Olga Gromyko: Povolání: Zaklínačka

„Volho, proč se chceš stát mágem? Mladá, hezká holka, nač všechny ty komplikace?“
„Abych si déle zachovala mládí a krásu,“ uhnula jsem žertem. „A nezávislost. Rozhlížela jsem se dlouho. Žena má malý výběr: buď je vdaná, nebo ženou lehkých mravů, nebo čarodějkou. První dvě povolání mě nelákají.“ (str. 95)

Volha Redná je osmnáctiletá dívka, která studuje na Vysoké škole magie, věštění a bylinkářství. Kromě toho, že má výborný talent dostávat se do průšvihů všeho druhu a dělat zlomyslné vtípky, je velmi nadaná v oblasti praktické i teoretické magie a má dobrou intuici. Ironie a sarkasmus jako by byly hlavním vyjadřovacím prostředkem, který Volha používá. Nebojí si dělat legraci i sama ze sebe.

Za trest nebo za odměnu, berte to, jak chcete, pošlou Volhu vyřešit záhadná úmrtí způsobená netvorem v Dogevě. Kromě netvora má Dogeva ještě jednu nevýhodu, jejími obyvateli jsou upíři, a ti nejsou ostatními tvory příliš oblíbení, to už je pro lidi lepší se bavit s trolly.

Průvodcem Volhy po Dogevě je samotný zdejší panovník Len, relativně mladý, zbrklý a neukázněný upír. Kromě role průvodce má také nesnadnou úlohu udržet ji na živu. Což vzhledem k divokosti a neposlušnosti Volhy není úkol úplně snadný.

Příběh knihy spíše popisuje prázdniny, které si Volha užívá v Dogevě, na netvora sice taky dojde, ale pátrání po něm není hlavní náplň Volžiných dnů. Volha poznává Dogevu a její obyvatele. Zjišťuje, že znalosti, které ji o upírech poskytla příručka, jsou úplně scestné, takže kromě hledání netvora pracuje i na své zápočtové práci na téma upírů. Len jí ochotně pomáhá a odpovídá na otázky, jen aby ji udržel stranou myšlenek na netvora.

Postavy jsou příjemné na čtení, ale nemají žádné výrazné rysy, které by nás nutily přemýšlet, jestli je máme rádi nebo ne, prostě tam jsou a provádějí nás příběhem. Vedlejší postavy se vyskytují jen okrajově, takže nám kromě Volhy a Lena další postava v paměti neuvázne.

Víc než  popisům postav se Olga Gromyko věnovala popisům prostředí. Nejsou únavné a zbytečně zdlouhavé, jsou příjemně barvité a dokreslují naší představu o Volze i jejím okolí.

Trošku mě rušila občasná snaha používat divná slova, aby Volha vypadala učeně, nebo byla situaci dodána zvláštní atmosféra. Když jsem přemýšlela, co to znamená, tak mi to atmosféru moc nedokreslilo.

Povolání: Zaklínačka je příjemný příběh, doplněný svěžím humorem, který staví především na schopnosti Volhy používat sebeironii. Přestože je Volze osmnáct, oproti dlouhověkým upírům vypadá a chová se jako dítě. Knihu bych doporučovala spíše mladším čtenářům a těm, co mají rádi dětské hrdiny a jejich příběhy.

Vydal: Zoner Press; 2012