Daniela Mičanová: Jakubovy housle

Ukázky z knih / 23.11.2011 /

Nemrtví hrdinové nejnovějšího upírského románu Daniely Mičanové musí spojit síly s křehkými smrtelníky, aby společně završili poslání, které si vyžádá značnou dávku odvahy, osobního nasazení a upřímného citu v kulisách současného Brna, moderní Káhiry i šerého dávnověku. V cestě jim totiž stojí čiré, černočerné zlo, a to nelze nikdy pokořit snadno…

Ukázka 1)
Šejch, rozprostřený na divukrásných dlaždicích, kde za každým ornamentálním houštím číhali gryfové, jednorožci, sfingy, saně, tyfóni, fénixové, sirény, hydry, kerberové, mnohohlavé bytosti s rozeklanými ocasy nebo alespoň jazyky, zkrátka všemožná bájeslovná havěť, sípal, chroptěl, namáhavě lapal po dechu, zajíkavě se dusil. Alexander se nechápavě rozhlédl, nedokázal si nijak vysvětlit příčinu netušeného rozuzlení. Do oka mu padla Lada – nepozorovaně vkročila do sálu, v ruce mnula podivnou píšťalku a nevěřícně si ji prohlížela. Zřejmě jí teprve nyní došlo, že ta nebezpečná hračka funguje. Gamílův hrudník se zvedal pomaleji, namáhavěji, v delších intervalech, ale oči neztratily živoucí jiskru.

„To jste neměla!“ šeptl Alexander.

Nevnímala ho, nespouštěla zrak z důmyslné vražedné klece. Ostnaté okruží se zastavilo sotva vlásek od Luciovy bílé šíje, zbytek těla v mřížovaném zvonu se zatím těšil relativní volnosti. Gamílovi rafani sice chtivě stáčeli hlavy po ovladači, výhružné žhnutí tygřích očí je naštěstí drželo zpátky. V okamžiku všeobecného zmrtvění, kdy se nikdo neodvážil pohnout, ba ani vydat hlásku, proplul síní mlžný prstenec a zmocnil se odraženého zlatého pouzdra, než ho k sobě strhne zemská přitažlivost. Sotva se tak stalo, plavovlasý upír otevřel svou záhadnou černou skříňku, Júsufovo podvojné sídlo pohltila pravá egyptská tma a stěny rozechvěl zlobný ženský smích.

Když zásvětní temno pominulo, když lustry, lampy i zářivky za nesmělého poblikávání procitly, scéna se od základů změnila. Lucius zmizel. Z černé skříňky se vyhrnul roj blíže neurčitelných, hnědavě žlutých tvorů. Škrábali se jeden přes druhého, houfovali se podél pozlacených mříží, výhružně bzučeli, z dálky připomínali divoké masožravé včelstvo. Duch egyptského velekněze završil svou vzdušnou pouť, snesl se k Ladě a vnutil jí do dlaně pouzdro s papyrem.

„Svěřte ho povolaným rukám. Přihlásí se v pravý čas.“ S těmi slovy se částice Harmachetova přízračného těla rozptýlily v jásavě plesovém osvětlení. Alexander si z dívčina trhaného dechu vyvodil, že pracuje k mdlobám, rád by ji podepřel, ale dění v sále ho příliš strhlo. Naštěstí jej duchapřítomně zastoupil maestro Poutník.

Zlatotemný roj mezitím stačil překrýt, pohltit i strávit schránku, která jej vyslala na svět, potom se zlověstní tvorové odlepili od mříží a zamířili k Júsufovi. Zprvu sice připomínali zlolajné členovce, snad neznámou, dravou formu lišaje smrtihlava, ale zdání netrvalo dlouho. Při bližším pohledu si Alexander všiml blanitých, černohnědě žíhaných křídel, zahnutých drápů i lačných kolozubých tlamek, které se na nehybného domácího pána šklebily mlsnými, dlouhými špičáky. Teď si vybavil spíše nenasytné ďábly a démony, jaké znal z iluminovaných středověkých rukopisů. Dokonce i svalnaté hochy z ochranky, uvyklé na drsné výjevy z mafiánského života, přiměl křídlatý, skučící, pomlaskávající, soptící, syčící a ševelící roj poděšeně couvnout. Co do velikosti přitom nevyzpytatelní vyslanci temnost nepřesáhli větší krabičku od sirek.

„Pojďme odtud, než si nás všimnou!“ hlesl Jakub.

Alexander se chlácholivě dotkl houslistova předloktí. Musel představení vidět do konce, okřídlení smrtonoši vzbuzovali hrůzu, od níž se za žádnou cenu nedokázal odtrhnout. To už se roztlemené kolozubé tlamky za hlasitého pleskání žíhaných blan vrhli na oběť znehybněnou účinnou dávkou kurare. Gamílovo tělo náhle vypadalo jako změť povlávajících ocásků a neúnavných hřbítků, přízračné bytosti pomstychtivě trhaly, rvaly a drásaly kůži i měkkou tkáň, sály, chlemtaly a srkaly krev, spojenou vahou drtily kosti. S každým kouskem pozřeného lidského masa nabývaly na velikosti a síle, včelí zurčení záhy přerostlo v ohlušující, živočišné vytí. Tehdy polopříčetní tygři, zmatení nepochopitelným dějem i přemírou světla, zoufale vyrazili proti ohromeným bodyguardům.

Na víc Alexander nečekal. „Dobře, jdeme!“ zavelel. „Tady už nejsme nic platní.“

Na jeho pokyn Jakub uchopil bezvládnou Ladu do náručí a plynule se přenesl k bočním dveřím. Kdyby ustupovali o poznání pomaleji, neuniklo by jim, jak se z ohlodaného těla káhirského Ořezávače odděluje šerý stín a za hlasitého kvílení prchá do tajných chodeb své dvojaké rezidence.

***

Ukázka 2)
Jakub Poutník přešel pódium s línou grácií sytého levharta, byť by nejraději vyrazil svižně jako hladový lev. Poháněla ho nezvládnutelná žízeň po hudbě, již krotil jen s vynaložením vpravdě nadlidské síly. Probíhalo jím lehké chvění, naskakovala mu husí kůže, těšil se jako děcko, nemohl se dočkat prvního tónu, první kapky čistého zvuku, co skane do úst věčně žíznivému ubožákovi, kterým se kvůli své posedlosti stal. Nenápadně se pousmál. Rád se bavil těmihle soukromými jinotaji.

Přes rok nepatřil k obyčejným smrtelníkům, teď však musel přesvědčit většinu přítomných o opaku. Museli mu uvěřit, že hudbu tak nevýslovné, nepopsatelné krásy vyluzují lidské prsty. Nestál by o vavříny, přisouzené nemrtvému. Proto se nyní po lidském způsobu postavil před orchestr a s pomalou člověčí něhou stiskl housle od cremonského houslaře Nicoly Amatiho, zvané Nikolky. Bouřlivý potlesk pak samozřejmě přijal rovněž se vší mužskou ješitností.

Jakub dobře věděl, že není krásný. Byl víc než to – znepokojivý, okouzlující, podmanivý. Elektrická záře jiskřila v jeho fialkových očích, klouzala mu po bílé pleti a pableskovala v krajkoví namodralých žilek. Dlouhé černé vlasy si za smrtelných let vázal do ohonu, teď si je dával marnotratně zaplétat do rastafariánských copánků. „Musím myslet na image,“ hájil se s nepatrnou provinilostí v hlase. A kdo by mu to zazlíval – hvězda má na své vrtochy nárok. Nikdy nekoncertoval ve fraku, jakkoli by mu slušel. Pokud si nemohl přehodit červenou kordulu krumvířského kroje, pořídil si indickou parádu utkanou z karmínových, šafránových, purpurových a stříbrných nitek. Vypadal tedy trochu jako hippie nebo jako hrabě Monte Christo a náramně si to užíval.

Dopřál zbožňujícím Brňanům nezbytnou chvíli na potlesk. Nasával ho kůží celého těla, vstřebával ho do sebe, sytil se jím a chutnal mu stejně výtečně jako celý beznadějně proměněný, zázračný život. S úsměvem vléval lučavku královskou do zběsile rozbušených srdéček přítomných žen a otrušík do uší jejich panského doprovodu. Pozvednutým obočím pozdravil kapelníka své někdejší cimbálové muziky, zaznamenal invalidní krasavici v přízemí vlevo i buclatou paní, která masitým loktem vesele strkala do manžela a šeptem ho upozorňovala: „Vidíš? Je božský!“

V řadě před dovádivou baculkou si všiml prapodivně osamělé dívky, pak ho ale vyrušil nepostřehnutelný pohyb v lóži ve třetím pořadí. Nemusel se do těch míst zahledět ani koutkem oka, aby věděl. Přišli, potěšil se. Vždycky nakonec přijdou. Stočil zrak k dirigentovi a zlehka kývl.

***

Lada tajila dech a kdyby to šlo nějak zařídit, nejraději by přestala dýchat úplně. Vůbec ji nenapadlo, že existuje tak čistá krása a chodí po světě v lidské podobě. Krása tak zraňující, až při ní srdce zmrtvělo a potáhlo se stříbrným kovem, aby vzápětí zvonivě puklo na počest nebi, které vstoupilo do rukou jednoho houslisty.

Než skončila první věta Dvořákova houslového koncertu A mol, byla Lada pokořená. A když Jakub dospěl k usedavému Adagiu, dokázala by vstát, před očima všech brněnských snobů přistoupit k pódiu a nabídnout mistrovi svůj pomyslný kord.

Osudová nespravedlnost, štětila se. Vždyť on si dokáže člověka podmanit, aniž by ho poznal, a stačí mu k tomu pár taktů! V duchu užuž viděla, jak před ním klečí a pokorně mu líbá prsty na nohou. Cítila na rtech jeho hebkou kůži i osobní, lehce kořeněnou vůni. Její smysly se daly unášet svůdnou představou nepředstavitelného, osvobodily ji od dopoledního dramatu, od krutovlády rozumu a nakonec i od tísnivé tělesné schránky. Nutkavá touha dotknout se bílé pleti božského Jakuba Poutníka jí přičarovala snové vzdušné prsty. Ta čistě duchovní, zlatavá esence pak polehounku pronikla pestrobarevnou etnickou košilí a polaskala mistra na hrudi.

Potom se k pomyslným prstům přidaly nehmotné rty a zasypaly ho polibky jako okvětními lístky planých růží. Vzápětí jejich duchovní bytosti splynuly, vznesly se do prostoru a nechaly se kolébat Čajkovským. Kdyby se Lada nebála, že mistra vyplaší, že se od ní andělská nádhera odchlípne jako kus staré omítky, asi by se ve finále dala do hlasitého, nepříčetného křiku. Každá skladba však musí jednou skončit. Když bylo dokonáno, zůstala omámeně sedět, zatímco rozjásané auditorium děkovalo svému hrdinovi potleskem ve stoje.

„Neříkala jsem to? Je božský, je božský, je božský!“ vyrážela ze sebe veselá dáma za jejími zády. Lada ji sotva vnímala. V záblescích umělého dne se jí totiž zdálo, jako by na ni ze stropu pršely perleťově měňavé krůpěje. Kdosi je zval do vstupní haly na mistrovu autogramiádu, umělecký vedoucí cimbálové muziky po její pravici neuroticky podupával a neurvale cepoval své dvě děti, přesto nedokázala vstát. Nakonec ji přece jen vytlačil dav, který se nekulturně postrkoval k šatnám.

***

Usínala nesnesitelně pomalu, představa plamínkového milence ji vzrušovala k nespavosti. Přemýšlela přitom, proč snové výtvory v lidské mysli tak dlouho a bolestivě přetrvávají. Viděla ho před sebou celý dlouhý den. Byl bílý jako sníh, ale sálal zlatavým ohněm, který hřál jako písečná poušť, jako tajemné jméno vypálené sluncem na holou kůži – Hor na horizontu.

Užuž se smiřovala s perspektivou bezesné noci, vtom jí víčka ztěžkla, jako by jí přítel Morfeus přiložil na tvář kovovou posmrtnou masku. Tma hebce voněla, hřála a slibovala vlídný přechod do snových krajů. Ta část Ladiny bytosti, která i ve spánku zůstávala bdělá, ucítila, jak pod péřovou duchnu po babičce vklouzly dvě dlaně, šplhaly jí po kotnících, lýtkách i stehnech a vydávaly přitom přátelsky podmanivé teplo. Pomalu, zhluboka dýchala a – aniž by si o tom dovolila přemýšlet – , vydala se těm laskajícím dlaním napospas. Vždyť se jí jenom zdály. Kdyby někde přiznala, že ji po nocích navštěvuje snový odraz mistra Poutníka, zavřeli by ji do blázince.

Jakubův způsob nehmotné lásky jí stejně nedal příležitost k odporu. Jemné dlaně rozeného houslisty, na bříškách prstů zmozolnatělé cvičením, zatím s bezcitnou něhou postupovaly vzhůru. Nejprve sostenuto, pak accelerando a nakonec aggiustamente, vždy ovšem con affetto. Zvolný, pravidelný rytmus přinášel zklidnění a osvobození v naprosté odevzdanosti. Lada se vnitřně uvolnila a kdesi pod ňadry, jichž měl Jakub v tu chvíli plné ruce, se oslnivě rozsvítilo její bytostné slunce. Zářivá duše, již Tomáš Povříslo před lety uvedl do stavu nekonečného zatmění.

Jakmile Jakub zaměstnal dlaně, přišly na řadu rty, plné a růžové jako korály, s nasazením života ukradené Rudému moři a přetvořené do podoby vzácného, neprodejného šperku. Ty rty teď kradly Ladě z kůže lidskou chuť i lidskou vůni a potahovaly ji hřejivým nadpřirozeným dechem. Srdce se jí bláznivě rozbušilo, vnitřní duchovní slunce se nevyzpytatelně rozkmitalo, bála se, že se probudí a vší radosti bude rázem konec. Jakub měl naštěstí její vědomí pevně v rukou a nehodlal připustit, aby předčasně přišla k sobě.

Uspával ji vláčnými doteky rtů a rozmazleného jazyka, jenž by v upírových ústech postrádal smysl, kdyby právě nezabloudil mezi okvětní lístky Ladina nesměle rozvitého, pulzujícího ženství. Kdyby výbušnou slastí nerozmetal její vyhladovělé útroby do všech světových stran, kdyby nestrhl stěny nefritové svatyně a nedal jí poznat nahořkle šťavnatou radost, o jejíž existenci neměla ani potuchy.

Lada v návalu horka sotva stačila dýchat. Dusila se, tlumeně, přerývaně zpívala v nedostupných tóninách. Potom v ní zapulzoval Jakubův jiskřivý klín a z allegretta se stalo vivacissimo. Koupala se v bezbřehé záři a vybavilo se jí přitom, jak ho na koncertě náruživě hladila vzdušnými prsty. Sotva ta myšlenka získala tvar, šlehl ji přes dlaně houslistův hypnotický hlas:

„Nedotýkej se mě!“

Její svítivou duši potáhl matný povlak, rozvité okvětní lístky se zavřely, dobytou nefritovou svatyni zaplavil proud omamného jedu. Kouzlo se zlomilo. Je pryč, uvědomila si. Bytost utkanou z plamínků pohřbily písečné nánosy. Klouzala snovým zrakem po nekonečné pustině, potom vzhlédla k obzoru. Mokval purpurem a krví, nad zlatěduhovou pouští vyšlo slunce a Lada zaslechla monotónní předzpěvované modlitby:

Buď pozdraven, Hore na horizontu, Ty, který povstáváš, aby naplnil zemi svou krásou…

Vydává: Plejáda; listopad 2011

Žádné komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít