Meredith Ann Pierceová: Přes Moře písku

Ukázky z knih / 23.2.2012 /

Aeriel zlomila prokletí vampýra Irrylatha a vrátila mu jeho lidskou podobu. Ve snech ale Irrylatha stále pronásleduje bílá čarodějnice, a tak se Aeriel vydává na dlouhou pouť, aby získala odpověď na tajemnou hádanku a našla šest kouzelných chrličů.
Pokračování románu Temný anděl vydává nakladatelství CooBoo.

Aeriel seděla ve výklenku arkýřového okna. Kamenná lavička byla vyhřátá paprsky. Sluneční hvězda spočívala na vzdáleném obzoru, dvě hodiny před západem. Nad hlavou se dívce klenula černá obloha posetá hvězdami. Před ní, za zdmi paláce, se rozkládaly do vějíře městské věže. Po ulicích dole kráčeli muži s namodralou pletí a dlouhými rouškami na hlavě a ženy v úplně průsvitných kalhotách nabíraných u kotníků. Aeriel naslouchala táhlému
kolísavému kvílení vyvolávačů, kterým svolávali všechny k modlitbám.

Zvedl se podvečerní vítr a přinesl vůni myrhy. Město jí vždy vonělo takhle, od prvního dne – dokonce i prach přivátý od moře. Tady svému městu říkali Isternes, avšak tam, odkud pocházela, ho znala pod jménem Esternesse.

Opravdu uběhly teprve tři měsíce od chvíle, kdy sem přišla? Třikrát jí nad hlavou pozvolna proplula Sluneční hvězda. Dívka se světlou pletí zavřela oči a pokusila se znovu si vybavit širokánský šál, který ona a Irrylath utkali
z peříček temného anděla.

Vzali ho a rozprostřeli do větru. A šál je jak plachta nesl nad bílou avarickou plání. A ještě křik. Připomněla si pronikavý řev bílé čarodějnice v dálce a to, jak se temně černá barva pírek jejich plachty změnila na barvu bílou, když se Aeriel a mladý princ dostali z dosahu jejího vlivu. Ještě teď se při té vzpomínce třásla.

Vítr je oba, ji i Irrylatha, unášel na východ, přes Moře písku. Vysoko nad tím suchozemským mořem pozorovali, jak písečné velryby dole vystřikují pramínky a hlaholí, mořští ptáci malí jak smítka na sebe povykují a koupou se v jemných písečných čeřinách – dokud neuviděli na vzdáleném břehu moře město Isternes, postavené z bílého kamení.

Když je vítr přivál blíž, přenesl je vysoko nad městskou branou a spustil je zlehka na hlavní náměstí, ze strážních věží zazněly lesní rohy. Palácové i městské stráže se k nim rozběhly. Podivně oděné ženy a muži s mandlovýma očima je obstoupili.

Z paláce se k nim blížila urozená paní. Vysoká žena byla oblečená do roucha ze šedivého atlasu. Na hlavě měla hedvábný turban. Vlasy Aeriel neviděla, pouze ženiny řasy světlé jak len. A fialové oči.

„Vy jste Sylva?“ zeptala se Aeriel, stále oděná ve svatebním sárí. Spojila ruce a uklonila se, jak ji to naučili ve starostově domě – před tak dávnou dobou. „Královna Avaricu?“

Žena v turbanu přikývla. „Bývala jsem manželkou krále Avaricu, před více než dvaceti lety. Nyní jsem však vládkyní v Isternes. A co jste zač vy, kteří jste putovali dlouhou cestu přes Moře písku?“

„Já jsem Aeriel,“ odpověděla dívka, „a přicházím z Avaricu, abych vám navrátila vašeho syna.“

Irrylath stál vedle ní, nedotýkal se jí, ale cítila, že stále drží plachtu, s níž cloumal vítr. Nic neříkal. Žena nespouštěla oči z Aeriel.

„Můj syn z Avaricu spadl do pouštního jezera a utopil se.“

Aeriel zavrtěla hlavou. „Neutopil se. Jeho chůva vám lhala.“ Přeběhl jí mráz po zádech, když pomyslela na Dirnu, princovu chůvu, kterou později prodali do Terénu. Stala se služkou ve starostově domě, kde ji Aeriel poznala. Dívka opět pohlédla na Sylvu.

„Neutopil se. Dirna, chůva vašeho syna, ho v poušti u Mrtvého jezera darovala vodní víle, čarodějnici, která ho věznila deset let pod hladinou a potom…“

Aeriel se zajíkla. Co by řekla? Paní, váš syn byl temný anděl. Bílá čarodějnice krade děti a dělá z nich ikary, bledá bezkrevná stvoření s tuctem tmavých křídel, a pak je posílá ničit svět. Já jsem ho zbavila toho prokletí, učinila jsem z něj opět lidskou bytost, ale za tu dobu, kdy byl synem čarodějnice, ukradl duše třinácti panen, vypil jejich krev a zavraždil je.

Copak by tohle mohla říct? Vznešená dáma ji pozorovala.

Aeriel sklopila oči.

„Deset let ho věznila čarodějnice v jezeře,“ vysoukala ze sebe, „potom žil čtrnáct let zakletý v Avaricu.“ Nebyla to lež, ale ani celá pravda. Zbabělče, pokárala se. Znovu Sylvě pohlédla do očí. „Ale já jsem to kouzlo zlomila.“ To byla pravda. „Váš syn je volný.“

Lady Sylva na Aeriel dlouze a zkoumavě hleděla. Potom se zhluboka nadechla a pohlédla na Irrylatha – a trhla sebou. Předtím se na něj pořádně nepodívala. Aeriel vnímala, že kolem ní její mladý manžel prošel. Poklekl. Vysoká žena se na něj upřeně zadívala.

„Máš nazlátlou pleť jako obyvatelé avarické pláně,“ zašeptala, „a jejich rovné černé vlasy. Máš oči jako můj Irrylath.“ Zarazila se. „Ale můj syn zemřel v šesti letech, před dvěma tucty let. Pokud by žil, bylo by mu třicet, a ty jsi hoch tak šestnáctiletý.“

Aeriel viděla mladému muži do tváře jen ze strany.

Sylva sklopila oči. Irrylath se najednou natáhl a chytil ji za ruku. Stráže vyrazily se zvednutými luky, ale žena, třebaže krůček překvapeně ustoupila, se neodtáhla.

„Paní,“ spustil princ, „když jsem žil u bílé čarodějnice v jezeře, změnil jsem se v mladého muže a zestárl. Ale když…“ Nadechl se a Aeriel viděla, že ani on to nedokáže, stejně jako ona, neřekne pravdu – neprozradí vše. „Ale když jsem žil v Avaricu, byl jsem začarovaný a nestárl jsem.“

Lady Sylva ho pozorovala a zaváhala. Aeriel se tajil dech. Pokud nenajdou bezpečné útočiště před bílou čarodějnicí tady, nenajdou ho nikde na světě.

„Matko,“ oslovil ženu mladý muž klečící před Aeriel, „od té doby, kdy jsem tě viděl naposledy, ses také hodně změnila, ale stejně tě poznávám. Pohlédni na mě.“

Aeriel viděla, jak si Sylva povzdechla, slabě, jako někdo, kdo po něčem hodně touží. Zachvěla se. Druhá žena mlčela.

„Tak to řekni,“ zvolal náhle Irrylath a pustil ženinu ruku. Otočil hlavu ke strážím. „A přikaž jim, ať střílejí. Řekni, že nejsem tvůj syn, že nejsem Irrylath.“

Vznešená paní přesto stále otálela. Aeriel se úplně zatočila hlava. Bála se, že upadne. Mladý muž klečel bez hnutí. Nakonec lady Sylva opět vydechla a popošla k němu. Dotkla se roztržené košile na rameni, potom jeho tváře a přejela po dlouhých jizvách. „To nemohu,“ odpověděla tiše. „Protože jsi to ty. Jsi můj syn. Můj Irrylath.“

***
Aeriel se opřela zády o výklenek. I když na ni svítila Sluneční hvězda, bylo jí chladno. Křik v chrámu přecházel v jakési kvílení. Narovnala si na klíně nástroj ze stříbrného dřeva a snažila se nevzpomínat. Jenže seděla sama v této komnatě a vzpomínky přicházely. Vybavila si pokoje, v nichž byli ona a Irrylath ubytováni: tmavé místnosti se zataženými závěsy, které stínily světlo hvězd. Jenom zadní komnata byla matně osvětlená, protože syn lady Sylvy nemohl usnout potmě. Tucet a jedna lampa obklopovala jeho lůžko.

Aeriel stála ve dveřích a pozorovala ho. Uplynul měsíc od chvíle, kdy přišli do Isternes. Dlouhé vlasy, které neměl ani spletené, ani nijak svázané, spočívaly na polštáři. Lampy dohořívaly.

Aeriel držela v rukou džbánek s olejem. Původně chtěla doplnit olej předtím, než Irrylath přijde, a vytratit se. Jenže špatně odhadla čas. Hádala, že už nějakou dobu spí.

Aeriel vstoupila a poklekla vedle něj. Plachta z pírek, na níž přiletěli do Isternes, splývala v záhybech z lůžka a sahala až ke stojanům lamp. Aeriel rukou přejela po měkkých bílých peříčkách.

Věděla, že by měla odejít. Mladý muž dýchal přerývaně. Oči pod víčky se neklidně míhaly, něco se mu zdálo.

Sáhla mu na tvář. Jen hořela. Nechala ruku klesnout na jeho rameno a mladíkovi zacukaly prsty na přikrývce. Aeriel se naklonila blíž.

„Manželi,“ řekla tiše, „probuď se.“ A potom ještě tišeji, jen šeptem: „Irrylathe, Irrylathe, vrať se mi.“

Mladý muž se zachvěl a pohnul se pod přikrývkou.

Aeriel pocítila záchvěv touhy. Naklonila se a přitiskla zlehounka rty na jeho oční víčka.

„Irrylathe,“ zašeptala znovu. „Manželi, probuď se.“

Víčka se pohnula a Aeriel si byla na chvilku jistá, že se musí probrat, ale nestalo se. Dívka zavřela oči a představovala si, jak vypadal kdysi: temný anděl, okřídlený ďábel s bledou tváří, který ji odnesl z domova v Terénu na svůj hrad na avarické pláni.

Nakonec se s ní oženil, ještě když byl synem čarodějnice, ze sobeckého zájmu, protože potřeboval poslední nevěstu. A přesně takhle ležel, když ho tehdy otrávila svatebním přípitkem.

Držela nad jeho hrudí dýku, připravená ho zabít, avšak nedokázala bodnout. Byl moc hezký. Místo toho ho zachránila tím, že mu dala vlastní srdce, které si vyřízla z hrudi a vložila ho do jeho, aby nahradila to olověné, které mu dala čarodějnice. A jeho srdce, opět oživlé, dostala ona.

Od té doby byl smrtelný. Syn lady Sylvy a avarický princ už nebyl temným andělem. Přísahal, že bude bojovat s čarodějnicí, že najde okřídleného oře, aby mohl vytáhnout proti ní a jejím zbývajícím „synům“, svým bývalým „bratrům“, proti ikarům. Aeriel se na Irrylatha upřeně zadívala. Byl to její manžel, ale pouze podle jména. Dotknout se ho odvážila, jen když spal. Přitiskla své rty na jeho. Ucítila na tváři jeho teplý dech.

Ze džbánu, který držela, ukápla kapička oleje. Zasáhla její i jeho tvář. Aeriel se vyplašeně odtáhla a z nádoby s olejem ukáply další dvě kapky. Mladý muž se prudce nadechl a probudil se.

Překvapeně se posadil, mžoural a hleděl na ni. Jednou rukou si sahal na tvář. Olej ho umastil. Hřbetem ruky si přejel přes oči a rty.

„Něco se mě dotýkalo,“ zasípal. Pohlédl znovu na Aeriel.

„To ty?“

Aeriel cítila, jak ji opouští odvaha. „Přišla jsem jen doplnit lampy,“ vykoktala, odtáhla se a džbán teď svírala oběma rukama.

Irrylath na ni upřeně zíral. „Políbila jsi mě?“ zašeptal.

Aeriel zavrtěla hlavou. Nedokázala si srovnat myšlenky. „Ne,“ odpověděla. „Ne.“

Princ najednou popadl přikrývku, vstal a vyběhl z komnaty.

Aeriel postavila těžký džbán na podlahu a běžela za ním. Bílá plachta za ním vlála v šeru jako plášť. Sklouzla mu z ramen a ze zad. Aeriel spatřila dole na zádech stopy po křídlech. To jsem způsobila já, říkala si, já jsem ho zbavila křídel.

Irrylath u okna rázně roztáhl závěsy. Hleděl ven na hvězdami osvětlený Isternes a prudce vdechoval svěží noční vzduch. Odhrnul si vlasy z očí, ale neotočil se a nepodíval se na Aeriel.

„Proč?“ zeptal se. „Proč jsi přišla?“

Aeriel se oběma rukama dotkla čela. Kéž by se tak mohla probudit. Kéž by tak mohla utéct. „Kvůli tvým snům.“

Irrylath se otočil. „Jsou to moje sny,“ téměř na ni křičel. „Tobě do nich nic není!“

A vzápětí se zdálo, jako kdyby se jeho tvář změnila. Zuřivost vystřídalo něco jiného. Promluvil tak tiše, že ho sotva slyšela. Co to řekl? „Nemůžeš mi pomoct?“ nebo „Nikdo mi nemůže pomoct?“ Aeriel spustila ruce. V té tmě ho skoro neviděla.

„Nespíš déle než dvě hodiny v kuse bez probuzení a třeseš se,“ začala. „Dovol mi, ať pozvu lékaře paní Sylvy…“

„Ne.“

„Tak mi dovol, ať jí řeknu…“

„Ne!“ chraptěl. „Nic jí neříkej.“

Aeriel popošla blíž, aby na něj lépe viděla. Na tváři se mu zračil uštvaný výraz. Odtáhl se od ní. Začala znovu, tiše, odvážně. „Pověz mi, co se ti zdá.“

Prudce se odvrátil, aniž by se na ni podíval. Žíly na jeho paži byly napjaté k prasknutí, až ruka vypadala jako z kamene. „Odejdi. Nemůžeš mě nechat na pokoji?“ zašeptal. „Nežádal jsem tě, abys přišla.“

Aeriel se zarazila, protože opět neuspěla. Vypadalo to,¨jako kdyby stál na míle daleko, na druhém konci světa. Nemohla se ho dotknout, nemohla ho přimět, aby mluvil.

Protáhl se kolem ní. Peříčka bílého roucha zašustila. A byl pryč, zmizel v zadní komnatě. Už ho neviděla.

Průchod byl temný. Lampy dohořely. Aeriel si zakryla rukama oči. Údy se jí třásly.

Chtělo se jí plakat, ale nezvládla by to. Vyschlá na prach, ústa, oči. Nikde žádný zvuk kromě prskání uhasínajícího knotu. Aeriel se otočila a utíkala pryč.

***
Křik z věží ustal, kroky v ulicích pod nimi doznívaly. Aeriel otevřela oči. Na hladké kamenné lavičce přiložila prsty na krk čtyřstrunné bandolíny. Už tři měsíce byla v Isternes.

Zaslechla nějaký pohyb a otočila se ke dveřím. Vstoupila lady Sylva. Aeriel se trochu mdle usmála. Chtěla být sama. Paní neměla na hlavě turban, světlé vlasy měla pevně spletené a ozdobené hřebínky. Aeriel jí udělala místo na lavičce.

„Všude je klid,“ promluvila žena a zahleděla se ven na náměstí. „Všichni šli do velkého chrámu, aby si vyslechli vyprávění.“

Aeriel odložila bandolínu. „Nebudou vás postrádat?“ podivila se.

Sylva zavrtěla hlavou. „Dokud nezapadne Sluneční hvězda, tak ne. Je dost času. Zahraj mi na bandolínu.“

Aeriel nástroj zase zvedla. Naučila se na něj hrát před mnoha lety v Terénu. Její paní Eoduin s ní hru cvičila. Aeriel se roztřásly rty. Byly spíš společnice než paní a služebná, téměř jako sestry – dokud temný anděl Eoduin neunesl.

Jeden komentář

  • Lea 23.2.2012na0.00

    První díl jsem už jednou měla v rukou a váhala, zda si to přečíst. Nakonec šel se mnou na pokladnu Darren Shan. Možná mě zradila moje oblíbená metoda (otevřít na náhodně vybrané stránce a kousek si přečíst), ale tehdy jsem si řekla, že tohle asi vážně ne. Recenze a komenty taky nic moc… a hle, on už je další díl. Tak uvidím, třeba časem.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít