Gordon Andrews: Curran: 3.5 část

Povídky / 18.2.2012 /

Gordon Andrews si pro čtenáře série o Kate Daniels připravil povídku zasazenou dějem mezi třetí a čtvrtý díl, kde spatříme, jak se Curran od Jima dozvěděl skutečnosti o Katině otci a její minulosti.

 

Seděl jsem ve své kanceláři a život mi v tu chvíli připadal vážně fajn. Magie opadla, měl jsem před sebou hrnek horké kávy a z přehrávače mi hráli Great Big Sea. Několik posledních týdnů bylo příšerných. No, to je ještě jemné slovo. Členové mé Smečky porušili můj první zákon a Kate se kvůli nim připojila do Půlnočních her. Derek utrpěl zranění, hodně vážná zranění. Kate skoro umřela a od chvíle, kdy mi vyvraždili rodinu, jsem nebyl takhle vyděšený. Když jsem v náručí držel její bezvládné tělo, cítil jsem se naprosto bezmocný. Přesto jsme zvítězili, ten kluk se alespoň uzdravil, i když jeho vzhled utrpěl, a situace se obecně uklidnila.

Dokonce jsem i tomu zatracenýmu úchylovi ukázal, kde je jeho místo. Takové mrhání. Místo aby si užíval moc, jakou mu dává jeho skutečná podoba, skrývá se jako zbabělec za hezkými tvářičkami masek a hraje hry na svádění. Saiman je slabý, ale také velmi domýšlivý. Pošramotil jsem mu ego. On mi to pravděpodobně jednoho dne oplatí.

Pohrával jsem si s myšlenkou, že Jimovi přikážu, aby se ho zbavil. Byla by to hračka. Saiman neměl žádné přátele, ani rodinu. Komu by chyběl? Mimoto, Saiman měl v rukách znalosti a tajemství, a já znal jednoho jaguára, který by s ním moc rád strávil chvilku času a dostal z té pěkně hlavičky zajímavé informace.

Upil jsem kávu z hrnku z modrého kovu. Když jsem byl ještě dítě, poté, co mí rodiče zemřeli, žil jsem chvíli v lesích a jednoho dne jsem se vloupal do chaty. Byly v ní talíře a hrnky z modrého kovu, nádobí na kempování. Ukradl jsem ho i s instantní kávou, kterou jsem si té noci nad mým skrovným ohýnkem uvařil. Ten první šálek kávy chutnal nebesky. George, Mahonova dcera, pak v obchodě natrefila na stejnou sadu nádobí a dala mi ji k Vánocům.

Pak jsem ucítil povědomý pach a krátké zaťukání na dveře mi dalo vědět, že dorazila hlava mé bezpečnosti.

My o vlku…

„Pojď dál.“

Jim vešel do dveří a v rukou nesl silné kožené desky. Silné aspoň na tři cenťáky. Skvělý. Tohle potrvá věčnost.

Jim ještě zkontroloval halu a pak za sebou zavřel dveře. Na tváři se mu usadil výraz ‚musíme si promluvit‘, což se dost lišilo od jeho obvyklého ‚jsem drsňák, tak si se mnou nezahrávejte‘, o němž byl Jim přesvědčen, že je ve skutečnosti příjemně neutrálním výrazem. Nebyl fyzicky vypracovaný, jen měl schopnost vyzařovat ze sebe potenciální nebezpečí. Myslím, že po většinu doby si toho snad ani není vědom. Byl by z něj hrozný učitel ve školce, ale na pozici alfy klanu Kočkovitých šelem a mého pobočníka se hodil dokonale. Zbytek klanu ho možná neměl moc v lásce, ale pro jeho moc a pozici ho respektovali.

„Musíme si promluvit,“ začal bez úvodu.

Sbohem, dobrá nálado. Opanoval jsem se. „Jak špatné to je?“ Byl jsem si sakra jistý, že se nejedná o nic dobrého.

Položil přede mě starý polaroidový snímek. Byla na něm malá dívka, tak dvanáct, třináct let, s opuchlou tváří a roztrženým rtem. Vyzývavě se na mě dívala. Ty oči jsem už někde viděl.

„Kate,“ vydechl jsem. A nebyla to otázka.

„Ano.“ Jim se posadil do křesla. „Přišli jsme jen na to, že je to snímek z Guatemaly, starý asi deset let. Vyhrála tehdy pouliční pěstní zápas. Zbytek byli chlapci, asi šestnáctiletí.“

„Je to tam dole drsný, co?“

„Jo. Mám pocit, že vedle tohohle jsou kohoutí zápasy dětskou hrou.“

A to nám lidé říkají zvířata. „Proč mi to ukazuješ?“

Zvedl prst. Očividně toho bylo víc. Jim otevřel složku, kterou držel v rukách, vytáhl další obrázek a položil ho na stůl. Na tomhle byla Kate starší, v  pravé ruce držela krátký meč, levé rameno měla ovázané.

„Rio,“ oznámil Jim, „o dva roky později. Bojovala a vyhrála v městském boji na meče, sponzoroval ho jeden z místních velkých gangů. Předpokládám, že si prověřovali nové uchazeče. Zápasy končily ve chvíli, kdy byl jeden ze soupeřů zmrzačen nebo zabit. Porazila většinu svých soupeřů, ale ten poslední, chlap dvakrát větší a starší než ona… Do třiceti vteřin mu podřízla hrdlo. Začali jí říkat ‚pequena assassina‘ a stále si ji tam pamatují.“

Malý zabiják. To by se Kate zamlouvalo. No tak měla strašné dětství. Spousta lidí ho neměla dokonalé. Proč si Jim myslel, že je to důležité? Muselo v tom být něco víc.

„Myslel jsem, že Kate vychoval Greg.“ Greg byl rytíř Řádu a náš spojenec. Zemřel před několika lety. Tak jsem poznal Kate. Hledala jeho vraha.

Jim zavrtěl hlavou. „Ne, tohle bylo předtím. A pěkně to navazuje na další.“

Ukázal na první fotku a pak na druhou. „Podívej se blíž. Vidíš něco?“

Pár vteřin mi to trvalo, ale nakonec jsem ho našel. Na obou fotografiích se v davu skrýval muž, díval se na Kate a ve tváři měl v obou případech výraz něčeho velmi podobného pýše či ocenění. Byl obrovský, převyšoval muže kolem něj. Vysoký, mocný, svalnatý i přesto, že mu muselo být víc jak čtyřicet, možná mu táhlo na padesát. Vlasy mu zplihle padaly na široká ramena. Kdysi možná hezké rysy mu nyní zhrubly, zdůrazněné jizvami a časem. Vypadal jako postarší boxer, který strávil několik posledních dní na slunci a větru. Mladé Kate ale nebyl v ničem podobný.

Jim vytáhl další fotku. Na téhle seděla Kate a ten muž v baru, mezi nimi stála láhev, ale fotograf byl moc daleko, aby se dala přečíst etiketa. Kate vypadala na čtrnáct.

„Cestovali spolu,“ řekl Jim. „Nikde nezůstali moc dlouho. Jednou za čas se někde objevili, vstoupili do nějaké smrtící soutěže nebo přijali těžkou práci, vyhráli nebo zabili, a pak hned zmizeli. Tenhle je z Kuby. Jednou je viděli i v Miami a pak se tam už znovu neukázali. Alespoň ne spolu.“

„Víš, kdo to je?“

„Mám celkem dobrý tip.“ Vytáhl z koženého pouzdra desky z tvrdého papíru, na nichž bylo napsáno „Voron“, a otevřel je přede mnou.

Uvnitř byla fotka téhož muže, vypadal jen mladší, možná o deset a něco let, a unavenější. V jedné ruce držel černou sekeru a v druhé odseknutou hlavu jiného muže. Ve tváři měl démonský výraz, radostný úškleb z prožitého násilí, podobný starověké válečnické masce. Jako by vítězně řval. V té chvíli se podobal starobylému bohu války. Nepřemožitelný a nezastavitelný.

„Proč je oblečen jako voják, ale nemá nic než sekeru?“

„Technicky vzato je to válečný tomahawk. Tu zbraň si vybral poté, co mu došly kulky. Podle našich informací je ten obrázek asi padesát let starý. Tehdy se magie pomalu navracela, ale přesto se víc vyplatilo bojovat starými zbraněmi.“

„Milý chlápek,“ ušklíbl jsem se.

„Nemáš ani ponětí. Podle zmínek to byl nadaný vojevůdce, ale se sklony k zuřivosti, jaké nedosáhli ani berserkeři. V soubojích jeden na jednoho ho posedla krvelačnost a své protivníky trhal na kusy jako zvíře.“

„Myslím, že už to vím, ale stejně mi řekni, kdo ho držel na řetězu.“

„Jeho pánem býval Roland, Stavitel věží a Pán Lidu.“

A do prdele! Kov v mé pěsti zaskřípal. Položil jsem zdeformovaný hrnek na stůl a setřepal z ruky kávu. Jim nic neříkal, jen čekal.

„A teď mi řekni, proč tenhle muž vychoval Kate a proč by mě to mělo kurva zajímat.“ Proč nemohlo být s Kate něco jednoduchého? Proč za mnou nemohl Jim jednou přijít jen aby se pochlubil, že mu vyšel bowling nebo že právě vzepřel svůj rekord. Nebo že třeba konečně pozval tu podivnou tygřici na rande.

„Mám Kate rád,“ řekl Jim. „Znám ji už roky a navzájem jsme si zachránili zadek tolikrát, že to nespočítám. Bývalo celkem jedno, kde vyrostla nebo čí je příbuzná. Záleželo mi na tom, že to umí s mečem a udělá, co slíbila. Hodně toho namluví, ale také udrží tajemství.“

Jim se v křesle zaklonil. „Dnes je ale všechno jinak. Osobně si jí velmi vážím. Mohl sis najít horší, ale moje práce je říct ti, co nechceš slyšet. A teď, protože jsem šéfem ochranky Smečky a tvůj přítel, ti povím příběh, který nebudeš chtít slyšet.“

Do prdele s tebou i s tvým příběhem. „Pokračuj.“

„Je to něco, co bys nazval městskou legendou nebo moderní pohádkou. Je to o velmi zlém muži, králi upírů a pánovi všech těch nemrtvých zrůd. Lidé jako Ghastek a dokonce i ten Voron, ho následovali jako ovečky. Udržoval je při životě a mladé. Je starý, velmi starý, zkazky o něm jsou i v Bibli. Postavil obrovskou věž a také, alespoň podle některých, stvořil i prvního upíra. Pro většinu je jen legendou, jako Merlin nebo Herkules. Chytří lidé, například ti s vysokoškolským vzděláním, ti řeknou, že jeho postava je jen podobenstvím, analogií. Ti samí by ti řekli, že příběh Kaina a Ábela je podobenstvím pro změnu společnosti lovců sběračů v zemědělskou společnost, která postupně budovala celá města. Že Roland reprezentuje vládce a jejich zákony, které dávají řád chaosu a anarchii. Že on je ztělesněním bájných zakladatelů a stavitelů měst. To je, myslím, fajn, ale pravdou je, že je skutečný. My oba to víme. Ten zbytek není tak jednoduchý. Vypráví se o něm mnoho příběhů, některé pravdivé, některé ne. Víme, že se proti němu postavily všechny jeho děti do jednoho. Některé ho odmítly následovat, některé zkusily své štěstí a vyzvaly ho. Například Gilgameš utekl a založil Uruk. Abraham se mu postavil a prohrál. Všechno…“

Přerušil jsem ho: „Jime, co tímhle vším chceš říct?“

„Prověřil jsem si pár věcí. Mám své zdroje.“

„Zeptal ses Dali, co?“

Pobaveně se ušklíbl. „Jop, je zatraceně chytrá. Chvíli jí to trvalo, ale nakonec většinu těch informací vyhrabala.“

„Ví, že ji máš rád?“

„Nemluvíme tu o mně. Mluvíme o tobě a o tvé… sladké kopretince“

„V tomhle případě, profesore, je mi moc líto, že přerušuju tvou fascinující přednášku o kravinách. Pokračuj.“

Pokrčil rameny. „Děkuji, to hodlám. Než jsi mě přerušil, jsem ti chtěl povyprávět, jaké zatracené štěstí měl Roland na své děti. Velmi tragické. A teď postoupíme vpřed do doby asi před třiceti lety. Hlavní postava našeho příběhu si našla novou milenku. Byl překrásná a každý ji měl rád. Zvláště Roland. Zbláznil se do ní a zanedlouho bylo na cestě děcko. Zprvu měl Roland obrovskou radost. Od porážky posledního z jeho malých dětiček uplynula už celá staletí a jemu začínalo být smutno. Všichni byli šťastní. Pak zničehonic změnil názor a pokusil se svou růžolící nevěstu zabít i s dítětem, které nosila. Utekla s jeho hlavním vojevůdcem. Je to trochu jako legenda o králi Artušovi, až na to, že Lancelot je řezník a Guinevere už zbouchnutá.“

Ten příběh byl pořád lepší a lepší.

Jim pokračoval. „Ti dva utekli neznámo kam. To by naštvalo jakéhokoli muže a Roland nebyl výjimkou. Začal je hledat. On není jen tak někdo a nikde na světě před ním nebudou ti dva v bezpečí. Našel je. Voron utekl s miminem a ona se mu postavila. Roland svou ženu zabil, ale ona jemu nejdřív vypíchla oko. On, těžce zraněn na těle i na srdci, odešel. Sám. Voron byl beznadějný romantik. Vychoval z dítěte takového smrtícího zabijáka, jak jen mohl. Cestovali, trénovali a on z ní vytvořil živoucí zbraň. Takovou, kterou bude moct jednoho dne použít proti svému bývalému pánovi. Řekl jí, jak se její otec pokusil zabít ji a jak zavraždil její matku. A pak udělal jednoho dne neopatrnou chybu a musel nechat děvče u jiného muže. Zabijáci byli blíž než dřív a on musel zmizet. Současné místo jeho pobytu není známo.“

„To je pěkný příběh, Jime, ale co to má co společného se mnou?“ Jen ať mi to poví.

„Víš zatraceně dobře, co to má co společného s tebou. Mám další fotografie, další výpovědi svědků, další legendy. Všechno je to tady.“ Poslal složku přes stůl až ke mně. Stále jsem se díval jen na něj, dokud nesklonil zrak.

„Je mi to líto,“ řekl. „Nechtěl jsem ti něco takového říct a jestli ji miluješ, budu stát za tebou. Za vámi oběma. Ale musíš to vědět. Jde si pro ni. Vždy si pro ni šel.“

„Pak s ním budeme bojovat.“ Nikdo mi nikdy nevezme, co je mé.

„Ano, budeme, ale nemusíme vyhrát.“

„Kdo další to ví?“

„Já, ty, Doolittle má nějaká podezření, ví to i Mahon a vůbec se mu to nezamlouvá. Vidí v ní hrozbu pro Smečku. A nemýlí se. Vždy doufal, že skončíš s jednou z jeho děvčat, třeba s George.“ Usmál se. „Aby to zůstalo v rodině, řekl bych. To, že sis vybral Kate, bere trochu jako zradu.“

„Zvládne to.“ George byla jako má sestra. Kate… Nechtěl jsem nikoho jiného. Jen Kate.

Jim přikývl. „Podívej, ty, Kate, beru to. Jen si přeju, aby to byl někdo jiný. Jestli Roland přijde… Nejsme na něj připraveni. I kdybychom vyhráli, většina z nás to nepřežije. Doufám, že ona za to stojí.“

„Roland přijde tak jako tak,“ řekl jsem. „Ať už by v tom Kate byla nebo ne. Přinutila pokleknout třetinu armády démonů. Má moc a využije ji v náš prospěch.“ A také ji miluji.

„Co když se její taťka objeví a ona uteče?“

Jen jsem na něj zíral. „Kate? Mluvíme tu o té samé ženě? Když ostatní lidé utíkají, ona běží přímo do ohniska bitvy.“

„Roland je velmi mocný,“ řekl Jim. „Podívej, nevím, jak ta jejich magie funguje, ale podle toho, co mi řekla Dali, se Kate tím mečem probodla, protože byl ukut z krve jejího otce. Nedokázala by ho ovládat jen tím, že by ho vzala do rukou. Musela ho pohroužit do svého těla. To už něco napovídá.“

Napovědělo mi to, že Kate musí urazit dlouhou cestu, než se bude moci postavit svému otci. Bude potřebovat pomoc a tou budu já.

„V týdnu se s ní uvidím,“ řekl jsem, „vaří mi večeři.“

Jim si povzdechl. „Takže ses rozhodl.“

„Rozhodl.“

„Dobře.“ Chvíli to zpracovával. „No, můj život teď aspoň bude jednodušší. Když k ní teď budeš chodit do bytu, aspoň tě mí lidé nebudou muset sledovat.“

Jen jsem se na něj díval.

Jim vstal a vykročil ke dveřím. „Ještě jedna věc. Kdybych byl Voron, naprogramoval bych ji, aby skrývala, kdo je. Ten muž nebyl pitomý. Musel do ní nacpat, aby se skrývala. Důvěřuje ti dost na to, aby ti řekla, kdo je? Protože pokud si nebudete důvěřovat, pak je ti jasné, že to nevyjde.“

„To budeme muset zjistit,“ řekl jsem.

Zdroj: ilona-andrews.com
Překlad: Axia

komentáře 4

  • Cukýna 18.2.2012na0.00

    Skvělá povídka, úžasný překlad. Tahle věta nemá chybu: Je to trochu jako legenda o králi Artušovi, až na to, že Lancelot je řezník a Ginerva už zbouchnutá.
    A pak mě dostala poznámka o tom, že se s Kate v týdnu uvidí, protože mu vaří večeři. Kriste pane, ten závěr! Už aby vyšel čtvrtý díl! Ááááá.

  • Misha 20.2.2012na0.00

    Tahle povídka by se měla jmenovat "Jak dohnat své fanoušky do blázince dřív, než se dočkají dalšího dílu." Ale překlad je jako vždy dokonalý, Ax má u mě piškotek:)

  • Axia 20.2.2012na0.00

    Jůůů, a zabalilas ho k těm knížkám? :-D Ještě nedorazily :-(

  • Mish@ 28.2.2012na0.00

    Nezabalila, ale příště to rozhodně napravím:D

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít