsem se v průběhu psaní dozvěděla mnoho překvapivých skutečností. Je mi jasné, že jejich mysl je mou myslí, ale občas to tak necítím. Jako bych věděla, že postavy mají tajemství (teď mluvím o Billovi) a až po čase si najednou uvědomila, co se za tím skrývá. To mě naprosto upřímně ohromilo. Občas má tvůrčí mysl přemýšlí o něco rychleji, než má vědomá mysl. A zcela jistě mnohem prohnaněji.

Jak to děláte, že váš paranormální svět tak funguje?
CH: Propojuji svůj fantaskní svět s prvky světa skutečného. Sookie musí platit účty, musí prát prádlo a má i určité rodinné závazky. Moji upíři si kupují oblečení v supermarketu. Mí vlkodlaci podnikají v oblasti mapování a průzkumu. Jedna z mých víl pracuje v oddělení služeb zákazníkům v obchodním domě. Čtenářům se očividně líbí skutečnost, že nezáleží na tom, co za stvoření jste, stejně máte závazky a povinnosti jako úplně obyčejný člověk. Ale pak tu jsou vedlejší prvky, kterými se plnění těchto závazků od lidí poněkud liší.

LKH: Dávám si pozor, aby prvky skutečného světa v mých knihách fungovaly stejně jako v reálu. Jelikož chci, aby lidé věřili v upíry, vlkodlaky a zombie, nechci, aby ztráceli kontakt s realitou, a proto jsou zbraně, auta i zločiny tak skutečné, jak jen mohou být. Jakmile mě jednou čtenář nachytá při chybě v oblasti, kde je on odborníkem, pak už nebude věřit, že jsou mé stvůry skutečné. Ale zjistila jsem, že pokud se v tom základním držím pevně daných skutečností, pak mi i odborníci dokáží odpustit, že v některé scéně mlžím nebo nekonkretizuju, protože jsem už dokázala, že pokud se držím skutečnosti, pak není mlžení v románech ani poznat.

Předpokládají vaši čtenáři, že vaše hlavní postavy jste vy samy?
LKH: Kdybych kdysi tušila, že budou čtenáři zmateni rozdílem mezi fikcí a realitou, pak by Anita od začátku vypadala mnohem méně jako já, ale mě nikdy ani nenapadlo, že by to mohl být problém. Už se mě fanynky ptaly, jaké zbraně u sebe nosím. Předpokládaly také, že všichni muži v mých románech jsou založení na skutečných mužích, a to nejsou. Mé postavy nikdy nejsou odrazem někoho skutečného. Jelikož Anitě vlasy prosvětlit nemůžu, nechala jsem si udělat na vlasech melír, snad to fanouškům trochu pomůže. Také mě fanynky žádaly o telefonní čísla na některou z mých mužských postav a byly naštvané, když jsem jim řekla, že jim těžko dám kontakt na fiktivní postavu.

CH: No, já jsem mnohem starší a kulatější než Sookie, takže mě si s ní nikdo nesplete. Vlastně se obvykle setkávám s tím, že jsou čtenáři, kteří mě ještě nikdy neviděli, při prvním setkání udivení tak, jako byli herci seriálu Pravá krev. Občas za mnou zajdou čtenáři, kteří si po dodívání některé epizody Pravé krve spojí jednotlivé postavy s herci, kteří je hrají v seriálu. Pro ně Alexander Skarsgård JE Erikem, Stephan Moyer JE Bill. Občas to na autogramiádách vyvolává poněkud zmatené otázky.

Které scény ve svých románech jste si při psaní nejvíc užily? Akční? Milostnou? Dramatickou, týkající se vztahů?
CH: Psát všechny scény byla zábava! Ale musím říct, že miluju, když můžu napsat dobrou bojovou scénu. Zjistila jsem, že „vztahové“ scény jsou pro mě trochu výzvou. Když lidé mluví o svém vztahu, je to trochu zmatený rozhovor. Lidé nedokáží úplně zřetelně popsat své vnitřní pocity. Takové rozhovory pak nejsou přímým dialogem, ale skáče se z tématu na téma, které danému člověku připadá důležité, a lidé u toho hodně používají hlas. Hlas je těžké vystihnout slovy, aby pak rozhovor v knize vyzněl reálně.

LKH: To záleží na náladě. Někdy si odpočinu u dobré bojové scény, vybiju si u ní všechny negativní emoce. Čím víc lidí se v takové scéně objeví, tím složitější choreografie takového boje je. Taková scéna je pro mě výzvou a ten vír emocí kroužící uvnitř mě se při ní pomalu utiší. Ráda píšu milostné scény, ale ty představují jiný druh výzvy. Ve dnech, kdy dostanu náladu na milostnou scénu, se takové scény píšou skvěle, ale ve dnech, kdy mi do psaní zasahuje realita, je to, jako bych měla sex i ve skutečnosti. Je těžké se na to soustředit, když vás tolik nesexuálních záležitostí při psaní pořád ruší. Asi je takové psaní pro všechny, příliš mnoho rušivých elementů činí psaní náročnější. Největší výzvou při psaní milostných scén je skutečnost, že sex je velmi osobní a individuální aktivita. Mám sice pořád stejnou dívku, ale různé muže a každý z nich má vlastní unikátní styl. Vztahové drama? Jaj, povídám, jaj. Podobné drama není zábavné ani ve skutečném životě. Fiktivní vztahové drama lze tolerovat jen díky skutečnosti, že je fiktivní a nebudu ho zatahovat do svého skutečného života, ale vedle toho psaní takových scén moc zábavné není. Komplikuje mi to život jako spisovateli, protože téměř nic nedokáže pohřbít linii příběhu tolik jako rozhodnutí, co se soukromého života týče, ačkoli jsem už zažila i akční scénu, která se odehrávala natolik rozdílně oproti tomu, co jsem původně plánovala, že jsem nakonec musela třetinu knihy úplně vymazat. Román byl sice mnohem lepší, ale na druhou stranu stihnout pak uzávěrku byl dost problém.

Co je na psaní tak dlouhých sérií nejtěžšího?
LKH: Začátek knihy je jednoduchý, protože vždy chcete, aby byl zajímavý a lákavý jak pro staré, tak pro nové čtenáře. Uprostřed knihy se to začíná komplikovat. Jako autor musíte vždy myslet na to, že si vaši knihu může kdykoli vzít do ruky úplně nový čtenář, takže musíte vysvětlit postavy, svět, všechno, ale nechcete, aby se sáhodlouhým osvětlováním vašeho světa nudili vaši staří čtenáři. Druhý problém je, že každý váš román, byť je součástí dlouhé série, musí stát natolik samostatně, jak jen je to možné, ale zároveň chcete, aby se postavy román od románu vyvíjely a svět, v němž se příběh odehrává, rostl, takže je nutné to nějak vyrovnat. Snažím se, aby začátky všech knih byly odlišné, abyste pak neměli dojem „vždyť to už jsem četl“. Takový problém jsem měla u několika sérií, které jsem četla. Je to výzva, napsat knihu v pořadí už s dvěma číslicemi, aby byl příběh svěží, ale přitom známý. Jsem nadšená, že mám stále co nového objevovat jak o Anitě, tak o Jean-Claudeovi, Edwardovi, Nathanielovi, o každém, a že Anitin svět postupně roste, vyvíjí se a překvapuje mě. Můj fiktivní svět je stejný jako ten můj. Nikdy nevím, co přijde příště.

CH: Nejtěžší je neustále sledovat předchozí vývoj a detaily. Má paměť už tolik neslouží a na takové detaily jsem si musela někoho najmout (úžasnou Victorii Koski). Když tvoříte svět, jsou tam tisíce malých důležitých detailů a zapomenout, zda je někdo liškodlak nebo rysodlak nebo zda během příběhu pokročila denní doba a je stále den, nebo se už za okny smráká, je snazší, než si myslíte. Myslím, že je důležité, aby se vychytalo co možná nejvíce takovýchto malých chyb, aby to čtenáře zbytečně nevytrhovalo z příběhu. Já jako čtenář si těchto věcí moc nevšímám, ale mnoha čtenářům to pak může pokazit zážitek.

Zdroj: Amazon.com
Překlad: Axia