Martin Friedrich: Mrtví & neklidní

Ukázky z knih / 4.7.2011 /

Děsivá monstra a jiné světy, které od toho našeho dělí jen tenká stěna, podivuhodné schopnosti zdánlivě běžných lidí, temné konspirace deformující běh (alternativních) dějin, hrůzné pouto mezi krajinou a jejími obyvateli – to všechno najdete v příbězích nejrealističtějšího z českých autorů fantastiky. Jeho horory se mísí s detektivním pátráním, humorem i erotikou. Životy Friedrichových hrdinů málokdy končí šťastně a často nenalézají klidu ani po smrti…

Ukázka z knihy:

POJÍDÁNÍ

Prochází spojovací chodbou na přestupu mezi trasami metra. Proud lidí, zvuk se tříští o kov a plast. Náhle pod nohama cítí koberec jehličí, jasné elektrické světlo mizí a nahrazuje ho tmavozelené příšeří. Silná vůně pryskyřice. Zavrávorá při té bleskové změně a vtom je zpět v technicistním podzemí.

Bere ho pod paží a jemně směruje ke dveřím. Odkud ji zná? Ví s jistotou, že ji musí dobře znát, ale nemůže si vzpomenout na jméno. Ona se směje a klade si ukazováček na rty. Otevírá dveře a za nimi je tma. Opírá se o ni a po vlhkých kamenných schodech sestupují do podzemí. Neví, kam jdou, ale je mu to jedno. Těší se na to, co je tam dole…
Probouzí se. Venku prší. Takhle divný sen už dávno neměl, sny se mu zdají hodně málo. Je čas jít do práce.

1.
Věž kostela svatého Mikuláše s kuželovou, světle zelenou střechou byla první, co uviděl. Kdysi významné horní městečko, dnes polozapomenutá šumavská obec ležela na dně lesnaté kotliny, přičemž oblaka páry halila omšelé domy do bělostných závojů. Stěrače smetly poslední kapky deště ze skla služební Fabie a z oparu před ním se vedle plotu stavení vynořila cedule s nápisem HEŘMANOVY HORY. Kdyby byl věděl, co ho tady v blízké době čeká, asi by si už tenkrát s sebou vzal trochu jiné vybavení než foťák, zápisník, diktafon a skládací metr.

* * *

„Dlouho jsi tady nebyl, Petře.“
„Jo. Přesně dvanáct let. Když umřela babička.“
„Zrovna včera jsem jí na hřbitově vyměňoval kytky. Ale ty tady určitě nejsi jenom tak.“
Vůně zeleného čaje prosycovala dlouhou, nízkou místnost plnou knih, obrazů a starožitných devocionálií. Tato poněkud chaotická sbírka, ale i jemný hlas s kultivovaným přízvukem a takřka kněžská gesta prošedivělého muže, kterého hned po příjezdu navštívil, svědčila o tom, že městský kronikář rozhodně nepatří k průměrným obyvatelům pohraničí.
„Musím hlavně začít dělat eshápko svatýho Mikuláše, ale taky jsem vás chtěl samozřejmě vidět. Přivez jsem vám nějaký nový knížky, teď třeba vyšlo něco zajímavýho o Van Eyckovi, to se vám bude líbit.“
„Díky, jsi hodný. Jak dlouho se zdržíš? Nechceš přespat nahoře?“
„Ne, díky, mám domluvenej pokoj u Viktora Stoklasy. Zejtra vodpoledne zas pojedu do Prahy, ale brzy přijedu. Tohle je práce na dlouhý lokte.“

* * *

Ke klenuté bráně místa posledního odpočinku heřmanohorských obyvatel to bylo sotva deset minut nepříliš rychlé chůze. Zastavil se před jednoduchým dřevěným křížem se stříškou a tabulkou s nápisem Emma Bauerová 1917–1993. Několik čerstvých lučních květin v zelené vázičce kontrastovalo s šedou kamennou drtí, vyplňující obdélník hrobu.

Hlavou mu plynuly rozostřené obrazy minulosti: červencové dny ztemnělé deštěm, kdy seděl s hrnkem horkého čaje u okna babiččina statku a díval se, jak se proudy vody řítí po cestě směrem k náměstí; sluncem sežehlá louka nad Alžbětiným údolím, kde chytal brouky s lesklými krovkami; plechovka odlétající pod nárazy broků ze vzduchovky, kterou si vzájemně půjčovali s kluky ze sousedství; svíravý chlad vody ve Zlatém potoce, v němž se v největších vedrech koupali…

V kostele, zasvěceném patronu obchodníků, panovalo ticho a zatuchlý pach dávno nevětraných prostor. Veškerý mobiliář byl už před lety vystěhován. Z částečně zničených nástěnných fresek ho v kuželech slunečního světla, tryskajícího vitrážemi gotických oken, sledovali světci, šlechtici a řemeslníci, pózující ve strnulých, nepřirozených postojích.

Blesk digitálního fotoaparátu na zlomek vteřiny rozzářil měsíc a hvězdy na polychromovaném trámovém stropě. Začátek stavebně historického průzkumu každého objektu v něm vždy vzbuzoval zvláštní pocit, podobný poznávání partnera na počátku nového milostného vztahu, tentokrát navíc promísený s chutí návratu.

* * *

Slunce, pomalu klesající za Vítův vrch, ho vyhnalo ze zšeřelého kostela. U Fořtů si objednal pivo a utopence. Výraz ospalá byl pro atmosféru červencového maloměstského večera víc než nedostatečný. Měl pocit, že hospodský za pípou i dědkové u pokecaných stolů při každém sebemenším pohybu překonávají odpor, jako by se prodírali medem. Ani všudypřítomné mouchy nejevily známky života. Co pamatoval, bylo to tady v létě vždycky tak. Když se podíval na hodinky, prudce švihl rukou, snad aby se přesvědčil, že vzduch v lokále opravdu nějak nezměnil skupenství.

Cigareta před spaním, kterou vykouřil vykloněn z okna podkrovního pokoje v Stoklasově penzionu, zapůsobila jako účinné sedativum. Městečko bylo tiché, jen někde nad horami zabrumlal hrom. Přivřel okno, a než stačil zaostřit na skvrny měsíčního světla na dřevěném stropě, usnul.

* * *

Ranní mlha ho obalila jako pavučina. Krátce po sedmé už byl zase v kostele. Stavba kupodivu nebyla nikdy zaměřena, takže musel vytvořit alespoň hrubý náčrt a s pomocí pásma zakreslit její obrysy. Fotografie vnějšku i interiéru jako základní pracovní dokumentace stačily, zbývalo ještě zpracovat půdorysy. Před půl jednou, kdy měl poobědvat s městským kronikářem, byl s prací sotva v polovině. Branou hřbitova, kam obvykle přes den zašlo k hrobům svých blízkých alespoň pár stařenek, zatím dnes prošel jen Petr. Opar z vlhkých stromů a vodou nasáklé trávy už dávno zmizel, polední slunce zahřívalo zdi kostela i náhrobky, přesto měl stále nepříjemný pocit chladu, který se mu zaryl pod kůži.

Při obědě si s panem Slachem vyměnili věty, jaké pronášejí lidé, kteří se dlouho neviděli. Co nového v Praze, pár příhod z Heřmanových Hor, starostův rozvod, dvě nové hospody (jak se můžou uživit, když sem žádní turisti nejezdí?), Soukeníkovým se před rokem nešťastnou náhodou utopil kluk… Kronikář poděkoval za knihy a Petr slíbil, že při příští návštěvě zase nějaké přiveze. Pokud to stihne, do čtrnácti dnů je tu zas, aby pokračoval v rozdělané práci.
Než vyjel z města, na chvíli se roztrhly mraky. Ve zpětném zrcátku se krátce mihla věž mikulášského kostela, ozářená sluncem. Ještě stále mu byla zima…

Vydává: Epocha (jako příloha časopisu Pevnost 7/2011, samostatně na pultech v září)

O autorovi:
Martin Friedrich (1970), absolvent oboru historie a česká literatura na FF UK, se v současné době živí jako pedagog na téže fakultě. Publikuje populárně-vědecké články a studie, jako redaktor a překladatel z angličtiny spolupracoval s některými pražskými nakladatelstvími. Jeho povídky vyšly v Pevnosti, Ikarii a Fantázii, některé také zazněly v Českém rozhlase. Společně s Petrou Andělovou je pod pseudonymem Albert Kudělka autorem sbírky okultních detektivek Smrt & potěšení (2008; Edice Pevnost, sv. 41).

Jeden komentář

  • Kometa 4.7.2011na0.00

    To jsem si dneska přinesla domů. Tak jsem zvědavá.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít