Rozhovor s Rachel Caine

Rachel Caine o sobě říká: „Rachel Caine je šílená. Vážně, kdybyste se zeptali pár lidí, co mě znají, tak by se mnou souhlasili. Psaní se věnuji už vážně dlouho (profesionálně již více než 15 let) a vyžívám se ve všech výzvách, uzávěrkách a balancování mezi prací, psaním, rodinou, přáteli a zábavou. Za posledních 15 let jsem pustila do světa na 20 knih, kupu povídek a dokonce několik námětů na televizní pořady. Můj manžel je talentovaný umělec. Jsem závislačka na televizi a maniak do knih. V domě se mnou žijí zcela záměrně čtyři plazi. Sečteno, podtrženo: šílenec.“

Kdy a proč jste se stala spisovatelkou? Bylo to náročné nebo vás múza políbila velmi rychle?
Bylo to náročné. Velmi náročné. Psala jsem tajně, v soukromí, a konečně v roce 1991 mě jeden můj kamarád poslal „promluvit si s pár spisovateli“, protože nevěřil, že tolik píšu a nemám v plánu s tím cokoli udělat.
Musíte pochopit, že jsem v té době brala velmi vážně svou hudební kariéru. Chtěla jsem hrát v orchestru, nechtěla jsem psát. Psala jsem pro zábavu.
Ale poté, co jsem si popovídala s několika spisovateli, nadchlo mě to tolik, že se psaní dostávalo stále více a více do mého života, až jsem nakonec udělala rozhodnutí, který sen následovat. Vybrala jsem si psaní. A musela to být správná volba, protože do roka jsem prodala první knihu.

Proč jste se rozhodla psát zrovna pro náctileté?
Upřímně? Můj záměr to nebyl. Chtěla jsem vyprávět dobrý příběh a nejlepší způsob, jak vyprávět příběh, který mi běžel v mysli, bylo skrz mladší postavy. O knižním trhu s fikcí pro mládež jsem toho moc nevěděla, ačkoli jsem těch knih přečetla mnoho. A přitom zjistila, že v těch knihách se nalézá tolik věcí, které mně chyběly. Neznala jsem ani pravidla, ani konvence žánru, ale čím víc jsem psala, tím víc jsem si práci se svými postavami užívala. Všechny mi připadaly svěží, zábavné a zajímavé a já jsem velmi vděčná, že se mé knihy setkaly s pozitivním ohlasem.

Pověděla byste nám o své cestě za vydáváním knih? Kdy vám to šlo rychle a kdy jste třeba zakopávala?
Ach, jistě … Můj příběh je trochu zvrácený a varovný. Tak jo. První knihu jsem prodala herní společnosti, byla to herní kniha (v době, kdy byly tyhle knihy populární) a povedla se mi. Poté jsem se rozhodla, že chci psát o upírech, pak že o záhadách, pak zas o upírech, pak třeba detektivku …
Nedokázala jsem se soustředit na jedno téma a pořád jsem hledala můj „hlas“. Hledala jsem něco, o čem psát, co by lidé chtěli slyšet. Myslím, že můj největší problém byl, že jsem byla nervózní a náladová, ale přesto mé největší plus bylo, že jsem dokázala stvořit postavy, se kterými se lidem chtělo trávit čas. Chvíli mi trvalo, než jsem si to uvědomila. Nikdy jsem nebyla moc chytrá.
Pak, když se mé knihy moc dobře neprodávaly, jsem byla „odejita“ (čtěte vyhozena, dostala jsem kopačky) od jednoho vydavatele, potom jsem nějakou dobu strávila u jiného vydavatele a nato jsem byla opět odejita. Ale protože jsem šílená, rozhodla jsem se nevzdat se. Dva roky poté jsem se rozhodovala, co dělat, abych pak začala se Správci počasí, které jsem prodala novému vydavateli v roce 2001. Sérii se velmi dařilo.
V té době jsem natrefila na vydavatele z Dallasu, BenBella Books, který se chystal vydat sbírky esejí od fanoušků seriálů jako Buffy, Angel, Stargate, Alias atd. Začala jsem pro ně pracovat. Eseje jsou zábava.
Nedávno jsem také dopsala dvě knihy pro Silhoutte Bombshell, akčně-dobrodružně-romantickou sérii Devil“s Bargain a Devil“s Due. Pro jejich sérii Athena Force mám připravenou i další knihu, která vyjde příští rok, a nazvala jsem ji Trust.
Ve zkratce, napotřetí mi to vyšlo, jakkoli jsem kolikrát zakopla.

Také blahopřeji k úspěchu s Prokletým domem. Co vás k této knize inspirovalo?
Miluji upíry. Popravdě, můj první román Undead byl o upírech. Bývala jsem šílená fanynka do Buffy a také Angela, a ačkoli jsem chtěla napsat další upíří příběh, dlouho jsem váhala – to téma bylo považované za hotové. Doslova. Velký kus práce na tom odvedl právě Joss Whedon (scénárista a tvůrce seriálu Buffy – pozn. překl.). Tak co by pak zbylo na mě?
Tak jsem se rozhodla, že do toho nepůjdu, dokud se nerozmyslím a nepřijdu na nové pojetí upírů. Ta kniha vyšla z pevného odhodlání. Morganville je centralizovaná upírská komunita, o které my – spolu s hlavními hrdiny – moc nevíme, ale pomalu vše objevujeme. To je na tom to zábavné.

Jak šel čas od té prvotní jiskry až po vydání knihy a co velkého jste za tu cestu zažila?
Nejsem ženská, co plýtvá časem. Mám pocit, že od podepsání smlouvy na tři knihy série až po vydání prvního dílu uběhlo ani ne šest měsíců. Z toho dva mi zabralo psaní knihy. A během té doby se toho v mém životě událo hodně. Diagnostikovali mi rakovinu prsu, podstoupila jsem dvě operace a také ozařování. Jsme to pár, já a Kylie Minogue. Takže bych mohla říct, že se toho dělo hodně.
Také jsem se musela účastnit několika setkání v rámci mého zaměstnání, takže na druhou knihu série, Ples mrtvých dívek (vydá Brokilon, pozn. překl.), jsem měla jen měsíc a půl.

Jaké výzvy (literární, výzkumné, psychologické, logistické) se před vás na cestě za vynesením knihy na světlo světa postavily?
Už jsem napsala knihy, při jejichž psaní jsem doslova trpěla, ale Prokletý dům mezi ně nepatří. Jeho psaní jsem si užila. Claire, hlavní postava, mi přišla tak přirozená, že vyprávět příběh z jejího úhlu pohledu se psalo samo.
Miluji, když se to stane. A co se výzkumu týče, no, většinu svého života jsem prožila v západním Texasu, takže prostředí znám velmi dobře a stále si živě pamatuji na vysokou. Také mi jednou ukradli prádlo z prádelny, přesně, jako se to stalo Claire hned na začátku knihy.
A co se týče psychologického prvku, ten se odrazil v tom, že jsem za sebou musela nechat vše, co jsem se naučila v posledních (mumly, mumly) letech  a vrátit se zpátky do chvíle, kdy pro mě všechno bylo nové, těžké a nebezpečné – ať už mluvíme o vaření špaget nebo o boji s nemrtvými. Nebo, jak je v Morganvillu běžnější, vyjednávat s nimi. S upíry, ne se špagetami.

Jaké rady byste dala začínajícím spisovatelům?
Musíte se naučit, jak dostat sám sebe na „psavé místo“. To neexistuje v reálném světě, je ve vaší hlavě a vy si ho nosíte s sebou, kamkoli jdete. Je důležité, abyste svůj čas využili efektivně, protože na kariéře spisovatele je jedna věc jistá: čím víc makáte, tím víc vám to jde. Kriticky důležité jsou management času a využití vašich předností (a využít čas jako svou největší výhodu).
A hlavně, nevzdávejte se. Mnoho z nás znovu a znovu neuspěje. Ale neúspěch je součástí procesu. A také nejděte po těch snadných cestách. Na cestě je jich mnoho a je snadné nechat odmítnutí, aby vás poslalo špatným směrem. Ale cesta k dlouhodobému úspěchu v oblasti publikování je prošlapána publikováním v tradiční, knižní podobě.

A co byste vzkázala těm, které zajímá psaní především v žánru gothic fantasy (u nás se tento žánr označuje jako dark fantasy – pozn. překl.)?
Čtěte klasiky. Nečtěte jen to, co právě vychází. Vraťte se zpátky a zjistěte, co lidi kdysi zajímalo (nebo děsilo). Něco z toho je stále dost děsivé, něco už ne. A také čtete o historii. Čtete memoáry. Dívejte se na staré filmy, i na ty němé, abyste nasáli atmosféru. Já právě dočetla sbírku Edgara Allana Poea. Jeho díla jsou fascinující. Jedno z jeho děl bylo o lodích v bouři, o potápějících se lodích. Je neuvěřitelné, jak živě dokázal něco takového popsat. A jak se s tou samou tématikou dokázali poprat v seriálu Surface (vysíláno na Slovensku pod názvem Tajuplné more – pozn. překl.)
A také studujte jazyky. Slova jsou při popisování nálad, postav a prostředí velmi důležitá a spisovatelé gothic fantasy si musejí pohrát s odstíny žánru, který si zvolili.

Jak je to se psaním fikce pro mladé?
Jak jsem řekla, stále pracuji, abych pochopila žánr, v němž píši, takže nemohu nic doporučit. Byla jsem velmi překvapená zjištěním, jak široká je oblast fikce pro mladé, a myslím, že je to velmi vzrušující. Fikce pro mladé a romance jsou dva žánry, které neustále posunují své hranice.

Co děláte, když nečtete nebo nepíšete?
Většinou pracuji devět, deset hodin denně nebo trávím čas se svou rodinou a přáteli. Nebo u filmů a televize. Ráda bych řekla, že se snažím jít příkladem a každý den uběhnu deset kilometrů nebo něco takového, ale bohužel, stále pracuji.

Zdroj: Cynthialeitichsmith.com

Překlad: Axia