Richard Kadrey: Zabij mrtvé

Ukázky z knih / 21.8.2011 /

James Stark alias Sandman Slim se vyplazil z pekla, krvavě se pomstil za vraždu své dívky a při tom zachránil svět. Jenomže, co dál? Zdá se, že mu nezbývá než vzít mizernou práci lovce odměn a živit se stopováním a decimováním všech stvůr, za jejichž zabití mu zaplatí. Je to depresivní zaměstnání, ale zajišťuje mu peníze na pivo a cigarety, a on od života nic moc víc nečeká. Jenže v LA vždycky může být hůř.

Představte si, že vrazíte elektrický bič nosorožci do zadku, zařvete: „Apríl!“ a bude doufat, že to nosorožec bude považovat za podařenou legraci. Asi tak stejná legrace je honit upíra.

Já osobně proti žvejkalům rubášů nic nemám. Jsou to jen další závisláci v tomhle městě závisláků. Jelikož většina z nich začala jako civilové, procentuální poměr mezi slušnými upíry a totálními parchanty je zhruba stejné, jako u normálních lidí. Právě teď jsem se ale honil za jedním, co aspiroval na Nobelovu cenu za to, že mě vytočí až na půdu. Tahle práce není legrace, ale platí mi účty.

Upír, vlastně upírka, se jmenuje Eleanor Vanceová. Na xerokopii fotografie z pasu, kterou mi dal federální šerif Wells, vypadá asi tak na sedmnáct. Nejspíš proto, že jí sedmnáct je. Takový ten typ hezké světlovlasé roztleskávačky s velkýma očima a úsměvem, pro jaký byla Trója vypálena až do základů. Což je pro mne špatná zpráva. Mladí upíři jsou hajzlíci. Mají to v popisu práce.

Já mám rád staré upíry. Nejlepší jsou ti sto padesát, dvě stě let staří. Ti chytří se drží triku neviditelného hombreho, který městské stvůry praktikují už celá staletí. Krmí se jen když musí. Když neloví, jsou nudní, alespoň pro nezasvěcené. Pracují ve střední managementu malých firem nebo jsou majitelé nárožních hospůdek. Co mám na starých krvecucech nejraději je, že když nějakého zaženete do kouta a on pochopí, že už je z něj nádivka do rakve, chovají se jako ti ušlechtilí pacienti umírající na rakovinu z televizních seriálů. Nechtějí nic, než pokojně a pokud možno důstojně odejít ze světa. Mladí upíři jsou jiní.

Mladí upíři vyrostli na videích se zabíječkou Buffy, zkoukli Scarface, Halloween a asi milion hodin japonských animáčů. Všichni si myslí, že jsou Tony Montana se světelným mečem v jedné ruce a řetězovou pilou v druhé. Eleanor, moje dnešní nemrtvé rande snů, toho byla typickým příkladem. Měla podomácku vyrobený plamenomet. To jsem zjistil, když z něj na mě vypálila v podzemním parkovišti a ožehla mi jedno obočí a levý rukáv nové kožené bundy. Deset ku jedné, že plány našla na webu. Proč si upíři nemůžou stahovat porno jako normální puberťáci?

Byla neděla, asi tří čtvrtě na šest večer. Nacházeli jsme se v centru města. Sledoval jsem ji po South Hill Street k Pershing Square. Držel jsem se asi půl bloku za ní. Eleanor na sobě měla dlouhé šaty na ramínka a před sluncem se chránila deštníkem. Vesele si vykračovala, jako kdyby jí patřil veškerý vzduch a všichni jí museli platit poplatky z každého nadechnutí. Až na to, že ve skutečnosti tak v pohodě nebyla. Nedokážu číst srdeční tep cucáků, ani změny v jejich dechové frekvenci, protože nic takového nemají. A byla ode mne příliš daleko, než abych se mohl přesvědčit, zda má rozšířené zornice, ale pořád pohybovala hlavou. Bylo to takové to stěží znatelné cukání doleva a doprava. Pokoušela se ohlédnout aniž by se ohlédla. Doufala, že zachytí můj stín nebo odraz. Eleanoře bylo jasné, že mě tam v tom podzemním parkovišti nezabila. Eleanora je chytré děvče. Nenávidím chytré mrtvé holky.

Na rohu Třetí ulice strčila ramenem starší dámu a dítě, které je pravděpodobně jejím vnoučetem, do ulice, přímo před naložený valník. Řidič dupl na brzdu. Stará dáma se svalila na zem. Křik se mísil s pištěním pneumatik. Ovce stojící kolem si ukazovaly na Kapitána Ameriku, který běžel na pomoc. Vytáhl starou dámu a dítě zpátky na chodník, což bylo skvělé pro ně, ale vůbec ne pro mne. Eleanora mi mezitím zmizela.

Najít ji ale není těžké. Padesát lidí ji muselo vidět, co udělala, a polovička z nich teď ukazuje, jak peláší Třetí, než zahnula na Broadway. Rozběhl jsem se za ní. Jsem rychlý, po čertech rychlejší, než platfusáčtí civilové, kteří se ji také snaží dohonit, ale nejsem ani zdaleka tak rychlý, jako upírka. Zvláště taková, co přišla o svůj deštník a teď se snaží dostat do stínu dřív, než z ní slunce udělá kuřecí smažený stejk.

Když jsem dorazil na Broadway, byla pryč. V téhle části města není v neděli nijak moc lidí. Měl jsem dobrý výhled na obě strany. Nikde žádná drzá blondýna běžící ulicí v plamenech. Tady jsou většinou obchody a kancelářské budovy, ale Eleanor je příliš chytrá, než aby zahnula do jedné z těch pastí. Je jen jedno místo, kam se mohlo chytré děvče schovat.

Bůh řekl: „Budiž světlo, a laciné čínské napodobeniny,“ a povstal Grand Central Market. Je na jižní Broadwayi už od dob, kdy se oddělil tento kontinent. Některé z ingrediencí, které používají do burritos a hovězího po sečuansku, jsou ještě starší. Myslím, že jsem jednou na grilovaném žebírku zahlédl otisky zubů Freda Flintstona.

Uvnitř jsem se ocitl mezi krámky s tacos a pizzou. Po levé straně jsem měl obchod s alkoholem a u protější zdi stánek se zmrzlinou. Ve vůni cukrárenského zboží a pečeného masa se tu mísilo všechno koření známé člověku. V tuto denní dobu se tu nevyskytuje příliš mnoho lidí. Některé z krámků a stánků už počíta tržby. Eleanor jsem neviděl ani na hlavní ulici, ani v bočních. Vyrazil jsem do středu tržiště, zahnul jsem ostře doleva a prošel kolem stánku s rybami. Rozprostřel jsem svoje smysly: naslouchal jsem, čichal, vnímal pohyby vzduchu, snažil jsem se zachytit i ty nejjemnější vibrace éteru. V tomto druhu lovu jsem čím dál lepší. Dravčí útoky ze zálohy jako protiklad k mému starému tyrannosauřímu stylu, který není pro ulice LA tak vhodný, jako býval v aréně.

Jemné techniky lovu, chovat se jako dospělý… peklo mi vážně občas chybí.

Nějaký turista se mne zeptal, jak se odsud dostane zpátky na autostrádu do Hollywoodu. Ignoroval jsem ho a on si začal mumlat něco o daních, co platí, a jak to příjde, že nemáme dost policajtů, aby vyčistili ulice od drogově závislých.

Od novoročního útoku na Avilu uplynulo šest měsíců a pořád jsem si ještě nezvykl na tohle místo, na tyhle lidi. Civilové jsou v mnoha ohledech horší než pekelníci, protože pekelníci o sobě alespoň vědí, že jsou politováníhodné pytle odpadu z jatek. Čím dál častěji si přeji, aby byl některý z těch smrtelnických týpků nucen čelit upírovi, jadeitce nebo démonickému elementálovi s netopýřími křídly. Žádné přízračné mihnutí ve tmě, ale muset hledět do dravčích rudých očí krvelačné bestie lačnící po duších nic netušících ignorantů.

Dobře si rozvažte, co si přejete.

Shora se na mne snesl déšť oranžového ohně a vzápětí jsem uviděl Eleanor, stojící na sklonerezové bedně stánku s kořením. Pracovní část plamenometu byla docela malá, ne větší než pětačtyřicítka poloautomat. Z pistole vedla hadice do batohu Astro Boy na jejích zádech, ve kterém byl plyn a pohonná hmota.

Eleanor pohybovala rukou v širokém oblouku a připalovala cedule, zboží i zadky několika překvapených prodavačů. Usmívala se na nás. Démonické dítě Annie Oakleyové a Charlieho Masona, poháněné sladkostmi a speciálním vrahounským adrenalinem.

Pak seskočila dolů a dala se na útěk, s bublavým smíchem na rtech jako šestiletá nezbednice. Vyrazil jsem za ní, pronásledoval jsem ji hlouběji do tržiště. Eleanor je malá a hbitá a bleskově zahnula doleva, do boční ulice, která se stáčí zpátky k Broadwayi.

Věděl jsem, že ji nedokážu dohonit ani jí odříznout cestu, ale u jednoho stánku jsem uviděl prázdný vozík. Kopl jsem do něj a vyslal jsem ho na cestu prázdnou zahradní restaurací. Stoly a židle se rozletěly na všechny strany. Vozík dojel na konec uličky a tam jí zezadu narazil do nohou, srazil ji na pult krámku Grand Central Liquor. Najednou vzduchem létaly sklenice a láhve Silver Patrón. Jako kdyby to byla nějaká narážka, lidé se dali do křiku.

Eleanoře se podařilo vyskočit zpátky na nohy vteřinu před tím, než jsem ji mohl popadnout. Už se neusmívala. Levou ruku měla ohnutou v nepřirozeném úhlu a pod loktem jí čouhal kousek kosti velký asi jako krocaní stehno. Zvedla plamenomet, ale já jsem běžel dál. Ať se propadnu, jestli se teď zastavím. Tak zmáčkla spoušť a já jsem tonul v ohni.

O milisekundu později jsem do ní narazil. Nic jsem neviděl, ale věděl jsem, že je to ona, protože byla to jediné poblíž, co bylo dost lehké, aby takhle letělo vzduchem. Zrak se mi začal vyjasňovat, ale tohle jsem vlastně ani vidět nechtěl. Když stiskla spoušť, aby mne usmažila, všechen alkohol na jejích šatech i na podlaze vzplál. Z Eleanor najednou byla epileptická stínová loutka tančící a poskakující v jezeře whiskového ohně.

Upíři nekřičí jako normální lidé. Nevím, jak to dokážou bez plic, ale když začnou ječet, je to jako když se zvuk rozjetého vlaku mísí s vřeštěním milionu rvoucích se koček. Cítíte to v ledvinách i kostech. Turisté si při tom zvuku cvrnkají do kalhot a zvrací. Čert je vem. Eleanor pořád ještě nebyla vyřízená. A oheň se začal šířit. Vznítil se tuk na grilu blízkého stánku s jídlem. Vybuchla propanbutanová bomba a spustila hasicí zařízení. Když jsem se ohlédl, spatřil jsem Eleanor jak peláší z tržnice zpátky na Broadway, pořád obalená plameny.

Pronásledovat hořící dívku ulicemi města je mnohem těžší, než to zní. Civilové mají tendenci zastavovat se a civět, a to z nich dělá lidské kuželky. Pomalé, kňučící lidské kuželky. Mysleli byste si, že se na nějaké primitivní zvířecí úrovni budou snažit dostat co nejrychleji z cesty hořící školačce ječící dost hlasitě, aby z toho praskala okna obchodů, stejně jako tomu zatracenému kreténovi, co ji honí. Ne že bych to dělal pro ně. Dělám to pro prachy, ale stejně z toho mají užitek.

Když Eleanor doběhla na Pátou ulici, už nehořela. Proměnila se v něco mezi připáleným stejkem a panenkou Barbií, trhaně poskakující na spálených tenkých hmyzích nohou. Před námi bylo staré opuštěné kino Roxie. Z jeho vstupní haly a pokladen udělali tržiště pod širým nebem. Eleanora proběhla kolem stojanů s pestrými tričky a sandály z toxických plastů. A pak rovnou skrz palec tlustou překližku, kterou byly zabedněné dříve prosklené dveře do kinosálu. Následoval jsem ji, ale hned za rozbitými dveřmi jsem se zastavil, aby si moje oči mohly přivyknout na šero.

Na místě jako je tohle by byl na’at šikovná zbraň, ale já měl zrovna teď chuť něco zastřelit. Kromě toho, Eleanora na’at neznala a neměl by na ní kýžený zastrašující účinek. Nedávno jsem poslal svůj Navy Colt Divokého Billa na odpočinek a opatřil jsem si místo něj lovecký Smith & Wesson ráže .460. Ta bouchačka je tak velká a vypadá tak zlověstně, že ani nepotřebujete munici. Kdybych se postavil na židli, dokázal bych jí umlátit Godzillu. Nabil jsem ji na střídačku masivními kulkami .460 a zkrácenými náboji do brokovnice ráže .410, vše vymáčené v mém speciálním dipu ze Spiritu Dei, stříbra, česneku, svěcené vody a červené rtuti. Vleze se do ní jen pět nábojů, ale svou práci odvedou tak dobře, že jsem ještě nikdy nemusel znovu nabít.

Když jdete někam naslepo, nevíte jak to uvnitř vypadá, ani kdo tam čeká, na místo, na jakých rádi zdržují plížiči, jste-li chytří, budete se držet zpátky, obejdete si perimetr a podíváte se po pastech a slabých místech. Já jsem byl rozrušený, naštvaný a spěchal jsem, takže jsem přesně tohle neudělal. Kromě toho, honil jsem jen jednu hloupou malou kentuckou smaženou bloncku. Teď, když jsem ji zahnal do kouta, nemohla mi způsobit mnoho problémů. Jo. Přesně tohle patrně říkali policajti o Bonnii Parkerové, než uviděli kulomet.

V kinosálu to byla hotová sauna. Prorezavělá vodní potrubí v zabedněné budově. Stál jsem na místě a potil jsem se jako právník před perlovými bránami. Všude zápach, jako kdyby plíseň vynalezli tady. Jak k čertu městskou holku Eleanor z Valley napadlo najít si denní útočiště zrovna tady? Do kinosálu nevběhla náhodou. Věděla, kam jde. Podle zvuku všech těch rozbitých pivních a vinných lahvích pod mýma nohama to věděla i spousty jiných lidí. S důrazem na minulý čas. Právě ti opilci patrně byli tím, co ji sem přilákalo. Kdo nemá rád oběd zdarma? Měl jsem pocit, že tady už moc náhodných squatterů nenajdu.

Ukázalo se, že mám pravdu jen zpola.

Squatteři nebyli náhodní. Byli to upíři. Její přátelé. Chlapec a dívka.

Seskočili z balkónu a kluk mne natřel trámkem dva krát čtyři palce přímo mezi lopatky. Šel jsem do kolen rovnou mezi střepy, ale s dopadem jsem se překulil a vyskočil jsem na nohy s .460 napřaženou před sebe. Tehdy se na mne vrhli ostatní Eleanořiní kámoši. Další dva hoši se vynořili z pod sedadel, každý z jedné strany uličky. Popadl jsem toho menšího za krk a hodil jsem ho na toho druhého. Druhá upírka na ne zaútočila zezadu a vrazila mi do paže rozbitou láhev. Upustil jsem pistoli a v té tmě jsem neviděl, kam zapadla. Trhl jsem loktem dozadu a cítil jsem, jak lebka dívky praskla. Vyskočila jako gazela a s křikem přeletěla dvě řady sedadel. To mi poskytlo vteřinku, abych se rozběhl k plátnu a dostal tak mezi sebe a Eleanořiny mrtvé kámoše jistou vzdálenost.

A tam na mne čekala Eleanor. Nejenom že byla chytrá, ale měla přímo titanové koule. Plamenomet neodhodila ani když hořela nebo proskakovala zabedněnými dveřmi. Když ho teď spustila, ostatní krvecucové se spěšně rozestoupili.

Tou dávkou na tržnici se jen představila. Tahleta říkala ‚teď ti to dám sežrat pořádně a spi sladce‘ a měl jsme ji jen pro mne. Eleanor stiskla spoušť a držela ji, dokud v nádrži nedošlo palivo.

Jakkoliv jsem se nechal zaskočit a odzbrojit, tak hloupý, abych tam zůstal stát, jsem zase nebyl. Skočil jsme doprava, za řadu sedadel. Oheň je obalil jako by sahal po mně. Byl jsem popálen shora i zdola, v mé kožené bundě ze mne stoupala pára jako z párku v rohlíku. Hořící sedadla mne dál grilovala i poté, co už byl plamenomet prázdný, a po úderu trámkem jsem byl ještě příliš omráčený, než abych se dokázal pohybovat dost rychle. Dopotácel jsem se ke stěně a pokusil jsem se utéct uličkou, ale zakopl jsem o hromadu smetí a dopadl jsem obličejem do lepkavých obalů od sladkostí, injekčních jehel a lahví od whisky.

Proměnil jsem se v Bustera Keatona a Eleanor a jejím přátelům se naskytl boží pohled, jak se tam plácám na všech čtyřech. Eleanor byla popálená k nepoznání, ale byla cucačka a ti se z bolesti dostávají strašlivě rychle. Já sice taky, ale ještě jsem tam nebyl. Ani ve stejné časové zóně. Tak jsem to vzdal a lehl jsem si na lepkavý sladký koberec, abych udělal co jsem měl udělat hned.

Přitlačil jsem svou pravici na skleněný střep a opřel jsem se o něj celou svou váhou. Ostrý kus skla se mi zařízl hluboko do dlaně a já jsem tlačil dál, dokud jsem neucítil, že narazil na kost. Většina kouzel nepotřebuje ke své funkci krev, ale trocha té rudé šťávy je jako nitrované palivo, když chcete aby účinkovalo rychle a co nejdůrazněji.

Eleanor si vzala od svého kamaráda krvecuca trámek a cestou ke mně jim udeřila o každé sedadlo.

„Hej, Speedy Gonzalesi. Tak ty rád někoho honíš? Co kdybych ti odpálkovala hlavu přes ulici, abys mohl honit ji?“

„Vyřiď ho, Nellie. Koukni se, jak je ten hovňousek vyděšený. Je moc ošklivý, než abysme ho vypili. Rozmašíruj toho buzíka na kaši.“

To řekl jeden z hochů. Ten, který mě praštil trámkem. Měl jižanský přízvuk. Odněkud kde je to hluboké, staré a horké. A skoro jsem při tom slyšel kudzu, kterým byla ta slova zapatlaná.

„Zmlkni, Jede Clampette,“ řekla Eleanor. „Jethro na tebe čeká v podzemním parkovišti, že mu ho vyhulíš.“

Všichni kromě Jeda vyprskli smíchy.

Zatímco Eleanor předváděla svým mrtvým přátelům variace na ‚Evning at the Improv‘, já jsem opakoval pořád dokola pekelnické zaklínadlo, držel jsem ruku na střepu a nechával jsem svou krev volně vytékat. Pro jednou pracovalo pekelnické hrdelní chrčení v můj prospěch. Ztracení chlapci si mysleli, že chroptím.

„Proč jsi mě špicloval, kreténe? Poslala tě mutti? Jako mamka? Ví to taťka? Stačí, když si natáhne kolenní chrániče a může od něj mít co si zamane.“

Vítr začal jako vánek ze zadní části kinosálů, zatočil se kolem balkónů a strhl staré závěsy, které lemovaly slepé promítací plátno. Pak vítr nabral na síle a Eleanora přestala hrát komedii a ostatní zmlkli jak by smet. Nyní to byli oni, kdo měl potíže udržet se na nohou.

I když nemůžu číst mrtvé jako živé, upíři pořád mají mysl a já jsem zatápal po té Eleanořině. Čísla, co vsadila do loterie nebo jméno její kočky bych říct nedokázal, ale vytáhl jsem si z ní obrazy a dojmy. Právě prodělávala změnu od naštvané k nervózní a už brzy řízne ostrou zatáčku k vyděšená. Není plížičkou dost dlouho, aby se do někoho obořila skutečnou mocí čár, a teď nechápala, co se to děje.

Mamku měla v hlavě také, jako černou díru vzteku a strachu. Bylo dokonce možné, že se nechala kousnout jí na truc. A měla tajemství. Myslela si, že ji nakonec zachrání, ale pomalu o tom začínala pochybovat.

Poryv větru udeřil uličkou jako neviditelná pěst a srazil všech pět cucáků s kopyty ve vzduchu. Eleanor pustila trámek a dopadla na mne. Z její spálené pokožky jsem cítil strach. Vítr nepřestával běsnit a jeho síla rostla z hurikánu Katrina k proudu spalin z trysek raketoplánu.
Eleanor se ode mne vší silou odstrčila.

„To on! To dělá on!“ zaječela. „Co budeme dělat?“

Jed Clampett zvedl s vypětím všech sil zadek z podlahy a začal se ke mně sunout, přičemž používal opěradla sedadel jako berle. Změnil jsem zaklínání, ale on si toho ještě nevšiml.

Vítr se změnil z aerodynamického tunelu ve vířící smršť. Zvedl jsem se na kolena a setřásl jsem ze sebe koženou bundu. Smršť servala z podlahy koberec a vyhodila do vzduchu celou skládku skleněných střepů. Okamžitě kolem nás začaly vířit jako miliony blýskajících se žiletek, které však byly pro Eleanor a její přátele pouhá mrzutost. Odháněli je jako mouchy. Každičká ze stovek ran, co utrpěli, se během několika vteřin zase zahojila. Ale pořezaný jsem byl i já. V okamžiku jsem se proměnil ve fontánu před hotelem Bellagio a ty skleněné střepy předváděly vodní balet v mé krvi.

Vířící vzduch se mým krvácením zbarvil do růžova a Jed a jeho přítelkyně propadli hysterii. Vystrčili jazyky a chytali na ně kapičky krve jako děti chytají sněhové vločky. O deset vteřin později oba zoufale ječeli a drásali si nehty hrdla. Ostatní tři to už taky cítili. Pokusili se dát na útěk, ale vítr a sklo byly všude. Byl to jeden velký mixér, rozstřikující mou nakaženou krev do jejich hrdel a milionu jejich ran.

Eleanor už vypadala jako kuřecí McNugget, takže se dalo těžko poznat, co to s ní dělalo, ale ostatní se začali škvařit a zářit zevnitř, jako kdyby polkli světlici. Takhle končí upíři, kteří jsou tak hloupí, že se napijí krve anděla.

Brzy znehybněli a nakonec vzplanuli žhavými, oslnivými plameny. Lidské magnéziové pochodně. Několik vteřin prskali a škvařili se, až z nich zůstal jen jemný šedý popel. Posledním zachrčením jsem ukončil kouzlo a vítr se uklidnil. Všichni upíři byli mrtví, až na Eleanor. Ta se během větrné smrště skrčila za mne. Moje tělo jí poskytlo dostatečnou ochranu, aby přežila, ale jen tak tak. Pohybovala popraskanými rty, jako kdyby se snažila něco říct. Naklonil jsem se až těsně nad ní.

„Až uvidíš mou mutti, řekni jí, že je mi to líto. Všechno jsem to udělala jen proto, aby měla strach, jako jsem já někdy měla strach z ní a taťky.“

Když si vás najmou, abyste někoho zabili, to poslední, po čem toužíte, je dávat mu poslední rozhřešení. Chcete, aby umřel rychle a ne aby tam ležel a chtěl po vás, abyste mu dělali terapeuta. A rozhodně nechcete slyšet nic, kvůli čemu by vám ho mohlo začít být líto. Nechtěl jsem mít v hlavě Eleanořino trauma z matky. Byla monstrum stejně jako já, ale já jsem chtěl, aby byla mrtvé monstrum, jako její kamarádi. Pustila se mé nohy a věnovala mi povzdech stylu ‚řekni dobrou noc, Gracie‘. Ještě před několika minutami bych ji nejraději nabodl na rožeň a opékal ji jako špekáček. Teď jsem jí zakryl dlaní oči a vytáhl jsem černý nůž. „Nehýbej se.“

Vrazil jsem ji čepel mezi žebra. Jediné čisté, chirurgické, naprosto bezbolestné bodnutí přímo do srdce. Eleanor ztuhla, vzplála a proměnila se v popel. Mrtvá dívka byla konečně mrtvá.

Rozhlédl jsem se, v rychlosti jsem si vytvořil mentální mapu těl a ujistil jsem se, že jsme pořád ještě sami. Zvenčí jsem zaslechl hlasy. Teď, když se vítr utišil, sem brzy strčí nos nějaký zvědavý civil. Musel jsem sebou hodit.

Z Eleanořiných šatů toho moc nezůstalo, ale stejně jsem je rychle prohledal. Měla zlatý přívěšek, který se jí napůl přitavil k zuhelnatělé hrudi. Z prstů jí sklouzlo několik prstýnků s kamínky a tak jsem si je vzal. Žádné peníze po kapsách neměla, ale nahmatal jsem nějakou plochou kovovou věc velkou asi jako spona na cowboyském opasku. Jedna strana byla hladká. Na druhé se šklebil obličej démona lemovaný nápisem v nějaké strašidelné abecedě. Tretka. Hračka pro gotiky. To byla další potíž s Lugosiho mládeží. Eleanořini kamarádi byli vymaštěnci z ulice a ona nebyla upírkou dost dlouho, aby jí nějaký vzdělaný krvecuc vysvětlil, co vlastně je. Smrt v tanečních střevíčcích. Ďábelská panenka s V-8, která dokáže explodovat jako křižující střela a kousat jako bílý žralok. Hloupé, pitomé dítě. Možná, že kdyby si proto sobě nepopudila Zlatou hlídku, měla by dost času zmoudřet. Spi sladce, Eleanor. Mutti ti určitě odpustí a možná se jí po tobě i zasteskne. Za předpokladu, že se nikdy nedozví, co se s tebe stalo v těch posledních týdnech. Já jí to neřeknu určitě.

Znovu jsem se podíval na tu démonickou sponu. Byla těžká jako by byla z kovu, ale na okrajích byla trochu otlučená jako starý porcelánový talíř. Ani v nejhloupější zástavárník v LA by mi za to nedal jediný pěťák. Zahodil jsem ji mezi ostatní smetí a dal jsem de do práce na Eleanořiných přátelích, prohledal jsem jim kapsy, batohy a kabelky. Nebyli to plížiči z Beverly Hills, jen tlupa pouličních gaunerů, a tak jsem nečekal zrovna korunovační klenoty. Ale stejně, byla turistická sezona, takže jsem získal tři stovky v hotovosti, která neshořela, když se zpopelnili. Pár jointů, útržky ze vstupenek do kina, klíčky od auta, kondomy a Eleanořinu bižutérii. Všechno kromě bižutérie a peněz jsem vyhodil. Olupovat mrtvé vám může připadat drsné, ale oni ty věci už nepotřebují a Hlídka mi přesčasy neplatí. Kromě toho, zabíjení netvorů je můj denní chleba. Jak se na to dívám já, okrádaní mrtvých je můj ekvivalent toho, když si lidé při odchodu z kanceláře vezmou pár lepících poznámkových bločků.

Vyšel jsem ven na slunce a zhluboka jsem se nadechl, abych z plic dostal mastný kouř a popel z mrtvol. Pak jsem si dřepl a zády jsem se opřel o rozbité dveře kina, abych popadl dech. Obličej a hrudník jsem měl jednu velkou podlitinu, která rychle měnila barvu a krve jsem měl na sobě tolik, že to vypadalo, jako kdybych provozoval zápasy sumo v kimonu z ostnatého drátu. Z popálené ruky, z té, kterou Eleanor zasáhla v podzemním parkovišti, se mi začala loupat zčernalá kůže. Když jsem vzhlédl, hleděl na mne tucet tváří, většinou patřících starým Mexičankám prodávajícím trička a růžovooranžové žabky.

Vstal jsem a ženy o krok ucouvly, jako by dávaly Labutí jezero. Na věšáku na konci nejbližšího stojanu viselo tričko z filmu Lesní duch. Žena u registrační pokladny držela v ruce neotevřenou láhev vody. Vzal jsem si od ní obojí a dal jsem jí dvacetidolarovku z peněz, které jsem vzal jednomu ze žvejkalů rubášů.

„Gracias,“ řekl jsem.

„De nada.“

Nervózně na mne kývla, na tváři ztuhlý úsměv ‚prosím, vypadněte odsud, než mi exploduje mozek‘. Sundal jsem si zkrvavenou košili, hodil jsem ji do odpadkového koše vedle pokladny, a navlékl jsem si nové tričko. S vodou jsem se vypořádal třemi dlouhými loky a pak jsem se vrátil do kina.

Ve tmě vzplál Masonův zapalovač na první pokus a sirény jsem uslyšel právě když se mi podařilo zapálit si cigaretu.

Žena za pokladnou strčila hlavu dovnitř.

„Hej, pane.“
Ukázala ven na ulici.

„Díky. Slyšel jsem.“

Stejně mi pokynula rukou, abych zmizel.
„Jděte pryč. Tady žádné potíže.“

„Tady spousta potíží,“ odpověděl jsem a ukázal jsem do kinosálu, kde jsem nechal těla.
„Los vampiros? Žádné potíže. Obtěžovat jenom turisty a pendejos.“

Takže ony o nich věděli. LA je město lidí, kteří jsou zvyklí se navzájem míjet. Tyhle dámy pracují na denní směně a los vampiros na noční. Dokud jim nekradou žabky, považují zřejmě nemrtvé za vcelku slušné sousedy. Udržují jim od těla lupiče a dealery. K čertu, pokud byste si zvykli nosit tlustou šálu, mohla by to pro vás být jedna z nejbezpečnějších ulic v LA.

Žena u dveří se otočila k někomu uvnitř. Slyšel jsem, jak spolu hovoří, ale neposlouchal jsem. Policajtův hlas byl hlasitý a jasný a já jsem věděl, na co se ptá.

Vytáhl jsem z kapsy mobil, přistoupil jsem k Eleanor a pořídil jsem si snímek, dokazující, že je mrtvá. Když jsem se vrátil na chodbu, policajt mi kráčel v ústrety, ruku na Glocku. Jakmile mne uviděl, vytáhl ho. Udělal to docela elegantně, ale na podobné hry neměl správné tělo. Zjevně chodil posilovat a teď měl všude ty impozantní, ale pomalé svaly, se kterými vypadal jako Terminátor. Pravděpodobně by dokázal nasadit smrtící škrtící chvat, ale co do rychlosti bych si vsadil spíš na ty ženy venku. Cvrnkl jsem na něj cigaretu a ta ho zasáhla do prsou dřív, než měl pistoli na úrovni břicha.

„Ani se nehněte!“ křikl, ale stejně jsem mu uklouzl do stínu.

Vydává: Polaris
Překlad: Petr Caha

Žádné komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít