Lauren Kateová: Pád

Ukázky z knih / 2.9.2011 /

Některým andělům je souzen Pád… Na Danielu Grigorim je něco bolestně povědomého. Ten záhadný, odtažitý chlapec upoutal pozornost Luce Priceové, už když ho viděla poprvé – v první den jejího pobytu v internátní škole pro problémové mladistvé. Ve škole, kde jsou zakázané mobilní telefony, všichni ostatní studenti jsou divní a každý krok sledují bezpečnostní kamery, znamená Daniel pro Luce jediný světlý bod.

KAPITOLA PRVNÍ

NAPROSTÍ CIZINCI

Luce vpadla do zářivkami osvětlené haly Internátní střední školy Meče & kříže o deset minut později, než měla. Vychovatel se soudkovitým trupem, rudými tvářemi a ocelovými svaly (nebo snad vychovatelka?) už začal vydávat pokyny. Což znamenalo, že Luce je už zase mimo.

„Takže nezapomeňte. Tady je zdravotka, tam ložnice a tady kontrola,“ štěkal vychovatel na skupinku tří studentů, kteří stáli k Luce zády. „Dodržujte základní pravidla a nikdo nepřijde k úhoně.“

Luce se pokusila vmísit mezi ostatní. Pořád si ještě lámala hlavu s tím, jestli ten stoh formulářů vyplnila správně, jestli ta holohlavá osoba před ní je muž nebo žena, jestli jí tady někdo pomůže s tou obrovskou plátěnou taškou a jestli se rodiče zbaví jejího milovaného Plymouthu Fury už ve chvíli, kdy se teď vrátí domů bez ní. Prodejem auta jí vyhrožovali celé léto, a teď měli i důvod, proti němuž Luce nemohla nic namítat: v její nové škole byla auta studentům zakázána. V její nové polepšovně, aby byla přesnější. Pořád si na to ještě nemohla zvyknout.

„Mohl – ehm – mohla byste mi to zopakovat?“ ozvala se.

„Co je to ta zdravotka?“

„Copak nám to sem přifouknul větříček?“ zaburácela posměšná odpověď, a za ní následovalo pečlivě vyslovované objasnění: „Zdra-vot-ka. Pokud patříš k těm studentům, kteří užívají léky, tam vás budou udržovat nadopované, příčetné, klidné atakdále.“ Žena, rozhodla se konečně Luce. Žádný muž by nebyl tak prohnaný, aby dokázal tohle pronášet cukrkandlovým tónem.

„Zdravotka,“ zamumlala Luce a žaludek se jí zvedl. „Už chápu.“

Sama už léky neužívala léta. Po té nehodě tohle léto jí je doktorka Sanfordová, specialistka z Hopkintonu – a příčina toho, proč ji rodiče poslali do minulé školy takovou dálku, až do New Hampshiru – chtěla znova nasadit. Luce se nakonec podařilo lékařku přesvědčit, že to není trvale nutné. Ale když se chtěla zbavit těch příšerných antipsychotik, stálo ji to další měsíc terapií.

Proto nastoupila do posledního ročníku Internátní střední školy Meče & kříže až měsíc po začátku školního roku. Jako by nestačilo být někde úplným nováčkem, navíc ještě tohle. Luce byla dost nervózní z toho, že má začít chodit na předměty, kde už se výuka rozjela. Ale teď zjistila, že není jediná studentka, která dorazila až dneska.

Odvážila se zamžourat na trojici, která stála v půlkruhu vedle ní. Ve staré škole Dover se při prohlídce školního pozemku první den seznámila se svou nejlepší kamarádkou Callií. Logicky je hned sblížilo, že ostatní děti byly v podstatě touhle školou odkojené – jedině Luce s Callií nepatřily mezi potomky absolventů. Ale netrvalo dlouho, než zjistily, že je spojuje i táž posedlost stejnými starými filmy, zvlášť těmi, kde vystupoval Albert Finney. Při sledování filmu Dva na cestě pak dospěly k objevu, že ani jedna z nich nedokáže připravit v mikrovlnce popcorn, aby u toho nespustila požární poplach…, a pak už se jedna od druhé prostě nehnuly. Dokud… dokud nemusely.

Dnes tu s Luce stáli dva kluci a dívka. Ta vypadala celkem čitelně – blonďatá a kosmeticky dokonalá, s pastelově růžovými upravenými nehty, které ladily s plastovými deskami v jejím náručí.

„Jsem Gabbe,“ představila se sama a doprovodila to širokým úsměvem, který zmizel stejně rychle, jako se objevil, ještě než jí Luce stačila zdvořilost oplatit. Blondýnčina těkavá pozornost jí připadala spíš jako jižanská verze povznesených dívek z Doveru než jako něco, co by očekávala ve škole Meče & kříže. Nedokázala se rozhodnout, jestli ji to uklidňuje, nebo spíš naopak – stejně jako nemohla pochopit, co proboha takováhle dívka dělá na internátní škole, na kterou se chodí za trest.

Napravo od Luce stál chlapec s krátkými hnědými vlasy, hnědýma očima a sprškou pih na nose. Ale to, jak se jí vyhýbal pohledem a soustředil se na oždibování záděry na palci, jí napovědělo, že je nejspíš podobně zaražený jako ona a stydí se za to, že se tady ocitl.

Zato kluk po její levici na tohle místo zapadal až moc dokonale. Byl vysoký a hubený, s brašnou přes rameno, rozcuchanými tmavými vlasy a velkýma, hlubokýma zelenýma očima. Rty měl plné a tak přirozeně růžové, že by pro to většina dívek zabíjela. Vzadu na krku měl černé tetování ve tvaru spáleniny, které jako by mu zářilo z bílé pokožky. Z obrazce byl vidět jen horní okraj, který vykukoval pod lemem černého trička.

Když se setkal s Luceiným pohledem, na rozdíl od druhých dvou neuhnul. Rty měl sevřené do přímky, ale oči vřelé a živé. Díval se na ni, ale stál přitom nehybně jako socha, což přimrazilo na místo i Luce. Zalykavě se nadechla. Ty oči byly tak pronikavé, tak přitažlivé a… svým způsobem odzbrojující.

Vychovatelka si hlučně odkašlala a probrala tak mladíka z jeho transu. Luce zrudla a předstírala, že se chtěla jen podrbat na hlavě. „Takže kdo z vás už ví, jak to tady chodí, může si jít po svém – až si tady odloží.“ Svalnatá žena ukázala na velkou kartonovou krabici s nápisem zakázané předměty.

„A když říkám po svém, Todde…“ její ruka dopadla na rameno pihovatého chlapce a přiměla ho polekaně nadskočit, „tak tím myslím, že půjde do tělocvičny za svými přidělenými studentskými patrony. Ty,“ ukázala na Luce, „si tady odložíš a zůstaneš se mnou.“

Čtveřice se vydala ke kartonové krabici a Luce s údivem pozorovala, jak její budoucí spolužáci vyprazdňují kapsy. Dívka vytáhla deseticentimetrový švýcarský armádní nůž s růžovou rukojetí. Zelenooký kluk zdráhavě odložil barevný sprej a řezač na papír. Dokonce i nešťastný Todd se zbavil několika krabiček sirek a náplně do zapalovače. Luce si připadala skoro hloupě, že u sebe žádné nebezpečné věci nemá – ale když viděla, že trojice loví v kapsách dál a pokládá do bedny mobilní telefony, zalapala po dechu.

Naklonila se, aby si přečetla zblízka ceduli se seznamem zakázaných předmětů. Přečetla si, že mobily, pagery a dvoustranné vysílačky jsou na půdě školy přísně zakázány. Jako by už tak nebylo dost smutné, že tady nemůže mít auto! Vsunula ruku do kapsy a zpocenými prsty objala mobil, své jediné spojení s vnějším světem. Když vychovatelka spatřila výraz jejího obličeje, na Luceině tváři přistálo pár rychlých plesknutí.

„Neomdlívej mi tady, holka, za to mě neplatí. Kromě toho si jednou týdně můžeš zavolat ven z haly.“

Jednou týdně – jeden telefonát? Ale to přece…

Naposledy se podívala na telefon a zjistila, že jí došly dvě nové zprávy. Připadalo jí neskutečné, že by to měly být její dvě poslední zprávy. První byla od Callie.

Okamžitě zavolej! Budu celou noc na telefonu, abych to hned zvedla. A nezapomeň tu mantru, co jsem tě naučila: Ty to přežiješ! Podle mě už všichni úplně zapomněli na…

To byla celá Callie: psala takové romány, že Lucein stařičký mobil z nich poslední řádky vynechával. Luce se svým způsobem ulevilo. Nechtěla si číst o tom, jak v její staré škole už všichni zapomněli, co se s ní stalo. A hlavně na to, co udělala, že skončila na tomhle místě.

Povzdychla si a otevřela druhou zprávu. Ta byla od maminky, která se naučila psát esemesky teprve před pár týdny, a očividně netušila nic o tom jednom hovoru z haly týdně. Jinak by tady přece svou dceru nemohla nechat. No ne?

Holčičko, myslíme na tebe. Buď hodná a snaž se jíst hodně proteinů. Až to zase půjde, promluvíme si. Pusu M+T

Luce si s povzdechem uvědomila, že rodiče to museli vědět. Co by jinak vysvětlovalo ty jejich protáhlé tváře, když jim ráno u brány s taškou v ruce mávala? U snídaně žertovala o tom, že aspoň konečně přijde o ten příšerný novoanglický přízvuk, kterým se nakazila v Doveru, ale maminka s tatínkem se ani neusmáli. Myslela si, že se na ni pořád ještě zlobí. Nepatřili k těm křičícím rodičům, a když Luce provedla něco opravdu ošklivého, trestali ji starým dobrým mlčením. Ale teď už jejich podivné chování u snídaně chápala: rodiče dopředu truchlili nad tím, že se svou jedinou dcerou ztratí spojení.

„Pořád ještě čekáme na jednu osobu,“ zazpívala vychovatelka. „Kterápak to asi bude?“ Luceinu pozornost znovu upoutala kartonová krabice plná předmětů, které ani nepoznávala. Cítila, že se na ni upírají zelené oči tmavovlasého dlouhána. Když zvedla hlavu, zjistila, že nejen jeho: všichni na ni zírali. Je na řadě.

Zavřela oči, uvolnila prsty a nechala z nich vyklouznout mobil. S tichým žuchnutím přistál na hromadě dalších věcí. Bylo to jako gong, který Luce oznamoval počátek skutečné samoty.

Todd a barbína Gabbe zamířili ke dveřím, aniž jí věnovali další pozornost. Ale poslední z trojice se obrátil k vychovatelce.

„Já jí to vysvětlím,“ nabídl se a ukázal bradou na Luce.

„To není tvoje starost,“ odsekla mu okamžitě žena, jako by tenhle rozhovor předvídala. „Jsi tady znova jako nováček, takže pro tebe platí stejná omezení jako pro ostatní. Zase stojíš na startovním políčku. Aspoň si příště pořádně rozmyslíš, než zase porušíš podmínku.“

Hoch zůstal nehybně a bez výrazu stát, když vychovatelka popadla Luce – která při slově podmínka strnula – a začala ji postrkovat ke konci žlutě vymalované haly.

„Tak dělej,“ pobídla ji, jako by se nic nestalo. „Internát.“ Ukázala na západní okno, za kterým byla vidět vzdálená budova z tmavých tvárnic. Luce venku zahlédla Todda a Gabbe, jak se pomalu vlečou k ubytovně. Za nimi se loudal zelenooký chlapec a z jeho výrazu se dalo soudit, že tohle je ta poslední věc, kterou by chtěl marnit čas.

Internát působil skličujícím dojmem. Byla to solidní čtvercová budova s mohutnými dvojitými dveřmi, které ani nenaznačovaly, jaký život vedou tamní obyvatelé. Uprostřed suchého trávníku byla zasazená velká kamenná deska. Luce si vzpomínala, že ji viděla na webových stránkách školy, i s vytesaným nápisem internátní zařízení pauline. V ranním oparu to působilo ještě ošklivěji než na staré černobílé fotografii na webu.

Luce i na dálku viděla černou plíseň, která pokrývala průčelí ubytovny. Všechna okna byla ukrytá za silnými kovovými mřížemi. Dívka přimhouřila oči. Na vrcholku toho plotu kolem budovy je vážně ostnatý drát?

Vydal: Knižní klub; srpen 2011

komentářů 5

  • Klára 2.9.2011na0.00

    Vím, že se jména autorů mají přechylovat (i když třeba Fantom Print nebo Baronet to s Briggs, Ward atd. nedělají), ale Kateová? Čte se to jako Kejtová a mně to asociuje kýtu. Totéž Princeová. Aspoň to -e- mohli vyškrtnout … Ach jo. Snad ta kniha bude stát za to.

  • Renča 2.9.2011na0.00

    Mně se to taky u některých typů jmen nelíbí, ale při vkládání článku dodržuji to, jak to má nakladatelství na obálce.

    Ale třeba Anita Blake je taky zakončeno na -e a na přechylování Blakeová si už asi čeští čtenáři zvykli. Problém s tím spíš máme, pokud čteme v AJ a pak vidíme ten přechýlený tvar :) Třeba Sookie Stackhouseová je taky "nádhera", už i tak je to dost dlouhé ;)

  • Dark Knight 2.9.2011na0.00

    Sookie je kráva… (jsem OT, ale nemohl jsem si to odpustit)

  • Axia 2.9.2011na0.00

    S OT se přidám: Sookie je dylyna (to druhé Y je pro důraz) a mám jí dost i v seriálu. Ten záběr na ni, jak se dívá mimo kameru a zaječí byl vyloženě trapnej.

    K přechylování: ono to zní jak u koho. Na Blakeovou si lidi zvykli, ale Kateová vážně vysloveno zní strašně. Osobně jsem proti jakémukoli přechylování. Briggsová, Hamiltonová, Wardová, Kateová … Všechno to vypadá a zní hrozně.

  • Cukýna 2.9.2011na0.00

    Na tom, že je Sookie jednodušší, se asi shodneme všichni. Já jsem pro koncovku „ová“, i když Kateová zní příšerně. Chlap by se nejmenoval Lauren, takže i kdyby měla příjmení jen Kate, bylo by patrné, že se jedná o ženu, ale pokud by měla neutrální jméno nebo jen iniciály, tak pak čtenář ani nebude tušit, jaké má autor/ka pohlaví. Takhle to je jasně daný.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít