Maličkosti o Laurell K. Hamilton
V sérii od LKH může objektivní čtenář jednu věc postrádat – a to skutečnost, že žádná zápletka žádného jejího románu nepřesahuje do dalšího dílu. Laurell věří, že by tyto přesahy čtenáře, kteří by si museli počkat dalšího půl roku nebo i celý rok, až by se došlo k nějakému rozlousknutí, velmi popouzely. A jak při jednom rozhovoru řekla: „Každá kniha představuje kompletní jídlo. Od předkrmu po dezert, takže si ji můžete vychutnat celou a na konci se cítíte plně uspokojeni.“
Než se Laurell vrhla do hromady krve, vnitřností, vražd a chaosu na plný úvazek, byly její cíle mnohem humánnější – pracovala jako dobrovolník v útulku pro zvířata a hrála si se psy, které nikdo nechtěl.
O sobě říká:
Jsem neuvěřitelně tvrdohlavá. Řekněte mi, že něco nesmím, nejlépe proto, že jsem žena, a já pak dostanu sto chutí to udělat.
Nejsem žádná z mých postav. Máme několik shodných rysů, ale jinak jsme zcela odlišní.
Inspiraci nacházím ve všem. Ať už ráno vstávám, venčím psy, dívám se na hudební klip. Odevšad přichází inspirace.
Miluji zvířata. Mám čtyři psy, dva z útulku. Konkrétně Jimmyho jsme si vzali, protože kdybychom to neudělali, uspali by ho. Byl starší, a tak se mu šance, že najde nový domov, dost tenčily. Ale pro nás to byla výhra, přinesl k nám domů něco zvláštního.
Čas ráda trávím s rodinou a přáteli. Někdy mám pocit, jako bych se toho nemohla nabažit. Ale den má na to tak málo hodin!
Ráda čtu díla jiných autorů. Když mám možnost, ráda si přečtu hezký příběh nebo třeba historické drama.
Moc ráda se na různých akcích setkávám se svými fanoušky. Ráda si s nimi povídám, vždy poznám úžasné lidi.
O knihách, spisovatelích a svých zájmech:
Která kniha měla na vás jako člověka i autora největší vliv?
Holubi z pekel od Roberta E. Howarda – první hrdinská fantasy, kterou jsem kdy četla. Přečetla jsem ji a uvědomila si, že nejen, že se chci stát spisovatelkou, ale také, co přesně chci psát.
Důležitá pro mě byla také André Bortin – nejen proto, že píše sci-fi a fantasy, ale také proto, že je to žena. Než jsem se zamilovala do žánru fantasy, mojí první velkou hrdinkou-spisovatelkou byla Louisa May Alcott se svými Malými ženami a dalším knihami. Než jsem začala psát horory, myslela jsem, že jsem ji nechala za sebou, že jsem paní Alcottovou objevila jen proto, aby mi ukázala, že existují temné hororové příběhy.
Které knihy máte nejraději a čím jsou pro vás tak zvláštní?
Šarlotinu pavučinka od E. B. Whitea – byl to jeden z autorů, kteří mi ukázali, jak psát stručně a popisně zároveň. Je to jeden z největších klasiků americké literatury.
101 dalmatinů od Dodie Smith – jednoho léta jsem tu knihu přečetla 25x. Zanechala ve mně celoživotní lásku ke knihám – a Dalmatincům.
Série Spenser od Roberta B. Parkera – Parker mě uvedl do drsné detektivní fikce a také jsem se u něj naučila, jak napsat dobré dialogy. Spenserovy knihy je i po letech radost číst.
Které filmy máte mezi oblíbenými a proč jsou pro vás tak nezapomenutelné?
Zvon, kniha a svíčka – tento film kombinuje to, co mám ráda – vydávání, Halloween a Vánoce.
Upíří cirkus (Cirkus strachu) – jedná se o starý upíří film studia Hammer. Tento film ovlivnil mou tvorbu víc, než co jiného. Poprvé jsem ho viděla, když mi bylo sedm, a podruhé, když mi bylo přes dvacet. Ústřední postava filmu je vyšší upír s dlouhými černými vlasy a nadýchanou bílou košilí, upír, který se proměňuje na leoparda a má tolik sex-appealu, že by vás to dostalo do kolen. Na ten film jsem si nevzpomněla, dokud jsem nezačala psát o Anitě, a pak jsem dostala chuť se na něj znovu podívat. Takhle k lidem promlouvá podvědomí.
Jakou hudbu posloucháte? Je nějaký žánr, který posloucháte při psaní?
Mým absolutním oblíbencem je Tori Amos. Ale poslouchám vše od Nine Inch Nails po The Veggie Tales Christmas album.
Pokud byste vedla čtenářský klub, co byste doporučila k přečtení?
Jakoukoli knihu ze série Nero Wolf od Rexe Stoupa – s manželem jsme ho začali číst před rokem. Knihy jsou chytře napsané, okouzlující a kvalita roste s každým dílem. Jsou dokonalou kombinací drsné a geniální detektivky.
Jaký druh knih nejradši dáváte – a dostáváte – jako dar?
Snažím se vybrat takové knihy, které bude obdarovaný skutečně číst. Většina lidí dává jako dar knihy, které si sami chtějí přečíst, nebo o kterých doufají, že nějak napomohou způsobu myšlení obdarovaného, ať ten už chce nebo ne. Knihy to dokáží a přitom mohou být zábavné. Knihy by měly vypovídat o obdarovávaném, ne o obdarovateli. A k tomu, jaké knihy dostávám – mám ráda knihy o zvířatech, s krásnými fotografiemi psů a dalších zvířat.
Máte u psaní nějaké návyky? Např. co máte na stole, když píšete?
Nemám žádné takové návyky. Stůl je kvůli mé práci nedotknutelné území. Takže většinou tam jsem jen já s hrnkem horké kávy a hudba, kterou jsem si pro tu a tu knihu zvolila. Cokoli víc by mě začalo rušit.
Mnoho autorů dosáhlo svého „úspěchu za jednu noc“ velmi těžko. Jak dlouho trvalo vám, než jste s dostala tam, kde dneska jste? Zažila jste nějaké až hororové odmítnutí nebo naopak inspirující setkání?
Je to už skoro 14 let, co jsem se poprvé pokusila prodat Provinilé slasti. Tehdy jedno vydavatelství knihu odmítlo se slovy, že netuší, co by si počali s upířinou. A v tom samém týdnu, kdy se rozhodli, jiné vydavatelství vydalo upířinu jiného autora. A tento můj vydavatel to vzal jako důvod, proč mě a Anitu odmítnout. Řekli, že trh s upírskými knihami umírá a nikdo už nebude chtít o upírech číst.
Jeden vydavatel, který vydával pouze mysteriózní thrillery, mi řekl, že kdyby spadala Anita právě do jeho žánru, bez znaků hororů nebo fantasy, pak by ji nikdy nevydal. Protože jsem žena píšící z pohledu hlavní postavy o ženě, s níž se nikdo neztotožní. Možná to byla pravda. Možná právě proto obešla Anita snad všechny vydavatele, než našla svůj domovský přístav. Já nevím. Na sexuální náboj knihy si nikdo nestěžoval, protože, no, v té knize žádný nebyl.
Nevím, jestli bych neměla ještě víc problémů, kdyby tam toho náboje bylo víc nebo ne. Já jen vím, že díky směsici několika různých žánrů jsem dostala přesně to, co jsem dostat chtěla. Dostala jsem drsnou detektivku ze staré školy, se stvůrami jako z hororů, ostrou romanci a jemný úžas, který provází fantasy. A také ten pocit skutečna, který vážně dobrá fikce přináší i přes ty nejzvláštnější skutečnosti v knize obsažené. Kdybych se nerozhodla mísit žánry, možná bych zažila ještě těžší chvíle. Přesto mi mnoho lidí řeklo, že mísit žánry už v této rovině mě mohlo zničit. Ale je to jen důkaz toho, že musíte věřit sobě a své vizi.
Kdybyste měla zvolit jednoho autora, který by měl být „objeven“, kdo by to byl?
Rett MacPherson. Série o Victory O’Shea je něčím jiná. Za prvé, hlavní postava, Torie, je šťastně vdaná, matka několika dětí a její matka je po většinu Toriina života upoutaná na kolečkové křeslo. Knihy se odehrávají v malém missourském městě, které je kombinací několika skutečných historických městeček. Rett do knih výborně zakomponovává jednotlivé členy Toriiny rozvětvené rodiny a dramatičko, jaké přinášejí problémy s členy rodiny, v nichž se dokážeme sami poznat. První díl série vyšel v roce 1998 pod názvem Family Skeletons a nyní vychází osmý díl In Sheep’s Clothing.
Je zábava je číst a já nemám pocit, že by o nich stále vědělo dost čtenářů. Rett je také můj přítel a člen mé spisovatelské skupiny.
Zdroj: BarnesAndNoble
vybrala a přeložila Axia
Rozhovor je z r. 2004. Píšu to proto, že ta zmínka o psech už bohužel není aktuální. Pamatuji si, jak jednou LKH psala příspěvek na blog, který začínal, že vytírala spoustu krve. Jeden z jejich psů – Pippin – napadl druhého – Sasquatche – naštěstí je včas odtrhli, ale Sasquatch přišel o oko. Boxera Pippina dali do útulku. To se stalo v srpnu 2009. V r. 2008 umřeli psi Jimmy a Phouka. V současnosti tak mají asi jen Sasquatche. Ne že bych si to všechno pamatovala, jen jsem to na blogu dohledala. Tady: http://www.laurellkhamilton.org/2009/08/blog-and-t hen-showers/
A díky Ax za překlad :)
A já díky za upřesnění. S tvým dovolením tvoji poznámku zkopíruju ke mně na stránku.
jj :)
Díky moc za článek, teď se mám chuť znovu dívat na staré hammerovky :)
Axis, seš dokonalá, každý článek o Laurell zvedne náladu :)
Marillo, děkuji, ale myslím, že k dokonalosti mám vážně, vážně daleko :-D
Nero Wolf je myslím od Rexe StouTa. :D
Jak to řekla, tak jsem to přeložila. Za faktografické chyby neručím a za pravopisné se omlouvám :-)
Čo sa týka Anity – a strašne ma to štve – nedokážem jej dobrodružstvá čítať. Všade sa stretávam s pozitívmym ohlasom, ale aj skepsou. Ja som prečítala Zápalné obete, nie celé a tuším aj Modrý mesiac(nie som si istá názvom) a nenadchlo ma to a to by mali byť tie lepšie z počtu Hamiltonovej kníh. Nechce sa mi veriť, že sa jedna z nás nenudí na tých jej sekvenciách v kancelárii, alebo myšlienkach jej hlavnej hrdinky, i keď autorka má naozaj dobrý styl – svojský, ale považujem ho za dosť dobrý. Píšem len preto, lebo aj ja by som chcela mať radosť z toho, že to čítam, a neviem sa k tomu dopracovať. JJ; scému s Jean Claudom vo vani som čítala, čiže viem, že sú tam horúce časti. Takže, moj koment… byť to ako, nenaplnený čitateľ, ktorý nevie ako sa dopracovať k nadšeniu z Anity Blakovej. Moj koment nie je žiadna kritika, skôr žalm, milujem fantasy, takže tak.
Astrid: No jen tak mezi námi, tak série je lepší od začátku, což je možná důvod pro tvůj názor. Hodně z nás je s Anitou od prvního dílu.