E. E. Knight – Povstání

Je tomu již dva měsíce, co pulty knihkupectví okupuje další kniha ze série Země upírů, tentokrát s fádním názvem Povstání. Pokud se ohlédneme do minulosti či zapátráme zde na webu, první i druhý díl (Vlk, Kočka) si ode mě odnesly vcelku slušné hodnocení a Hromoklín, třetí díl ságy, mě více než mile překvapil, ba doslova uchvátil. Jak tedy dopadl díl čtvrtý?

Na jazyk, potažmo na papír, se mi derou slova nehezká, ba přímo hanlivá. Nedokážu totiž pochopit, jak může autor propadnout tak hluboko oproti předchozímu dílu, který měl děj, spád, akci, myšlenky i čtivost. Tenhle nemá nic.

Zklamaný a zhrzený David Valentin, který na konci Hromoklínu ztratil prakticky vše, co ho drželo při životě, pátrá po novém smyslu života. Drahocenný náklad bodavice, zbraně proti nebezpečným Rozparovačům, byl zničen, Ozarské svobodné teritorium padlo a veškeré naděje, ke kterým se upíral, zmizely v nedohlednu. Nebyl by to ale správný příběh, kdyby se nevyvíjel dál s nadějí, že vše bude zase tak, jak má být, a tak Valentin nalézá poslední zbytky nákladu a spolu s ním postupuje dále do hor, vypátrat skupinky roztroušených povstaleckých vojsk.

Zde začíná příběh, který by se dal shrnout jednou větou a nevynechal bych nic podstatného (kdyby tam něco takového bylo). To ale dělat nebudu, shrnu to větami dvěma. První, kratší část knihy, tvoří putování Valentina skrze tábor, v němž podle všeho operuje generál Jižního velení a je tedy informován o zbytcích armády na Ozarku. Valentinovi se však absolutně nezamlouvá, pohádají se, vysoudí, a s novou posilou mužů, kteří nechtějí dále sloužit pod generálem (zhruba 700), pokračuje Valentin dále.

Ve druhé části příjde naše povstalecká armáda na to, že s tak velkým počtem lidí není kupodivu možné projít územím obsazeným nepřítelem nepozorovaně, a i se zásobováním by byly menší problémy, proto se rozhodně Valentin pro jednoduchý, avšak bezesporu logický krok – všech 700 mužů se převleče do uniforem svého nepřítele a pod záminkou nových posil se infiltrují do nepřátelské armády. Ano, já uznávám, že svět, v něm že děj odehrává, je čisté postapo, a tudíž je jakákoliv dálková komunikace stížená, ale opravdu by nikdo neodhalil, že jeden plukovník a dalších 699 lidí jsou zde navíc a nemají tu co dělat? Očividně ne.

Teď už asi každý z vás tuší, jakým směrem se děj knihy upírá dále. Přes to všechno je kniha příhodna svému názvu a výsledné povstání je jedinou scénou z celé knihy, která se dala číst bez toho, aniž by čtenář zíval nudou či mu padala víčka. Stále to ale není vše.

Když už zmršená kniha, tak pořádně! Nebudu prozrazovat konec těm chudákům, kteří se rozhodnou upsat duši ďáblu a tenhle výmysl z pera spisovatele přečíst. Proto použiji příklad, který řekne víc, než tisíc slov (z jaké reklamy to jen bylo?): "Nač stát vedle mraveniště a jednoho po druhém zabíjet kousající mravence, kteří po nás lezou, když můžeme hrábnout rukama přímo dovnitř a rozmačkat tam královnu?!"

Závěr bude tedy zcela neprofesiální, ostatně jako celá kniha: Obrázek si udělejte sami.