The Wolf Man (Kolekce filmů s Vlkodlakem)

Dlouho předtím, než se plátnech kin objevil Norman Bates, Freddy Krueger, Jason Voorhees nebo Michael Myers, patřilo tohle území jiným a neméně sympatickým mordýřům. Poprvé se teď společně vrátíme do černobílého období kinematografie, kdy se zrodily nestárnoucí legendy jako Vlkodlak, Frankenstein nebo Dracula a díky svým charismatickým představitelům položily základy žánru, ke kterým se filmaři i fanoušci rádi vrací dodnes.

Předem se však sluší připomenout, že se jedná o výlet plný naivních scénářů, špatných nebo téměř žádných triků, kde se za pomoci důmyslně komponovaných stínoher obejdeme bez cákanců krve a roztomile vyděšené hrdinky volající o pomoc svým jekotem hravě strčí do kapsy mnohé ze současných následovnic. Na druhou stranu, když už jsou i u nás běžně k dostání hned celé tematické kolekce digitálně vyčištěných filmů ze „zlatého fondu filmového braku“, byla by škoda tuto jedinečnou šanci nevyužít.

Samozřejmě se přímo nabízí, abychom začali nezapomenutelným Draculou s Belou Lugosim, ale protože už ho zde velmi pěkně zrecenzovala kolegyně, vybral jsem si na úvod jiného známého ozubence. O nejslavnějšího upířího hraběte pochopitelně nepřijdete a po představení Frankensteina jím pak naše historické okénko uzavřeme.

Vlkodlak (The Wolf Man, 1941)

Hlavním lákadlem vlkodlačí krabice je samozřejmě legendární Vlkodlak s Lonem Chaneym a tak celkem logicky i já vkládám do přehrávače tuhle placku jako první.
Larry Talbot se vrací do rodného městečka, seznamuje se s místními obyvateli, a než se stačí pořádně rozkoukat, už je až po krk v potížích. Tady si však neodpustím krátkou poznámku. Hned na úvod se totiž hlavní hrdina otevřeně přizná pohledné slečně, že ji sledoval astronomickým dalekohledem, a děvčeti to nejen nepřijde divné, ale ještě si s neznámým cizincem vyrazí na noční procházku do nedalekých močálů, kde poprvé čelí vlkodlačí hrozbě. Larry sice ochrání svou milou, přemůže rozzuřeného vlka, ale sám je také pokousán a na jeho těle se brzy v podobě pentagramu objevuje zlověstné znamení zla.
Další nástin děje už je asi zbytečný a určitě si ho domyslíte. Spíše vypíchnu, že ačkoliv policisté našli dva mrtvé a mají očitého, byť zmateně blábolícího, svědka, nikoho nenapadne ho důkladně vyslechnout, sledovat nebo snad dokonce dát do vazby. Buď prostě přistoupíte na podobná pravidla hry a budete se dobře bavit, nebo film po deseti minutách vypnete a budete si nevěřícně klepat na čelo. Za sebe však mohu říct, že i přes podobné nedostatky zůstávají i po letech tyto snímky zábavné v dobrém slova smyslu, přestože už nikoho nevyděsí, protože filmový horor od čtyřicátých let minulého století urazil pořádný kus cesty.

Trailer

Frankenstein a Vlkodlak (Frankenstein meets the Wolf Man, 1943)

Máme tu slušné záporáky, ale jejich tržní potenciál začíná být pomalu vyčerpán. Tak je necháme bojovat proti sobě, když to lidi chtějí! Universal se rád svezl na módní horové vlně, kterou svými filmy vyvolal, a protože byl výhradním držitelem práv na uvedená monstra, mohl si s nimi dělat, co uznal za vhodné. Vznikaly různé obskurní propletence jejich vztahů, které mají jedno společné. Nedá se u nich psát ani o proměnlivé kvalitě, protože na své originály koukají z uctivé vzdálenosti, a bez debat šlo jenom o větší či menší průšvih. Vetřelec a Predátor nebo Freddy s Jasonem by mohli vyprávět. Na druhou stranu, Frankenstein a Vlkodlak v rámci těchto zbytečných pokračování patří alespoň po příběhové stránce k tomu lepšímu.
Larry Talbot (Chaney) přežil závěrečný souboj z minulého filmu a dlouhá léta pomalu regeneroval ve své hrobce, kde ho z věčného klidu vyruší dvojice nenechavých zlodějíčků. Jenže jak už to tak obvykle bývá, když pomine vlkodlačí opar, probere se hlavní hrdina na psychiatrii a vůbec nic si nepamatuje. Včetně toho, že by měl být již čtyři roky po smrti, a tak raději vymění pohodlný nocleh ve svěrací kazajce za útěk do neznáma, kde mu snad někdo dokáže pomoci. Je jen otázkou času, kdy na svém putování potká baronku Frankensteinovou, která by ho možná díky laboratorním záznamům svého dědečka dokázala zbavit jeho prokletí.
Za zmínku určitě stojí, že Boris Karloff už byl celým humbukem okolo monstra touhle dobou „poněkud“ unaven (ač šlo o přímé pokračování předchozího snímku, jednalo se v pořadí už o pátý příspěvek Frankensteinovské série), a tak za něj v dalších „dílech“ zaskakovali kolegové. A protože Lon Chaney už pobíhal v kostýmu vlčího muže, postavil se proti němu Bela Lugosi.
Přestože vše na konci doslova spláchne velká voda, rozhodně to bohužel ještě nebylo naposledy, kdy tyto slavné hororové kreatury bojovaly proti sobě.

Vlkodlak v Londýně (Werewolf of London, 1935)

Řádící vlkodlak ve městě nad Temží u nás prakticky upadl v zapomnění a zná ho málokdo, ale přesto mu nemůžeme upřít, že byl první a protože s lykantropickou mytologií nakládá zcela jinak, než jeho slavnější následník, své místo v této kolekci si určitě zaslouží.
Profesor Glendon (Henry Hull) si z tibetské expedice domů kromě vzácných přírůstků do botanické zahrady přiveze i nepěkný suvenýr, když se o úplňku proměňuje v dravou šelmu. Shodou okolností by lékem mohla být zvláštní rostlina, kterou na svých cestách objevil, jenže brzy se ukáže, že není sám, kdo o ní jeví eminentní zájem, a zamlžený Londýn se může těšit na střet dvou vlkodlaků.
No a pokud by ještě někdo stále pochyboval, proč rozebíráme právě tyto filmy, stačí doplnit, že profesorovo křestní jméno je Wilfred.

Vlčí žena v Londýně (She-Wolf of London, 1946)

Londýnská vlkodlačice je zajímavý kousek. Názvem sice odkazuje k předešlému snímku, ale jedná se o zcela samostatný kousek, který se lehce vymyká. Nejen tím, že tentokrát roli vražedkyně přebírá zástupkyně ženského pokolení, ale také proto, že se snad jedná o jediný vlkodlačí film v historii, kde neuvidíte ani zježený chlup. Na druhou stranu je to však kompenzováno tím, že ačkoliv hlavní hrdinka Phyllis Alenby (June Lockhart) je přesvědčena, že právě ona je tou vraždící bestií, její snoubenec (Don Porter) se nenechá tak snadno odbýt, a když mu již tradičně neschopná policie nijak nepomůže, rozhodne se celou záhadu vyřešit na vlastní pěst a společně s ním se dočkáme překvapivého odhalení.
Ano, z dnešního pohledu to sice není nic převratného, ale rozhodně potěší, protože mezi všemi těmi nesvéprávnými Frankensteinovými dědečky, tatínky, bratry a bratranci působí nečekaná detektivní záplatka svěžím závanem originality.

Jak tedy závěrem tuhle kolekci ohodnotit? Máme tu jednu klasiku, dva další samostatné filmy a jeden už několikrát vyvařený sáček čaje. V rámci dalších kolekcí (Dracula, Frankenstein) působí jako celek nejsoudržněji, protože tam už je poměr vaty několikanásobně vyšší, ale všeobecně se dá říci, že pokud si chcete doplnit domácí filmotéku, nebo máte ve svém okolí nadšeného hororového fanouška a podle jeho vkusu mu vyberete příslušnou krabičku, nemůžete šlápnout vedle. Tyto výběry starých dobrých kusů jsou totiž pro tyhle nadšence jak dělané.