Stefanovy deníky – Prokletí

Ukázky z knih / 25.2.2012 /

Stefan opustil New Orleans a odjel do New Yorku. Slíbil si, že se už nikdy nebude živit lidskou krví, a začal být znovu šťastný. Když už si ale myslí, že konečně opustil svou minulost, zjistí, že před bratrem nikdy nemůže uniknout. Damon má pro oba upíří bratry velké plány, ať se to Stefanovi líbí, nebo ne…

Všechno se změnilo. Moje tělo, moje touhy, moje chuť k jídlu. Moje duše.

Za sedmnáct let, které uplynuly od mého narození, jsem byl svědkem více tragédií, než může jeden člověk unést – a většinu jsem zavinil já. Pořád v sobě nosím vzpomínku na svou i bratrovu smrt. Pronásleduje mě naše poslední vydechnutí na mechu v lese u Mystic Falls ve Virginii i představa, jak ve Veritas, našem nádherném sídle, leží na podlaze pracovny otcovo bezduché tělo. Pořád cítím vypálený kostel, ve kterém shořeli všichni upíři z našeho města. Zdá se mi, že na jaz yku cítím krev, kterou jsem ochutnal. Vzpomínám na životy, které jsem po své přeměně lhostejně zmařil. A nejjasněji vidím zvídavého kluka, jakým jsem kdysi býval. Kdybych měl srdce, puklo by žalem nad tím odporným stvořením, kterým jsem se stal.

I když se každá moje molekula změnila k nepoznání, svět se pořád točí dál. Děti stárnou a jejich buclaté tváře s časem pohubnou. Mladičcí milenci se baví o počasí a vyměňují si tajné úsměvy. Zatímco měsíc stojí na stráži, rodiče spí a probouzejí se, když je z dřímoty proberou sluneční paprsky. Jedí, pracují a milují se. A celou dobu jejich srdce tlučou rytmickými údery. Pravidelně, hlasitě, hypnoticky. Krev mě přitahuje stejně, jako kobru přitahuje melodie krotitele hadů.

Kdysi jsem se posmíval nudnému životu lidí. Věřil jsem, že Síla ze mě udělala něco lepšího. Katherine mě učila, že čas nemá nad upíry moc, takže se od něj můžu osvobodit, žít od jednoho okamžiku ke druhému, střídat jeden tělesný požitek za druhým a nestarat se o důsledky.

Když jsem pobýval v New Orleans, byl jsem opilý svojí novou Silou, neomezenou mocí a rychlostí. Každá teplá kapka krve způsobila, že jsem se cítil živější, silnější, odvážnější a mocnější.

Ovládla mě touha po krvi. Tolikrát jsem naprosto bezstarostně zabíjel. Na tváře svých obětí si už ani nevzpomínám. Kromě jediné.

Callie.

Vybavuji si její ohnivě rudé vlasy, jasné zelené oči, hebké tváře, způsob, jak se postavila a založila ruce v bok… každý detail mám úplně jasně a bolestivě zapsaný v paměti.

Byl to Damon, můj bratr a dřív i nejlepší přítel, kdo zasadil Callie poslední ránu. To já změnil Damona v upíra a vzal mu jeho život. On mi pak sebral tu jedinou věc, kterou mohl – moji novou lásku. Callie mě přinutila, abych si vzpomněl, jaké je být člověkem a jakou má život cenu. Její smrt se těžce podepsala na mém svědomí.

Moje Síla je teď pro mě břemenem, neustálá žízeň po krvi prokletím, příslib nesmrtelnosti těžký kříž, který musím nést. Upíři jsou netvoři, zabijáci. Na to nesmím nikdy zapomenout. Nikdy nesmím té zrůdě, kterou jsem, dovolit, aby nade mnou získala moc. Jakkoli navždycky ponesu vinu za to, co jsem svému bratrovi provedl – za rozhodnutí, které jsem udělal místo něj – musím se taky vyvarovat temné cesty, na kterou se rozhodl vydat. Libuje si v násilí a nevázanosti svého nového života, zatímco já to odmítám.

Než jsem opustil New Orleans, bojoval jsem s démonem, kterým se Damon stal. Teď, když jsem odešel na sever, daleko od všech, co mě znali jako člověka nebo upíra, musím bojovat jen s jediným démonem – s vlastním hladem.

1.
Nedaleko jsem zaslechl osamocený tlukot srdce. Všechny ostatní zvuky města zůstaly v pozadí, jako kdyby mě tento jediný volal. Vzdálila se od svých přátel a opustila obvyklou cestu. Nad Central Parkem, kde jsem se po svém příjezdu do New York City před dlouhými čtrnácti dny usadil, právě zapadalo slunce. Barvy v tomto výběžku divočiny se staly tlumenější a splývaly jedna s druhou, stíny se spojily s věcmi, které je vrhaly. Oranžová a tmavě modrá obloha přešla do inkoustově černé, hnědá zem se změnila na sametově žlutohnědou.

Celý svět kolem mě znehybněl a odmlčel se při posledním výdechu, který přichází na konci dne, kdy se mění stráže: lidé a všichni ti, kdo jim dělají společnost, zamknou dveře a noční tvorové jako já vyrážejí na lov.

S prstenem od Katherine jsem se mohl procházet venku i za denního světla jako každý jiný normální živý člověk. Ale jak tomu bylo již od začátku časů, pro upíry je jednodušší lovit v té neurčité hodině, kdy den pomalu přechází v noc. Soumrak překvapí každého, kdo není vybaven očima a ušima nočního predátora.

Teď zněl tlukot srdce tišeji… jeho majitelka se vzdalovala. Zoufale jsem vyrazil vpřed, odrážel se chodidly od země a nutil své tělo k co nejrychlejšímu pohybu. Byl jsem slabý, protože jsem už dlouho neměl nic, čím bych se zasytil, a to ovlivnilo moji schopnost lovit. Navíc, tenhle les jsem neznal. Rostliny mi připadaly stejně cizí jako lidé na dlážděných ulicích čtvrt míle odtud. Ale i když se lovec přestěhuje, zůstává lovcem. Přeskočil jsem malý keřík a vyhnul se ledovému potůčku.

Chyběli mi v něm líní sumci, které jsem kdysi, jako dítě, u nás doma často pozoroval. Nakonec jsem uklouzl na mokrém kameni a proletěl houštím. Dělal jsem mnohem větší hluk, než jsem chtěl. Hnal jsem se za majitelkou srdce, které jsem sledoval, a bylo mi jasné, že se blíží její smrt. Byla teď sama, uvědomovala si svoji situaci, a tak se rozběhla jako o závod.

Musel na mě být hrozný pohled: rozcuchané tmavé vlasy, bledý jako mrtvola a rudnoucí oči, jak se ve mně probouzel upír. Hnal jsem se a poskakoval lesem jako divoch oblečený do parádního obleku, který mi dala Lexi, moje kamarádka z New Orleans. Bílá hedvábná košile teď měla roztrhané rukávy.

Zrychlila. Ale já ji nechtěl ztratit.

Moje potřeba krve mě bolela tak silně, že jsem se už nemohl ovládnout. Na dásních jsem ucítil příjemnou bolest a vylezly mi tesáky. Během proměny se mi rozhořely tváře, zostřily smysly a přemohla mě Síla. Pohyboval jsem se nejvyšší upíří rychlostí.

Běžel jsem mnohem rychleji než kterýkoliv člověk nebo zvíře. Každá živá bytost má nějaké instinkty, takže ta chudinka cítila, že se blíží smrt, a zpanikařila. Po čtyřech zalezla pod stromy, kde hledala bezpečí. Její srdce vyděšeně tlouklo: buch buch buch buch buch buch.

Moje nepatrná člověčí část nejspíš odmítala, co jsem se právě chystal udělat, ale upír ve mně potřeboval krev. Poslední skok, a měl jsem ji – velkou šedivou veverku, která opustila ostatní, aby si našla jídlo. Vrhl jsem se na ni, rozpáral jí krk, zabořil zuby do masa a po kapkách z ní vysával život. Připadalo mi, že čas se zpomalil.

Jako člověk jsem veverky jedl, a tudíž jsem teď necítil příliš velkou vinu. Doma, v Mystic Falls, jsme je s bratrem Damonem lovili v houštinách lesa, který obklopoval naši usedlost. I když veverky neměly po většinu roku pořádné jídlo, byly tlusté a chutnaly jako oříšky. Jejich krev ale tak dobrá nebyla; páchla a byla odporná. Přemohl jsem se a nepřestával pít. Jen velmi vzdáleně připomínala opojnou tekutinu, která kolovala v lidských žilách.

Ale v okamžiku, kdy Damon ukončil Calliin život, jsem přísahal, že člověku už neublížím. Že nikoho nikdy nezabiju, nikdy se nenapiju jeho krve a nikdy se do člověka nezamiluju. Každému bych přinesl jen bolest a smrt, i kdybych to neměl v úmyslu. Takhle vypadá život upíra. Takový je život s novým, pomstychtivým Damonem, jakým se můj bratr stal.

Na jilmu nad mou hlavou zahoukala sova. Přes nohu mi přeběhl čipmank. Položil jsem mrtvou veverku na zem a nahrbil se. V jejím těle zůstalo tak málo krve, že zranění vůbec nekrvácelo. Její nohy už vykazovaly známky posmrtné ztuhlosti. Utřel jsem si z tváře zbytky krve a chlupů a zamířil hlouběji do parku. Zůstal jsem sám se svými myšlenkami, zatímco kolem mě hučelo město s téměř milionem lidí.

Od chvíle, kdy jsem tu před dvěma týdny seskočil z vlaku, přespávám v jakési jeskyni uprostřed parku. Na betonové desce jsem za každý uplynulý den udělal značku. Jinak by mi všechny události splynuly dohromady, bezvýznamné a prázdné. Vedle jeskyně bylo oplocené místo, kam dělníci shromáždili „užitečné“ zbytky vesnice, kterou srovnali se zemí, když zakládali Central Park. Byly tam i architektonické skvosty, které chtěli v parku nainstalovat – vyřezávané fontány, sochy bez podstavce, dveřní překlady, prahy, a dokonce náhrobní kameny.

Protáhl jsem se kolem holé větve – listopadový chlad už připravil o listí skoro všechny stromy – a nasál jsem vzduch. Brzy se spustí déšť. Poznal jsem to díky tomu, že jsem kdysi žil na venkově, a taky díky zostřeným upířím smyslům, které mě pořád zásobovaly tisícovkou různých informací o okolním světě.

Vtom vítr změnil směr a přinesl lákavou, sytou vůni rzi. Pak znovu. Bolestivý kovový pach. Krev. Vůně lidské krve.

Vyšel jsem na paseku a dech se mi prohloubil. Silný pach železa zaplnil celý prostor skoro hmatatelným oparem.

Rozhlédl jsem se.

Uviděl jsem jeskyni, kde jsem trávil trýznivé noci, házel sebou, převracel se a čekal na úsvit. Přímo před ní ležela hromada trámů a dveří ukradených ze zbouraných domů a znesvěcených hrobů. V dálce stály zářivě bílé sochy a fontány nainstalované kolem parku.

A pak jsem ji uviděl. U podstavce sochy královského syna leželo tělo mladé ženy. Její bílé plesové šaty se pomalu barvily rudou krví.

Vydá: Fragment; únor 2012

Žádné komentáře

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít