Kami Garciová, Margaret Stohlová: Nádherná temnota

Ukázky z knih / 15.7.2011 /

Lena a Ethan přežili den, kterého se obávali celé měsíce – Leniny šestnácté narozeniny –, ale stálo je to hodně. Po smrti svého strýce, kterou si klade za vinu, je Lena sklíčená a ztracená a Ethan jí zjevně nedokáže nijak pomoci…
Druhý díl Kroniky prokletých zaklínačů přináší na pulty nakladatelství Knižní klub.

Zaklínačka

Dřív jsem naše město, zahrabaný uprostřed Jižní Karolíny – konkrétně v bahnitým údolí řeky Santee –, pokládal za zapadákov. Za místo, kde se nikdy nic neděje a nic nemění. Každej den nad ním znova vyjde nemilosrdný slunce, který se ani nenamáhá obstarat si k sobě trochu vánku. Naši sousedi se zase budou houpat na verandách a ve sklenicích studenýho čaje rozpouštět místo kostek ledu horko a klepy a tajnosti, jako to dělají už přes sto let. Zdejší tradice jsou tak tradiční, že se nedaj ani přesně vystopovat. Jsou vetkaný ve všem, co děláme, a ještě častějc v tom, co neděláme. Metodisti v jednom kuse zpívají – ať se člověk narodí, má svatbu nebo ho pohřbívají.

V neděli se chodí do kostela, v pondělí na nákupy do jediný místní sámošky Zastav & zaskoč, jinak přezdívaný Čmajzni & zdrhej. Zbytek tejdne je vyhrazenej nudě a sem tam i pojídání koláčů, pokud má někdo takovou kliku jako já – naše hospodyně Amma totiž každoročně vyhrává okresní soutěž o nejlepší amatérskou pekařku. Stará panna slečna Monroeová, co má jen čtyři prsty, pořád učí kotilión a prázdnej prst na její bílý rukavičce vlaje, když krouží po parketě s budoucíma debutantkama. V kadeřnictví Moderní účesy dál stříhá vlasy Maybeline Sutterová, i když kolem sedmdesátky dostala zelenej zákal, takže dost často hrozí, že člověku vystříhá vzadu na lebce holej pruh. Pošťák Carlton Eaton nelení, ať prší, nebo svítí slunce, a před doručením neúnavně otevírá naše dopisy. Když v nich je špatná zpráva, vybalí ji na adresáta ústně. Je přece lepší slyšet to od našince než od cizího.

Tohle město si nás přivlastnilo, což má svý příjemný i stinný stránky. Zná z nás každou píď, každej hřích, každý tajemství, každičkej stroupek. Proto se odsaď většina lidí ani nesnaží odejít – a kdo se k tomu rozhoupá, ten už se sem nikdy nevrátí. Nebejt Leny, patřil bych do tý druhý skupiny i já. Zdrhnul bych asi tak pět minut po tom, co by nám na Jacksonově střední škole rozdali maturitní vysvědčení.

Jenže pak jsem se zamiloval do Zaklínačky.

Do Zaklínačky, která mi ukázala, že v prasklinách našich hrbolatejch chodníků se ukrejvá další svět. Je tam odjakživa, akorát ho člověk neodhalí při zběžným pohledu. Lenin Gatlin je totiž město, kde se toho děje spousta. Fůra neskutečnýho a nadpřirozenýho. A může to snadno změnit někomu život.

Jo, a někdy ho i ukončit.

Zatímco běžný obyvatelstvo Gatlinu prostříhává růžový keře nebo se ve stánku přehrabuje v červivejch broskvích, zápasej spolu Světlý a Temný zaklínači, nadaný jedinečnou a tajuplnou mocí, ve věčným boji. V občanský válce nadpřirozena, kde není naděje na vyvěšení bílý vlajky. Lenin Gatlin je městem démonů, nebezpečí a kletby, která stíhá její rodinu už víc než sto let. A čím blíž mě k sobě tahle holka pustila, tím víc se mi její Gatlin dostával pod kůži.

Před pár měsícema bych přísahal, že se v tomhle zapadákově nikdy nic zajímavýho nestane. Teď už jsem moudřejší a říkám si, kéž by.

Protože od chvíle, kdy jsem se zamiloval do Zaklínačky, tady přestalo bejt bezpečno pro všechny, který mám rád. Lena si myslela, že prokletá je jen ona, jenže to se pletla.

Prokletý jsme oba.

***
Věčný pokoj

Z krempy Amminýho svátečního černýho klobouku crčel déšť. Lena se zhroutila na holý kolena do hustýho bahna před hrobem. Já měl vzadu na krku husí kůži z toho, že se kolem mě shromáždilo tolik bytostí, co k nim Macon patřil. Prostě Inkubů – démonů, který do sebe ládujou vzpomínky a sny Smrtelníků, zatímco spíme. A ten zvuk, co se ozval, když těsně před svítáním s trhnutím rozevřeli poslední kousek temný oblohy a vytratili se… Jako by to bylo hejno havranů, který čerpaj sílu z dokonale sladěnejch pohybů.

To byl Maconův pohřeb.

Pamatoval jsem si z něj všechny podrobnosti, jako by se to stalo včera, i když jsem pořád stěží dokázal uvěřit tomu, že k němu vůbec došlo. Pohřby mívaj tuhle ošidnou moc. No… život vlastně taky. Člověk v sobě to nejdůležitější zablokuje, ale stejně ho nepřestávaj pronásledovat náhodný a zkreslený útržky, který si v paměti přehrává znova a znova.

Já si třeba vybavoval tohle: jak mě Amma v noci budí, abysme se dostali do Jeho zahrady věčného pokoje před svítáním. To, jak byla Lena zdrcená a otřesená, jak toužila všechno kolem sebe roztřískat na kusy. Vybavoval jsem si Temnotu na obloze i v lidech, co stáli kolem hrobu – v těch, co měli k lidem hodně daleko.

Jenže za tímhle vším bylo něco, co jsem si nemoh pamatovat. Bylo to tam, číhalo to někde v zákoutích mýho mozku. Pokoušel jsem si na to vzpomenout ode dne, kdy měla Lena narozeniny. Od jejího Šestnáctýho měsíce, od tý noci, kdy Macon umřel.

Věděl jsem jen jedno: že je hrozně důležitý, abych si na to vzpomněl.

Noc před pohřbem zavládla venku uhlově černá tma, ale mezi mrakama se prodíral měsíc a jeho světlo dopadalo otevřeným oknem do mýho pokoje. Byla v něm strašná zima, jenže mně to bylo fuk. Ty dvě noci od Maconovy smrti jsem okno nechával otevřený, jako by tudy nebožtík moh zase přijít a na chvíli se posadit do mýho houpacího křesla.

Vzpomínám si, jak jsem ho jednou v noci u toho okna načapal, jak stojí ve tmě. Až tehdy jsem zjistil, co je doopravdy zač. Ne upír nebo nějaký jiný vymyšlený stvoření z báchorek, ale démon, co se podle vlastního rozhodnutí neživil krví. Jeho potrava byly moje sny.

Macon Melchizedek Ravenwood. Pro lidi z Gatlinu to byl Starouš Ravenwood, místní poustevník. A taky to byl Lenin strejda, i když pro ni spíš táta – jedinej, kterýho poznala.

Začal jsem se potmě oblíkat, když jsem v hlavě ucítil horký záškuby: znamení, že je tady Lena.

Copak?

Lena na mě mluvila z hloubi mý mysli: co nejblíž to šlo, a zároveň co nejdál. Naší mlčenlivý komunikaci se říkalo kelting a bylo to tajný dorozumívání Zaklínačů, ke kterejm Lenina rodina patřila dávno předtím, než se moje ložnice stala po výstřelech ve Fort Sumteru jižanským územím. Sloužila k nezbytný výměně důvěrnejch informací v době, kdy bejt jinej znamenalo riskovat, že člověka upálej u kůlu. Tenhle jazyk nám dvěma teoreticky nebylo souzený používat, protože já nebyl Zaklínač, ale Smrtelník – jenže z nějakýho nevysvětlitelnýho důvodu to šlo bez potíží. A tak jsme ho používali. Zvlášť když jsme si potřebovali říct něco nevýslovnýho nebo nevyslovitelnýho.

Já to nezvládnu. Nejdu tam.

Přestal jsem se snažit uvázat uzel na kravatě a posadil se na kraj postele. Stařičký péra matrace pode mnou zaúpěly.

Musíš tam jít. Nikdy by sis to neodpustila, kdybys nešla.

Na vteřinku se odmlčela.

Ty nevíš, jaký to je.

Ale vím.

Vzpomněl jsem si na chvíle, kdy už jsem takhle seděl na kraji postele a bál se vstát, kdy jsem se bál navlíknout do obleku a připojit k modlitebnímu kroužku, kterej prozpěvoval Kráčej se mnou dál, a potom zamířit v pochmurným procesí na hřbitov pochovat svou mámu. Bál jsem se toho, že teprve pak se ta noční můra promění ve skutečnost. Tyhle zážitky jsem v sobě běžně potlačoval, ale teď jsem se jim otevřel, abych je moh ukázat Leně…

Nemůžeš jít, ale nemáš na vybranou, protože Amma tě bere za loket a odvádí k autu a pak do kostelní lavice a do pohřebního průvodu. I když tě sebemenší pohyb bolí, jako by ti tělem zmítala nějaká horečka. Tvoje oči se zastaví na mumlajících tvářích před tebou, jenže neslyšíš, co říkají. Neslyšíš to kvůli tomu vřískotu, co ti naplňuje hlavu. A tak strpíš, aby tě vzali v podpaží a odvedli tě do auta – a pak se to prostě stane. Protože když ti někdo říká, že to zvládneš, prostě to zvládneš.

Svěsil jsem hlavu do dlaní.

Ethane –

Říkám ti, že to zvládneš, Leno.

Nacpal jsem si do očí sevřený pěsti – byly mokrý. Rozsvítil jsem a zadíval se přímo do žárovky. Odmítal jsem mrkat, dokud žár nespálí všechny slzy.

Ethane, já se bojím.

Jsem tady. A budu tam s tebou.

Pak už se nic neozvalo a já se vrátil k vázání kravaty. Přesto jsem pořád cítil, že tam Lena je – jako by se krčila v koutku mýho pokoje. Barák mi bez táty připadal tak prázdnej, ale v chodbě jsem slyšel Ammu. O vteřinku pozdějc se zastavila před mejma dveřma a v ruce svírala svou nejlepší kabelku. Její tmavý oči mě zaujatě zkoumaly. Najednou mi připadala vysoká, i když ve skutečnosti byla tak křehká a sahala mi sotva po ramena. Opatrovala mě jako babička, kterou jsem nikdy neměl. Jako jediná máma, která mi zbyla.

Ohlídnul jsem se na křeslo pod oknem, na který mi ani ne před rokem položila sváteční oblek. A pak na žárovku v lampičce u postele.

Amma ke mně natáhla ruku. Podal jsem jí kravatu. Někdy mi přišlo, že Lena není jediná, kdo mi dokáže číst myšlenky.

Vydává: Knižní klub

Žádné komentáře

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít