Syrie Jamesová: Dracula, má láska

Ukázky z knih / 13.6.2011 /

Uznávaná spisovatelka historických románů Syrie Jamesová se chopila proslavené literární klasiky Brama Stokera Dracula a převyprávěla ji očima ženy. Nesmrtelný mýtus získal romantické a smyslné obrysy…

Když jsem toho zářivého červencového odpoledne r. 1890 poprvé vystoupila z vlaku ve Whitby, neměla jsem sebemenší tušení, že můj život a životy všech, které znám a miluji, se zanedlouho ocitnou v příšerném nebezpečí, z nějž se my – tím myslím nás, kteří přežili – vynoříme jako úplně jiní lidé. A když jsem se toho dne podrážkou poprvé dotkla nástupiště, nezamrazilo mě nečekaně v zádech a nezaplavila mě znepokojující předtucha, že události se zvrtnou naprosto nepředstavitelným směrem. Po pravdě, vůbec nic nenapovídalo tomu, že nadcházející prázdniny u moře se budou lišit od všech těch předcházejících příjemných
pobytů.

Bylo mi dvaadvacet. Právě jsem po šťastných čtyřech letech ukončila svou učitelskou kariéru, abych se věnovala přípravám na plánovanou svatbu. A i když jsem měla velké obavy o svého snoubence Jonathana Harkera, který se ještě nevrátil z obchodní cesty do Transylvánie, přesto jsem se nedočkavě radovala při představě, že mě čeká pobyt na krásném místě s mou úplně nejlepší kamarádkou na světě, kdy si spolu měsíc, možná i dva, budeme povídat bez zábran a stavět vzdušné zámky.

Zahlédla jsem Lucy na nástupišti. Ve svých bílých batistových šatech vypadala líbezněji než kdykoliv předtím. Pátrala po mně pohledem v davu a zpod elegantního klobouku s květy jí s okázalou cudností jukaly zlaté kučery. Konečně jsme se střetly očima a obličej se jí rozzářil.

„Míno!“ vykřikla Lucy, ale to už jsme si padly do náruče.

„Ani nevíš, jak moc jsi mi chyběla!“ vyhrkla jsem a nepřestávala ji objímat. „Mám dojem, jako bychom se neviděly nejmíň rok, a ne pouze pár měsíců. Vždyť se toho mezitím stalo tolik!“

„Cítím to zrovna tak. Loni na jaře jsme obě byly nezadané dívky. A teď…“

„…jsme obě zasnoubené!“ Se šťastným úsměvem jsme se opět objaly.

S Lucy Westenraovou jsme byly nejlepší přítelkyně od toho dne, kdy jsme se setkaly v Upton Hall School. Mně bylo tehdy čtrnáct a jí dvanáct. Navzdory faktu, že jsme pocházely z naprosto odlišného prostředí – Lucy měla milující zámožné rodiče, kteří ji hýčkali, zatímco já své rodiče nikdy nepoznala a dobré vzdělání jsem získala jen díky milodarům – se z nás stala nerozlučná dvojice. Ztělesňovaly jsme dokonalý souhrn protikladů: já růžolící, zelenooká, středně vysoká brunetka, kterou okolí zřejmě považovalo za přitažlivou, a Lucy – oslnivá kráska s dokonalou drobnou postavou, zářivě modrýma očima, slonovinově bílou pletí a hřívou skvostných plavých kudrn. Lucy vášnivě ráda jezdila na koni a hrála míčové hry a tenis, zatímco já odjakživa byla mnohem spokojenější s nosem zavrtaným do knihy. V mnoha jiných věcech jsme však našly společnou řeč.

Po celá ta školní léta jsme spolu spaly, spolu si hrály a studovaly, spolu vyrážely na dlouhé procházky, smály se a plakaly a navzájem si svěřovaly všechna svá tajemství. A protože jsem neměla žádný skutečný domov, který bych během školního volna navštěvovala, často – a vděčně – jsem prázdniny trávila s Lucyinou rodinou, buď v jejich londýnském domě, nebo na venkově, případně v nějakých přímořských lázních, které paní Westenraová měla momentálně v oblibě. Když jsem se později stala učitelkou na téže škole, naše přátelství neztratilo na hloubce, a když Lucy nakonec dostudovala a s ovdovělou matkou se vrátila do Londýna, zůstávaly jsme v úzkém kontaktu prostřednictvím dopisů a pravidelných návštěv.

„Kde je tvá maminka?“ rozhlížela jsem se po paní Westenraové.

„V našich pokojích, odpočívá. Jak se ti líbí moje nové vycházkové šaty a klobouk? Máti tvrdí, že v letošní sezoně u moře to je nejnovější výkřik módy, ale nadělá kolem toho tolik řečí, že už jsem pěkně otrávená.“

Ujistila jsem Lucy, že šaty jsou nádherné a že móda ji nudí z toho jediného důvodu, že po módním oblečení nikdy nemusela toužit. „Kdybys jako já neměla víc než čtvery šaty a dva kostýmy, Lucy, zřejmě bys rázem začala prahnout právě po těch kusech do šatníku, kterými teď pohrdáš.“

„Co ti chybí na kvantitě, má drahá Míno, to doháníš na kvalitě, protože bez výjimky vypadáš úžasně a elegantně. Z tvých letních šatů jsem nadšením bez sebe! Půjdeme? Venku čeká drožka. Požádej nosiče, ať ti zavazadla vynese před nádraží. Jen počkej, až se tu porozhlédneš po okolí! Whitby je hotový zázrak!“

***

Průzkum nás dovedl k nedaleké ruině opatství Whitby – štíhlé, velkolepé a neuvěřitelně impozantní a nesmírně mohutné, na rozlehlém zeleném trávníku obklopeném loukami, na nichž svítily bílé ovce. Uchváceně jsme se kochaly tou krásou, prohlížely si vznosnou hlavní chrámovou loď s chybějící střechou, úchvatnou příčnou loď a jemné lomené gotické oblouky na vzdáleném konci bývalého kostela.

„O tomhle opatství se vypráví kouzelná legenda, kterou jsem si před odjezdem do Whitby přečetla,“ prohodila jsem.

„Prý za jistých letních odpolední, když slunce pod určitým úhlem svítí na severní část kůru, lze v jednom z oken spatřit dámu v bílém.“

„Dámu v bílém? Kdo to má být?“

„Někteří lidé jsou přesvědčeni, že jde o přízrak svaté Hildy, saské princezny. V šestém století tady založila klášter, z nějž se později stalo opatství. Pořád se prý snaží pomstít Vikingům, kteří vydrancovali zdejší budovy.“

„Přízrak!“ Lucy vyprskla smíchy. „Ty věříš na duchy?“

„Samozřejmě že ne. Nikdo mi nevymluví, že ,přízrak‘ je obyčejný odraz slunečních paprsků.“

„Ano, ale ta legenda je lepší. Připadá mi mnohem romantičtější.“

Opatství jsme nechaly za zády a vracely se kolem kostela. Došly jsme k otevřené pláni mezi kostelem a útesem, pokryté omšelými náhrobními kameny. „Bože na nebesích!“ vydechla jsem. „To je ale obrovský hřbitov – a ta vyhlídka!“

Hřbitov byl opravdu rozlehlý, na nádherném místě. Z dramatické výšky na vrcholku útesu shlížel po jedné straně na město a přístav a po druhé straně na širé moře. Podle všeho šlo o hodně oblíbené místo, protože po síti stezek křižující hřbitov se procházelo, na lavičkách posedávalo, vyhlídkou se kochalo a vánkem se osvěžovalo nejméně pětadvacet návštěvníků.

Vyhlídka nás přitáhla jako magnet. Zamířily jsme přímo k vyvýšenině, kde jsme u samého okraje útesu objevily kovovou lavičku natřenou na zeleno. Posadily jsme se. Lavička nabízela velkolepou panoramatickou vyhlídku na město a přístav hluboko pod námi, na nedozírné jiskřivé moře, vlnolamy, dva majáky a dlouhou písčitou pláž táhnoucí se až k zálivu, za kterým se pevnina stáčela hluboko do moře. Vedle nás se dva malíři u malířských stojanů snažili tu krásu zachytit. Na dlážděné stezce pod námi jsem slyšela klapot oslích kopyt a tlumený hovor kolemjdoucích, ale jinak kolem vládl bezvýhradný a líbezný klid.

„Myslím, že to je nejkrásnější místo v celém Whitby!“ svěřila jsem se.

„Naprosto souhlasím,“ přisvědčila Lucy, „a tahle lavička má nejlepší polohu na celém kopci. Tímto ji pasuji na naši osobní lavičku.“

„Jsem si jistá,“ usmála jsem se blaženě, „že sem budu chodit často, abych tu četla nebo psala.“

Kdybych tehdy jen tušila, že právě na tomhle místě se odehrají události, které tragicky změní Lucyin osud a mým od základu a neúprosně otřesou, obrátila bych se k té nádheře zády a trvala na tom, že z Whitby okamžitě odjedeme. Přinejmenším si ráda namlouvám, že bych tehdy měla dost odvahy to udělat. Ale copak si člověk může představit nepředstavitelné? A obzvlášť když ta tragédie začala tak nevinně?

***

Během mé první noci ve Whitby začala Lucy chodit ve spaní.

Večer jsme strávily příjemně. Po procházce jsme se s Lucy vrátily do penzionu na Royal Crescent, kde jsme si s paní Westenraovou pochutnaly na časné večeři. Milá paní měla výbornou náladu a přivítala mě opravdu skvěle. Později, když Lucy s matkou odešly na pár nezbytných návštěv ve městě, opět sama jsem zamířila na Východní útes, kde jsem strávila příjemnou hodinku na „naší“ lavičce a psala si do deníku.

Ovšem tu noc, nedlouho po tom, co jsme s Lucy odešly do svého pokoje a usnuly, probudil mě nějaký šustot. Byla teplá noc a my nechaly okenice i samotné okno dokořán. Když jsem rozespale otevřela oči, v záři měsíce zalévajícího místnost jsem rozeznala Lucy, která vstala z lůžka a oblékala se.

„Lucy? Co se stalo? Proč nespíš?“

Moje přítelkyně neodpověděla, jen si dál zapínala spodničku. Oči měla otevřené dokořán a upírala je nehybně před sebe, ve tváři jí seděl nezvykle prázdný výraz. Vzápětí si ze skříně vytáhla sukni a začala si ji navlékat.

„Lucy!“ Vstala jsem a bosá přešla pokoj až k ní. „Proč se oblékáš?“

Opět žádná odpověď. Lucy zřejmě nevnímala dokonce ani mou přítomnost. Náhle jsem pochopila, čeho jsem svědkem.

Tohle podivné Lucyino chování jsem před lety zažila už několikrát, když jsme ještě byly ve škole. Jedné sněhobílé noci vstala z naší společné postele a bosá, jen v noční košili, se vytratila ven. Naštěstí ji služka našla dřív, než umrzla, nechala ji ohřát se u ohně a doprovodila ji zpátky do postele. Jindy se Lucy nastrojila do svého nejlepšího pláště a klobouku a sešla dolů do kuchyně, kde zhltala obrovský kus jablkového koláče a vypila sklenici mléka, než ji objevil personál. Druhý den ráno si na tyhle příhody vzpomínala buď matně, nebo vůbec ne.

„Lucy, miláčku,“ oslovila jsem ji teď, položila jí ruce na ramena a zahleděla se jí do nevidomých očí, „je hluboká noc. Musíš se vrátit do postele. Ukaž, pomůžu ti.“

K mé úlevě se nebránila. Jakmile zaslechla můj hlas, nebo to možná způsobil dotek mých rukou, okamžitě se vzdala svého záměru a pokojně se podřídila mým příkazům. Povedlo se mi ji odstrojit, znovu jí obléknout noční košili a uložit zpátky do postele, aniž by se probudila.

Druhý den u snídaně byla Lucy stejná jako obvykle, usměvavě brebentila, jako by se včera večer nic nestalo. Se smíchem jsem vylíčila Lucy a její matce, co se přihodilo.

„Náměsíčná?“ odpověděla Lucy a překvapeně se zasmála.

Mazala si zrovna topinku máslem a džemem. „To už je hodně dlouho, co jsem to udělala naposledy.“

Paní Westenraovou ta informace zdaleka nepobavila jako nás dvě. „Och, propána!“ vyhrkla a ze samých obav zkrabatila bledé čelo, zatímco si prsty pohrávala se svým perlovým náhrdelníkem. „Tenhle tvůj starý zlozvyk mi odjakživa dělal těžkou hlavu, Lucy. Považ, že by se měl vrátit zrovna teď, když jsme na novém, neznámém místě.“

Paní Westenraová byla drobná, ale boubelatá pětačtyřicetiletá dáma. Snadno se dalo odvodit, po kom dcera podědila svou krásu, protože obě měly stejně přitažlivé rysy obličeje, stejně tmavě modré oči, světlé kadeřavé vlasy a hebkou, slonovinově bílou pleť. Paní Westenraová se pak obrátila ke mně. „Ty sklony zdědila po svém otci. Edward také míval ve zvyku vstát uprostřed noci, a pokud jsem ho včas neprobudila, a tak nepřivedla k rozumu, odešel z domu. Jednou v noci ho našel policista, jak ve svém nejlepším obleku bloumá po St. James’s Park. Jindy, bylo to na venkově, si ve dvě v noci donesl k řece všechno náčiní a začal rybařit.“

Lucy vyprskla smíchy. „Na to si vzpomínám. Hlupáček papá.“ Úsměv jí zmizel ze rtů a se zamženýma očima se napila kakaa. „Ach Bože, tolik mi chybí.“

„Tvůj tatínek byl báječný člověk,“ potvrdila jsem.

Paní Westenraová smutně potřásla hlavou. „Ani ve snu by mě nenapadlo, že mě tu nechá takhle samotnou. Byla jsem si jistá, že odejdu dřív než on. Drahý, drahý Edward.“ Oči se jí náhle zaplavily slzami, natáhla se přes stůl a stiskla Lucy dlaň.

„Díkybohu mi Lucy dělá už jeden a půl roku společnost. Neumím si však představit, jak to budu zvládat, až se mi vdá.“

Lucy druhou ruku přiklopila na tu matčinu a pohlédla jí do očí. „Máti, zvládneš to dobře. S Arthurem budeme bydlet na dosah a budeme na návštěvy jezdit tak často, že si mé nepřítomnosti skoro nevšimneš.“

Paní Westenraová si osušila oči ubrouskem. „To doufám, drahoušku. Jsem z toho šťastná, Lucy, a věřím, že budeš i ty.“

Obě ženy si vyměnily láskyplný úsměv. Vůči oběma přítelkyním jsem pocítila vřelý příval náklonnosti – a současně, i když proti své vůli – i jemný osten závisti. Skutečnost, že jsem nikdy nepoznala blaho matčiny ani otcovy lásky, odjakživa patřila k největším bolestem mé duše. Temné stigma vlastní minulosti pro mě představovalo zdroj hanby od chvíle, kdy jsem se o něm jako dítě dozvěděla, a dodnes se při každém pomyšlení na to zardím studem.

„Pojďme tedy mluvit o svatbě,“ navrhla paní Westenraová, která opět našla ztracenou rovnováhu do té míry, že si dokonce uzobla míchaných vajíček. „Jsem toho názoru, že byste se s Arthurem měli vzít co nejdřív.“

„Nač ten spěch, máti? Dlouhá zasnoubení nejsou vůbec neobvyklá. Dokonce i ty a tatínek jste se svatbou čekali celý rok, nemám pravdu?“

„Ano, ale to bylo za zcela jiných okolností. Tvůj otec se snažil proniknout do světa bankovnictví a přál si, aby podnik byl zavedený a dobře prosperoval ještě předtím, než se vezmeme. Arthura podobná finanční omezení netíží. Je nesmírně zámožný. A jako jediný syn v budoucnu zdědí Ring Manor a všechny otcovy pozemky a nemovitosti. Neexistuje jediný důvod, proč byste sňatek měli odkládat.“ Paní Westenraová hovořila tak naléhavě, až jsem se neubránila podezření, že za jejím přáním, aby se Lucy rychle vdala, se může skrývat něco jiného, ale ona dodala pouze: „Tak či onak, září je pro svatbu přímo ideální měsíc.“

„Nu, já ale počkám a uvidím, co na to po svém příjezdu řekne Arthur,“ pravila Lucy mile.

„A co ty, Míno?“ otázala se paní Westenraová. „Kdy a kde se s Jonathanem vezmete? Už jste si to naplánovali?“

Po krátkém zaváhání jsem vážně odpověděla: „Mluvili jsme o tom, že bychom se koncem léta vzali v Exeteru – jen úplně prostý obřad, to dá rozum – ale teď si nejsem jistá.“

Svěřila jsem se hostitelce o Jonathanově služební cestě do Transylvánie i o tom, jak se opozdil s návratem a jak dlouho se mi už neozval. „Z jeho posledního dopisu jsem neměla dobrý pocit. Písmo patří jemu, ale jeho slova jako by to nebyla.“

„Napsala jsi jeho zaměstnavateli?“ zajímala se paní Westenraová.

„Jistě. Ale pan Hawkins se taky neozval.“

Lucy a její matka se ze všech sil snažily moje obavy rozptýlit, ale bohužel se jim nedařilo znít přesvědčivě. Po snídani Lucy navrhla další procházku na Východní útes. Její matka, kterou popadla dýchavičnost už při chůzi z jídelny do obývacího pokoje, nás poprosila, ať ji omluvíme. Ovšem ještě předtím, než jsme s Lucy vyrazily ven, si mě paní Westenraová vzala nenápadně stranou a tiše, úzkostlivě se svěřila.

„Míno, nerada bych, abys před Lucy cokoliv říkala, ale dělám si o ni velké starosti.“

„A proč, madam?“

„Jde o její nešťastnou náměsíčnost. Může to pro ni být velmi nebezpečné. Nic jí neříkej, ale dej mi slovo, že na ni budeš dohlížet a každý večer zamkneš dveře vašeho pokoje, aby nemohla v noci odejít ven.“

Naprosto upřímně jsem to paní Westenraové slíbila, pevně přesvědčená, že dokážu Lucy ochránit před vším nebezpečím. Och! Jak jsem se mohla takhle mýlit?

Vydá: Ikar; červen 2011

komentáře 4

  • Cukýna 13.6.2011na0.00

    Chm, další verze Draculy. To jsem zvědavá, co z toho nakonec vyleze. Abych se přiznala, tuhle autorku neznám.

  • Renča 13.6.2011na0.00

    také ji neznám, ale našla jsem, že autorka napsala knihu o Jane Austenové. Podle té ukázky je poznat, že se snaží psát podobným stylem jako ona. Mám sice ráda historické romány, ale musí být psány trochu moderněji, jako je píše třeba L.Vaňková nebo J.Plaidy.

  • Leena 11.10.2011na0.00

    Je to opravdu zajimava kniha s dobrym, napinavym obsahem. Velice doporucuji!

  • Misa 19.10.2013na11.21

    Tato kniza me strasne zaujala a to jsem myslela ze to bude nejaka kravina. Je 13 let a necekala ze me bude tak strasne bavit. Vazne doporucuji ;)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít