Nicky Perry: Spojení krve

Kniha vypráví příběh sedmnáctileté Soni Generové, přezdívané Gee. Gee chodí na obchodní akademii a kromě toho, že nikdy neviděla svého otce George, vede normální život. Tedy až do doby, než k nim do školy nastoupí nový angličtinář se svou rodinou. Gee se zamiluje do jeho syna Geryho a její život se obrátí vzhůru nohama.

Gery je totiž upír, stejně jako celá jeho rodina. Než si Gee zvykne na to, že je její přítel upír, zjistí, že její otec je vlkodlak, a to nepříliš milý, jehož cílem je proměnit ve vlkodlaka i Gee, jež se podle věštby má stát zhoubou upírů.

Gee je obyčejná dívka, která si příliš nerozumí se svými spolužáky, ale protože má dva dobré kamarády, tak jí to moc nevadí. Je oddaná své mamince a kamarádům. A když se zamiluje, je to láska na první pohled. Většinou se prezentuje jako chytrá dívka, ale člověk jí to tak úplně nevěří, když je překvapená z věcí, které jí byly sděleny už jednou. Gery je velmi krásný a bohatý, sen každé dívky, s citlivou duší upíra, který se někdy úplně zbytečně rozčílí, a s velkým nadáním na jazyky. (Upíři zkrátka umí alespoň šest řečí, což jim závidím mnohem víc než pěkná auta a pohlednou tvář.)

Kniha Spojení krve je psaná v ich-formě, a to buď z pohledu Gee, nebo z pohledu Garyho. Pohled Garyho sice vnese do problému nové světlo, ale tam, kde by čtenář čekal jeho reakci nebo upřesnění, mlčí stejně jako Gee, a tak je dobrá myšlenka málo využitá.

Časová stavba románu je trochu nešťastná a v ději se proto hůře orientuje. Mezi jednotlivými časovými úseky nejsou žádná logická oddělení a dvě přímé řeči navazují na sebe, i když mezi nimi uplynulo pár dní. Rovněž upřesnění některých událostí jinými slovy ruší, protože se tak děj vrací do minulosti bez předchozího varování.

Z knihy mladé české autorky Nicky Perry je patrná obliba v jedné nejmenované upírské sérii, což se projevuje hodně podobnými pasážemi, které kdyby v knize nebyly, tak se nic nestane. Styl autorky je chvílemi příliš popisný a rozvláčný, mnohdy to působí dojmem slohové práce, která má mít určitý počet slov, i když se do kontextu příliš nehodí. Na druhou stranu v místech, kde se člověk na tento obsáhlý popis těší, je celá věc odbytá pár slovy. Když si ale čtenář na autorčin styl zvykne, tak se čte kniha celkem dobře. Nalezne v ní i několik opravdu zajímavých okamžiků a vtipných momentů.

„No jo, já sám jsem koukal jako blázen. Víš, ona pozná, když se trápím… a není tak necitlivá, jak vypadá.“
Vzdychnu a obejmu ho kolem krku. „Už to nikdy nedělej,“ přikážu, „i kdyby to byla nevím jak naléhavá rodinná situace.“
„Slibuju.“
„Stejně to není spravedlivý,“ brblám, když mířím do šatny u tělocvičny, zatímco Laura se pomalu sune o berlích k lavičce pro necvičící. (str. 210)

Námět knihy – myšlenka vyvolené nositelky vlkodlačího genu, kterou ochraňují upíři před proměnou ve vlkodlaka – přináší nové a zajímavé možnosti. Závěr knihy je však poměrně průhledný a moc nepřekvapí. Což je škoda, protože na nějaké to překvapení na závěr čtenář čekal celou knihu.

Občasné chyby a překlepy čtenáře nepotěší, zato oko čtenářek potěší obálka, která je lehce temná, ale přitom je v ní i něco romantického. Spojení krve bych doporučila spíše mladším čtenářkám, jež podobnost s jiným příběhem neodradí, ale spíše potěší, a jež možná lépe ocení autorčin styl.

Vydalo: Nakladatelství XYZ, 2011