Petra Neomillnerová: Doušek věčnosti

V Doušku věčnosti řeší upírka Tina Salo problém s vysokou úmrtností motorkářského vlkodlačího gangu. Stejně jako v prvním díle Sladká jak krev není na pátrání sama, pomáhá jí německý korunní princ a Tinin milenec Kay i dlak Bér.

Případ se táhne a motorkáři umírají. Do toho se Tině stále častěji ozývá otec a už se s ním nevídá jen ve snech, ale i ve skutečnosti. Dyre umí být pěkně nepříjemný a navíc má mocenské ambice, které Tina nechce podporovat. To se Dyremu pochopitelně nelíbí a snaží se Tinu přesvědčit nepříliš příjemnými prostředky.

„Dceruško…“ Jeho hlas k mému spánku patří.
„Uvědomil sis opožděně své otcovské povinnosti, nebo co? To s Kayem bylo zbytečné.“
„Nebylo, má milá. Ať chceme nebo ne, on je kat. Je tím, koho se našinci bojí. Vykonavatel.“
Nevidím mu do tváře, ale vnímám jeho siluetu.
„Čemu pomůže, když se našinci přestanou bát vykonavatele, Dyre?“
Na okamžik se zarazí. (str. 43)

Když už dělá problémy Dyre, proč by je nedělala i Gothel, matka Kaye. Nelíbí se jí, že je Tina milenkou jejího syna a ještě si na něm pochutnává. Tak se jí snaží zavařit kde může. Občas odněkud přijde Tině na pomoc Simeon, dávný známý jejího otce, teda spíš nepřítel než přítel. O něm toho nikdo moc neví, nebo alespoň nechce prozradit. Vůbec všichni jsou na informace skoupí. Není divu, že to Tina občas nevydrží a domáhá se informací pomocí násilí.

Kniha čtenáře vtáhne do děje, k čemuž přispívají i dobře popsané postavy, které si snadno představíte. Popis Kaye v situaci, když je Tina žíznivá, je tak sugestivní, že si musíte dojít alespoň pro vodu, i když na malou chvilku přemýšlíte, jestli byste neměli radši někoho zakousnout. Rozdíl mezi kladnými a zápornými postavami tvoří jen tenká linie, která může být každou chvíli překročena. Tina k tomu má velmi blízko – žízeň může změnit ochránkyni ve vražedkyni. Zatím si Tina chrání svoje, což jí ovšem nebrání v tom dát nezbedným „dětem“ za vyučenou. Kay je zabiják, a tak jeho chování záleží na tom, kdo mu zrovna dává rozkazy.

Petra Neomillnerová píše čtivě, svižně, bez zbytečných ozdob, popisů a vaty kolem. Detektivní zápletka je trošku jednoduchá a snadno rozluštitelná, alespoň pro čtenáře detektivek, ale Tina se nám přece jen snaží naše pátrání ztížit. Linie rodinných vztahů a třenic se povedla, Gothel je tchýně s velkým „T“. Vidíme v ní všechny tchýně a matky rozmazlující své syny, proto se nám líbí, když Tina ve sporech vítězí. Dyre jako despotický otec dotváří krásné rodinné vztahy, oblíbené to náměty už od starověku.

V Doušku věčnosti si užijeme i humoru a Tininých jízlivostí. Hlavní hrdinové si nemůžou stěžovat na nedostatek sexu, i když některé postavy si možná stěžovat můžou, jiné by si mohly spíš naříkat nad jeho nadbytkem. Drsnější slovník vhodně doplňuje atmosféru, slabší povahy by se ale mohly nad takovou mluvou lehce pohoršovat. Nicméně to ke stylu autorky patří.

Pokud jste fanoušky Petry Neomillnerové, rozhodně nebudete zklamaní a Doušek věčnosti si pěkně užijete. Příběh uteče rychle jako voda a vy se budete divit, kam se těch 240 stran podělo. Na další díl Past na medvěda naštěstí nemusíme čekat příliš dlouho, ve druhém vydání vyjde zanedlouho.

Vydal: Brokilon; 2011