Christopher Pike: Poslední upír 2 – Černá krev

Ve druhém díle slavného vampyristického cyklu se upírka Síta ocitá v Los Angeles, kde řádí obávaný gang. Síta zjistí, že šéf gangu má podobné schopnosti jako ona. Všechno nasvědčuje tomu, že se do hry vrátil muž, který měl být už mrtvý – obávaný a neporazitelný Jakša, jenž ze Síty před dávnými časy udělal upíra a nikdy si nepřestal činit nárok na její přízeň.

Kráčela jsem temnými a nebezpečnými zločineckými ulicemi Los Angeles. Zdánlivě bezbranná mladá žena s hedvábnými plavými vlasy a magnetickýma modrýma očima. Pohybovala jsem se špinavými uličkami a ulicemi, kde byla síla měřena kapkami krve prolitými puberťáky, kteří se ještě ani nenaučili řídit. Blížila jsem se k sídlišti, k tomu archaickému domovu nenávisti, kde je poplatek při odchodu vždycky vyšší než cena za přijetí. Díky svým nadpřirozeným schopnostem jsem věděla, že jsem obklopena lidmi, kteří by mi prořízli hrdlo stejně rychle, jako by se zeptali na správný čas. Ale já jsem nebyla bezbranná a ani jsem se nebála, zvlášť ve tmě noci, protože já nejsem člověk. Já, Alisa Perneová dvacátého století, Síta pradávné minulosti. Jsem pět tisíc let stará, jedna z posledních dvou upírů.

Ale opravdu jsme zbyli jen my dva?

V Los Angeles se dělo něco hrozného, co mě nutilo přemýšlet. V posledním měsíci psaly Los Angeles Times o řadě brutálních vražd, které mě vedly k podezření, že nejsme s Rayem jediní s výjimečnou krví, díky níž jsme odolní vůči stárnutí a jiným lidským slabostem. Oběti těch vražd měly rozervaná těla, uťaté hlavy a v některých případech, jak se líčilo v novinách, v nich nezůstala žádná krev. Právě ta poslední skutečnost mě přivedla do Los Angeles. Také mám ráda krev, ale nedychtím po tom, abych našla další upíry. Vím, co tvorové našeho druhu dokážou, a vím, jak rychle se můžeme množit, jakmile známe tajemství reprodukce. Kterýkoli upír, kterého bych dnes večer objevila, by se nedožil toho, aby spatřil záři úsvitu. Nebo bych možná spíš měla říct západu měsíce. Nejsem zrovna blázen do slunce, ale samozřejmě ho snesu, když musím.

Té krásné zimní noci byla na ulicích spousta policejních aut. Jedno kolem mě projelo zleva. Sklonila jsem hlavu a snažila se vypadat co nejméně nápadně. Protože jsem se bála, že mě policie zastaví a bude prohledávat, nevzala jsem si pistoli. Ale bála jsem se o životy policistů, o nic jiného. Nezastavila by mě ani celá jednotka rychlého nasazení. Mladý upír, usoudila jsem, pro mě nemůže být žádný protivník. A on či ona musí být mladý, jinak by nezabíjel tak lehkovážně.

Ale kdo je ten výrostek? A kdo jej či ji stvořil?

Znepokojivé otázky.

O sto metrů dál na mě na ulici čekali tři mladíci. Přešla jsem na druhou stranu, ale přešli také, aby mi zastoupili cestu. Jeden byl vysoký a štíhlý, druhý podsaditý jako starý pařez. Třetí měl tvář temného anděla vychovaného na nesprávné straně perleťové brány. Zjevně právě on byl vůdce. Usmál se, když viděl, jak se pokouším uhnout před ním a jeho kamarády. Protáhl si silné svaly, které jako by samy o sobě byly zákonem. Všimla jsem si, že pod špinavým zeleným kabátem má pistoli. Druzí dva byli neozbrojení. Rozběhli se ke mně, když jsem se zastavila a zvažovala, co dělat. Samozřejmě jsem se mohla otočit a utéct. I kdyby trénovali na olympiádu, nedohonili by mě. Ale nerada utíkám z boje, a navíc jsem najednou měla žízeň. Věděla jsem, že úsměv jejich vůdce povadne, až ucítí, jak krev z jeho těla prýští do mých úst. Rozhodla jsem se na ně počkat a nečekala jsem dlouho.

„Hej, kotě,“ začal vůdce, když mě obstoupili v neklidném půlkruhu. „Copak tady děláš tak sama? Ztratila ses?“

„Ne, jen jsem se chtěla projít. Kam jste se vypravili vy, chlapi?“ usmála jsem se.

Ušklíbli se na sebe. Nevypravili se za ničím dobrým. „Jak se jmenuješ?“ zeptal se vůdce.

„Alisa. A ty?“

Zazubil se jako mladý Bůh, za kterého se považoval. „Paul. Hele, ty jsi ale moc hezká holka, Aliso, víš to? A já dovedu ocenit krásu, když na nějakou narazím.“

„To bych se vsadila, že ano, Paule. A oceníš i nebezpečí, když na něj narazíš?“

Zachechtali se. Mysleli si, že jsem zábavná. Paul se smíchy plácl do stehna. „Říkáš tím, že jsi nebezpečná, Aliso?“ zeptal se. „Mně se zdáš jako pěkný kotě na party. My s kámošema zrovna na party jdeme. Chceš jít s námi? Bude to tam dost žhavý.“

Zvážila jsem to. „Vy tři jste jediní, kdo na ten večírek jde?“

Paulovi se líbilo, jak jsem ostrá. „Možná. Ale možná je to všechno, co potřebuješ.“ Postoupil o krok blíž. Z dechu mu táhl alkohol — pivo Coors —, v kapse kabátu vedle pistole měl marlborka. Odvážný chlapec — položil mi pravou ruku na levé rameno a v úsměvu už měl jen sex. Dodal: „Anebo možná všechno, co potřebuješ, jsem jenom já, kotě. Co říkáš? Chceš na party?“

Podívala jsem se mu do očí. „Ne.“

Prudce zamrkal. Můj pohled, když jsem ho plně pustila z otěží, dokázal spálit oči smrtelníka. Ale schovávala jsem si pro Paula něco do zálohy, a tak byl zaujatý, ne vyděšený. Dál mě držel za rameno.

„Mně přece nechceš říct ne, zlato, já to slovo nemám rád.“

„Vážně?“

Ohlédl se na své kamarády a pak zamračeně kývl směrem ke mně. „Nevypadáš, jako bys byla odsud. Ale tady u nás jsou dva způsoby party. Buď to uděláš s úsměvem na tváři, nebo s křikem. Víš, co to znamená, Aliso?“

Konečně jsem se usmála. „Hodláš mě znásilnit, Paule?“

Pokrčil rameny. „To je na tobě, beruško.“ Vytáhl zpod kabátu pistoli, revolver Smith & Wesson pětačtyřicítku, kterou nejspíš dostal k posledním narozeninám. Přitiskl mi hlaveň pod bradu. „A je to taky na Colleen.“

„Ty říkáš své pistoli Colleen?“

Vážně přikývl. „Je to dáma. Nikdy mě nezklame.“

Můj úsměv zesílil. „Paule, ty jsi takový naivka. Mě nemůžeš znásilnit. Pusť to z hlavy, jestli chceš být ještě na Vánoce živý. To se prostě nestane.“

Moje drzost ho překvapila, rozzuřila. Ale rychle se usmál, protože jeho kamarádi přihlíželi a on musel být nad věcí a ovládat se. Zaryl mi hlaveň pistole hlouběji do krku, pokoušel se mě donutit, abych zaklonila hlavu. Ale já jsem se samozřejmě nepohnula ani o píď, a to ho mátlo stejně jako můj bezstarostný tón.

„Pověz mi, proč bych tě nemohl mít třeba právě teď?“ zeptal se. „Pověz mi to, Aliso. Hm? Než ti ustřelím tu tvou zatracenou hlavu.“

„Protože já jsem taky ozbrojená, Paule.“

Zamrkal — můj pohled mu začínal spalovat mozek. „Co máš?“

„Nůž. Hodně ostrý nůž. Chceš ho vidět?“

Ucouvl o krok, pustil mě a zamířil mi pistolí na břicho. „Ukaž mi ho,“ přikázal mi.

Zvedla jsem pravou nohu. Rovnováhu mám jako mramorová socha. „Mám ho pod nohavicí. Vytáhni ho a třeba si užijeme malý souboj.“

Paul hodil po svých kamarádech mlsný pohled, choval se jako hřebec, opatrně mi rukou zajel do nohavice. Ani si přitom neuvědomoval, jak blízko má k tomu, abych mu ukopla hlavu. Ale já mám slitování a krom toho nerada piju z chrličů — mohla bych si tak ušpinit oblečení. Paulovy oči se rozšířily, když nahmatal nůž a rychle ho uvolnil z koženého řemínku.

Vydává: Daranus; říjen 2011