Dracula (kolekce filmů s Draculou)

Šílené vědce, monstra stvořená z mrtvých lidí i nešťastné existence trpící lykantropickým prokletím už máme úspěšně za sebou a přišel čas podívat se na poslední filmovou kolekci, která je tentokrát věnována nejslavnějšímu upířímu hraběti z Karpat. Nastal čas pověsit do okna sušenou oměj, na stůl přichystat topinky s česnekem a se sklenkou dobře vychlazeného krvesaje si společně vychutnat nejen digitálně vyčištěného Draculu ztvárněného nezapomenutelným Bélou Lugosim.

Dracula (1931)

Jak už na těchto stránkách psala ve své recenzi kolegyně, s právy na zfilmování známého románu Brama Stokera to bylo složité. Jejich držitele se nakonec podařilo přesvědčit až díky osobní návštěvě Bély Lugosiho, který měl s touto upírskou postavou čerstvé divadelní zkušenosti. Můžeme jen spekulovat, zda nějakou roli sehrál jeho maďarský původ, který ho pro roli balkánského knížete přímo předurčoval, nebo prostě jen zapracovalo jeho charisma. Slovo dalo slovo a nepříliš známému herci se otevřela cesta k nejslavnější filmové roli a na plátně mohl brzy pronést legendární „I´m Dracula!“.

Předpokládám, že všichni návštěvníci tohoto webu příběh Draculy dobře znají, a tak ho asi nemá smysl nějak obšírněji rozebírat. S ohledem na celkovou délku snímku, která o mnoho nepřesahuje jednu hodinu, je však nutné podotknout, že spousta poměrně důležitých věcí je ve filmu řešena hodně okrajově nebo vůbec, postavy jsou značně zjednodušené, případně zcela vynechané, ale to je asi tak všechno, co se dá vytknout.

Z dnešního pohledu si taktéž nelze nevšimnout, že mnozí včetně hlavního představitele občas téměř až divadelně přehrávají, ale ani tak nepůsobí směšně. Tam, kde si moderní filmaři rádi vypomohou zběsilou akcí nebo hektolitry krve, Lugosimu stačí vyzývavě se pousmát, a hned je jasné, že sličná dívka dobrých mravů podlehne jeho kouzlu, nebo jen lehce zamračit, což pro ostatní nikdy nevěští nic dobrého.

Snímku sice možná chybí velkolepé finále, protože hrdinové při nebezpečné záchranné misi démonického aristokrata zlikvidují spíše jen tak mimochodem, ale to je jen drobná muška na kráse. Se všemi ostatními se totiž v sanatoriu (doslovně) vypořádal šílený Renfield. S odstupem let tak můžeme jen uznale zatleskat jednomu ze základních kamenů filmového hororu a s úctou se na vlastní oči přesvědčit, proč zrovna Lugosiho tvář už zůstane navždy spojená s Draculou.

 

Drácula (1931)

Od upířího hrabětě si toho v Universalu celkem dost slibovali a neváhali investovat ani do španělské verze, určené převážně pro Jižní Ameriku. Jenom pro upřesnění doplním, že scénář i kulisy zůstaly sice vesměs zachovány, ale jinak se jednalo o kompletně znovu natočený snímek s jinými herci i produkčním štábem. Netroufám si tvrdit, jestli to byl dobrý nebo špatný nápad, každopádně s odstupem času máme unikátní možnost porovnat, jak stejné téma v téže době pojali jiní autoři.

V hlavní roli se objevuje Carlos Villar a logicky se nelze vyhnout jeho srovnání s Lugosim. Osobně si myslím, že obstál, přestože pozornému divákovi nemůže uniknout zřejmá vnější vizuální stylizace, aby si oba Draculové byli co nejpodobnější. Proti slavnějšímu konkurentovi má však nespornou výhodu, že dostává na plátně mnohem větší prostor a díky téměř třiceti minutám navíc je celý film značně přehlednější, herci mají co hrát a vše nemusí být za každou cenu řešeno zkratkovitě.

Legenda je samozřejmě sice jen jedna, ale i tak tenhle milý bonus, od kterého jsem si osobně příliš nesliboval, dokázal potěšit a fanoušci žánru by ho minimálně ze „studijních“ důvodů neměli opomenout. Třeba už jen proto, že Juan Harker je docela sympaťák a nešťastný Renfield připomíná mladého Al Pacina.

Draculova dcera (Dracula´s Daughter, 1936)

Po úspěchu Frankensteinovy nevěsty na sebe pochopitelně nemohla dlouho čekat ani obdobná upírská variace. Draculova dcera sice částečně dějově navazuje na prvního Draculu, ale jinak si jede po své vlastní linii.

Profesor Van Helsing čelí po zabití svého protivníka celkem nepříjemné situaci – pokud bude před soudem i nadále tvrdit, že zavražděný hrabě byl pět století starý upír, vyhne se sice trestu za vraždu, ale zase skončí doživotně na psychiatrické klinice. Naštěstí pro něj se na scéně objevuje hraběnka Zaleská (Gloria Holden) a zmatení policisté začínají ve městě nacházet mrtvá těla s podivnými kousanci na krku.

Ústřední zápletka jinocha bojujícího se strašlivou noční nestvůrou je tentokrát lehce pozměna a hrdina musí čelit nelehké volbě, zda zachránit svou milou, ale strávit zbytek života po boku sličné upírky. V podstatě nic převratného, ale i tak pokus alespoň o částečnou inovaci musíme ocenit. Ta lepší část kolekce totiž právě tady končí, a pokud zbytek přeskočíte, o nic zásadního nepřijdete.

Draculův syn (Son of Dracula, 1943)

Dracula v sukních tu již byl, a tak o dalších sedm let později vznikl Draculův syn. I když tentokrát si raději vychytrale zrcadlově říká hrabě Alucard a Lon Chaney si ve svém hereckém životopise pomyslně zkompletoval trojici nejslavnějších filmových monster. Jenže kromě této zajímavé perličky už moc není o čem psát, protože stejně jako Lugosi zůstane v srdcích fanoušků Draculou, Chaneymu podstatně více sluší roucho vlkodlačí.

Draculův dům (House of Dracula, 1945)

Pokud jste po přečtení předchozího odstavce došli k názoru, že hůř už být nemůže, pusťte se s chutí do Draculova domu. Děj navazuje a zároveň uzavírá předchozí Frankensteinův Dům recenzovaný minule, ale opět platí, že méně je někdy více. Ano, s přihlédnutím k neradostnému období končící druhé světové války je třeba trochu uskromnit přehnaná očekávání, ale i tak se tahle hodinka neskutečně vlekla a film v podstatě zachraňuje pouze občasná přítomnost hrbaté zdravotní sestřičky Niny, která asistuje šílenému doktorovi léčícímu Larryho Talbota a hrabětě Latose. 

Závěrečné hodnocení:
Draculovskou kolekci jsem si i s ohledem na předchozí článek o těchto filmech nechal až na závěr a nejdříve se pokusil vyplnit prázdná místa tohoto webu jeho sourozenci. Stejně jako v předchozích případech se v krabičce nachází jeden hlavní film, dva zdařilé přídavky a trocha zbytečné výplně. Jenže je to právě tahle vata, díky které se pak budete rádi vracet ke své oblíbené klasice.

Pro doplnění se už sluší pouze napsat, že tahle slavná monstrózní trojice rozhodně nebyla to jediné, co v této první velké vlně žánrového boomu vzniklo. Není zas tak velký problém plynule navázat Mumií, Neviditelným mužem, Netvorem z Černé Laguny a dalšími skvosty… a třeba i mezi nimi najít nové černobílé kamarády pro ukrácení dlouhých zimních večerů!