Rozhovor s Jill Myles

Jsem ve sklepě klubu s pornohvězdou a pochybným bratrstvem upírů a čekáme na jejich královnu. Ty mně něco povídej, jestli jsem se nezbláznila. (Páni mají radši sukuby, s. 133)
Jill Myles, autorka trilogie o trojúhelníku sukuby, anděla a upíra, se několik dní před vydáním třetího dílu rozpovídala o své práci, o svém světě i knihách, které ji inspirovaly.

Jak byste čtyřmi slovy charakterizovala svou hlavní hrdinku, Jackie?
Nesmrtelnost? Osina v zadku.

Vaše oblíbená věta nebo odstavec v románu Páni mají radši sukuby?
Je tam jedna scéna v klubu, kam Jackie, hlavní hrdinka, proklouzla spolu se svou sukubí mentorkou Remy. Mají v plánu se tam vplížit, být sexy, užít si večer a zjistit přitom pár informací o místních upírech. Problém je, že Jackie tak trochu netuší, jak být sexy, a ještě hůř na tom je, když má jednat rafinovaně. Tak je jasné, že se věci vymknou kontrole. Jackie pak na někoho použije svou moc sukuby a pak zjistí, že netuší, jak to „vypnout“.
Mně se ta scéna psala velmi dobře, je zábavná. Nevím, zda bych mohla říct, že je má oblíbená, ale tak nějak vyjadřuje charakter celé knihy – Jackie se pokusí zapadnout mezi sexy nesmrtelné, naprosto pohoří a pak se stane něco špatného.

Ke konci Páni mají radši sukuby vidíme, jak Jackie nabývá moci i nezávislosti. Co před ní ještě stojí? A bude v dalších dílech její práce v muzeu hrát nějakou roli?
Ponechat si „normální“ práci představuje pro Jackie velký problém. Ve druhé knize, když se přestěhuje, aby mohla pracovat na univerzitě, a v třetí knize, kdy ji uvidíme, jak se účastní práce na archeologických vykopávkách. Zoufale se snaží udržet svou práci a záležitosti nesmrtelných odděleně, ale občas se obě cesty v bolestných okamžicích střetávají.
Jackie také postupem doby roste i jako sukuba. Zatím se ještě plně nenaučila hrát podle pravidel, které za svá přijali ostatní, takže neustále zkouší, co svět kolem ní ještě vydrží – což přináší další problémy. Mnoho sukub se skrývá před svými pány, aby nemusely plnit jejich požadavky. Ale protože je Jackie emocionálně připoutaná k oběma svým pánům, bude řešit problémy i ohledně těchto pout. Kostky budou vrženy.
Bude velká zábava to psát!

Vždy mě zajímalo, jak spisovatelé fantasy nebo paranormální fantastiky tvoří pravidla jejich světů. U vás šlo o postupné objevování daných skutečností během sepisování vašeho příběhu, nebo jste si vymezila hranice ještě předtím, než jste začala psát? A jako autorka série, zjistila jste, že jedno pravidlo, které skvěle fungovalo v jedné knize, bylo v druhé naprosto na obtíž?
Ano, ano a ano. Pravidla mého světa rostla postupně. Jakmile jsem věděla, že chci, aby se vše točilo kolem andělů odvržených do světa smrtelníků (se všemi variacemi, které na toto téma padly), chtěla jsem se tohoto konceptu držet. V tom příběhu se o světě dovídáme postupně, ale hlavní téma je Jackie. Sledujeme svět jejíma očima, dodatky a vysvětlení přicházejí tak, jak je vidí ona. Nepotkáme žádné vlkodlaky, ani víly, protože nic z toho nesedí do daného světa.
Už jsem přiznala, že jsem svým postavám přisoudila role, nad nimiž jsem se později nestačila divit a jen jsem si říkala „Proč jsem tohle udělala?“ Ale hranice jsem vymezila a přes to nejede vlak. Jelikož se mé postavy řídí fázemi dne, musela jsem hodně hlídat kalendář a čas, v každé scéně jsem si musela dávat pozor na to, kolik je hodin, aby se mi pak někde upír neobjevil v půlce dne a anděl nezaklepal na dveře hrdinky o půlnoci atd.

Povězte nám, jaké to je vydat knihy tak rychle za sebou. Není to na vás moc tlaku?
Je! Nikdy jsem o sobě nepřemýšlela jako o člověku trpícím úzkostmi (ufňukaná, ano – úzkostlivá, ne), to až po vydání knihy. Nyní stále kontroluji Amazon a chodím do obchodů, abych zjistila, jestli se dnes prodalo víc knih než včera, a dávám rozhovory online, protože se snažím kreativním způsobem říct lidem, proč jsem svůj příběh napsala až podevatenácté. S každým vydáním knihy přichází hodně práce a stresu. Když byla první kniha venku už pár týdnů, tyhle stavy u mě začaly trochu opadat – a pak vyšel druhý díl.
Je vlastně dobré řešit nějaký problém. Jen toho nesmí být moc naráz. Ale ráda do toho půjdu znovu!

Kolik času uplynulo mezi první větou první verze rukopisu a oznámením „Prodáno“?
Popřemýšlím. Prohlédla jsem záznamy. Páni mají radši sukuby jsem začala psát v květnu 2005. Román jsem dokončila v září nebo říjnu a několik měsíců ho upravovala. Pak asi rok trvalo, než tomu dali zelenou. Oznámili mi to v březnu 2007.

Kdo vám  během té doby nejvíce pomáhal?
Víc než kdo jiný byla mým učitelem Ilona Andrews. Vůbec si nevzpomínám, jak jsme se spolu vlastně daly do řeči. Možná tím, že jsem sjížděla její blog, jsem její oddaný fanoušek, ale během posledních tří let tu pro mě vždy byla. Zažila si se mnou krušné chvíle, ale kdykoli jsem měla špatný den nebo se rozhodla, že s vydáváním praštím, to ona mě dala dohromady a ukázala mi tu správnou cestu. Viděla, jak jsem vyzkoušela tři agenty, spoustu knihy, a pročetla víc ubrečených mailů, než by měl jakýkoli člověk právo komukoli poslat. A přesto se mnou stále ještě mluví. Dokonce se mi směje, když mám další ze svých depresivních momentů a chci skončit se psaním. A já jí to neberu, protože se jí taky směju, když ona má zas svoje depresivní chvilky. Pak jsem na řadě já.

Kdy jste se začala cítit jako „skutečná spisovatelka“?
Když jsem byla loni v RWA (sdružení amerických spisovatelů romancí – pozn. překl.), zastavila jsem se u jednoho stolu s knihami zdarma a jedna žena viděla mou jmenovku a dala se se mnou do řeči. Byla to nakladatelka z Austrálie (alespoň myslím) a velmi milá dáma, kterou nadchly moje knihy. Pro mě to byla naprosto neskutečná chvíle, pořád jsem si myslela, že si mě s někým spletla.

Jakou knihu jste měla nejradši, když vám bylo 10 let?
V domě nechyběly knihy od Laury Ingalls. A také naprosto miluji knihy o mytologii od D’Aulairese. Četla jsem je tak tucetkrát a nikdy mě nepřestaly bavit ty obrázky. Jako dítě mě naprosto brala mytologie a kryptozoologie (věda o mytologických zvířatech – pozn. překl.). Ve školní knihovně jsem pořád hledala jakékoli zmínky o těchto oblastech. Naneštěstí mě to, co jsem studiem kryptozoologie zjistila, vyděsilo, měla jsem několik ošklivých snů o tom, jak se do mé ložnice oknem proplížil Bigfoot a zatímco jsem spala, sežral mi ruku.
To asi o mně dost vypovídá.

Jaké autory byste doporučila?
Ráda všem doporučuji romány od Meljean Brook a Kresley Cole. Mám ráda dobré, ryzí paranormální romance a tyto dvě spisovatelky patří mezi nejlepší autory tohoto žánru. Do postav románů Meljean jsem zblázněná jak fanynka, protože ona je dokáže vykreslit tak reálné. Mám dojem, že jsem Meljean dokonce psala nějaký email, co nejspíš nedával smysl, o tom, jak zbožňuju její knihy, a ona mi odepsala (úspěch!). Kresley Cole píše jedny z nejvtipnějších, nejzábavnějších knih vůbec a já je pokaždé, když se mě někdo zeptal na to, co bych mu doporučila, strkala rovnou do rukou. Také jsem se snažila Kresley pověsit na paty, ale ona je asi moc chytrá na to, aby mi to dovolila.

Zdroj: Dearauthor.com

Překlad: Axia