Laurell K. Hamiltonová: Cirkus prokletých

„Nechodím s mrtvolami. Člověk musí mít nějakou sebeúctu.“ – Anita Blakeová
V knižní edici Fantastická Epocha vychází reedice románu Cirkus prokletých, třetího dílu kultovní série Anita Blakeová, Lovkyně upírů od americké autorky Laurell K. Hamiltonové.

8
Seděla jsem v chodbičce, která sloužila účinkujícím jako vstup do velkého stanu. Osvětlení bylo stále tlumené, jako by se některým bytostem, které tudy procházejí, nezamlouvalo příliš mnoho světla. Jak překvapivé. Nebyly tu židle a sezení na zemi mě už začínalo trochu unavovat. Nejdřív jsem vypovídala policistům v uniformách, pak detektivům v civilu. Pak dorazili MOST a vyslýchání začalo znova od začátku. Dolph mi pokývl, Zerbrowski po mně střelil z imaginární pistole tvořené palcem a ukazováčkem. To bylo před hodinou a čtvrt. Už mě zatraceně začínalo unavovat, že mě všichni ignorují.

Richard Zeeman a vlkodlak Stephen seděli naproti mně. Richard měl ruce volně složené na koleni. Na nohou měl modrobílé tenisky, byl bez ponožek. I kotníky měl opálené. Husté vlasy mu spadaly na nahá ramena, oči měl zavřené. Mohla jsem si prohlížet jeho svalnatou hruď, jak dlouho jsem chtěla. Břicho měl ploché, nad okrajem tepláků se rýsoval trojúhelník tmavých chlupů. Hrudník dokonale hladký, bez jediného chloupku. To se mi líbí.

Stephen se schoulil na zemi a usnul. Na levé straně obličeje se mu vybarvovaly modřiny do tmavě purpurové a syrově červené, jak tomu bývá u opravdu ošklivých pohmožděnin. Levou paži měl na pásce, ale odmítl jet do nemocnice. Byl zabalený v šedé dece, kterou mu dali doktoři od ambulance. Pokud jsem mohla soudit, tak na sobě neměl nic jiného. Myslím, že přišel o šatstvo, když měnil podobu. Vlk byl větší a jeho nohy měly úplně jiný tvar. Takže těsné džíny a skvělé kovbojské boty se staly minulostí. Možná proto byla černá vlkodlačka nahá. Možná proto byl Richard Zeeman taky nahý? Je snad kožoměnec?

Myslím, že ne. Pokud ano, tak to skrývá obratněji než kdokoli jiný, koho jsem kdy viděla. Navíc kdyby byl vlkodlak, proč se nezapojil do boje s kobrou? Udělal nejrozumnější věc, jakou mohl udělat neozbrojený člověk – zůstal stranou.

Stephen, který na začátku večera vypadal úžasně, teď vypadal prachbídně. Dlouhé světlé lokny zmáčené potem se mu lepily k tváři. Pod očima měl tmavé kruhy. Dýchal rychle a mělce. Oči pod zavřenými víčky mu kmitaly. Sen? Noční můra? Sní vlkodlaci o kůžiměnících ovečkách?

Richard pořád vypadal skvěle, ale jím nemlátila obří kobra o betonovou podlahu. Otevřel oči, jako by vycítil, že se na něj dívám. Opětoval pohled, v hnědých očích neutrální výraz. Dívali jsme se na sebe a mlčeli.

Obličej měl ostře řezaný, vysoké lícní kosti a pevné čelisti. Dolíčky ve tvářích zjemňovaly jeho tvář, takže vypadal na můj vkus poněkud příliš dokonalý. Nikdy jsem se necítila dobře v přítomnosti krásných mužů. Asi to bude nízkým sebevědomím. Nebo mě možná Jean-Claudův půvabný obličej naučil cenit si samotné lidské nedokonalosti.

„Je v pořádku?“ zeptala jsem se.
„Kdo?“
„Stephen.“
Podíval se na spícího. Stephen slabě, bezmocně a zděšeně zakňučel ze spánku. Rozhodně má noční můru.
„Neměl byste ho probudit?“
„Myslíte z toho snu?“
Přikývla jsem.
Usmál se. „Dobrý nápad, ale ten se neprobudí několik hodin. Mohli bychom to tu celé kolem něj vypálit a on by se nehnul.“
„Proč ne?“
„Opravdu to chcete vědět?“
„Jasně. Nemám právě nic lepšího na práci.“
Rozhlédl se ztichlou chodbou. „Na tom něco je.“ Znovu se opřel, hledal pohodlnější kousek zdi, o který by se opřel holými zády. Zamračil se. Tak to by bylo k pohodlnému kousku zdi.
„Stephen se proměnil z vlka zpátky v člověka v kratším časovém intervalu než dvě hodiny.“ Řekl to, jako by tím vysvětloval všechno. Nevysvětloval.
„A?“ pobídla jsem ho.
„Kožoměnci obvykle setrvávají ve zvířecí podobě od osmi do deseti hodin, pak se zhroutí a promění se zpět v člověka. Na předčasnou proměnu je potřeba spousta sil.“
Zadívala jsem se na snícího vlkodlaka. „Takže takovéhle zhroucení je normální?“
Richard přikývl. „Po zbytek noci bude mimo.“
„To není zrovna recept na přežití.“
„Spousta vlkodlaků skončí po kolapsu pod drnem. Lidští lovci dostanou kožoměnce poté, co ztratí vědomí.“
„Jak to, že toho tolik víte o lykantropech?“
„Je to moje práce,“ odtušil. „Učím přírodovědu na místní škole.“
Jenom jsem na něj zírala. „Vy jste středoškolský učitel přírodovědy?“
„Ano.“ Usmíval se. „Vypadáte šokovaně.“
Zakroutila jsem hlavou. „Jak se může učitel zaplést s bandou upírů a vlkodlaků?“
„Asi jsem měl prostě štěstí.“
Musela jsem se usmát. „To nevysvětluje, že toho tolik víte o lykantropech.“
„Měl jsem o tom přednášky na univerzitě.“
Zavrtěla jsem hlavou. „Já taky, ale nevěděla jsem, že se kožoměnci zhroutí.“
„Vy máte vystudovanou supernaturální biologii?“ zeptal se.
„Jo.“
„Já taky.“
„Tak jak to, že víte o lykantropech víc než já?“

Stephen se pohnul ve spánku, ohnal se zdravou rukou. Deka mu sklouzla z ramene, odhalila břicho a část stehna.
Richard přetáhl deku přes spícího a přikryl ho, jako když ukládáte dítě. „Já a Stephen jsme už dlouho přátelé. Vsadím se, že vy zase víte o zombiích ledacos, co jsem se na univerzitě nedozvěděl.“
„Pravděpodobně ano,“ připustila jsem. „Stephen není učitel, že ne?“
„Ne.“ Usmál se, ale nebyl to veselý úsměv. „Vedení školy se nedívá dobře na učitele, kteří jsou lykantropy.“
„Legálně jim v tom nemůžou zabránit.“
„Jo, jasně. Poslední učitel, který se odvážil učit jejich milované dětičky, dostal zápalnou bombu. Lykantropie není nakažlivá, když je postižený v lidské podobě.“
„Vím.“
Potřásl hlavou. „Promiňte, je to pro mě prostě ožehavé téma.“
Můj projekt, který beru osobně, jsou práva zombií. Proč by Richard nemohl mít projekt, který bere osobně? Rovná možnost zaměstnání pro chlupáče. S tím se můžu ztotožnit.

„Jsi taktní, ma petite. To bych si o tobě nepomyslel.“ Na chodbě stál Jean-Claude. Neslyšela jsem ho přicházet. Ale nedávala jsem pozor, bavila jsem se s Richardem. Jo, to bude tím.
„Mohl bys příště laskavě zadupat? Už mi je blbě z toho, jak se mi pořád plížíš za zády.“
„Neplížil jsem se, ma petite. Rozptýlila tě rozmluva s naším pohledným panem Zeemanem.“ Hlas měl vlídný, sladký jako med, ale stejně v něm zazněla výhrůžka. Cítila jsem ji jako studený vítr v zádech.
„Co se děje, Jean-Claude?“ zeptala jsem se.
„Děje? Co by se tak mohlo dít?“ Hlasem mu prosákl vztek a trocha hořkého pobavení.
„Nech toho, Jean-Claude.“
„Copak máš na mysli, ma petite?“
„Jsi naštvaný. Proč?“
„Moje lidská služebnice nezná všechny moje nálady. Jak hanebné.“ Poklekl vedle mě. Krev na bílé košili zaschla v hnědavou skvrnu, která se táhla přes většinu přední části oblečení. Krajka na rukávech vypadala jako pokroucená hnědá květina. „Toužíš po Richardovi proto, že je hezký, nebo proto, že je člověk?“ Upír téměř šeptal, mluvil důvěrně, jako by říkal něco úplně jiného. Jean-Claude uměl šeptat lépe než kdokoli jiný, koho znám.
„Netoužím po něm.“
„No tak, no tak, ma petite. Nelži.“ Naklonil se ke mně. Ruku s dlouhými prsty natáhl k mé tváři. Na dlani měl zaschlou krev.
„Za nehty máš krev,“ upozornila jsem ho.
Trhl sebou, ruku zaťal v pěst. Bod pro mě. „Neustále mě odmítáš. Proč to vůbec snáším?“
„Nevím,“ přiznala jsem po pravdě. „Pořád doufám, že tě to unaví.“
„Doufám, že tě budu mít po svém boku navěky, ma petite. Nenabízel bych ti to, kdybych si myslel, že mě začneš nudit.“
„Myslím, že ty bys začal nudit mě.“
Oči se mu trochu rozšířily. Myslím, že to bylo opravdovým úžasem. „Snažíš se na mě být uštěpačná?“
Pokrčila jsem rameny. „Ano, ale stejně je to pravda. Přitahuješ mě, ale nemiluju tě. Nevedeme spolu podnětné rozhovory. Nechodím celý den a neříkám si ‚Nesmím zapomenout povědět tenhle vtip Jean-Claudovi, nebo říct mu, co bylo dneska večer nového v práci.‘ Nevšímám si tě, když mi dáš tu možnost. Jediné, co máme společného, je násilí a mrtví. Pochybuju, že to stačí jako základ pro vztah.“
„Ale, ale, ty dneska nějak filozofuješ.“ Jeho oči v barvě půlnoční modři jsou jen pár centimetrů od mých. Řasy se podobají černým krajkám.
„Jsem jen upřímná.“
„Nechtěl bych, abys byla méně upřímná,“ odtušil. „Vím, jak pohrdáš lží.“ Pohlédl na Richarda. „Vím, jak pohrdáš nestvůrami.“
„Proč jsi na Richarda naštvaný?“
„Já jsem na něj naštvaný?“
„Sakra dobře víš, že jsi.“
„Možná začínám chápat, Anito, že jediná věc, kterou chceš, je jediná věc, kterou ti nemohu dát.“
„A co chci?“
„Abych byl člověk,“ řekl tiše.
Zavrtěla jsem hlavou. „Jestli si myslíš, že jediný tvůj nedostatek spočívá v tom, že jsi upír, tak se pleteš.“
„Vážně?“
„Jo. Jsi egoistický nafoukaný surovec.“

Vydává: Epocha; 2011