Andrzej Pilipiuk: Dědičky

Již potřetí se setkáváme s upírkou Monikou, alchymistkou Stanislavou a agentkou Kateřinou. Tentokrát se dámy rozhodly vrátit se ke svým kořenům a začínají znovu budovat panský dvůr v Krušewicích, který patřil jejich rodině.

Stavbu narušují nepřející obyvatelé vesnice, v počtu čtyř alkoholiků. Krušewské po nich chtějí práci a to se jim nehodí do krámu. Ono popíjet a brát dávky byl o něco lepší způsob života. K tomu se Monika začíná chovat podivně a laškuje s malířem a studentem Pavlem, víc než je u ní zvykem. Kupuje si odvážné prádlo, prohlíží se nahá před zrcadlem a začíná mít sklon k bezdůvodnému násilí.

„Nazývají ho Architekt,“ řekl Arminius. „Mistr Sedzivoj se s ním setkal pravděpodobně jen jednou v Krakově, v roce 1748. Náš ptáček si tehdy říkal Lech Rydel. Hledám ho už šedesát let.“ (str. 39)

Kromě budování sídla a rozvoje Krušewic sledujeme ještě příběh Arminia s Lászlem, kteří hledají tajemného Architekta, jehož značka se objevuje po staletí na různých významných stavbách. Lovci upírů mají podezření, že parazituje na lidech, a chystají se ho zlikvidovat. Po omylu, kterého se dopustili v případě zajetí Moniky, si chtějí s Architektem nejprve promluvit, zabíjet nevinné není rozhodně jejich strategie.

„Kdo jste? Rád mluvím s lidmi, které můžu pojmenovat.“ Alchymista obhlédl stěny svého vězení.
„Vlk, velmistr Bratrstva První cesty.“
„Druhé cesty.“ Vzdor ho neopouštěl ani v tak hrozivé situaci. (str. 56)

Dalším starým známým, který chvíli pobýval s Kruševskými a Monikou, je Mistr Sedzivoj, který se vydává studovat na Tchaj-wan, nedojede však daleko a setká se se starými známými z Bratrstva druhé (nebo chcete-li první) cesty. Jeho život tak visí na vlásku a tajemství přípravy kamene mudrců je v ohrožení.

Stejně jako u předchozích dvou dílů i tady se elegantně proplétají věda, alchymie a magie. Tentokrát však nemá příběh tolik odboček a není tak spletitý. Děj plyne spíše lineárně, ale i tak je rozčleněn alespoň na tři skupiny, kolem kterých se odehrává. Jednotlivé linky, které se v předchozích dílech spojily, se tady sebe jen dotknou a fungují spíše jako samostatné celky.

V Dědičkách Andrzej Pilipiuk dopřeje svým postavám i nějaké to milostné vzplanutí, nezabrousí sice do přílišných podrobností, ale alespoň víme, že i tvrdá agentka Kateřina má city, když se zamilovala do Mistra Sedzivoje. Zatímco princezna Monika řeší klasický problém, líbí se jí László, který je na cestách, a vášeň v ní vzbuzuje i student Pavel, kterého potkala na svých toulkách kolem Krušewic.

Poslední díl není tak propracovaný jako díly předchozí – Sestřenky a Princezna. Nevypadá ani úplně uzavřeně, spíš jako by autor nevěděl, zda bude pokračovat, a tak si nechal otevřená zadní vrátka, tedy spíš vrata, což nakonec nevyužil. Stejně rušivě na konci působilo, že některé linky byly zapomenuty, přestože by si závěr příběhu žádal, aby byly použity. Přes drobné výhrady, které k Dědičkám mám, je to kniha, která stojí za přečtení. Kdo četl předchozí díly, neprohloupí, pokud si přečte i závěr trilogie. Musím pochválit i obálku, která se velmi povedla.

Vydal: Laser-books; 2012