Jana Rečková: Věčný čas zubů

Už necestuji tak často jako v době studií, a tak nemám v knihovničce zásobu "vlakového čtiva", rozuměj tenkých, skladných, obsahově nenáročných knížek, přesto když jsem minulou sobotu jela vlakem do Prahy na Svět knihy, tak jsem jednu vhodnou kandidátku na přibalení do tašky našla – Věčný čas zubů Jany Rečkové, dvoudílný román z edice Pevnosti.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Nevím proč, ale podle názvu jsem čekala historickou fantasy s upíry, ale byla jsem příjemně překvapena jednak zasazením příběhu do současnosti, jednak přestěhováním příběhu ze Severní Ameriky domů do Čech i svižným stylem mnou dosud nečtené autorky (v české fantasy literatuře mám docela resty).

Astar je vlkodlak, jeden z posledních svého druhu. Po několika letech žití s vlčí rodinou se chce vrátit ke své lidské ženě a synovi, obydlí však nalézá prázdné. Divoká vlkodlačí smečka mu ženu zabila jako akt pomsty za Astarovu vzpouru proti jejich mravům (Astar nežral lidi) a přeživší syn Tony byl odvezen k prarodičům do Evropy. Odplatu za vlkodlačí řádění na sebe vzal indiánský šaman a jeho kmen, který vypálil celou vlkodlačí vesnici. Mladý šamanův žák Ahdi vnímá Astara jako hrozbu, ale hlavně mu závidí možnost se bezbolestně proměňovat. Jeho počáteční nenávist se s bližším poznáváním Astarova charakteru mění v přátelství, tomu však předchází rvačka, díky níž zraněný Astar skončí v péči Lynn, ženy, do které se zamiluje. Šťastné roky bohužel netrvají dlouho a staletí staré, vlkodlačími kouzly spoutané zlo ve skále zaútočí. Následují léta skrývání, pomsty, útoků i smrti… Jak to vše souvisí s údajnou dráhou bájného Temného měsíce, s nepravidelnou elipsou Šišatice, která se promítá na Zemi?

Jana Rečková ve dvou bezprostředně navazujících dílech stvořila tajuplný příběh o utrpení, statečnosti, cestě za pomstou, ale také o rodinných poutech. Nepřítel vypadá krvelačně a nepromožitelně a je trochu na škodu, že nám autorka více neosvětlila jeho minulost a původ, protože cítíme, že ani on není "zlem bez příčiny", že i on byl kdysi člověk s duší. S charaktery postav si přitom pohrála dobře, i ty jen mihnuvší se, ať už třeba starý klaun Efrigo a hadí žena Heda nebo starý profesor Kaufman či mladí lovci upírů Dalík a Honza nejsou jen beztvarými figurkami, autorka do nich vdechla duši, kterou vnímáme i díky tomu, že každému z nich věnovala část příběhu, kde si zahrál hlavní roli.

Zejména v druhé polovině příběhu mi však začalo vadit postupné přidávání dávek magie. Zatímco na začátku nám byl předestřen poměrně jednoduchý příběh s vlkodlakem a tajemným nemrtvým ve skále, plus nějaká ta indiánská šamanská kouzla, později jsme zahlcováni dalšími a dalšími magickými jevy, až najednou netušíme, kde leží meze, co je v tomto fantazií upraveném světě ještě možné a co už je za hranicí podivna. Takovéto netušené možnosti mi obvykle vadí, a tento příběh nebyl výjimkou. Vždy to vnímám, jako by hlavní postava padala ze střechy (a tedy se blížila smrti) a najednou roztáhla křídla, o kterých jsme až dosud netušili, že vůbec mohou existovat. Podobně na mne v tomto příběhu působilo "náhodné" setkání Astarovy dcery Astry s Láďou, cestování v kruzích, objevující se a mizející odbočky v katakombách, "stěhování" podzemní knihovny, i Tonyho setkání na cestě s Astarem. O konečném vypořádání se s nepřítelem v dešti ani nemluvě.

Jak to tedy celé zhodnotit? Jana Rečková vytvořila postavy, do kterých se vcítíte, a položila jasně se  vyvíjející zápletku běžící příjemným tempem, u které se nenudíte, ale občas přitáhla dění za vlasy a sklouzla i k béčkovému hororu – strašidelný dům, do kterého zvou návštěvníky lačnící po tajemnu, jež se pak stávají večeří hostitele, toho budiž příkladem. A dojde i na motorovou pilu… Přes tyto výtky však u mne převažuje pozitivní dojem z knihy a nebudu se bránit sáhnout po dalším autorčině díle.

Vydala: Epocha; 2010