L. K. Hamiltonová o Anitě Blake, Hit List a New Orleans

Rozhovory / 8.10.2011 /

Fanklub Upíra Lestata Anne Rice plánuje při příležitosti oslavy svého 23. výročí potěšit fanoušky jisté milované autorky. Laurell K. Hamiltonová, autorka bestsellerů dle NY Times, se ukáže jako speciální host na Plese Divadla upírů. Ten se koná v pátek 28. října 2011 v Nočním klubu Republika v New Orleans. Laurell si ve svém nabitém rozvrhu udělala čas, aby zodpověděla pár otázek pro čtenáře Examiner.com.

Ty z vás, kteří jste se čtením románů o Anitě Blakeové někde uprostřed, chci upozornit, že Laurell přibližuje povahu hrdinky v posledních dílech. Nicméně, toto přiblížení si stojí za to přečíst! (Obsahuje spoilery! pozn. překl.)

DC: Paní Hamiltonová, s dovolením bych se chtěla zeptat na váš 20. román o Anitě Blakeové, Hit List. Dlouho předtím, než tu byla Sookie Stackhouseová, vaše silná ženská hrdinka, nekromantka a lovkyně upírů Anita si získala srdce čtenářů díky moci vašeho neobvyklého stylu psaní a talentu pro podání komplikované zápletky. Od svých začátků až k Hit List, jak se podle vás změnila Anita?
LKH: Anitin život začal stejně jako u většiny z nás – život byl černý a bílý, správný a špatný. Byla naprosto přesvědčená, že upíři jsou nestvůry a že zabít je není totéž jako zabít člověka. Nestvůry byly méně než lidé, takže mohly být zabity, aniž by to ohrozilo její smysl pro morálku. Byla stejně tak přesvědčená, že s nestvůrami se nerandí ani nesouloží. V Hit List vidí velmi malý, jestli vůbec nějaký rozdíl mezi zabitím upíra a živého člověka. Akceptovala, že oba jsou stejně „živí“ a že ukončuje jejich život. Je stále zákonnou popravčí upírů, ale teď si uvědomuje, že její prací je brát jiným život, s čímž se nemůže úplně srovnat. Její smysl pro to, co život je, a co není, se rozšířil, proto je pro ni těžší vzít něčí život, ale lehčí milovat lidi. Takže to není to, co jsem si na začátku představovala pro ni jako postavu, ani pro sebe jako spisovatelku.

DC: Mohla byste se podělit se čtenáři s plány ohledně Anitiny budoucnosti?
LKH: Ta první otázka, na kterou jsem odpověděla, o Anitině vývoji, ukazuje, jak málo vím o její budoucnosti. Bývala bych vsadila velké prachy na to, že nikdy nebude chodit s Jean-Claudem, natož s ním žít. Možná bych se vsadila, že bude šťastně vdaná za Richarda Zeemana, našeho místního ulfrika, vlčího krále a středoškolského učitele, ale to vůbec nevyšlo, jak jsem plánovala. Nevěděla jsem, že postava Micaha Callahana vůbec existovala v podobě, v jaké trvala na tom, aby byla napsána, a netušila jsem, jak důležitá bude pro Anitu. Anita i já jsme dlouho bojovaly s tím, abychom si dovolily milovat Nathaniela Graisona, a teď si úplně získal její srdce. Nikdy jsem nepředpokládala, že Anita bude nosit odznak federálního šerifa, že bude skutečnou rukou zákona. Neplánovala jsem nikdy, že Edward, nájemný vrah nestvůr, bude hlavní hostující hvězdou v sérii a jedním z Anitiných nejbližších přátel. Tím chci říct, že když jsem sama byla takhle překvapena svými postavami a jejich světem, stahuji všechny sázky, protože mám jen malou představu, co se stane s Anitou dál. Tak často jsem tipovala špatně, že by byl hazard v tipech pokračovat.

DC: Na Halloweenský víkend jste byla pozvána na Ples Divadla upírů. Chtěla byste říct pár slov k této události?
LKH: Byla jsem na tomto plese již jednou, takže děkuji, že jsem byla znovu pozvána. Pro mne i mého manžela Jonathona to byla první návštěva New Orleans. Jsme rádi, že jsme mohli objevit vaše ojedinělé město. Má osobitost a energii, kterou miluji. Tohle bude naše třetí návštěva, a pokaždé, když přijedeme, se jedná o objevitelskou cestu. Při procházení New Orleans stále zjišťuji, že nejen poznávám víc město samotné, ale i sebe samu. Nestalo se mi, že bych odtud neodjela s pocitem, že jsem se naučila něco nového, co se nedá naučit nikde jinde. Pokud budete otevření, New Orleans vás poučí o vás samotných, ale pokud se chcete skrývat sami před sebou, i v tom vám město pomůže. New Orleans se neříká „Big Easy“ bezdůvodně – bude povolné, otevře se zeširoka a pohltí vás svými zvuky, vůněmi, obrazy a pocity z ulic i lidí, nebo vám pomůže být víc živý, víc uvědomělý, než jste byli. Je to vaše volba, New Orleans vám ukáže, co jste připravení vidět nebo co potřebujete vidět – nebo můžete zavřít oči a nevidět nic. Tak či tak, ono je jako velká starší dáma, a bude s vámi zacházet správně, když ji necháte, ovšem, když nepřijmete dobré zacházení, město má další možnosti. Nemyslím se, že jsem kdy byla v nějakém městě, kterému by bylo tak jedno, zdali jste měli zrovna šťastné období života či ne, oboje přináší možnosti. Vybírejte moudře a takhle blízko Halloweenu pamatujte, že své volby byste měli opatrněji zvažovat. Co se stane ve Vegas, zůstane ve Vegas, ale co se stane v New Orleans, to si s sebou přivezete domů.

Pro Examiner.com zpovídala autorku Dionne Charlet (4.10.2011)

 

Komentáře: 6

  • Renča 8.10.2011na0.00

    Dívala jsem se na fotky, co jsou na webu toho Fanklubu, a ty kostýmy, co lidi nosí na ples, určitě stojí za to vidět ;)
    LKH tak krásně vypráví o NewOrleans, a já teď zrovna čtu Sen Ockerwee, a tam naopak Joshua mluví o tom, jak pod vším tím pozlátkem město hnije zevnitř (ale je to o 150 let dříve :) )

  • Axia 8.10.2011na0.00

    Děkuji za překlad, Renčo.
    Jak jsem při překladech rozhovorů s autory delších sérií zjistila, hlavní hrdinové si očividně žijí svým vlastním životem u spousty z nich, a pak autorovi nezbývá, než je následovat, aby příběh dokázali vyprávět tak, jak se stal, plynule a živě. Ať se autorovi líbí, kam jeho postavy míří, nebo ne.
    A když spisovatele jeho vlastní hrdinové překvapí a zaskočí, můžou se pak čtenáři divit, že je také změny charakterů jejich hrdinů, příchody nových postav nebo zvraty ve vývoji děje překvapily? Když autoři píší příběh tak, jak ho vidí, jak mu ho našeptávají jeho vlastní, jak Laurell říká, fiktivní kamarádi? Když autor ví, že možná odbočil ze své původní cesty, ale z jeho vlastních slov je si zcela jist, že to, co napsal, je to správné, to, co napsat chtěl? Mohou si pak čtenáři na děj stěžovat? Nemyslím. Protože dostávají to, co sami hrdinové chtějí, aby o nich l

  • Axia 8.10.2011na0.00

    jejich literární otec či matka vyprávěli.
    Omlouvám se, nevešlo se to do jednoho příspěvku.

  • Renča 8.10.2011na0.00

    Pěkně napsáno, Ax, souhlasím s tebou. Mně se hlavně na postavách z knih LKH líbí, že i když se jejich charakter mění či vyvíjí, je to přirozený vývoj vzhledem k událostem a zkušenostem, kterými si prošly, nikdy jsem neměla pocit, že by se chovaly jinak, než by měly. Nemívám při čtení pocit "tohle by přece Anita neudělala". LKH nedělá v jejich charakteru nelogické skoky, je to postupný vývoj, a za těch 20 dílů už je to samozřejmě jiná Anita než v Provinilých slastech. Za tolik knih i jako čtenář mám pocit, že ty hrdiny dostatečně znám. A pomáhá to i při korekturách, když narazím na nějaký nesmysl, protože mě trkne, že tohle by ta postava neřekla.

  • finka 9.10.2011na0.00

    Krásně jste to obě vyjádřily:-)
    Renčo, co Sen Ockerwee, líbí? Mě dost :-) Krásný vztah mezi tak odlišnými muži…

  • Renča 10.10.2011na0.00

    dočten a líbil moc, ani jsem to nečekala, něco k tomu napíšu :)

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít