Karolina Francová: Zlatý plamen
To vás takhle zaujme obálka, anotace i ukázka a vy si řeknete, proč ne? Proč si pro změnu nepřečíst klasickou fantasy z českých vod od oceňované autorky Karoliny Francové (CKČ za román Život je rafinované peklo, ceny Trifid za romány Kaynova doba, Zrádce a Zlatý plamen), s jejímž dílem jste ještě neměli tu čest? A pak se začtete…
… a vydrží vám to poměrně dlouho, přestože kniha je počtem stran průměrná (cca 380). Vrtá vám hlavou, proč nad knihou trávíte už deset dnů, když by vám měla zabrat tak polovinu. Nebyla jsem jen správně naladěna, postihla mne jarní únava, nebo mi neseděl autorčin styl či opravdu kniha postrádala poutavost? Ale začněme od začátku…
Mladík se probouzí v hrobce, neví, jak se tam dostal, jak dlouho tam ležel, ani jak se jmenuje. Nad náhrobkem je však praporec s nápisem Janni – Zlatý plamen. Při bloudění lesem narazí na lovčího Kemese, který v něm podle jantarového destičky na ruce poznává stoupence vědmy Maretty Moudré. Přes úvodní rozmíšku se společně vydávají do nejbližšího města, aby zjistili, co je Janni zač a proč Maretta před smrtí požádala Kemese, aby Janniho našel.
Marettini stoupenci včetně jí dosazeného krále Willima byli nedávno poraženi příslušníky Modré krve. Ani Modrá krev však není jednotná, má jednoho vládce v sídelním městě Effile a druhého v Zemíně – následník trůnu princ Majo z rodu Arleovců je však šílený, fakticky tak vládne hrabě Zaq, manžel Majovy sestry Lely a pán Pekelných jezdců.
Stále jako by nám však chyběla zápletka táhnoucí se příběhem. Všichni chtějí získat Janniho šperk – Zlatý plamen, kouzelnou destičku, kterou mu svěřila Maretta. Proč zrovna jemu a co s tím mají společného královští sourozenci Lela a Majo, to se čtenář dozví až téměř v samotném závěru příběhu. A to je možná ten problém, proč příběh netáhne a nepoutá každou stránkou, velice dlouho totiž netušíte, oč jde. Jsme jen s Jannim stále na útěku před proradným, mocichtivým Zaqem, to mi však přišlo málo.
Janni je hrdina "dušínovského" typu, který vždy volí tu správnou cestu a jehož ostatní následují a respektují, teda až na dívku Nel, kterou "zachránil" proti její vůli. Jako čtenář však máte problém si k němu najít cestu, je příliš dobrý, než aby byl skutečný. Kemes je dobrák a prosťáček, který se však holedbá svými činy. Pokud jste četli mayovky z Blízkého východu, trochu vám asi ti dva připomenou Karu ben Nemsího a Hádžího Halefa Omara.
K příběhu mne tak nejvíc poutal princ Majo, jemuž Janniho blízkost navrací zdravý rozum. Majo je tak přinucen být stále poblíž Janniho, aby znovu nepropadl šílenství. Jejich vynucené společenství však prince mění a on přes starou kletbu začíná doufat, že získal přítele, který ho nezradí. I další postavy si projdou vývojem, ať už Lela či zamilovaný Dalli, na Majovi je to však nejvíc patrné. Samostatnou kapitolou je pak démon Sidd, který přes svou podstatu je lepším člověkem než krvežíznivý Zaq, který netouží být jen králem na zemi, ale zcela neskromně na nebi i v pekle. To nemnoho postav v příběhu však postrádá hloubku, pro kterou byste se s nimi smáli, či je oplakávali. Když zemře jedna z hlavních postav a vy jen klidně otočíte na další stránku, aniž by se vás to jakkoli dotklo, tak je prostě něco špatně.
Co musím vyzdvihnout, to jsou krátká zamyšlení Lely Arleovny před každou kapitolou. Nádherné postřehy o pojmech, které považujeme za všední, ale které v sobě ukrývají řadu rozporů. O dobru a zlu, jejichž svár je tím nejlepším, v co můžeme doufat, o lásce a přátelství, o pekle, o naději, o věrnosti či zradě…
"Je to už prostě tak, že dobro vždycky činí podobné nabídky. Usmíření na poslední chvíli, záchranu života, spolupráci. Není to ovšem naivita, která ho k tomu vede, jak si mnozí myslí. Je to jen odpor k vraždě, násilí, bolesti a utrpení. Ti dobří se vždy snaží najít jinou cestu. Ale to neznamená, že se s dobrem kvůli tomu pojí pitomost či bezelstnost."
Lela Arleovna: Hovory na přelomu tisíciletí – Podstata dobra a zla
Autorka napsala historickou fantasy, v jejímž podtextu můžete spatřit i názory na způsoby vládnutí, prezentované Zaqovou diktaturou či Marettiným osvícenstvím. Hrdinové příběhu však působí poněkud ploše a za pár dní si na ně nevzpomenu. Celou dobu netušíte, kam vás děj zavede a co se bude dít v další kapitole – bohužel to však neznamená příběh plný překvapení, spíš to působí jako loď bez kormidelníka, s níž sice doplujete do cíle, ale aniž byste měli tušení, co že tím cílem vlastně bylo. Zpětně sice řeknete, že to byla docela příjemná cesta, do níž však autorka mohla přidat víc bouří a blesků, aby rozvířila hladinu.
Vydal: Triton; 2011
Přesně moje slova. Velice výstižná recenze.
To je ono. Dlouho už jsem nebrečela a nesmála se nad knihou…Nad Zlatým pramenem jsem také uvažovala, ale nějak jsem tušila…
Teď čtu Zaklínače a zrovna tak. Neurazí, nenadchne-je to klasika. Docela se mi teď líbila Krevní přísaha. Druhý díl si také koupím. Ale zase: nebrečela jsem ani jsem se nesmála:-(.
Hlavně nerada píšu negativní recenze, každá kniha si najde své čtenáře, proto se snažím být objektivní, když se to nelíbilo mne, může jiným.
Krvavá přísaha už mi leží doma, ale musím nejdřív dočíst Příchod tmy.