Rob Thurman: Mršina

Ukázky z knih / 20.9.2011 /

Kal Leandros a jeho bratr Niko kdysi pracovali na případu, ve kterém je pořádně podrazila stará cikánská královna. Sotva se ze všeho dostali živí. A hádejte, kdo se najednou objevil teď, když se jejich detektivní agentuře moc nedaří, a nabízí jim práci.

Ukázka z knihy:

„Sráči.“ Nakopl jsem nemrtvého do žeber. Teď už sice bylo po něm, ale kopl jsem do něj znovu. Pravda, nemělo to význam, ale mně to bylo jedno – aspoň mi bylo líp. Nemohl jsem se víc mýlit; vesmír mi jde po krku – jako vždycky. Přijdu pozdě do baru, musel jsem nakopat jeden nadpřirozený zadek, aniž bych za to dostal zaplaceno, a od vlkodlačí přítelkyně s přidanou hodnotou Dalily nejspíš chytnu psí hlístice.

Když už tak mluvíme o vlcích, mířil jsem glockem na vlka nalevo a desert eaglem na toho před sebou. Nemohl jsem uvěřit, že mě napadli v Central Parku… i když byla tma. To je teritorium bažináčů. Jasně, nemrtví jsou hloupí. Vypadají sice jako lidi v rozkladu – přírodní kamufláž – a pobrali asi tolik inteligence jako rváči z prvního stupně základky, ale mají výdrž jako švábi. Jsou to houževnaté mrchy, ale mají dost rozumu na to, aby se vyhýbali bažináčům. Nemrtví jsou o několik příček – sakra, tak o půl žebříku – níž než bažináči.

„Kdo dostal tenhle bezva nápad?“ zavrčel jsem. „Někdo chytrej jako ghúl?“ Znovu jsem kopl do mrtvoly. Nemrtví (ani ghúlové, když o tom hovoříme) nikdy nebyli lidmi – i přes to, co tvrdí mytologie. „Nebo to byl někdo z vás vořechů? Čekal bych, že Klan už bude o mně a mým bráchovi vědět svoje.“ A pokud jde o bažináče – vlk ho nepřemůže, dokáže mu ale utéct.

Klan je vlkodlačí verze mafie – stačí jen líbání prstenu vyměnit za očichávání zadku. Měli jsme s nimi jednu nebo dvě neshody. Na druhou stranu, několik členů Klanu jsme si najali jako bodyguardy. A pak je tu samozřejmě moje příležitostná přítelkyně, ačkoli o tom se moc neví.

Někteří alfové si jako sexuální otroky drží inkuby nebo sukuby, jenže pro vlkodlaka ve skutečnosti není nikdo dost dobrý – kromě dalšího vlkodlaka. V tomhle jsou zatraceně ortodoxní, a protože já se narodil jako napůl ovce (člověk) a napůl Ólfi (nečistá noční můra z počátků věků – zkuste to vmáčknout na cedulku se jménem), moc se jim nehodím. A vzhledem k tomu, že vlkodlaci – opakuju, bez ohledu na to, co říká mytologie – se rodí, nevznikají kousnutím, tak nikdy dost dobrý nebudu.

„Víte přece, vy očuchávači koulí, kdo jsem, ne?“ Mávnul jsem glockem na toho nalevo. „Ty. Mluv. Haf, haf. Co si sakra myslíte, že děláte?“

Nejsem tak domýšlivý, abych si myslel, že každý vlk ve městě má doma na stěně mou fotku s velkým srdíčkem. Možná tak v záchodové míse, aby na ni mohli močit. Jenže i když možná všichni nevědí, jak vypadám, rozhodně mě poznají po čichu. Ti mají ale štěstí – jako jedni z mála v mém pachu dokážou rozpoznat ólfí stopu – to umí psi, vlkodlaci a trolové. Ve městě není vlk, který by na první očichání nevěděl, kdo jsem: napůl ólfí stvůra.

Lidi dětem vyprávějí o bubákovi pod postelí, který vás uprostřed noci chytí za nohu a vybafne na vás. Nadpřirozená stvoření mrňatům vykládají o Ólfi. Uprostřed noci vás chytí za nohu, stáhne vás pod postel, jednou rukou s dlouhými drápy vás vykuchá a druhou vám vydloubne oči. Vypadám sice jako člověk, ale vlkovi páchnu jako temnota pod postelí.

Bubák na miliontou; strašidlo pro stvůry. A teď na mě útočí jeden nemrtvý a dva vlci? Nejlepší cesta, jak obskočit poslední nohu. Jenže ať si myslí, co chtějí, není to kvůli mým ólfím genům. Na tohle totiž stačí být nevrlý a dobré zbraně. Nejsem to monstrum, které ve mně cítí. Možná nejsem tak docela člověk, ale taky nejsem zuřící maniakální zabiják.

Zuřivost je příliš namáhavá.

Přitlačil jsem prst na spoušti glocku. „Nic neslyším. Měl jsem dobrou náladu, cítil jsem se v jednotě s podělaným vesmírem, plnej štěstí a radosti a tak dál, a vy jste to všechno zničili. Jestli nechceš, abych ti ukázal svoji dobrou mušku tím, že tě vykastruju, měl bys radši mluvit. Hned.“

Byl to vlk z dobrého chovu – podle toho, co jsem viděl, neměl žádné zvláštnosti jako chlupaté uši, vlčí oči nebo křivou čelist se zuby jako drtič odpadků. Normální člověk (slepý, hluchý a hloupý) by v něm viděl jen jiného člověka – dokud by se neproměnil. Jenže tohle nebyl normální člověk. Mohl se změnit z člověka na zvíře za zatraceně kratší dobu než minutu. Já v tom ale neviděl rozdíl. Mohl na sobě klidně mít tolik oblečení od Abercrombie&Fitch, kolik chtěl, mohl si na hlavě vyrobit falešný rozcuch a na nose mít retro brýle. Mohl na sebe vylít litr Axe; reklamy stejně lžou. Nehonil ho dav nadržených holek a já pod tím vším stejně pořád cítil Vlka.

Vlčí pach je lepší, věřte mi. Můj napůl ólfí čich ani zdaleka nedosahuje kvalit vlčího, ať už jde o vlkodlaka nebo obyčejného vlka. Tahle kolínská mi prostě neseděla – tolik, že jsem kýchl, omylem stiskl spoušť glocku a výhrůžka se rázem změnila ve skutečnost.

Ouvej.

„Sakra,“ zaklel jsem. „Omlouvám se.“ Nebylo mi líto, že jsem ho střelil. Napadl mě – mohl si za to sám. Ale mrzelo mě, že jsem ho střelil do rozkroku. Předtím jsem jen blufoval. Střelil bych ho i tak, ale ať jsem stvůra, nebo ne, jsou věci, které nedělám ani já, když nemusím. Hlava nebo srdce, to jistě – ale mezi nohy? Musíte se vážně snažit, abyste si vysloužili zásah zrovna tam. Soucitně jsem zamrkal, zatímco on se stočil do klubíčka, okamžitě se proměnil v obrovského vlka a začal výt jako o život.

To samozřejmě znamenalo, že jsem jeho kamarádovi musel střelit jednu do mozku. Žádný parťák – žádný dobrý parťák – by něco takového nenechal jen tak.

Zkusil to. Nepovedlo se.

Bezva. Teď jsem v parku s jedním nemrtvým, mrtvým vlkem v lidské podobě, kterému chybí hodný kus hlavy, a dalším, který úpěnlivě volá maminku. Tedy pokud víte, o co jde – pokud jste nečlověk, nadpřirozená bytost nebo stvůra. Říkejte si tomu, jak chcete.

Jenže normálnímu poldovi, který slyšel vyjícího vlka a vydal se do hlubin parku, místo aby se držel u kraje jako obvykle – takovému poldovi bude můj malý problém připadat spíš jako lidské tělo v rozkladu, čerstvá mrtvola a zatraceně velký zmrzačený pes. To je trojka, jaká ze mě může udělat zvráceného vražedného cvoka roku. A co hůř, zvráceného vražedného cvoka roku se dvěma neoprávněně drženými pistolemi vybavenými nelegálními tlumiči, matně černým bojovým nožem, třemi dalšími noži a několika dalšími překvapeními.

Jedna část mého dědictví – lidská, cikánská polovina – mi říkala naprosto jasně, jak mám v takové situaci zareagovat: utéct. Zkušenosti z nadpřirozeného světa mi napovídaly totéž – ale nejdřív bylo potřeba udělat ještě něco. Poklekl jsem k vlkovi, jehož oblečení původně schválně vypadalo nedbale, zato teď bylo dokonale roztrhané drápy a přeměnou. „Nepředpokládám, že bys mi chtěl říct, proč jste mě vy tři přepadli, ty nádhero bez koulí?“ Jedinou odpovědí mi byly čelisti plné pěny a vyceněné zuby. „Jak chceš.“ Pokrčil jsem rameny. „Za kastraci se obyčejně počítá šedesát babek. Ode mě to máš zdarma.“ Pochybuju, že já bych na jeho místě měl náladu na rozmluvy. Chvíli jsem přemýšlel, že ho zbavím utrpení, ale kruci, mohl si za to sám. Pokoušel se mě zabít. On a ta jeho kolínská.

Co je to vůbec za vlka, že se voní kolínskou? Byl div, že se nezmítal v astmatickém záchvatu. Vlci mají rozhodně lepší čich než Ólfi. Tak proč by… do háje. Existuje jediný důvod, proč by se vlk nastříkal něčím tak silným – snažil se zakrýt pach něčeho… nebo někoho jiného, protože neměl čas nebo chuť si dát sprchu. Uhnul jsem se z dosahu chňapajících čelistí a zhluboka nasál.

Dalila.

Moje vlkodlačice s přidanou hodnotou. Minimálně jednou mi zachránila život. A vím jistě, že mi zachránila zdravý rozum tím, že mi poskytovala skoro pravidelný sex. Dalila je neplodná. Když vám trvá skoro do jednadvaceti (víceméně), než se vám podaří najít někoho, s kým byste mohli spát, aniž byste při tom riskovali, že zplodíte děti, které by neměl rád ani kříženec Vetřelce s Predátorem… no, pak dokážete ocenit skutečné přátelství. To ovšem neznamená, že s Dalilou nejsou potíže. Jí je to ale stejně jedno. Dalila je Dalila – exotická, erotická a predátor do morku kostí. To znamená jediné: Dalila se stará jen o sebe. Tečka. A jestli to vy nedokážete, tak to je teda smůla.

Pro vás.

Jo, moje chlupatá kamarádka na píchání. Nikdy jsem si ani na vteřinu nepomyslel, že jsem v tomto ohledu její jediný a jedinečný. Dá se toho o mně říct hodně, ne všechno dobré a taky nejsem extra chytrý, ale naivní? Zažili jste, že vám namol zpitá matka jako sedmiletému plivla k nohám a řekla, že peklo sice existuje, ale vy jste tak ohavná stvůra, že by vás nechtěli ani tam?

Ne? Hm. Mně tedy ano.

Tohle pěkně rychle vyléčilo jakoukoli naivitu. Vím, že Dalila není ani omylem věrná a milující, a už vůbec nečekám hromadu objímajících se plyšových medvídků a stříbrných balonků ve stylu nehynoucí lásky Romea a Julie. Proč by to dělala? Přátelé s přidanou hodnotou tu hodnotu většinou rozdávají všem okolo. Kdybych já nedisponoval spermatem, které by mohlo mít ničivé následky pro celé lidstvo, taky bych měl oči otevřené pro další příležitosti. Jenže asi by nebylo nejlepší navazovat hovor slovy: „Hele, to je bezva kapela. A jsi neplodná?“

Takže tenhle milovník kolínské může být prostě jeden z jejích dalších „přátel“. Velice žárlivý – anebo jestli přišel na to, kdo jsem, tak přímo bigotní. Dalila má vlastní speciální parfém – sice se po něm nekýchá, ale zato překryje můj ólfí pach – jenže nikdo není dokonalý. Možná jednou nebo dvakrát zapomněla postříkat své doupě v opuštěné škole. Je jí úplně jedno, kdo se to dozví mimo Klan, ale uvnitř Klanu si dává pozor. Dalila má ambice a vůbec by jí nepomohlo, kdyby se vědělo, že dává polovičnímu Ólfi.

A poflakovat se tady kolem, to zase nepomůže mně. Poldové po mně půjdou kvůli vykrádání hrobů a vraždě a PETA za týrání zvířat.

Radši bych bral ty poldy.

Vydává: Fantom Print; září 2011
přeložila: Anna Janovská

Žádné komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít